ECLI:CZ:NSS:2008:7.ANS.3.2007:122
sp. zn. 7 Ans 3/2007 - 122
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: I. M.,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2006, č.
j. 22 Ca 438/2004 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 2. 2006, č. j. 22 Ca 438/2004 - 31, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“), kterou se domáhal vydání rozsudku, kterým
by byla Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje uložena povinnost vydat rozhodnutí,
že Magistrát města Ostravy je povinen vydat stěžovateli živnostenský list s obchodním jménem
Mobil.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační
stížnost, v níž krajskému soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2006, č. j. 22 Ca 438/2004 – 39,
byl stěžovatel vyzván, aby do 1 měsíce ode dne doručení tohoto usnesení sdělil, kdo ho bude
v řízení o kasační stížnosti zastupovat s poučením, že pokud nebude v uvedené lhůtě zaslána
krajskému soudu plná moc udělená advokátovi, bude kasační stížnost odmítnuta. Stěžovatel
na tuto výzvu reagoval dopisem ze dne 13. 6. 2006, v němž sdělil, že nemá dostatek finančních
prostředků k tomu, aby si zvolil advokáta a vyslovil souhlas s tím, aby ho v řízení o kasační
stížnosti před Nejvyšším správním soudem zastupovala osoba s vysokoškolským právnickým
vzděláním, ale pod podmínkou, že jí nedá plnou moc a ta nezmění nic na jeho žalobě.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 7. 2006, č. j. 22 Ca 438/2004 – 43,
ustanovil stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti zástupcem advokáta JUDr. Vítězslava Blahuta.
Toto usnesení nabylo právní moci dne 21. 8. 2006.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
v níž vyjádřil podiv nad tím, že mu krajský soud „pomáhá a dává mu advokáta“. Není však
pravdou, že by sám žádal o ustanovení zástupce. Krajskému soudu naopak jasně sdělil,
že žádného advokáta nezplnomocní k zastupování. Pokud mu však JUDr. Vítězslav Blahut
pomůže rozšířit obzor, bude rád. Také pro řízení o této kasační stížnosti nikomu neuděluje
a neudělí plnou moc k zastupování. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
o ustanovení zástupce v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na právní pomoc
v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Tato
ústavní kautela se nepochybně vztahuje i na řízení před správními soudy. Její hlavní význam však
tkví v povinnosti uvedených orgánů nebránit účastníku řízení, aby v řízení využíval právní
pomoci. Základní procesní předpisy (o. s. ř., s. ř. s., tr. ř.) pak za určitých podmínek zakotvují
i právo na ustanovení zástupce soudem (čl. 6 odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o lidských
právech). Povinnost státu vyplývající z ústavně zaručeného práva na právní pomoc je dostatečně,
i z hlediska obligatorního zastoupení pro řízení o kasační stížnosti, zabezpečena zákonem
stanoveným způsobem (zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, s. ř. s.), byť by tento způsob přinášel
pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených
podmínek, apod.). Je totiž věcí státu, a nikoli subjektivních představ žadatele o právní pomoc,
za jakých podmínek a jakým způsobem je, i nemajetným žadatelům, poskytnutí právní pomoci
zabezpečeno (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 296/97,
in Sb. n. u. ÚS, svazek č. 10, usnesení č. 20, str. 409). Ústavně garantované právo na právní
pomoc zahrnuje (zásadně, vyjma řízení pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo
účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit, a případně též kým. Právní zastoupení
je tak ponecháno, s uvedenou výjimkou, zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by
toho byl jinak schopen sám.
Kasační stížnost podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. je mimořádným opravným
prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem
z hlediska tvrzených nezákonností. Proto zákonná úprava obsažená v ustanovení §105 odst. 2
s. ř. s. volí záměrně požadavek na kvalifikované právní zastoupení fyzických či právnických osob
především advokátem, s ohledem na nezbytnost garantované profesní právní erudice zástupce.
Smyslem procesního institutu povinného zastoupení tedy je, aby Nejvyšší správní soud nebyl
nadměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy účastníků a bylo tak zajištěno kvalifikované
uplatňování práv v řízení před tímto soudem. Smysl a účel obecné povinnosti právního
zastoupení lze tedy spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Nejvyšším
správním soudem, a s tím spjaté snaze zajistit povinným právním zastoupením nejenom právně
kvalifikované uplatňování práv, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení
při posuzování vlastního postavení (srov. Pl.ÚS-st.-1/96, ze dne 21. 5. 1996). S. ř. s. tak činí
obdobně jako některé jiné procesní úpravy, včetně úpravy řízení před Ústavním soudem. Nelze
tedy dovodit, že by touto úpravou byl stěžovatel neúměrně (nedůvodně) zkrácen na svých
ústavních právech, především na právu přístupu k soudu a na právu na právní pomoc v řízení
před soudy.
Z ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. vyplývá, že pro ustanovení advokáta soudem je třeba
splnit věcně dvě podmínky. První je splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků,
druhou je pak potřeba ochrany práv účastníka řízení. Pokud jde o ustanovení zástupce pro řízení
o kasační stížnosti, je situace z povahy věci poněkud jiná. Podle ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. je
zastoupení advokátem v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku obligatorní.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že povinné zastoupení stěžovatele advokátem v řízení
o kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu je zvláštní podmínkou řízení o tomto
mimořádném opravném prostředku, jejíž nedostatek lze odstranit, ale bez jejíhož splnění nelze
vydat rozhodnutí ve věci samé. Pokud tedy stěžovatel v řízení o kasační stížnosti proti
zamítavému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2006, č. j. 22 Ca 438/2004 - 31,
zastoupen nebyl, byl právem vyzván krajským soudem, aby odstranil tento nedostatek podmínky
řízení o kasační stížnosti. Jelikož stěžovatel sdělil, že nemá potřebné vysokoškolské právnické
vzdělání, ani finanční prostředky k tomu, aby zplnomocnil jím zvoleného advokáta k zastupování
v řízení o uvedené kasační stížnosti, krajský soud ustanovil stěžovateli zástupcem advokáta
JUDr. Vítězslava Blahuta.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal v podstatě jen absenci své žádosti o ustanovení
zástupce a zdůraznil, že žádného advokáta také nezplnomocní k zastupování v tomto řízení.
Stěžovatel podle názoru krajského soudu splňoval v době vydání napadeného usnesení
obě uvedené zákonné podmínky, a krajský soud mu proto ustanovil, i se zřetelem k §105 odst. 2
s. ř. s., zástupce. Stěžovatel k výzvě krajského soudu, která předcházela vydání tohoto usnesení
týkající se jeho povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti sdělil mimo jiné,
že „jsem ochoten udělat i ještě jeden ústupek a dovoluji komukoliv s takovým vzděláním
(myšleno vysokoškolským právnickým) aby mě zastupoval před soudem NSS v Brně
s podmínkou, že mu nedám plnou moc a nesmí nic měnit v mé žalobě. Může mi pouze dávat
rady a jestliže budou plodné, tak na něj budu myslet v odškodnění. To je vše co mohu udělat“.
Výklad krajského soudu, který z citovaného sdělení dovodil, že stěžovatel požádal o ustanovení
advokáta je výkladem, který vzhledem k nemajetnosti stěžovatele a k ustanovení §105 odst. 2
s. ř. s. stěžovateli prospívá, nijak mu neškodí, žádným způsobem nekrátí jeho práva,
jde jednoznačně v jeho prospěch a odpovídá i smyslu povinného zastoupení podle s. ř. s. Obsah
citovaného sdělení stěžovatele lze zcela racionálně vyložit jako souhlas stěžovatele s ustanovením
zástupce v řízení před Nejvyšším správním soudem, nebo alespoň jako srozumění s postupem
krajského soudu. V případě aplikace právního ustanovení je sice nutno prvotně vycházet z jeho
doslovného znění, nicméně v případě rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho
smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost,
lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. Je skutečností, že stěžovatel
výslovně nepodal návrh vyjádřený slovy „žádám, resp. navrhuji“ (§35 odst. 8 s. ř. s.), aby mu byl
ustanoven advokát pro řízení o kasační stížnosti. Smyslem podání této žádosti je však zejména
souhlas stěžovatele se zastoupením (soudem ustanoveným advokátem) v případě povinného
zastoupení. Stěžovatel tak dává najevo, že si i v případě povinného zastoupení nemůže z různých
důvodů prioritně sám zvolit advokáta a zplnomocnit ho ke svému zastupování. Stěžovatel tedy
v této věci, i při absenci explicitní žádosti, resp. návrhu na ustanovení zástupce, při nevyslovení
záporného postoje k ustanovení zástupce v řízení o kasační stížnosti splnil zákonné podmínky
ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. Krajský soud totiž stěžovatele vyzval k odstranění nedostatku
v zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti, a ten souhlasil s ustanovením tohoto
zástupce slovy uvedenými shora. Lze proto konstatovat, že k ustanovení zástupce došlo
na žádost, resp. návrh, stěžovatele. Opačný výklad by za popsaného stavu nebyl v souladu
ani se smyslem institutu povinného zastoupení, jímž má být zajištěno kvalifikované uplatňování
práv stěžovatele před Nejvyšším správním soudem.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje
žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu