ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.5.2008:56
sp. zn. 7 Azs 5/2008 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: N. H. N., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem,
advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 16. 8. 2007, č. j. 64 Az 10/2006 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností podanou v zákonné lhůtě domáhal
zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2007, č. j. 64 Az 10/2006 - 31,
a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu
stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 27. 1. 2006, č. j. OAM-42/VL-07-11-2006, kterým stěžovateli nebyl
udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně rozhodnuto tak, že se na tohoto
cizince nevtahuje překážka vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové
úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na
straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako
je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.),
absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační
stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní
soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených obecných úvah v projednávané věci
konstatuje, že stěžovatel opírá kasační stížnost o důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
a d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že ministerstvo při zjišťování skutkového stavu
věci porušilo ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a že krajský soud v rozporu se zákonem
žalobu zamítl, aniž se v rozsudku zabýval relevantním způsobem obsahem několika
vyjmenovaných listin.
Uvedený stížní bod je zcela obecný a není z něho patrno, v jakém směru a jakých
konkrétních pochybení se mělo ministerstvo a krajský soud dopustit při zjišťování skutkového
stavu věci. Takto formulovaná výhrada je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu, která byla zaujata v souvislosti s konkretizací stížních námitek. Nejvyšší správní
soud v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, www.nssoud.cz vyslovil názor,
že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko
zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval,
a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele
dopustil“. Obdobně se vyslovil v rozsudku ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37,
uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kde uvedl,
že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž
upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho
rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší
správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka
v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily
důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení
svědčí“.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal také to, že krajský soud nijak nezkoumal, zda u něj
nejsou dány zákonné podmínky uvedené v ustanovení §14 zákona o azylu. Závěr krajského
soudu, že zjevně nedůvodná žádost vylučuje udělení humanitárního azylu, označil za nesprávný.
V případě stěžovatele ministerstvo neshledalo důvod pro udělení humanitárního azylu podle
§12 zákona o azylu a mělo tedy zkoumat možnost udělit azyl z humanitárních důvodů. Krajským
soudem naznačený výklad ustanovení §16 zákona o azylu je v přímém rozporu s ustanovením
§3 odst. 3 správního řádu, a proto stěžovatel musí trvat na posouzení své věci z hlediska
možnosti aplikace ustanovení §14 zákona o azylu.
Již judikatura Ústavního soudu se vyslovila k problematice humanitárního azylu, např.
v usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02, v němž tento soud uvedl, že „Na udělení
azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), není
právní nárok a správní uvážení ohledně posouzení případu hodného zvláštního zřetele
se z přezkumné činnosti Ústavního soudu vymyká“.
Nejvyšší správní soud pak v celé řadě svých rozhodnutí uvedl další aspekty k posuzování
zákonných podmínek pro udělení humanitárního azylu a možností přezkumné činnosti správních
soudů. Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval (srov. např. rozsudek ze dne 26. 7. 2006,
sp. zn. 7 Azs 81/2006, www.nssoud.cz., že „Nejvyšší správní soud vychází při svém rozhodování
z toho, že poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České
republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou
zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod,
která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je proto
aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných
důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva
a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou
natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování“. Nejvyšší
správní soud proto v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, www.nssoud.cz
rovněž uvedl, že „Azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního
zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou uvážení správního
orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního
uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně
výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou
předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho
rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění
těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné
závěry (prejud. III. ÚS 101/95)“. Nejvyšší správní soud též v rozsudku ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz zdůraznil, že „Smysl institutu humanitárního azylu podle
§14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost
azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními
výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl
neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné
v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např.
u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených
humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace,
jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze
zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu“. Posléze nelze nezmínit ani rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, uveřejněný pod č. 375/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle něhož „Ustanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním
pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené
slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení“.
Krajský soud v napadeném rozsudku ve smyslu uvedené judikatury velmi podrobně
a pečlivě vyhodnotil zákonné podmínky pro udělení humanitárního azylu, a právem dospěl
k závěru, že u stěžovatele nejsou dány. Neodpovídá proto skutečnosti tvrzení stěžovatele
v kasační stížnosti, že krajský soud nijak nezkoumal, zda nejsou u něj dány zákonné podmínky
uvedené v ustanovení §14 zákona o azylu. Ostatní námitky stěžovatele (ustanovení §14 zákona
o azylu nevylučuje svou aplikaci v případě, že žádost stěžovatele je označena za zjevně
nedůvodnou; krajským soudem naznačený způsob výkladu ustanovení §16 zákona o azylu
poškozuje účastníky správního řízení a je v přímém rozporu s ustanovením §3 odst. 3 správního
řádu), nemají žádný vztah k předmětném rozsudku. Krajský soud se totiž v napadeném rozsudku
vůbec nezabýval vztahem ustanovení §16 a §14 zákona o azylu, a ani se jím nemohl relevantně
zabývat, protože ministerstvo nezamítlo žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně
nedůvodnou podle ustanovení §16 zákona o azylu, ale rozhodovalo věcně o neudělení azylu
podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Stížní námitky v tomto směru
se patrně dostaly do kasační stížnosti nedopatřením z jiné věci.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
stěžovatele pro nepřijatelnost odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věty první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu