ECLI:CZ:NSS:2008:7.AS.46.2007:52
sp. zn. 7 As 46/2007 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká televize,
se sídlem Kavčí Hory, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání,
se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 11. 5. 2007, č. j. 5 Ca 375/2006 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2007, č. j. 5 Ca 375/2006 - 29 zrušil
rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 12. 9. 2006
(nesprávně uváděno 5. 10. 2006), sp. zn. 2006/519/jfu/ČTV, kterým stěžovatelka podle ust. §60
odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o rozhlasovém a televizním vysílání“) uložila České televizi (dále jen „účastnice“) pokutu ve výši
100 000 Kč za porušení ust. §31 odst. 2 citovaného zákona, k němuž došlo tím, že dne 9. 7. 2006
odvysílala na programu ČT 24 v pořadu „Vedlejší efekty, Mají lustrace smysl?“ neobjektivní
a nevyvážené informace. Porušení citovaného ustanovení se účastnice podle stěžovatelky
dopustila tím, že v tomto pořadu v části zabývající se tématem lustrací odvysílala ve formě titulku
(dynamického a později statického) názor diváka, že „Každý druhý chartista
byl spolupracovníkem STB. Není to schizofrenie? Co pak bylo hlavní a co vedlejšák?“,
a ponechala přitom tento názor bez jakéhokoliv komentáře. V odůvodnění rozsudku městský
soud uvedl, že v daném případě byl v pořadu obecné publicistiky zveřejněn vyhraněný názor
jednoho z diváků, který nebyl informací zpravodajského charakteru. Jednalo se o názor
jednotlivého diváka, a tak byl také prezentován. Jeho zařazení neovlivnilo podstatným způsobem
vyznění celého pořadu. Podle městského soudu účastnice tím, že ponechala jeden z diváckých
názorů prezentovaných v tomto pořadu bez komentáře, neporušila ust. §31 odst. 2 zákona
o rozhlasovém a televizním vysílání. Názor diváka nebyl informací zpravodajského charakteru,
byl v souladu s citovaným ustanovením oddělen a bylo tak zcela zřejmé, že se jedná právě
a pouze o názor či tvrzení jednoho diváka. V pořadu byly prezentovány další názory na hodnotící
komentáře a pokud předmětný pořad celkově nevyzněl jako neobjektivní a nevyvážený, nedošlo
k porušení ust. §31 odst. 2 citovaného zákona. V tom, že v průběhu publicistického pořadu,
založeného na kontaktu a diskusi s divákem, nebyl korigován jeden, byť vyhraněný a zjevně
neobjektivní divácký názor, nelze spatřovat porušení citovaného ustanovení, byly–li v pořadu
prezentovány i názory další, jejichž vyznění bylo jiné.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., v níž namítala, že obecná povinnost provozovatele
vysílání poskytovat objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů
se vztahuje i na názory a hodnotící komentáře. Neobjektivnost informací shledala v prezentaci
diváckého názoru ve znění: „Každý druhý chartista byl členem StB. Není to schizofrenie?
Co pak bylo hlavní a co vedlejšák?“ Podle stěžovatelky měla být tomuto tvrzení, ačkoli šlo
o názor diváka, věnována pozornost, a to zvláště proto, že šlo o závažné obvinění řady lidí.
Účastnice neověřila jeho pravdivost a opodstatněnost. Pouhým převzetím tohoto tvrzení
se účastnice s tímto názorem ztotožnila a prezentovala divákům nepravdivou informaci,
která nevychází ze skutečného stavu věci, a tedy šlo o neobjektivní informaci. Stěžovatelka
dále uvedla, že v průběhu ústního jednání předložila soudu sdělení ředitele odboru Ministerstva
vnitra ze dne 20. 3. 2007, které prokazuje, že předmětný divácký názor nevycházel ze skutečného
stavu věci. Stěžovatelka se i nadále domnívá, že není možné tolerovat ilustrativní
a nijak nekomentovanou prezentaci převzatého názoru značně vyhraněného a zavádějícího
obsahu, která se opírá o neznámý, neověřený zdroj. Tím, že účastnice předmětné divácké
vyjádření nijak nekorigovala či nekomentovala, poskytla neobjektivní informaci. Za prvé tím,
že poskytla fakticky nesmyslnou informaci o tom, že každý druhý chartista byl spolupracovníkem
StB, a za druhé tím, že tímto chybným stanoviskem poškodila dobrou pověst řady lidí. Účastnice
se tak dopustila pochybení, které mělo za následek, že divák nedostal objektivní a vyvážené
informace. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku
a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §31 odst. 2 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání poskytuje provozovatel
vysílání objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory
nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru.
Pokud stěžovatelka namítala, že obecná povinnost provozovatele vysílání poskytovat
objektivní a vyvážené informace se vztahuje i na názory a hodnotící komentáře,
nelze přehlédnout, že městský soud v napadeném rozsudku vyslovil závěr, pro posouzení dané
věci klíčový, že zařazení názoru diváka tak, jak byl prezentován, „neovlivnilo podstatným
způsobem vyznění celého pořadu“.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s názorem městského soudu, že pouze z toho,
že provozovatel vysílání ponechá bez komentáře divácký názor, nelze dovozovat porušení
zákonné povinnosti poskytovat objektivní a vyvážené informace. To, že účastnice k některému
z prezentovaných názorů diváků nevyjádřila své stanovisko, byť by se jednalo o názor
např. kontroverzní či zjevně neodpovídající skutečnosti, ještě neznamená, že neobjektivní
a nevyvážený je celý pořad, příp. jeho část. Jednotlivé odvysílané informace, komentáře
či vyjádření nelze vytrhávat z celkového kontextu a hodnotit je z hlediska objektivity
a vyváženosti samostatně. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že předmětný pořad obsahoval
celou řadu vyjádření, komentářů a názorů, a to jednak pozvaných hostů, ale i diváků,
přičemž tyto názory nebyly prezentovány pouze přímo ve studiu či telefonicky, ale i ve formě
dynamických a statických titulků. Požadovat po provozovateli vysílání, aby se v průběhu
takto koncipovaného pořadu ke každému prezentovanému názoru vyjádřil, a navíc i požadovat,
aby blíže nespecifikovaným postupem ověřil jeho objektivitu (pravdivost), by podle Nejvyššího
správního soudu znamenalo de facto znemožnění vysílání pořadů založených na kontaktu
s diváky, neboť uvedené požadavky kladou na pracovníky sdělovacích prostředků v podstatě
nesplnitelné nároky. Městský soud proto postupoval správně, když hodnotil celkové vyznění
předmětné části vysílání, a ani jeho závěru, že odvysílání předmětného diváckého názoru
neovlivnilo objektivitu daného pořadu jako celku, nelze nic vytknout. Z výše uvedeného vyplývá
nedůvodnost této námitky, jakož i námitek souvisejících, ve kterých stěžovatelka argumentovala
tím, že účastnice neověřila pravdivost a opodstatněnost předmětného diváckého názoru
a že jeho nekomentovanou prezentaci nelze tolerovat. V širších souvislostech považuje Nejvyšší
správní soud za vhodné poukázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující
se k čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“), a to zejména
na rozsudky ve věci Jersild proti Dánsku ze dne 23. 9. 1994 (stížnost č. 15890/89) a ve věci
Thoma proti Lucembursku ze dne 29. 3. 2001 (stížnost č. 38432/97). V prvním z citovaných
rozsudků se Evropský soud pro lidská práva zabýval stížností novináře, který byl sankcionován
za to, že dal v televizním pořadu prostor k vyjádření příslušníkům neonacistického hnutí, a dospěl
k závěru, že uložení sankce představovalo porušení čl. 10 Úmluvy. V druhém z citovaných
rozsudků byl vysloven právní názor, že všeobecný požadavek, aby se novináři systematicky
a výslovně distancovali od obsahu citace, která by mohla urazit, provokovat nebo poškodit čest
třetích osob, se neslučuje s úlohou tisku informovat o aktuálních událostech, názorech
a myšlenkách (viz. bod 64 cit. rozsudku). Rovněž v tomto případě byl porušen čl. 10 Úmluvy
(k podrobnostem o judikatuře Evropského soudu pro lidská práva k čl. 10
Úmluvy viz. též: Bergen, V. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva. 1 české vydání.
Praha: IFEC, 2003; Jäger, P., Molek, P. Svoboda projevu. 1. vydání. Praha: Auditorium, 2007).
S tvrzením, že odvysíláním inkriminovaného názoru bez jakéhokoli komentáře
se účastnice s tímto názorem ztotožnila, a proto prezentovala divákům nepravdivou informaci,
nelze souhlasit. Předmětný divácký názor byl ve vysílaném pořadu naprosto zřetelně graficky
oddělen, a to, že na něj účastnice nijak nereagovala, neznamená, že jej akceptovala
či se s ním ztotožnila. Ke stejnému závěru dospěl i městský soud a v tomto ohledu mu tedy není
co vytknout.
Jak již bylo uvedeno výše, nemělo v daném případě nekomentované odvysílání
předmětného diváckého názoru vliv na objektivitu a vyváženost celého pořadu, resp. té jeho části,
která se zabývala tématem lustrací. Pro posouzení dané věci proto není podstatné, kolik signatářů
Charty 77 bylo ve skutečnosti spolupracovníky StB. Poukazovala–li tedy stěžovatelka v kasační
stížnosti na sdělení ředitele odboru ministerstva vnitra, které má prokazovat, že předmětný
divácký názor nevycházel ze skutečného stavu věci, považuje Nejvyšší správní soud toto sdělení
za zcela irelevantní.
K argumentaci, že odvysílaný divácký názor obsahoval závažné obvinění řady lidí
a že poškodil jejich dobrou pověst, považuje Nejvyšší správní soud za postačující odkázat
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 5. 2008, č. j. 4 As 69/2007 - 65, ve kterém byl vysloven
právní názor, že „objektivita a vyváženost sdělovaných a rozšiřovaných informací není totožná
s ochranou subjektů před zásahem do jejich osobnostní sféry, která je chráněna prostředky práva
soukromého, které jsou provedením ústavně garantovaného práva na důstojnost a ochranu
soukromí (čl. 10 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod). Posuzováno v rovině
sankcionovatelnosti takového jednání provozovatele televizního vysílání může být v konkrétním
případě zásah do osobnostních práv subjektu dotčeného odvysílanou informací pouze deliktem
civilním, nikoliv správním“. Citovaný právní názor plně dopadá na uvedenou stížní námitku,
která je proto nedůvodná.
Ze všech důvodů výše uvedených není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109
odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a účastnici žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu