ECLI:CZ:NSS:2008:7.AS.67.2005:53
sp. zn. 7 As 67/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
společnost S., spol. s r.o., zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem Zelený
pruh 95/97, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem
Jeremenkova 40a, Olomouc, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem
Riegrova 12, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2002, č. j. RR 168/2002 Ti,
o zřízení věcného břemene, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 10. 8. 2005, č. j. 30 Ca 117/2005 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen uhradit společnosti S., spol. s r.o., náklady řízení o
kasační stížnosti ve výši 1279,30 Kč, k rukám právního zástupce Mgr. Zbyška Jaroše,
advokáta se sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4, do 30 dnů ode dne právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Okresního úřadu Prostějov, jehož právním nástupcem je Krajský úřad
Olomouckého kraje (dále jen „stěžovatel“), ze dne 20. 5. 2002, č. j. RR 168/2002 Ti, bylo
zamítnuto odvolání společnosti S., spol. s r.o. (dále též „účastník řízení“), proti rozhodnutí
stavebního úřadu Městského úřadu v Prostějově (dále též „stavební úřad“) ze dne 25. 3. 2002,
č. j. SÚ 598/02-Tom, kterým byl zamítnut návrh účastníka řízení na zřízení věcného břemene
dle ust. §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů,
ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o telekomunikacích“),
k nemovitostem v rozhodnutí blíže specifikovaným a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
Stěžovatel vycházel při svém rozhodování z názoru, že v případě, že zřízení věcného břemene
je požadováno pro stavbu již provedenou, byl stavební úřad oprávněn návrh účastníka řízení
na zřízení věcného břemene zamítnout.
Proti tomuto rozhodnutí podal účastník řízení žalobu, o které rozhodl krajský soud tak,
že žalobu usnesením ze dne 14. 2. 2003, č. j. 30 Ca 234/2002 - 23, odmítl dle ust. §68
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), z důvodu, že se jedná o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní
věci. Kasační stížnost účastníka řízení proti tomuto rozhodnutí krajského soudu byla
Nejvyšším správním soudem odmítnuta usnesením ze dne 14. 1. 2004, č. j. 6 As 6/2003 - 36,
neboť usnesení, které bylo předmětem kasační stížnosti, nebylo pro vady doručení
pravomocné. Poté, co byla tato překážka odstraněna, podal účastník řízení novou kasační
stížnost, která byla shledána důvodnou a napadené usnesení krajského soudu bylo rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 As 28/2004-54, zrušeno a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve zrušujícím rozsudku vyslovil senát Nejvyššího správního
soudu, že pro řízení o žalobě podané proti shora uvedenému rozhodnutí stěžovatele
je příslušným soud v rámci správního soudnictví, když ve svém rozhodnutí odkázal
na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004,
sp. zn. 4 As 47/2003, publikovaný pod č. 448/2005 Sb. NSS. Z tohoto důvodu o věci znovu
rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozhodnutí stěžovatele společně s předcházejícím
rozhodnutím stavebního úřadu zrušil pro vady řízení a věc vrátil k dalšímu řízení. Krajský
soud totiž nesouhlasil s právním názorem stěžovatele a stavebního úřadu, že mohou o návrhu
na zřízení věcného břemene rozhodnout pouze před zahájením stavby, přičemž odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2005, č. j. 5 As 11/2003 - 66.
Ve včas podané kasační stížnost namítl stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, neboť jeho odůvodnění obsahuje jen velmi kusou zmínku o právním názoru,
kterým byl krajský soud při rozhodování veden, když nikterak nezdůvodnil, proč a na základě
čeho by stavební úřad měl porušit čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Dle názoru stěžovatele není stavební úřad vybaven kompetencí
rozhodovat o zřízení věcného břemene podle ust. §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích
i poté, co byla stavba telekomunikačního zařízení postavena, resp. zahájena. Větu druhou
ust. §91 odst. 3 telekomunikačního zákona je dle stěžovatele nutno vykládat v kontextu věty
první, tj. že stavební úřad může rozhodovat o vyvlastnění jen před zahájením stavby.
Tomuto výkladu nasvědčuje nejen gramatický, ale i historický výklad původního ust. §108
odst. 1 stavebního zákona, ve znění platném do 30. 6. 1992. V neposlední řadě vidí stěžovatel
v postupu nastíněném krajským soudem rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod, ze kterého vyplývá, že rozhodnutí stavebního úřadu má subsidiární povahu
a lze ho užít jen v případě, není-li možno cíle dosáhnout jinak. Krajský soud nevysvětlil,
proč stavební úřad neměl respektovat ust. §110 stavebního zákona. Dle §135c občanského
zákoníku je to soud, nikoliv stavební úřad, kdo rozhoduje o stavbě na cizím pozemku.
V rámci stavby na cizím pozemku tak stavební úřad nemá žádné kompetence. Z uvedených
důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené rozhodnutí
zrušil.
Účastník řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost,
že stěžovatel mylně interpretuje ust. §108 stavebního zákona v souvislosti s ust. §90 odst. 1
a §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích týkající se právního institutu vyvlastnění
dle stavebního zákona a zřízení věcného břemene dle telekomunikačního zákona,
když posledně jmenovaný je speciální právní předpis. Vyplývá z něho, že držitel
telekomunikační licence je povinen pokusit se uzavřít s vlastníkem dotčené nemovitosti
smlouvu o zřízení věcného břemene, když tento pokus je povinen prokázat v případě návrhu
na zřízení věcného břemene. časové hledisko není významné pro rozhodování stavebního
úřadu o zřízení věcného břemene a časový okamžik „před zahájením stavby“ se váže pouze
k povinnosti držitele telekomunikační licence pokusit se uzavřít dohodu s vlastníkem
dotčených pozemků. Zákonem, na jehož základě dojde ke zřízení věcného břemene, je zákon
o telekomunikacích jako zákon speciální, které má při aplikaci přednost před obecnou právní
úpravou obsaženou ve stavebním zákoně. Zákon o telekomunikacích je tak zvláštním
zákonem ve smyslu ust. §108 odst. 1 stavebního zákona. Účastník řízení dále zdůraznil,
že je oprávněn uvedené stavby nejen zřídit, ale i provozovat. Žádný právní předpis
nestanovuje jako podmínku pro zřízení věcného břemene, že toto bude zřízeno před realizací
stavby, proto nelze připustit restriktivní výklad shora uvedených ustanovení,
neboť kdyby to byl úmysl zákonodárce, nic nebránilo v tom, aby takový požadavek v zákoně
výslovně stanovil. Účastník řízení dále odkázal na svoji argumentaci použitou v kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005, č. j. 30 Ca 63/2005 - 16.
Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích pro zajištění výkonu oprávnění
podle §90 odst. 1 písm. a) a b) uzavře držitel telekomunikační licence ke zřizování a
provozování veřejné telekomunikační sítě nebo držitel osvědčení o registraci ke zřizování a
provozování veřejných telekomunikačních sítí určených výhradně k jednosměrnému šíření
televizních signálů po vedení s vlastníkem dotčené nemovitosti před zahájením stavby
písemnou dohodu o zřízení věcného břemene k dotčené nemovitosti za jednorázovou úhradu.
Nedojde-li k dohodě, rozhodne o zřízení věcného břemene a výši jednorázové úhrady obecný
stavební úřad na návrh držitele telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné
telekomunikační sítě nebo držitele osvědčení o registraci ke zřizování a provozování
veřejných telekomunikačních sítí určených výhradně k jednosměrnému šíření televizních
signálů po vedení.
Před vlastním hodnocením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zdůraznit,
že v souzené věci (vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 As 67/2005) zaujal
rozhodující senát na danou problematiku odlišné stanovisko než to, které bylo prezentováno
v napadeném rozhodnutí krajského soudu a v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 3. 2005, č. j. 5 As 11/2003 - 66, a proto předložil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu.
Tento senát usnesením ze dne 20. 3. 2007, č. j. 7 As 67/2005 - 43, vyslovil, že„z ... ustanovení
zákona o telekomunikacích vyplývá záměr zákonodárce usnadnit rozvoj veřejných
telekomunikačních sítí tím, že jejich výstavba bude podrobena méně formální povolovací
proceduře než stavební aktivity jiné. Z tohoto důvodu rovněž zákonodárce svěřil stavebním
úřadům pravomoc, aby, pro případ nemožnosti zřídit věcné břemeno smlouvou, rozhodly
při splnění předepsaných zákonných podmínek o omezení vlastnického práva k pozemku
zřízením věcného břemene spočívajícího v povinnosti strpět vedení veřejné telekomunikační
sítě ve prospěch držitele telekomunikační licence. ... V případě absence souhlasu vlastníka
s položením vedení veřejné telekomunikační sítě tedy musí stavební úřad již v řízení o vydání
územního rozhodnutí předběžně posoudit, zda jsou dány zákonem předepsané předpoklady
pro zřízení věcného břemene ve prospěch držitele telekomunikační licence ve smyslu §91
odst. 3 zákona o telekomunikacích. ... Ani z gramatického výkladu §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích nevyplývá, že by po položení vedení veřejné telekomunikační sítě nebylo
možné rozhodnout o zřízení věcného břemene. Naopak, gramatickým výkladem
tohoto ustanovení je třeba dojít k závěru, že předpokladem pro následné rozhodnutí
stavebního úřadu o zřízení věcného břemene je nemožnost uzavřít před pokládkou vedení
smlouvu o zřízení věcného břemene s vlastníkem pozemku. Je tedy vyloučeno, aby držitel
telekomunikační licence položil vedení bez toho, aby jednal s vlastníkem pozemku
(nebo o to alespoň usiloval způsobem, který lze po něm spravedlivě požadovat) a spoléhal
na to, že položené vedení bude následně legalizováno rozhodnutím stavebního úřadu o zřízení
věcného břemene. V takovém případě nedbalého přístupu ze strany držitele licence
by stavební úřad musel návrh na zřízení věcného břemene zamítnout. ... Vázat pravomoc
zřídit věcné břemeno k výkonu oprávnění zřídit a provozovat veřejnou telekomunikační síť
jen na dobu do zahájení stavby se za těchto okolností nezdá racionální, když je zcela
nepochybné, že zřízením stavby vztahy mezi držitelem telekomunikační licence a vlastníkem
nemovitosti, na níž se stavba nachází, vůbec nekončí. ... I možnost zřízení věcného břemene
rozhodnutím stavebního úřadu až po položení vedení se jeví jako nezbytná, neboť v opačném
případě by nebylo možno upravit poměry mezi držitelem telekomunikační licence,
který bez příslušného oprávnění (ať již z jakéhokoli důvodu) vedení položil, a vlastníkem
pozemku. ... Rozšířený senát tedy došel k závěru, že interpretace §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích odpovídající dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu,
která neomezuje pravomoc stavebního úřadu zřídit věcné břemeno jen na žádosti podané
před položením vedení veřejné telekomunikační sítě, odpovídá standardním výkladovým
metodám jednoduchého práva a nadto je i konformní s ústavně zaručenými základními právy
a svobodami. S ohledem na shora uvedené rozšířený senát neshledává důvody odchýlit
se od dosavadní judikatorní praxe Nejvyššího správního soudu.“
Devátý senát tedy zdůrazňuje, že je při výkladu problematiky nastolené předmětnou
kasační stížností vázán názory vyjádřenými v usnesení rozšířeného senátu. Vzhledem
ke shora uvedeným závěrům je nutno shledat nedůvodným úsudek stěžovatele týkající
se jeho údajného nedostatku kompetence pro rozhodnutí o věcném břemenu poté, co byla
stavba zahájena, a to z důvodů uvedených výše ve stručném přehledu usnesení rozšířeného
senátu.
Jestliže stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu, Nejvyšší správní soud uvádí následující. Podle ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 25. 11. 2004, č. j. 7 Afs 3/2003 - 93,
www.nssoud.cz) platí, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě
a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka
klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání
se s touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede,
v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech, resp. důvodech právních či případně skutkových)
její nesprávnost spočívá. Takováto pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném
rozsudku krajského soudu neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné,
jakými otázkami se krajský soud zabýval, jaké skutečnosti tvořily základ jeho rozhodnutí
a z jakých důvodů je výsledek jeho rozhodnutí zrušující, když svůj závěr krajský soud
odůvodnil a v rozhodnutí odkázal i na související judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Proto je tato stížní námitka stěžovatele nedůvodná.
Otázkou protiústavnosti názoru prezentovaného výše se ve svém rozhodnutí
rovněž rozšířený senát zabýval s tím, že uvedl, že „rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu se dále zabýval ústavněprávními souvislostmi posuzovaného případu, nastolenými
předkládacím usnesením sedmého senátu, a zkoumal, zda dosavadní rozhodovací praxe
Nejvyššího správního soudu a její výklad §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích
je konformní s ústavně zaručenými základními právy a svobodami“, proto ani tato námitka
nemohla uspět.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Účastníku řízení, který byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
byla náhrada nákladů přiznána podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d)
a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon
právní služby ve výši 1000 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 75 Kč.
Protože uvedený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen daň), zvyšuje
se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka této daně činí 204,30 Kč. Právnímu
zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 1279,30 Kč. Tato částka bude
uhrazena stěžovatelem účastníkovi řízení do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu