ECLI:CZ:NSS:2008:7.AS.1.2007:43
sp. zn. 7 As 1/2007 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobkyně
PhDr. H. V. P., zastoupené Mgr. Mariánem Šťastným, advokátem se sídlem v Olomouci,
Ostružnická 6, proti žalovanému Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě, se sídlem v
Ostravě – Moravská Ostrava a Přívoz, Na Hradbách 21, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2006, č. j. 22 Ca 97/2006 - 12,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna se advokátovi Mgr. Mariánovi Šťastnému nepřiznává .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2006, č. j. 22 Ca 97/2006 - 12,
byla odmítnuta žaloba PhDr. H. V. P. (dále jen „stěžovatelka“), kterou se domáhala zrušení
fiktivního rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen „účastník řízení“),
které bylo v odvolacím řízení vydáno ve smyslu ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o poskytování informací“) ve vztahu k
fiktivnímu rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen „okresní státní
zastupitelství“) o žádosti stěžovatelky o poskytnutí informace ze dne 29. 12. 2005. V odůvodnění
usnesení krajský soud uvedl, že žadatel o poskytnutí informací podle zákona o poskytování
informací se může domáhat poskytnutí pouze těch informací, jež se vztahují k působnosti
povinného subjektu, což se v daném případě nestalo, neboť do působnosti okresního státního
zastupitelství nepatří poskytovat obecný výklad právních norem či zaujímat odborná stanoviska k
jejich aplikaci. Nejedná se proto o druh informací o činnosti účastníka řízení, na které by dopadal
citovaný zákon. Posuzováním právních otázek a jejich výkladem se zabývají jiné instituce a
stěžovatelka se mohla obrátit např. na osoby poskytující právní pomoc podle zákona o advokacii.
Krajský soud proto dospěl k závěru, že v daném případě nebyla dána aktivní legitimace
stěžovatelky podle ustanovení §65 a násl. s. ř. s., neboť veřejné subjektivní právo na informace
podle zákona o poskytování informací nemohlo být dotčeno. Proto krajský soud žalobu odmítl
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu uvedeného
v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ve které uvedla, že za zásadní považuje vyjasnění otázky
postavení účastníka řízení jako povinného subjektu a jeho povinnost poskytovat informace
vztahující se k jeho působnosti, a to zejména ve vazbě na ust. §5 odst. 1 písm. e) zákona
č. 100/1999 Sb. (správně zákona o poskytování informací), když trestní řád neobsahuje žádné
ustanovení, které by umožňovalo zplnomocnit k podání vysvětlení, popř. svědecké výpovědi,
jinou osobu. K poznámce krajského soudu, že žádanou informaci mají žadatelce podat advokáti
jako osoby poskytující právní pomoc, stěžovatelka uvedla, že žádný z oslovených advokátů nezná
žádný právní předpis, který by umožňoval postup účastníka řízení jako povinného subjektu.
Za této situace stěžovatelka zejména ve vazbě na citované ustanovení dovodila, že účastník řízení
je povinen požadovanou informaci poskytnout, neboť se ve smyslu ust. §2 odst. 1 zákona
o poskytování informací se jedná nepochybně o informaci vztahující se k jeho působnosti,
když účastník řízení rozhoduje zřejmě podle zcela neznámého předpisu, jehož identifikace
je důležitá již s ohledem na skutečnost, zda by tento „neznámý“ předpis neměl patřit
mezi povinně zveřejňované informace ve smyslu ust. §5 odst. 1 písm. e) zákona o poskytování
informací. Proto považuje stěžovatelka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za více
než žádoucí a potřebné.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost obsahuje veškeré
zákonem předepsané náležitosti, neboť pouze v tomto případě může být soudem meritorně
projednána.
Pro řízení o kasační stížnosti platí přísná dispoziční zásada. Je provedením této dispoziční
zásady, jestliže ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah
napadení soudního rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů (skutkových a právních) toto soudní
rozhodnutí napadá a považuje výroky tohoto rozhodnutí za nezákonné. Uvedení rozsahu
napadení soudního rozhodnutí a skutkových a právních důvodů znamená povinnost stěžovatele
tvrdit, že soudní rozhodnutí, nebo jeho část, odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému
předpisu, který má charakter předpisu právního, a toto tvrzení také odůvodnit. Činnost kasačního
soudu je pak ohraničena takto vymezeným rámcem a soud se musí omezit na zkoumání
napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, pokud ovšem nejde o vadu, k níž musí přihlédnout
z úřední povinnosti ( §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
V posuzované věci krajský soud žalobu stěžovatelky odmítl z důvodu, že „nebyla dána
aktivní legitimace žalobkyně podle ust. §65 a násl. s. ř. s., neboť veřejné subjektivní právo
na informace podle zákona o poskytování informací nemohlo být dotčeno“. Stěžovatelka
pak v kasační stížnosti, kterou sama formulovala, označila za zásadní vyjasnění otázky postavení
účastníka řízení jako povinného subjektu, a to bez kvalifikované právní argumentace.
Tento nedostatek představuje vadu kasační stížnosti, která brání jejímu věcnému vyřízení,
neboť i při nejmírnějších požadavcích musí být z kasační stížnosti poznatelné, v jakém směru
má kasační soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumat. Z obsahu kasační stížnosti však není
zřejmé, v čem je podle názoru stěžovatelky usnesení krajského soudu nezákonné, když neuvedla
žádný právní důvod pro svou aktivní legitimaci k podání žaloby.
V daném případě navíc nejde o jedinou vadu kasační stížnosti. Stěžovatelka v jejím závěru
totiž pouze uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu „považuje za více než žádoucí
a potřebné“.
Přitom podle ust. §37 odst. 3 věta první s. ř. s., které upravuje obecné náležitosti podání
a je ve smyslu ust. §106 odst. 1 s. ř. s. in fine aplikovatelné i na kasační stížnost, musí
být z každého podání mimo jiné zřejmé, co stěžovatel navrhuje. Požadavku, aby stěžovatel uvedl
„co navrhuje“, je třeba rozumět tak, že stěžovatel musí přesně specifikovat, čeho se domáhá,
tzn. jak má soud o jeho návrhu rozhodnout. Návrh výroku soudního rozhodnutí (petit) musí být
přesný, určitý a srozumitelný. Soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout.
Požadavek, aby petit byl přesný, určitý a srozumitelný není pouze formálním požadavkem
na splnění určitých procesních podmínek, ale je zcela nezbytný pro výsledek řízení (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97). Petit má být logickým vyústěním
argumentů, které jsou v podání, v daném případě v kasační stížnosti, uvedeny. Obvykle nemá
petit ve správním soudnictví onen klíčový význam jako v občanském soudním řízení, zejména
v řízení sporném. To však neznamená, že by bylo možno jako petit kasační stížnosti akceptovat
formulaci, kterou stěžovatelka pouze vyjádřila své přesvědčení o potřebnosti rozhodnutí soudu
(obdobně viz. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2005, č. j. 3 As 52/2004 – 43)
bez jakékoliv konkretizace, jak má soud o kasační stížnosti rozhodnout.
Protože kasační stížnost neobsahovala zákonem předepsané náležitosti, což bránilo
jejímu věcnému vyřízení, byla stěžovatelka usnesením krajského soudu ze dne 18. 12. 2007,
č. j. 22 Ca 97/2006 - 37, vyzvána, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení
vady kasační stížnosti odstranila, a to tak, že uvede návrh výroku rozsudku a dále uvede,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů usnesení krajského soudu napadá. Současně byla poučena,
že nebude-li kasační stížnost ve stanovené lhůtě doplněna, bude její projednání odmítnuto.
Přesto, že toto usnesení bylo řádně doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 21. 12. 2007,
nebyly vady kasační stížnosti odstraněny.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost neobsahuje zákonem požadované náležitosti
a stěžovatelka ji ani na výzvu krajského soudu nedoplnila, Nejvyšší správní soud její kasační
stížnost v souladu s ust. §37 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem advokát
a podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Soudní spis obsahuje „Návrh určení odměny advokáta“, v němž ustanovený zástupce
stěžovatelky advokát Mgr. Marián Šťastný žádá o přiznání odměny za jeden úkon právní služby
ve výši 2856 Kč. V přiloženém vyúčtování provedených úkonů je předmětný úkon popsán
jako příprava a převzetí věci ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů. Kromě této žádosti o přiznání odměny však není ze spisu zřejmé,
že by učinil jakýkoliv úkon právní služby. Dokonce ani nereagoval na výzvu krajského soudu
k doplnění petitu kasační stížnosti. Protože zástupce stěžovatelky neučinil žádný úkon,
za který by mu náležela odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
když pouhé převzetí usnesení o ustanovení zástupcem úkonem ve smyslu citované vyhlášky není,
Nejvyšší správní soud mu odměnu za zastupování nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. března 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu