ECLI:CZ:NSS:2008:7.AFS.54.2007:72
sp. zn. 7 Afs 54/2007 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Statutární město
Brno, městská část Brno - Žabovřesky, se sídlem Horova 28, Brno, zastoupeného
JUDr. Tomášem Fuchsem, advokátem se sídlem Panská 2/4, Brno, proti žalovanému: Úřad
pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2006, č. j. 31 Ca 83/2005 – 31,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2006, č. j. 31 Ca 83/2005 – 31,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 8. 2006, č. j. 31 Ca 83/2005 – 31, zamítl
žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro
ochranu hospodářské soutěže (dále jen „předseda Úřadu“) ze dne 18. 5. 2005, č. j. 2R 6/05-Ku,
kterým byl zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže (dále jen „Úřad“) ze dne 31. 12. 2004, č. j. VZ/S 217/04-153/6392/04-Kr. o uložení
pokuty ve výši 150 000 Kč podle ust. §62 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“), a to za závažné porušení ust. §49
odst. 13 citovaného zákona spočívající v tom, že stěžovatel v případě v rozhodnutí
specifikovaných veřejných zakázek vyzýval k podání nabídky opakující se okruh zájemců,
aniž by to bylo odůvodněno charakterem veřejných zakázek. V odůvodnění rozsudku krajský
soud konstatoval, že námitka, že napadené rozhodnutí trpí vadou spočívající v nesprávné definici
správního deliktu a obsahuje logický rozpor mezi jím uváděnými zjištěními a právním závěrem,
byla stěžovatelem uplatněna poprvé až v žalobě a nebyla projednána ve správním řízení.
S poukazem na ust. §5 s. ř. s. se krajský soud v rámci této námitky napadené správní rozhodnutí
nepřezkoumal, neboť ve správním řízení takovým postupem nedošlo k vyčerpání řádných
opravných prostředků. Stěžovatel sice ve správním řízení podal rozklad proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, ale předmětnou námitku v něm neuplatnil a v této souvislosti je třeba
vykládat ust. §5 s. ř. s. tak, jako kdyby ohledně této námitky nebyl vyčerpán řádný opravný
prostředek. V této souvislosti odkázal krajský soud na vlastní ustálenou judikaturu. Stejnou
argumentaci použil krajský soud ve vztahu k žalobním námitkám týkajícím se obtížné
ekonomické situace obcí, statistických údajů o výši ukládaných pokut a preventivní funkce
uložené pokuty. K námitce, že při postupu sčítání pokut zvoleném Úřadem by nebylo možné
do základu zahrnovat ceny v pořadí první z veřejných zakázek, neboť při nich ještě nemohlo
docházet ke vzniku opakujícího se okruhu zájemců, krajský soud odkázal na ust. §62 odst. 1 věta
první zákona o zadávání veřejných zakázek a dále uvedl, že zákon neupravuje postup při ukládání
pokut v případě, že zadavatel poruší ust. §49 odst. 13 citovaného zákona, avšak z matematického
hlediska je zcela lhostejné, zda k výpočtu 1 % dojde z každé dílčí ceny veřejné zakázky zvlášť
a tyto mezivýsledky se sečtou anebo, zda se vypočítá 1 % z celkového součtu všech cen veřejných
zakázek, neboť výsledkem je vždy maximální možná částka, kterou lze uložit za zjištěná porušení
zákona. V daném případě správní orgán postupoval v souladu s účelem zákona. Námitky,
že v podobném případě uložil Úřad podstatně nižší pokutu a že napadeným rozhodnutím byl
stěžovateli uložen zcela výjimečný a v praxi Úřadu ojedinělý trest, krajský soud označil za námitky
mající spekulativní charakter, nebyly žádným způsobem doloženy důkazy a navíc, že absolutní
výše sankce sama o sobě o ničem nevypovídá. V této souvislosti poukázal na to, že výše sankce
je diskrečním oprávněním správního orgánu, do kterého nemůže soud žádným způsobem
zasahovat v případě, že správní orgán postupuje v souladu se zákonem při stanovení uvedené
výše pokuty. Námitku vztahující se k úspoře veřejných prostředků označil krajský soud
také za spekulativní, neboť skutečně není vyloučeno, že by mohlo dojít k větší úspoře,
pokud by stěžovatel jako zadavatel postupoval v souladu se zákonem a umožnil zákonem
předepsanou míru konkurence všech subjektů potencionálně schopných realizovat předmět
veřejné zakázky. Námitku, která se týká preventivní funkce uložení pokuty, krajský soud posoudil
tak, že zákon neukládá, aby správní orgán musel odůvodnit na kolik je konkrétní pokutou
naplněna funkce preventivní. Nadto tuto skutečnost krajský soud v předmětném odůvodnění
ani nepostrádá. Podle jeho názoru je pojmově vyloučeno mluvit o zjevné nepřiměřenosti uložené
pokuty i za situace, když bylo rozhodováno za účinnosti nového zákona, kde tato skutková
podstata byla již vypuštěna.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítal v ní nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, kterou spatřuje v tom, že krajský soud se s žalobním bodem, ve kterém
namítal nesprávný výklad ust. §49 odst. 13 zákona o zadávání veřejných zakázek, vypořádal
tak, že odkázal na vlastní blíže nespecifikovanou judikaturu, podle níž nebyl ohledně tohoto bodu
vyčerpán řádný opravný prostředek. S takto formulovaným zdůvodněním, které vlastně
ani zdůvodněním není, nelze polemizovat. Ze stejného důvodu je napadený rozsudek
nepřezkoumatelný i pokud jde o žalobní námitku týkající se výše pokut v jiných případech (bod
VI. žaloby). Další argumentace stěžovatele se týkala aplikace ust. §62 odst. 1 zákona o zadávání
veřejných zakázek. V této souvislosti uvedl, že pokud krajský soud dospěl k závěru, že z hlediska
výsledku je lhostejné, zda se nejprve vypočítají částky odpovídající 1 % ceny každé zakázky a poté
tyto částky sečtou nebo se nejprve sečtou ceny zakázek a poté vypočítá z jejich součtu 1 %, lze
s ním zajisté souhlasit, ale argumentace stěžovatele byla zcela jiná. V žalobě totiž zdůraznil,
že zákon o zadávání veřejných zakázek stanovil jako horní limit 1 % z ceny zakázky (nikoli
zakázek) a dále, že přinejmenším u dvou ze sedmi zakázek zákon porušit nemohl, protože vyzval
určitý okruh zájemců k podání nabídky poprvé. Z napadeného rozsudku tak není zřejmé, jakým
způsobem mohl Úřad do základu pro výpočet 1 % zahrnout i ceny těchto dvou zakázek. Krajský
soud se touto námitkou vůbec nezabýval, následkem čehož je napadený rozsudek v této části
nepřezkoumatelný. Odůvodnění napadeného rozsudku v části týkající se nepřiměřené výše
uložené pokuty označil stěžovatel za neadekvátní. Úřad sice ve svém rozhodnutí uvádí maximální
výši pokuty (457 602,15 Kč), ale tento údaj je vypočítán v rozporu se zákonem,
přičemž stěžovatel odkazuje na výše namítanou nezákonnost způsobu výpočtu maximální možné
výše pokuty. I v případě, že by existovala nezpochybnitelná horní hranice pro stanovení výše
pokuty ve správním řízení, bylo by nezbytné, aby správní rozhodnutí obsahovalo zdůvodnění,
proč byla pokuta uložena právě v určité výši včetně zhodnocení jejího represivního
či preventivního efektu. Stěžovatel také zdůraznil, že požadavek zákona o zadávání veřejných
zakázek na vyzvání nejméně pěti zájemců k podání nabídky byl v daném případě splněn
a je zřejmé, že právě tento postup měl podle všeho zajistit přiměřené konkurenční prostředí
s cílem získání vhodného dodavatele pro realizaci veřejné zakázky. V daném případě nebyl
dodržen teprve další zákonný požadavek, aby nebyl vyzýván opakovaný okruh zájemců. To však
nemá bezprostřední vliv na vytvoření konkurenčního prostředí, ale jeho zařazení do zákona
o zadávání veřejných zakázek mělo umožnit přístup k zakázkám i jiným v oboru podnikajícím
dodavatelům. Postupem stěžovatele tak nemohly být zkráceny veřejné finance. Z výše uvedených
důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Předseda Úřadu ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své předchozí vyjádření
k žalobě a současně zdůraznil, že stěžovatel uplatnil svou argumentaci až v žalobě, ve správním
řízení nebyla tato argumentace použita, a proto se k ní Úřad nemohl v průběhu správního řízení
relevantně vyjádřit. Jedná se tedy o nově uplatněné skutečnosti ve smyslu ust. §109 odst. 4 s. ř. s.,
ke kterým Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Ze shora uvedených důvodů navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s . ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám shledal vadu uvedenou v odstavci 3,
k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné na prvém místě poukázat na pochybení
krajského soudu, který označil jako žalovaného předsedu Úřadu a nikoliv Úřad, což je v rozporu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 8. 2006, č. j. 4 As 57/2005 – 64, a ze dne 15 . 1. 2004, č. j. 6 A 11/2002 – 26,
dostupné na www.nssoud.cz). V dané věci je třeba rozlišovat, proti jakému rozhodnutí je žaloba
podávána a kdo je účastníkem řízení. V posuzované věci je nepochybné, že žaloba byla podána
proti rozhodnutí předsedy Úřadu, ale tato skutečnost nezakládá jeho pasivní legitimaci,
protože není samostatným správním orgánem. Je pouze funkční složkou Úřadu, která mimo jiné
přezkoumává v rozkladovém řízení rozhodnutí v případě, že Úřad vydal rozhodnutí jako ústřední
orgán státní správy v I. stupni. Správní orgán rozhodující o rozkladu i správní orgán I. stupně
představují stejný správní orgán vymezený zákonným rámcem jeho věcné příslušnosti. Rozdílné
je pouze to, komu z hlediska vnitřního organizačního uspořádání správního orgánu zákon
zakládá funkční příslušnost rozhodovat o rozkladu. V řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy
Úřadu o rozkladu je žalovaným ve smyslu §69 s. ř. s. Úřad, byť je žalobou napadáno rozhodnutí
předsedy Úřadu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56,
č. 534/2005 Sb. NSS). Pokud tedy krajský soud v dané věci označil jako žalovaného předsedu
Úřadu, je jeho řízení zatíženo vadou. Při jejím hodnocení však nelze odhlédnout od toho,
že krajský soud de facto jednal s Úřadem, byť prostřednictvím jeho předsedy, a nejedná
se proto o vadu, která by mohla mí za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (§109 odst. 3
s. ř. s.).
Pokud se jedná o namítanou nepřezkoumatelnost závěru krajského soudu, že ohledně
žalobní námitky týkající se nesprávné definice správního deliktu nebyl vyčerpán řádný opravný
prostředek ve správním řízení, Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele,
že se zdůvodněním formulovaným krajským soudem nelze polemizovat. Je jistě pochybením,
že krajský soud odkázal na vlastní ustálenou judikaturu, aniž by jakkoli specifikoval rozhodnutí,
v nichž se touto otázkou zabýval. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že v odůvodnění
rozsudku (str. 5 odstavec první) krajský soud dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil,
proč se touto žalobní námitkou nezabýval. Krajský soud tak postupoval v souladu se zásadou
spravedlivého procesu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004,
sp. zn. II. ÚS 242/02), a proto napadený rozsudek v tomto rozsahu není nepřezkoumatelný.
Nesprávná kvalifikace stížního důvodu stěžovatelem však ani v nejmenším nebrání
věcnému projednání jeho námitky. Stačí, aby stěžovatel tento důvod tvrdil. Jeho podřazení
pod zákonné ustanovení provede v souladu se zásadou iura novit curia soud. Z tohoto pohledu
stěžovatel svým povinnostem vyplývajícím ze zákona dostál. Tento stížní bod Nejvyšší správní
soud posoudil jako důvod ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a zabýval se tím, zda může
být žalobní námitka věcně přezkoumána.
Jelikož výše uvedenou otázku řešila dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu
nejednotně, byla tato otázka v souladu s ust. §17 s. ř. s. řešena rozšířeným senátem Nejvyššího
správního soudu, který usnesením ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007 - 62, rozhodl,
že „Žalobce je oprávněn uvést v žalobě všechny důvody, pro které považuje napadené správní
rozhodnutí za nezákonné. Tomu nebrání skutečnost, že některé z nich neuplatnil již v odvolacím
řízení, ač tak učinit mohl. Ustanovení §5 s. ř. s. na rozsah přezkumné činnosti soudu nedopadá.“
V odůvodnění rozšířený senát mimo jiné uvedl, že se neztotožňuje s názorem, že „rozsah
přezkumné činnosti soudu by mohl být jakkoliv určován ustanovením §5 s. ř. s. Toto ustanovení
je systematicky zařazeno v části první, hlavě druhé s. ř. s. upravující pravomoc a příslušnost
soudů, tj. základní podmínky řízení. Je jím vyjádřena zásada subsidiarity soudního přezkumu,
nicméně toto ustanovení má dopad na řešení otázky přístupu k soudu a přípustnost žaloby,
nikoliv na stanovení mezí, ve kterých bude napadené správní rozhodnutí přezkoumáno.
Nevyčerpání řádného opravného prostředku v řízení před správním orgánem má tedy s ohledem
na ust. §68 písm. a) s. ř. s. za následek vždy odmítnutí žaloby podle ust. §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., nikoliv zúžení mezí soudního přezkumu. Ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
pak účastníku pro formulaci žalobních bodů předepisuje určité náležitosti, nestanoví
mu však žádná omezení, stejně tak nelze omezení rozsahu přezkumné činnosti soudu ohledně
některých žalobních bodů dovodit z ust. 75 odst. 2 s. ř. s., a to ani při použití restriktivního
výkladu. Podklad pro úvahy o zúžení mezí přezkumu nelze nalézt ani v procesním předpisu
pro správní řízení - starém správním řádu, kde ustanovení §59 odst. 1 ukládá správnímu orgánu
v odvolacím řízení povinnost přezkoumat rozhodnutí orgánu prvního stupně v celém rozsahu
a kdy tedy tento při posouzení věci není vázán důvody uváděnými odvolatelem. Lze tak shrnout,
že případné omezení rozsahu soudního přezkumu nemá oporu v zákoně a ve svém důsledku
by bylo v rozporu s celkovou koncepcí správního soudnictví jakožto prostředku ochrany
veřejných subjektivních práv fyzických i právnických osob.“
Z citovaného usnesení tak vyplývá, že postup krajského soudu, který se odmítl zabývat
žalobní námitkou s odkazem na ust. §5 s. ř. s., byl v rozporu se zákonem, a tento stížní bod
je proto důvodný.
Ze stejných důvodů namítal stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
i ve vztahu k závěrům krajského soudu týkajícím se žalobního bodu, ve kterém stěžovatel jednak
poukázal na údaje o pokutách uložených Úřadem v letech 2000 až 2004 s tím, že mu byl uložen
zcela výjimečný trest, přičemž tato výjimečnost nebyla v rozhodnutí Úřadu zdůvodněna,
a dále poukázal na nemožnost aplikace zákona č. 40/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
který nabyl účinnosti po spáchání správního deliktu (bod VI. žaloby).
Na první část uvedené argumentace krajský soud skutečně reagoval shodně jako v případě
námitky nesprávné definice správního deliktu, tj. že k ní nebude přihlížet, neboť nebyla uplatněna
ve správním řízení. Nelze však přehlédnout, že přes tento svůj závěr se v jiné části odůvodnění
touto žalobní argumentaci zabýval, když (str. 4 verte poslední odstavec odůvodnění) k námitkám,
že v podobném případě uložil správní orgán podstatně nižší pokutu a že napadeným
rozhodnutím byl stěžovateli uložen zcela výjimečný a v praxi Úřadu ojedinělý trest, uvedl,
že „mají spekulativní charakter, nebyly žádným způsobem doloženy důkazy a navíc je třeba uvést,
že absolutní výše sankce sama o sobě o ničem nevypovídá. Také je třeba uvést, že konkrétní
stanovení výše sankce je diskrečním oprávněním správního orgánu, do kterého nemůže soud
žádným způsobem zasahovat v případě, že správní orgán postupuje v souladu se zákonem
při stanovení uvedené výše pokuty. Jinak řečeno, je na správním uvážení správního orgánu,
v jaké konkrétní výši v mezích zákona uloží předmětnou pokutu s přihlédnutím ke všem
podstatným okolnostem, jako např. opětovné deliktní jednání subjektu, prevence apod.“ Krajský
soud tedy tuto část žalobní argumentace při svém rozhodování zohlednil a z tohoto důvodu nelze
napadený rozsudek považovat za nepřezkoumatelný.
Oproti tomu k namítané nemožnosti aplikace zákona č. 40/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, se krajský soud nevyjádřil vůbec. V této souvislosti nelze přehlédnout, že stěžovatel
v žalobě také namítal (bod IV. poslední odstavec), že citovaný zákon vůbec neobsahoval
ustanovení shodné či obdobné ust. §49 odst. 13 zákona o zadávání veřejných zakázek.
Povinností krajského soudu bylo se s těmito námitkami vypořádat, a to, že tak neučinil,
je důvodem pro závěr o nepřezkoumatelnosti této části napadeného rozsudku (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, zveřejněno
pod č. 787/2006 Sb. NSS).
Posouzení otázky možné retroaktivity zákona ve prospěch stěžovatele přitom považuje
Nejvyšší správní soud v daném případě za zásadní. Pokud by totiž krajský soud dospěl k závěru,
že zákon č. 40/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, již nezakazuje jednání, za které byl
stěžovatel sankcionován, tj. pokud by pozdější právní úprava původní skutkovou podstatu
předmětného deliktu vůbec nepřevzala, zanikla by trestnost jednání a k vyvození odpovědnosti
a uložení sankce by dojít nemohlo. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud
na judikaturu zabývající se otázkou správního trestání při změnách právní úpravy, a to zejména
na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, č. j. 28 Ca 151/2002 - 34
(č. 91/2004 Sb. NSS) a Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27
(č. 461/2005 Sb. NSS). Z recentní judikatury je dále vhodné upozornit na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 - 77.
Úkolem krajského soudu v dalším řízení tedy bude především zhodnotit,
zda v posuzované věci došlo nabytím účinnosti zákona č. 40/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, k zániku odpovědnosti za správní delikt podle ust. §49 odst. 13 zákona o zadávání
veřejných zakázek.
Vzhledem k tomu, že krajský soud nezodpověděl pro danou věc klíčovou otázkou
možného zániku odpovědnosti za správní delikt, považuje Nejvyšší správní soud za předčasné
zabývat se stížní námitkou vytýkající krajskému soudu chybné hodnocení týkající se úspory
veřejných prostředků.
V dalším stížním bodu stěžovatel namítal, že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný
také v části týkající se postupu při stanovení maximální výše pokuty.
Podle ust. §62 odst. 1 věta první zákona o zadávání veřejných zakázek zjistí-li orgán
dohledu, že zadavatel závažně či opětovně porušil ustanovení tohoto zákona, může mu uložit
pokutu do výše 1 % ceny zakázky.
V dané věci byl stěžovatel sankcionován za porušení ust. §49 odst. 13 zákona o zadávání
veřejných zakázek spočívající v tom, že vyzýval k podání nabídky opakující se okruh zájemců.
Ze správního spisu přitom vyplývá, že toto pochybení Úřad dovodil celkově u sedmi veřejných
zakázek, přičemž stejný okruh pěti zájemců byl stěžovatelem vyzván u čtyř veřejných zakázek
(RENAS, s. r. o., MORAVOSTAV Brno, a. s. stavební společnost, FRAMA, spol. s r. o.,
STAVOPROJEKTA stavební firma, a. s., INTER-STAV, spol. s r. o.). U dalších tří veřejných
zakázek stěžovatel vyzval stejné zájemce s výjimkou společnosti MORAVOSTAV Brno, a. s.
stavební společnost, kterou „nahradila“ společnost VADAS, spol. s r. o.
Ve vztahu k výpočtu maximální možné výše pokuty stěžovatel v žalobě namítal,
že do základu pro tento výpočet nelze zahrnovat ceny v pořadí prvních veřejných zakázek,
neboť při nich ještě nemohlo docházet ke vzniku opakujícího se okruhu zájemců, a dále že zákon
o zadávání veřejných zakázek neumožňuje vycházet při stanovení maximální možné výše pokuty
ze součtu cen zakázek. V reakci na tyto námitky krajský soud pouze uvedl, že „Z matematického
hlediska je zcela lhostejné, zda k výpočtu 1 % dojde u každé dílčí ceny veřejné zakázky zvlášť
a tyto mezivýsledky se sečtou, a nebo zda se vypočítá 1 % z celkového součtu všech cen
veřejných zakázek, neboť výsledkem je vždy maximální možná částka, kterou lze uložit
za zjištěná porušení zákona při zadávání všech veřejných zakázek.“ Krajský soud tak nijak
nezohlednil argumentaci stěžovatele, že v případě prvních zakázek se nemohlo jednat o opakující
se okruh zájemců. Pokud tedy stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že se krajský soud nezabýval
jeho námitkou týkající se zahrnutí ceny prvních dvou zakázek do výpočtu maximální možné výše
pokuty, je tato jeho námitka důvodná a napadený rozsudek je v této části nepřezkoumatelný.
Jelikož se krajský soud nevyjádřil k otázce, zda lze do výpočtu maximální možné výše
pokuty zahrnout i ceny v pořadí prvních zakázek, nemohl se Nejvyšší správní soud zabývat
související stížní námitkou, že maximální výše pokuty byla vypočítána v rozporu se zákonem.
Postup Úřadu při tomto výpočtu by totiž mohl být Nejvyšším správním soudem hodnocen
až za situace, kdy by se k této otázce krajský soud přezkoumatelným způsobem vyjádřil.
Krajský soud se také nijak nevypořádal s návrhem stěžovatele na moderaci uložené sankce
ve smyslu ust. §65 odst. 3 s. ř. s., který byl v žalobě. Kvalifikovanou a dostatečně odůvodněnou
argumentací totiž v žádném případě nemůže být, uvedl-li pouze velmi obecně, že „je pojmově
vyloučeno mluvit o zjevné nepřiměřenosti uložené pokuty i za situace, když bylo rozhodováno
za účinnosti nového zákona, kde tato skutková podstata byla již vypuštěna.“ V této souvislosti lze
odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 6 As 39/2006 - 45,
ve kterém byl vysloven právní názor, že „Pokud soud žalobu jako nedůvodnou zamítne
a o uvedeném eventuálním petitu týkajícího se moderace trestu nerozhodne, je řízení
před soudem zatíženo vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů,
pro kterou Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti takový rozsudek zruší ex officio
[§109 odst. 3, §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].“ Ve vztahu k návrhu na moderaci sankce
je proto napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle ust. §110
odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení,
v němž je krajský soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu