ECLI:CZ:NSS:2008:7.AS.28.2008:76
sp. zn. 7 As 28/2008 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: WALMARK,
a. s., se sídlem Oldřichovice 44, Třinec, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se
sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se
sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsud ku Městského
soudu v Praze ze dne 13. 3. 2008, č. j. 10 Ca 335/2007 - 44,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2008, č. j. 10 Ca 335/2007 - 44,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2008, č. j. 10 Ca 335/2007 - 44, zrušil
rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 7. 2. 2007,
sp. zn. 2006/596/had/WAL, č. j. vos/8499/07, jímž byla firmě WALMARK, a. s. (dále jen
„účastník řízení“) jako zadavateli reklamy na přípravek URINAL (mutace 4), vysílané na
televizních programech Prima, uložena podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1995 Sb., ve znění
účinném do 25. 1. 2006, (dále jen „zákon o regulaci reklamy“) pokuta ve výši 100 000 Kč za
porušení ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy . Městský soud v napadeném
rozsudku dospěl k závěru, že výklad ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy
vyslovený v napadeném správním rozhodnutí, je správný. Podstata tohoto ustanovení netkví
v tom, zda předmětný doplněk má či nemá léčivé účinky, ale v tom, zda je spotřebitel odkazem
na léčivé účinky doplňku stravy uváděn v omyl, byť by i tyto účinky měl. Zaměřil- li proto
účastník řízení svoji obranu na prokázání skutečnosti, že předmětný doplněk stravy má léčivé
účinky ve vztahu ke konkrétnímu onemocnění, nemohla být takováto obrana úspěšnou. Městský
soud především vyšel z toho, že zákon o regulaci reklamy chrání zejména spotřebitele, jemu ž jsou
jako adresátu reklamy předávány konkrétně zaměřené informace o určitých výrobcích. Reklama
vždy slouží k podpoře prodeje či nákupu výrobku nebo služeb, což je zároveň i jejím definičním
znakem. Zákon proto svými ustanoveními chrání toho, komu jsou tyto účelové informace
prezentovány. Za správný označil městský soud i závěr stěžovatelky, že předmětná reklama
vzbuzuje způsobem prezentace, který naznačuje léčivé účinky přípravku, a to zejména tvrzením
„obsahuje NutriCran, který utišuje zánět způsobený b akteriemi“ a „při infekcích a zánětech
močových cest“ dojem, že prezentovaný doplněk stravy URINAL je přípravkem, který je
schopen léčit lidské choroby, popřípadě jim předcházet. Selektivně vybrané informace
o předmětném doplňku stravy užité v reklamě, tak mohou vést k omylu spotřebitele, že jeho
používáním lze předcházet zánětu močových cest a spotřebitel může nabýt dojmu, že tento
doplněk stravy má schopnost odstranit a léčit příčinu zánětu močových cest. Městský soud
nepřisvědčil požadavku účastníka řízení vést ohledně jednotlivých reklam společné řízení a uložit
jednu sankci, neboť každé jednotlivé reklamní mutaci na přípravek URINAL byl vyhrazen jiný
reklamní čas, a to včetně jiného provozovatele vysílání. Městský soud napadené správní
rozhodnutí sice zrušil, ale jen s ohledem na princip předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné
důvěry a legitimního očekávání, které se ve formě základních zásad řízení promítají i v oblasti
správního práva, a přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2006,
sp. zn. 6 A 25/2002. Městský soud své rozhodnutí odůvodnil i požadavkem právní jistoty, která
zakládá předvídatelnost chování orgánu aplikujících právo z hlediska přisuzování významu
právnímu textu a z hlediska subsumpce skutkových zjištění pod právní normu při rozhodování.
Důvod, který ho vedl k aplikaci uvedených principů, spočívá podle městského soudu v tom, že
ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy umožňuje různý výklad pojmů „uvádět
v omyl“. Městský soud připustil, že toto ustanovení může vyvolávat i odlišný výklad, jak namítal
účastník řízení (ve smyslu posuzování pravdivosti obsahu reklamního sdělení), a právě proto, že
tato otázka nebyla dosud judikována, neshledal spravedlivým, aby byla z tohoto ustanovení
v projednávané věci vyvozena deliktní odpovědnost účastníka řízení s následným uložením
pokuty.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti
uvedla, že základem sporu byla otázka, zda účastníku řízení uložila pokutu za porušení ustanovení
§5d písm. d) zákona o regulaci reklamy v souladu s tímto zákonem. Městský soud sice dospěl
k závěru, že posoudila věc po stránce skutkové i právní správně, ale i přes tuto skutečnost
napadené rozhodnutí zrušil s ohledem na principy předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné
důvěry a legitimního očekávání, neboť ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy
umožňuje různý výklad pojmu „uvádět v omyl“. Podle přesvědčení stěžovatelky však městský
soud posoudil otázku nejednoznačnosti předmětného ustanovení zákona o regulaci reklamy
nesprávně, neboť toto ustanovení je zcela konkrétní a jednoznačné, jelikož přímo uvádí, čím
nesmí reklama na potraviny spotřebitele uvádět v omyl. Pokud tedy městský soud shledal žalobní
námitky nedůvodnými, a z tohoto důvodu nezrušil napadené správní rozhodnutí, nemělo být toto
rozhodnutí zrušeno z důvodu aplikace uvedených obecných principů, neboť tyto principy se
v oblasti správního práva promítají ve formě základních zásad řízení a jako takové jsou již
v právním řádu obsaženy. Napadený rozsudek je tak nepřezkoumatelný, a proto stěžovatelka
navrhla, aby jej Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatelka současně požádala, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Účastník ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že městský soud oprávněně zrušil
rozhodnutí stěžovatelky, neboť ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy umožňuje
dvojí výklad, a chránil tak proto jeho oprávněnou důvěru v zákon a legitimní očekávání, neboť
při zadávání reklamy postupoval podle jednoho z možných výkladů zákona. K otázce
jednoznačnosti citovaného ustanovení poukázal na to, že jeho nejasnost je zjevná, neboť ještě
v průběhu správního řízení, po odvysílání předmětných reklam, stěžovatelka zaujímala stanovisko
k jeho výkladu shodné s výkladem účastníka řízení, podle něhož by měl být posuzován obsah
reklamy z hlediska pravdivosti sdělovaných informací ve vazbě na možnost vyvolání omylu. Tato
skutečnost jednoznačně vyplývá z interních analytických materiálů stěžovatelky, které jsou
založeny ve správním spise. Stěžovatelka změnila svůj názor až poté, co požádala Státní ústav pro
kontrolu léčiv o posouzení, zda způsob prezentace přípravku nezakládá důvod pro jeho zařazení
do kategorie léčiv. Stěžovatelka tedy změnila výklad předmětného ustanovení, aby si usnadnila
rozhodování a nemusela se zabývat posuzováním pravdivosti tvrzení v reklamě. Z uvedeného je
zřejmé, že byl možný dvojí výklad ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy, a proto je
zcela na místě, že účastníkovi řízení byla poskytnuta ochrana prostřednictvím upuštění od
uložené sankce. Městský soud tak mohl zrušit rozhodnutí stěžovatelky, neboť výklad citovaného
ustanovení, který v rozhodnutí uplatnila, je nesprávný, protože v reklamě sdělované informace
byly v souladu se skutečnými vlastnostmi výrobku. Z toho důvodu reklama nemohla uvádět
adresáty v omyl. Závěrem účastník řízení stěžovatelce i městskému soudu vytkl, že se ve svých
rozhodnutích vůbec nezabývaly posouzením pravdivosti reklamy ve vztahu k vyvolání omylu
a navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsud ek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V dané věci byl účastník řízení zadavatelem reklamy na doplněk stravy URINAL a tato
byla vysílána v průběhu května 2006 na programu Prima (provozovatel FTV Prima, spol. s r. o.).
V této reklamě na přípravek URINAL (mutace 4) je v úvodní scénce žena při odbavování
zavazadel na letišti podrobena prohlídce. Ve zvuku: „Kabelku, prosím!“ Z kabelky je vytažena
krabička s přípravkem. Ve zvuku: „Urinal? Na co to máte?“ „Měl jste někdy zánět močových
cest?“ „Měl.“ Poté je graficky znázorněno močové ústrojí, bakterie uvnitř močové trubice (spolu
s popisem: Urinal, časté močení, pálivá bolest, Escherichia Coli - název bakterie) a působení
Urinalu na bakterie (bakterie z močové trubice mizí). Obraz je doprovázen slovy: „Zánět se
projevuje častým močení a pálivou bolestí. Urinal obsahuje NutriCran, který utišuje zánět
způsobený bakteriemi.“ Opět se objevuje žena a říká: „Tak na to je Urinal!“ Voice over: „Při
infekcích a zánětech močových cest!“ Stejný slogan spolu s krabičkou přípravku se objevuje
i v obraze. V této fázi reklamy se v pravé spodní části obrazovky, pod vyobrazením krabičky
s přípravkem, na sotva postřehnutelný okamžik objevuje nápis „Doplněk stravy“.
Zákon o regulaci reklamy je jednou z norem veřejného práva, která zasahuje do jinak
převážně soukromoprávní úpravy pravidel nekalé soutěže jako jedné ze dvou hlavních částí
soutěžního práva. Důvodem veřejnoprávní regulace v této oblasti je především snaha
zákonodárce o ochranu spotřebitele - adresáta informací plynoucích z reklamních sdělení, která
jsou formulována především za účelem prodat co nejvíce zboží, často bez ohledu na pravdivost
poskytnutých informací či jiné společenské hodnoty. Vlastní úprava nekalé soutěže je obsažena
v ustanovení §44 obch. zák. v podobě generální klauzule. Nekalou soutěží, která je zákonem
zakázána, se podle citovaného ustanovení rozumí jednání v hospodářské soutěži, které je
v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo
spotřebitelům. Na tuto generální klauzuli navazuje demonstrativní výčet základních skutkových
podstat nekalosoutěžních deliktů, které dále generální klauzuli konkretizují, a mezi něž patří
i klamavá reklama. V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že se jedná o delikty
objektivní povahy, u nichž zákon nevyžaduje zavinění, a proto k nekalé soutěži dochází jsou-li
naplněny zákonem stanovené znaky skutkové podstaty konkrétního deliktu. V ustanovení §5d
zákona o regulaci reklamy je jednoznačně konkretizovaný obecný zákaz klamavé reklamy, neboť
uvádí, čím nesmí reklama na potraviny uvádět po tenciální spotřebitele v omyl. Pro naplnění
skutkové podstaty správního deliktu není proto rozhodující, zda reklama uvádí údaje pravdivé
nebo nepravdivé, neboť klamavými mohou být i údaje pravdivé, pokud mohou uvést spotřebitele
v omyl vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byly učiněny. Rozhodujícím je proto
celkový dojem, jaký reklama vyvolává (viz Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol.: Kurs
obchodního práva, Obecná část, Soutěžní právo, 5. vydání, Praha, C.H. Beck, 2007).
Nejvyšší správní soud si je vědom náročnosti, kterou zákon o regulaci reklamy v oblasti
ochrany spotřebitele klade na zadavatele reklamy na doplňky stravy, ovšem za daných zákonem
stanovených pravidel je nezbytné zdůraznit ochranu spotřebitele jako subjektu, jemuž jsou
mnohá reklamní sdělení adresována především za účelem zvýšení prodeje výrobku, a nikoliv za
účelem zlepšení zdravotního stavu či fyzické kondice adresátů. Proto nelze přijmout argumentaci
účastníka řízení, že sdělované informace jsou pravdivé. Doplněk stravy je v souladu s platnou
právní úpravou potravinou, a proto nelze akceptovat reklamní sdělení, které tuto potravinu
způsobem prezentace a charakteristikou přiblíží léčivům, až dokonce vyvolá dojem, že v podstatě
jedná o léčivo. Zadavatel reklamy je samozřejmě oprávněn uvádět pravdivé informace ohledně
vlastností nabízeného doplňku stravy, avšak je zároveň především povinen spotřebitele zřetelně
a jasně informovat o tom, že jde pouze o doplněk stravy a nikoliv o léčivo, které by v případě
onemocnění močových cest mělo léčivý účinek. Tuto podmínku účastník řízení nesplnil, neboť
spotřebitele dostatečně neinformoval, že o léčivo nejde. Sotva postřehnutelný a velmi krátce
prezentovaný nápis v pravé dolní části obrazovky „doplněk stravy“ nelze považovat za daných
okolností za dostačující. Vadná je jednak velmi krátká doba jeho zobrazení a jednak
nedostatečnost tohoto sdělení, které ve vztahu ke způsobu prezentace výrobku nenese dostatek
informací o tom, že se nejedná o léčivo, které má v případě onemocnění léčivý účinek, a že je
tedy v takových případech nezbytné obrátit se na lékaře. Proto v případě, kdy předmětná reklama
budí ohledně povahy doplňku stravy v tomto směru pochybnosti, je nutné upřednostnit ochranu
zdraví spotřebitele.
Městský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že výklad ustanovení §5d písm. d)
zákona o regulaci reklamy uvedený stěžovatelkou ve správním rozhodnutí je správný. Rovněž
akceptoval závěry stěžovatelky ohledně naplnění skutkové podstaty klamání spotřebitele tím, že
předmětná reklama vzbuzuje způsobem prezentace dojem, že jde o přípravek, který je schopen
léčit lidské nemoci, popřípadě jim předcházet. Žalobní námitky tedy hodnotil jako nedůvodné,
a přesto napadené správní rozhodnutí podle §78 s. ř. s. zrušil s ohledem na obecně platné právní
principy.
Podle ustanovení §78 s. ř. s., je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro
nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy,
zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil.
V tomto případě však sice městský soud neshledal v napadeném správním rozhodnutí
žádné pochybení po skutkové a právní stránce, ani co do mezí správního uvážení při zvažování
konkrétní výše trestu, a naopak se ztotožnil se závěry stěžovatelky, ale přesto je zrušil a zrušující
výrok odůvodnil obecně platnými principy předvídatelnosti práva a legitimního očekávání, jakož
i požadavkem na jasnost a zřetelnost právních norem, kterému ustanovení §5d písm. d) zákona
o regulaci reklamy nedostojí, neboť umožňuje různý výklad pojmu „uvádět v omyl.“
Z uvedeného je zřejmé, že městský soud napadené rozhodnutí zrušil v rozporu s ustanovením
§78 s. ř. s., neboť rozhodnutí neshledal nezákonným, ani trpícím vadou řízení. Nebylo proto na
místě odkazovat na principy právní jistoty, legitimního očekávání a předvídatelnosti práva jako na
důvod, pro který soud může přistoupit ke zrušení napadeného správního rozhodnutí pro
nezákonnost podle §78 odst. 1 s. ř. s.
Principy předvídatelnosti práva a ochrany oprávněné důvěry v právo, jakož i legitimního
očekávání, které se ve formě základních zásad promítají i v oblasti správního práva, slouží
k ochraně právní jistoty jako jednoho ze základních znaků právního státu. Právní principy se tak,
na rozdíl od právních norem, vyznačují větší obecností a rozsahem působnosti, neboť tvoří
základ právního řádu jako celku. Ochr anu obecně uznávaným a ústavně nerozporným základním
právním zásadám a principům právního státu soudy poskytují bez ohledu na to, zda jsou tyto
zásady v pozitivním právu vyjádřeny.
Městský soud se však v odůvodnění svého rozsudku pouze obecně odvolal na výše
uvedené principy bez jakékoliv bližší specifikace ustanovení právní normy či předpisu, na základě
kterých k závěru o zrušení správního rozhodnutí dospěl. Pokud tedy z tohoto rozsudku
jednoznačně nevyplývá, které právní předpisy a jejich jednotlivá usta novení byla městským
soudem aplikována, není přezkoumatelné, zda aplikoval správné a účinné ustanovení toho
kterého právního předpisu. Z tohoto důvodu není ani zřejmé, podle kterých ustanovení právních
předpisů byla v kontextu podané žaloby posuzována zákonnost napadeného správního
rozhodnutí. Napadený rozsudek městského soudu tudíž nesplňuje požadavek srozumitelnosti
a přezkoumatelnosti kladený na soudní rozhodnutí.
Navíc v napadeném rozsudku je zřejmá i vnitřní rozpornost, neboť městský soud zřetelně
označil výklad ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy učiněný stěžovatelkou za
správný, tedy jednoznačný, a přitom v závěru svého rozhodnutí právě nejednoznačností výkladu
tohoto ustanovení odůvodnil, s ohledem na obecně platné právní principy, zrušení správního
rozhodnutí. Pokud tedy městský soud shledal citované ustanovení nejednoznačné, měl ho pro
stěžovatelku závazně vyložit, a nikoliv se ztotožnit s jejím výkladem a v závěru odůvodnění svého
rozsudku uvést názor zcela opačný. Takové rozhodnutí je pak vnitřně rozporné a v důsledku
nesrozumitelnosti rovněž nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl
uveřejněn pod č. 133/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, uvedl, že pojem
nepřezkoumatelnosti není v s. ř. s. ani v o. s. ř., který by bylo možno použit podpůrně, blíže
objasněn, a že výklad tohoto pojmu je tudíž věcí právní nauky. Dovodil, že „za nesrozumitelné
lze proto obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, dále kdy
nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je
výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem,
rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho
nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního
rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž
nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny“.
Obdobně v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn
pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dovodil Nejvyšší správní soud,
že „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze
považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze
seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon
z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného
přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která
neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž
důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“.
Městský soud odůvodnil zrušení správního rozhodnutí také tím, že sporná otázka ohledně
výkladu §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy nebyla v době, kdy stěžovatelka rozhodla
o uložení předmětné pokuty, dosud judikována. Toto tvrzení ale neodpovídá skutečnosti, protože
tentýž senát městského soudu o skutkově i právně obdobné věci o žalobě účastníka řízení proti
rozhodnutí stěžovatelky již rozhodoval dne 16. 10. 2007 pod sp. zn. 10 Ca 227/2007, přičemž
rozhodl tak, že od uložené pokuty za porušení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy upustil
a ve zbytku žalobu zamítl. Tato rozpornost judikatury ve skutkově i právně obdobné otázce je
z hlediska právní jistoty účastníků naprosto nežádoucí a sama o sobě je způsobilá zasáhnout
právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvodem ke
zrušení přezkoumávaného rozhodnutí pro neodůvodněný rozpor v judikatuře pak ovšem může
být jen takový případ, kdy k této skutečnosti přistupuje i věcná nesprávnost rozhodnutí
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2008, č. j. 6 As 70/2007 - 104,
dostupný na www.nssoud.cz). Poněvadž, jak bylo výše uvedeno, Nejvyšší správní soud nesdílí
názor městského soudu vyjádřený v napadeném rozsudku, neboť odůvodnění je vnitřně
rozporné a nekonzistentní, je v projednávané věci dán i kasační důvod podle ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., k němuž je Nejvyšší správní soud oprávněn přihlédnout i mimo rámec
stížních bodů (§109 odst. 3 s. ř. s.).
V dané věci nelze také pominout princip právní jistoty. Každý potenciální účastník řízení
bere při zvažování svých šancí na úspěch v soudním řízení v potaz i dosavadní (především
publikovanou) judikaturu. Má právo přitom očekávat, že soudy budou v různých případech
rozhodovat různě a v obdobných případech obdobně. Tím spíše oprávněně očekává, že krajský
(městský) soud, který rozhoduje v obdobné věci, v níž již vyslovil svůj názor, tuto věc posoudí ve
shodě s již vysloveným právním názorem. V opačném případě tím porušuje princip právní jistoty.
To současně ale neznamená, že tyto úvahy vylučují možnost vývoje právních názorů, které ovšem
musí být řádně odůvodněny – názorový střet zakládá rozhodování vyšší instance o sporné otázce,
jejíž následné rozhodnutí bude napříště pro soudy nižšího stupně závazné. I z uvedených důvodů
je napadený rozsudek městského soudu vnitřně rozporný a v odůvodnění nekonzistentní.
Nelze rovněž nepoukázat na to, že jak stěžovatelka i městský soud rozhodovaly,
vzhledem k době spáchání správního deliktu v květnu 2006, podle neplatné a neúčinné právní
úpravy, neboť ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy bylo novelizováno zákonem
č. 25/2006 Sb. s účinností od 26. 1. 2006.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů napadený rozsudek městského soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.).
O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109
odst. 1 s. ř. s.
Podle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. je městský soud názorem vysloveným v tomto
rozsudku vázán.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, protože bez prodlení (ihned po předložení s pisu a po nezbytném
poučení účastníků řízení) rozhodl o věci samé. Za této situace potom nemohou skutečnosti
tvrzené jako důvod pro přiznání odkladného účinku ani nastat (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, který byl publikován pod
č. 173/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí. (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu