ECLI:CZ:NSS:2008:7.AS.26.2006:72
sp. zn. 7 As 26/2006 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Honební
společenstvo Kozinec Chvalčov, se sídlem Obřanská 187, Chvalčov, zastoupen JUDr. Milanem
Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského
kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2006, č. j. 29 Ca 141/2004 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2006, č. j. 29 Ca 141/2004 – 42, byla
zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného (dále jen „krajský úřad“) ze dne 19. 3. 2004,
č. j. KUZL 5998/2004 ŽPZE-Mu, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále
jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Městského úřadu Bystřice pod Hostýnem, odboru životního
prostředí ze dne 16. 1. 2004, č. j. ŽP-206/1-65-2/04-Bu, jímž bylo rozhodnuto o neuvedení
honitby Chvalčov do souladu se zákonem č. 449/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o myslivosti“). V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že správní orgán I. stupně
zjistil, a stěžovatel toto zjištění nepopíral, že existující honitba byla po celé délce rozdělena
zástavbou. Z tohoto vyplývá, že na původní honitbě vznikly zastavěné pozemky, které nejsou
pozemky honebními, a proto nemohla být naplněna podmínka stanovená v ustanovení §17
odst. 2 zákona o myslivosti. Správní orgán I. stupně, a poté i krajský úřad, proto nepochybil, když
rozhodl tak, že honitbu nelze uvést do souladu se zákonem, neboť nesplňuje zákonný požadavek
souvislosti. Námitku porušení ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“) nepovažoval krajský soud pro posouzení věci za rozhodující.
Správní orgán I. stupně bez jakýchkoliv pochyb zjistil, že honitbu tvoří nesouvislé honební
pozemky přerušené pozemky nehonebními. Tato skutečnost byla rozhodující a zcela postačující
pro rozhodnutí, které následně vydal. Podklady, které vyžadoval, a které stěžovatel v požadované
lhůtě nepředložil, nebyly pro rozhodnutí právně relevantní. I když by bylo možné připustit,
že lhůta stanovená správním orgánem I. stupně nebyla dostatečná, neměla by tato okolnost žádný
vliv na zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Podle názoru krajského soudu není
ustanovení §17 zákona o myslivosti ustanovením doporučujícím, ale stanoví obecné zásady
tvorby honiteb, podle nichž je nutno postupovat jak při tvorbě honiteb, tak i v případě, kdy jsou
stávající honitby uváděny do souladu s tímto zákonem.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel podřadil své námitky zákonným
důvodům ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle názoru stěžovatele
skutečnosti ohledně nesouvislosti celé honitby nejsou zákonem o myslivosti natolik rigidně dány,
aby byly podmínkou nesplnění veškerých podmínek pro uvedení honitby do souladu s tímto
zákonem. Navíc osvětlení důvodu vedoucího k potvrzení napadeného rozhodnutí, že honitba
je tvořena souvislými honebními pozemky, ze kterého krajský soud zcela nesmyslně a v rozporu
s právní logikou, zkušenostmi a praxí na dané téma tuto skutečnost aplikoval do svého rozsudku,
je v rozporu se všemi stávajícími zvyklostmi. Poukazovat na to, že nehonebními pozemky, které
nesmí přerušit souvislé honební pozemky, jsou mimo jiné sady, zahrady, zastavěné pozemky,
cesty a parky by pak ve svém důsledku znamenalo, že nemůže, až na určité excesy, existovat
řádně uznaná honitba na území České republiky. Tím, že krajský soud bez citlivého přístupu
k dané věci rozhodl zcela pragmaticky, tzv. od stolu, nikoliv však v duchu zákona, dovedl celou
škálu chyb a omylů již dříve napáchaných do své dokonalosti. Největším paradoxem
je ta skutečnost, že předkladatelé zákona o myslivosti uvažovali v duchu zachování původních
honiteb, honebních společenství, a zejména pak o zjednodušení celé procesní stránky věci.
Stěžovatel v závěru kasační stížnosti citoval komentář k návrhu zákona (k §19 a 21) a uvedl,
že cílem zákona nebylo vyvolat novou tvorbu honiteb. Proto bylo navrženo přechodné
ustanovení o zachování honiteb dosud uznaných a postupné jejich uvádění do souladu
s ustanoveními zákona. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovateli byla podle předchozí
právní úpravy, tj. zákona č. 23/1962 Sb., uznána honitba Chvalčov. Tato honitba po nabytí
účinnosti zákona o myslivosti nesplňovala jednu ze stanovených podmínek pro tvorbu honiteb,
a to podmínku souvislosti honebních pozemků, uvedenou v ust. §17 odst. 2 a 5 tohoto zákona.
Honitba Chvalčov byla totiž po celé délce rozdělena zástavbou, tedy nehonebními pozemky,
na dvě části. Z jedné části honitby bylo možné se do její druhé části dostat pouze přes některý
z nehonebních pozemků. Jeden ze zákonných požadavků pro tvorbu honiteb, tj. souvislost
honebních pozemků, u honitby Chvalčov tedy nebyl zachován. Námitka stěžovatele, že pokud
nehonební pozemky přeruší souvislé pozemky honební, nemohla by na území České republiky
existovat žádná řádně uznaná honitba, je zcela zavádějící. Nehonební pozemky, jejichž taxativní
výčet je uveden v ust. 2 písm. e) zákona o myslivosti se mohou nacházet uvnitř území
vymezeného hranicemi každé jednotlivé honitby. Tyto nehonební pozemky nejsou součástí
honitby a nesmí honitbu rozdělit na samostatné části. Z rozsudku krajského soudu nevyplývá,
že by do území kterékoliv uznané honitby nemohly zasahovat nehonební pozemky, musí však
zůstat zachována souvislost všech honebních pozemků, které jsou součástí honitby. Nesmí tedy
dojit k přerušení souvislosti honebních pozemků v honitbě takovým způsobem, že by z jedné
části honitby bylo možné se dostat do další části honitby pouze přes nehonební pozemky. Z výše
uvedených důvodů krajský úřad navrhl, aby podaná kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadený
rozsudek v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, v odstavci
3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ustanovení §69 odst. 1 zákona o myslivosti honitby a obory uznané podle
dosavadních předpisů zůstávají zachovány; to platí i pro obory o výměře nižší než 50 ha a
samostatné bažantnice uznané podle dosavadních předpisů, které se stávají honitbami podle
tohoto zákona, i když nedosahují výměry 500 ha. Pokud honitba nebo obora uznaná podle
dosavadních předpisů dosahuje zákonné výměry podle tohoto zákona, ale nesplňuje ostatní
požadavky na tvorbu honitby, je osoba, které byla honitba uznána podle dosavadních předpisů,
povinna podat do 31. prosince 2002 orgánu státní správy myslivosti návrh na uvedení honitby
do souladu s tímto zákonem, jinak honitba zaniká k 31. březnu 2003.
Podle ustanovení §17 odst. 2 věta první zákona o myslivosti je honitba tvořena
souvislými honebními pozemky. Podle odst. 5 citovaného ustanovení musí honební pozemky
tvořící honitbu spolu souviset. I pozemky jinak vyhovující pojmu souvislosti však nelze začlenit
do jedné honitby, pokud tvoří překážku pohybu zvěře nebo jsou pro ni nebezpečím, například
dálnice, silnice dálničního typu, přehrady a letiště se zpevněnou plochou.
Souvislými honebními pozemky podle §2 písm. g) zákona o myslivosti se pro účely
tohoto zákona rozumí takové honební pozemky, jestliže se lze dostat z jednoho na druhý
bez překročení cizího pozemku; úzké pozemkové pruhy nepřerušují tuto souvislost, leží-li však
ve směru podélném, nezakládají souvislost mezi pozemky jimi spojenými; za takové pruhy
se nepovažují dálnice, silnice dálničního typu, přehrady a letiště se zpevněnými plochami.
V daném případě je mezi účastníky nesporná existence zástavby začínající u železničního
podjezdu v obci Bystřice pod Hostýnem a pokračující podél řeky Bystřičky až k hotelu Říka
v obci Chvalčov, která rozděluje dosavadní honitbu Chvalčov po celé její délce na dvě zcela
samostatné části.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že cílem zákona o myslivosti nebylo vyvolat novou
tvorbu honiteb, neboť podle ustanovení §69 odst. 1 zákona o myslivosti zůstávají honitby
uznané podle dosavadních předpisů zachovány. Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že cílem
zákona o myslivosti je pouze transformace dosavadních honiteb do stavu odpovídajícího nové
zákonné úpravě. Pokud však tato honitba sice dosahuje zákonné výměry podle zákona
o myslivosti, ale nesplňuje ostatní požadavky na tvorbu honitby, měla osoba, které byla honitba
uznána podle dosavadních předpisů, povinnost podat ve stanovené lhůtě orgánu státní správy
myslivosti návrh na uvedení honitby do souladu s tímto zákonem. Z postupu stěžovatele, který
dne 14. 11. 2002 podal žádost o uvedení honebního společenstva a honitby do souladu
se zákonem o myslivosti, lze dovodit, že si byl vědom toho, že dosavadní honitba Chvalčov
nesplňuje všechny zákonné požadavky na tvorbu honitby.
Se stěžovatelem však nelze souhlasit v tom, že „skutečnosti ohledně nesouvislosti celé
honitby nejsou zákonem o myslivosti natolik rigidně dány, aby byly podmínkou nesplnění
veškerých podmínek pro uvedení honitby do souladu s tímto zákonem.“ Zákon o myslivosti totiž
v ustanovení §17 odst. 2 věta první výslovně stanoví, že honitba je tvořena souvislými
honebními pozemky a v odst. 5 citovaného ustanovení je rovněž stanoveno, že honební pozemky
tvořící honitbu spolu musí souviset. Co se rozumí souvislými honebními pozemky
je pak jednoznačně vymezeno v ustanovení §2 písm. g) zákona o myslivosti. Protože souvislá
zástavba protíná dosavadní honitbu Chvalčov od jedné hranice k druhé hranici na protilehlé
straně, nelze se dostat z honebních pozemků v jedné části honitby na honební pozemky v její
druhé části bez překročení cizích pozemků, které jsou nehonebními. Není proto splněn zákonný
požadavek, aby předmětná honitba byla tvořena souvislými honebními pozemky. Vzhledem
k tomu, že ustanovení zákona o myslivosti, která upravují obecné zásady tvorby honiteb, mají
obligatorní charakter, je právní závěr krajského soudu, že předmětnou honitbu v její stávající
podobě nelze uvést do souladu se zákonem o myslivosti, neboť nenaplňuje zákonný požadavek
souvislosti, správný. Pokud stěžovatel správnost tohoto závěru v kasační stížnosti zpochybňoval,
činil tak velmi vágním způsobem bez jakékoliv věcné a právní argumentace.
Argumentoval-li stěžovatel na podporu důvodnosti své kasační stížností důvodovou
zprávou k §§19 a 21 zákona o myslivosti, jedná se o argumentaci zcela nepřípadnou. Jednak není
zřejmé, co bylo obsahem těchto ustanovení v době zpracování důvodové zprávy, a jednak je nyní
v ustanovení §19 upraveno založení honebního společenství a v ustanovení §21 valná hromada
honebního společenství, což nijak nesouvisí s uvedením dosavadních honiteb do souladu
s platnou právní úpravou.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109 odst. 1
s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému úřadu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu