ECLI:CZ:NSS:2008:7.AFS.91.2007:71
sp. zn. 7 Afs 91/2007 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: VS – vybavení
staveb, spol. s r. o., se sídlem Severozápadní V/46, Praha 4, zastoupen Mgr. Blankou
Doležalovou, advokátkou se sídlem nám. generála Kutlvašra 6, Praha 4, proti žalovanému:
Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007,
č. j. 8 Ca 178/2004 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007, č. j. 8 Ca 178/2004 – 36, byla
zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu (dále jen „finanční
ředitelství“) ze dne 15. 1. 2003, č. j. FŘ 7242/15/02, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce
(dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 10. 6. 2002,
č. j. 167821/02/004512/2100, o zamítnutí žádosti stěžovatele o vrácení přeplatku na dani
z příjmů právnických osob za rok 2001 ve výši 954 020 Kč. V odůvodnění rozsudku městský
soud zdůraznil, že předmětem žaloby je rozhodnutí o vrácení přeplatku a nikoliv rozhodnutí,
kterým byla stěžovateli daň vyměřena a tato dvě rozhodnutí je nutno důsledně rozlišovat. Pokud
stěžovatel namítal porušení §2 odst. 1, 2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) městský soud k tomu uvedl, že v žalobě nebylo
uvedeno, v čem mělo ve vztahu k napadenému rozhodnutí k porušení citovaného ustanovení
dojít. K další námitce, že mělo být zahájeno vytýkací řízení podle §43 citovaného zákona městský
soud uvedl, že v řízení o žádosti o vrácení přeplatku nepřichází vytýkací řízení v úvahu, neboť
v tomto řízení není rozhodováno o vyměření daně, ale je posuzováno, zda daňový subjekt
má přeplatek na dani, resp. vratitelný přeplatek. V případě, že daňový subjekt dospěje k závěru,
že za příslušné daňové období je jeho daňová povinnost nižší než jakou uvedl v daňovém
přiznání, má možnost v souladu s §41 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků za podmínek
v tomto ustanovení uvedených podat dodatečné daňové přiznání ve lhůtě stanovené v §47
odst. 1 citovaného zákona. Podle spisového materiálu však stěžovatel dodatečné daňové přiznání
nepodal a naproti tomu zcela konkrétním způsobem vyzval finanční ředitelství k vrácení
daňového přeplatku. Na základě výše uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že napadené
rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Neztotožnil se s názorem městského soudu
o nedůvodnosti námitky porušení §2 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků. Tuto námitku
považoval stěžovatel za zcela důvodnou, neboť správce daně opakovaně upozorňoval
na skutečnost, že částka uváděná jako příjem za rok 2001 byla již jednou zdaněna jako příjem
za rok 1995. Správce daně tedy měl mít pochybnost o správnosti, pravdivosti či průkaznosti
daňového přiznání. Postup správce daně, který místo požadovaného vrácení přeplatku na dani
z příjmu právnických osob stěžovateli vyměřil nedoplatek ve výši 714 007 Kč a určil
mu jen osmidenní lhůtu pro jeho zaplacení pod hrozbou exekuce přesto, že věděl, že příjmy
vykázané v přiznání za rok 2001 byly již jednou zdaněny, je podle názoru stěžovatele v rozporu
s citovaným ustanovením. V takovém postupu rozhodně nelze spatřovat snahu o zachování práv
a zájmů daňových subjektů ani zvolení jen takových prostředků, které subjekty nejméně zatěžují
a umožňují ještě dosáhnout cíle daňového řízení. Stěžovatel opakovaně žádal o osobní projednání
jeho daňových povinností, byl však odmítán, a tudíž správce daně nepostupoval v součinnosti
s daňovým subjektem. Správce daně měl na základě opakovaných upozornění stěžovatele
oprávněné pochybnosti o správnosti, pravdivosti a průkaznosti daňového přiznání za rok 2001,
a proto bylo jeho povinností zahájit vytýkací řízení. Pokud však daňové přiznání stěžovatele
za rok 2001 převzal bez pochybností, potvrdil tak správnost názoru stěžovatele, že je možno
vystavit daňové doklady z obchodního případu, o kterých se dá účtovat, až po vyhlášení konkurzu
na dlužníka a pokud současně započetl pouze zálohy za období 2001 a správní soudy uznaly
vyměřený nedoplatek jako správný, nemohlo a nemělo být nadále ponecháno původní vyměření
daně za rok 1995 beze změny, neboť tím došlo k prokazatelnému poškození stěžovatele. Správce
daně byl stěžovatelem při podání daňového přiznání za rok 2001 upozorněn, že jeho obsahem
jsou daňové doklady k případu, za který správce daně odebral jím vyměřenou daň za rok 1995,
a to na základě předběžného názoru správce daně, který byl v rozporu se stanoviskem obchodního
soudu. Správci daně bylo známo, že po provedené kontrole v roce 1999 a 2000 byl stěžovateli
zvýšen základ pro výpočet daně z příjmu právnických osob za rok 1995 a doměřen nedoplatek
a vyměřeno penále, přičemž toto vše bylo stěžovatelem uhrazeno nebo (penále) správcem daně
stěžovateli odebráno z účtu DPH, i když stěžovatel dodnes nesouhlasí s postupem správce daně
a se závěry kontroly za období roku 1995. Proto účtoval zcela správně o platbách přijatých
od firmy KO-VELKON, a. s., s ohledem na to, že dílo nebylo nikdy předáno, v rozpracovanosti,
a to až do prohlášení konkursu na tuto firmu v roce 2001, kdy bylo teprve možno zahrnout tyto
platby do mimořádných výnosů. Při provádění kontroly za období roku 1995 v roce 2000
byl správci daně znám názor obchodního soudu, že dílo bylo dokončeno v roce 1996. Postup
správce daně mělo tedy finanční ředitelství hodnotit jako nesprávný a nezákonný a na základě
odvolání stěžovatele žádosti o vrácení přeplatku vyhovět. Bylo totiž třeba zohlednit,
že zamítnutím žádosti o vrácení přeplatku a naopak vyměřením nedoplatku byl stěžovatel
poškozen na svých právech a došlo tak u něho ke dvojímu zdanění jednoho příjmu, což bylo
potvrzeno provedenou kontrolou v roce 2003 za období 1998 až 2001, kdy byly kontrolovány
doklady pouze z uvedených období v sestavě, jaká byla doložena k daňovému přiznání
za rok 2001. Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel domáhal, aby rozsudek městského soudu
byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že stěžovateli byla
daňová povinnost za rok 2001 vyměřena v souladu s podaným daňovým přiznáním podle
§46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, to znamená, že správce daně respektoval vyčíslenou
daňovou povinnost. V oddílu placení daně se správce daně již se stěžovatelem neshodoval.
Při vyměření daňové povinnosti správce daně započetl zálohy na daň ve výši 361 200 Kč splatné
dne 2. 4. 2001 a 2. 7. 2001 a zálohu ve výši 535 800 Kč, splatnou k 17. 9. 2001. Ke dni 2. 4. 2002
tak došlo k předpisu částky 1 972 327 Kč a k odečtení částky záloh předepsaných v celkové výši
1 258 200 Kč. V důsledku vyměření daně ke dni 2. 4. 2002 vznikl na osobním daňovém účtu
stěžovatele na dani z příjmů právnických osob nedoplatek ve výši 714 127 Kč, nikoliv přeplatek
vyčíslený stěžovatelem. Správce daně od celkové daňové povinnosti odečetl pouze zálohy, které
stěžovatel zaplatil na účet daně z příjmu právnických osob v roce 2001. Finanční ředitelství se plně
ztotožnilo s napadeným rozsudkem městského soudu. Předmětem žaloby bylo rozhodnutí
o odvolání proti rozhodnutí o žádosti stěžovatele o vrácení přeplatku a nikoli rozhodnutí
o vyměření daně. Skutečnost, že správce daně nezahájil vytýkací řízení u podaného daňového
přiznání za rok 2001, nelze hodnotit jako rozpor se základními zásadami uvedenými v ust. §2
odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků. Daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období
roku 2001 byla stěžovateli vyměřena v souladu s ust. §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků,
tj. shodně s daňovým přiznáním a proti rozhodnutí o vyměření daně nebyl uplatněn řádný opravný
prostředek. Pokud následně daňový subjekt zjistí, že jeho daňová povinnost má být nižší či daňová
ztráta vyšší, má možnost podat při respektování zákonných podmínek dodatečné daňové přiznání,
což však stěžovatel neučinil. Vzhledem k tomu, že stěžovateli nevznikl vratitelný přeplatek,
nemohlo být jeho žádosti o vrácení přeplatku vyhověno. Finanční ředitelství na základě výše
uvedených skutečností považuje námitky uvedené v kasační stížnosti za bezpředmětné a proto
navrhlo, aby tato byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Správce daně vede pro každý daňový subjekt osobní účet, na kterém eviduje jeho daňové
a platební povinnosti, jejich úhrady nebo zánik, aby tak měl přehled o jeho daňových
nedoplatcích nebo vratitelném přeplatku. Vedení této evidence je podrobně upraveno v §62
zákona o správě daní a poplatků. Tato evidence slouží správci daně k tomu, aby mohl provádět
opatření potřebná ke správnému a úplnému splnění daňových povinností daňovým subjektem,
jak je stanoveno v §1 odst. 2 citovaného zákona. Eviduje-li správce daně na některém z osobních
účtů daňového subjektu přeplatek daně, musí jej použít způsobem taxativně stanoveným v §64
odst. 2 až 6 citovaného zákona. Daňový přeplatek vzniká tehdy, pokud je na splatnou
daň zaplaceno, včetně záloh a příslušenství, více než kolik činí stanovená daňová povinnost.
Tento přeplatek je za určitých podmínek možno daňovému subjektu vrátit, a to tehdy, jde-li
o vratitelný přeplatek, tj. v případě, že daňový subjekt nemá evidován daňový nedoplatek.
V daném případě správce daně vyměřil daňovou povinnost za rok 2001 podle §46 odst. 5
zákona o správě daní a poplatků, tj. v souladu s tím, co uvedl stěžovatel ve svém daňovém
přiznání, a stěžovatel takto vyměřenou daň v plné výši uhradil. Zahrnul-li stěžovatel do ostatních
mimořádných výnosů za rok 2001 i příjmy, které byly již v minulosti zdaněny daní z příjmů
právnických osob, nemohl vzniklou situaci řešit podáním žádosti o vrácení přeplatku podle
§64 zákona o správě daní a poplatků, neboť mu vratitelný přeplatek na dani nevznikl, když
stěžovatelem uhrazená částka nepřevyšovala splatnou daň stanovenou platebním výměrem,
stěžovatel měl možnost podle §41 odst. 1 a 4 citovaného zákona podat dodatečné daňové
přiznání na daňovou povinnost nižší proti poslední známé daňové povinnosti, což ale stěžovatel
neučinil. V této souvislosti je také nutno poukázat, shodně s finančním ředitelstvím, na znění
§40 odst. 16 zákona o správě daní a poplatků, v němž je stanovena povinnost daňového subjektu
uvést v daňovém přiznání případné výjimky, osvobození, zvýhodnění, slevy, odpočty a vyčíslit
jejich výši. Bylo proto povinností stěžovatele uvést v daňovém přiznání jen takové příjmy, které
nebyly zdaněny v některém z předchozích zdaňovacích období.
Námitka stěžovatele, že správce daně postupoval v rozporu s ustanovením §2 odst. 1 a 2
zákona o správě daní a poplatků, když místo zahájení vytýkacího řízení zamítl žádost o vrácení
přeplatku, není důvodná. Jak zcela správně zdůraznil již městský soud, předmětem žaloby bylo
rozhodnutí o vrácení přeplatku a nikoliv rozhodnutí, kterým byla stěžovateli daň vyměřena,
přičemž tato dvě rozhodnutí je nutno důsledně rozlišovat. Vytýkací řízení podle §43 zákona
o správě daní a poplatků je součástí vyměřovacího řízení a správce daně jej zahájí, vzniknou-li
pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání
nebo hlášení, nebo dodatečného daňového přiznání nebo hlášení a dokladů daňovým subjektem
předložených nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených. V řízení o žádosti o vrácení přeplatku
nepřichází vytýkací řízení v úvahu, neboť v tomto řízení není rozhodováno o vyměření daně,
ale je posuzováno, zda v důsledku vyměření daně vznikl daňovému subjektu vratitelný přeplatek
na dani. Z těchto důvodů nemohlo dojít ze strany správce daně k porušení zásady zákonnosti
a součinnosti, jak dovozuje stěžovatel.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 citovaného
zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu nevzniklo
právo na náhradu nákladů řízení a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. října 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu