ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.54.2008:60
sp. zn. 7 Azs 54/2008 - 60
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobce: M. A., zastoupeného JUDr. Romanou Lužnou, advokátkou se
sídlem Heinrichova 16, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
30. 4. 2008, č. j. 56 Az 170/2007 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Romany Lužné se u r č u je částkou 2400 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 4. 2008, č. j. 56 Az 170/2007 - 29, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen
„ministerstvo“) ze dne 27. 8. 2007, č. j. OAM-595/LE-05-ZA07-2006, kterým nebyla stěžovateli
udělena mezinárodní ochrana podle §§12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost. Ve smyslu §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. namítal, že krajský soud nesprávně právně posoudil právní otázku
existence důvodů pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu, a to zejména
proto, že nesprávně interpretoval ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu. Stěžovatel v průběhu
správního řízení i v žalobě tvrdil, že byl v zemi původu pronásledován a diskriminován pro své
náboženské vyznání, tzv. čistý islám. Podle závěru ministerstva, s nímž se krajský soud
v odůvodnění svého rozsudku ztotožňuje, bezpečnostní orgány Kazašské republiky pouze
realizovaly zákonem vymezenou politiku vůči menšinovým náboženstvím, která spočívá v zákazu
aktivit všech náboženských skupin, které nejsou úředně registrované. Kazašská republika tak
tímto způsobem podle názoru soudu pouze naplňuje oprávnění stanovené v čl. 9 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, sjednané
v Římě dne 4. 11. 1950 a čl. 18 Úmluvy o občanských a politických právech z roku 1966, podle
nichž může svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení podléhat jen omezením, která
jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné
bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod
jiných. Podle stěžovatele však správní spis neobsahuje žádnou oporu pro závěr krajského soudu
ohledně oprávněnosti postupu státních orgánů vůči stěžovateli. V průběhu správního řízení
nebylo zjištěno,a z vyjádření stěžovatele nijak nevyplynulo, že by skutečně jeho náboženská víra
představovala pro veřejný pořádek Kazašské republiky jakékoliv nebezpečí. Stěžovatel a jeho
souvěrci pouze nebyli řádně zaregistrováni jako náboženské uskupení. Nezbytným předpokladem
pro možné omezení práva na svobodu náboženského vyznání je, aby tato opatření byla nezbytná
k ochraně veřejného pořádku a dalších hodnot. Ze žádného z provedených důkazů podle
stěžovatele nevyplývá, že by postup státních orgánů Kazašské republiky vůči stěžovateli byl
z tohoto hlediska oprávněný. Navíc ani soud ani ministerstvo se nevypořádaly s tvrzením
stěžovatele ohledně nepřijatelnosti prostředků, kterými státní orgány Kazašské republiky
prosazují požadavek na registraci náboženské skupiny. Stěžovatel konečně namítal, že řízení před
soudem trpělo vadou, která má za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, protože nebyl
soudem poučen o možnosti navrhnout nařízení jednání ve věci. Soud tak o žalobě rozhodl bez
nařízení jednání, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v §51 s. ř. s. Z uvedených
důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost, neboť se
domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Ministerstvo setrvalo na tom, že vycházelo při rozhodování ze spolehlivě zjištěného
skutkového stavu věci, na jehož základě pak žádost stěžovatele posoudilo. Proto navrhlo
zamítnutí kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005. Pokud jde o jeho výklad, lze pro stručnost odkázat
např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Postavením vyznavačů tzv. čistého
islámu v Kazachstánu se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval např. v rozsudku ze dne
24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98, www.nssoud.cz, v rozsudku ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs
23/2008 - 75, www.nssoud.cz či v rozsudku ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 Azs 89/2007 - 67,
www.nssoud.cz, v nichž vyslovil závěr, že osoby hlásící se k tzv. čistému islámu nejsou
v Kazachstánu pronásledovány, diskriminovány ani nepřiměřeně trestány. Zákonný požadavek
povinné registrace náboženských skupin v Kazachstánu považoval Nejvyšší správní soud za zcela
legitimní, odůvodněný zájmem na ochraně bezpečnosti osob. Nejedná se tedy o výraz porušování
lidských práv (náboženské svobody), resp. o pronásledování z náboženských důvodů. Osoba,
která se tomuto požadavku nepodřídí, je pak vystavena oprávněné pozornosti státních orgánů.
Stěžovatel namítal, že v průběhu správního řízení nebylo zjištěno, že by skutečně jeho
náboženská víra představovala pro veřejný pořádek Kazašské republiky jakékoliv nebezpečí.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu však tuto skutečnost nebylo třeba dokazovat, neboť
teprve akt registrace měl odlišit náboženské skupiny od extremistických skupin. Namítal-li tak
stěžovatel nedostatečná skutková zjištění bez upřesnění konkrétních pochybení správního
orgánu, Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že tato námitka byla již předmětem řady jeho
rozhodnutí, např. rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 - 61, www.nssoud.cz,
či rozsudek ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 - 103, www.nssoud.cz.
Podle stěžovatele se ani soud ani správní orgán nevypořádaly s jeho tvrzením ohledně
nepřijatelnosti prostředků, kterými státní orgány Kazašské republiky prosazují požadavek na
registraci náboženské skupiny. Nejvyšší správní soud z obsahu žaloby zjistil, že stěžovatel žádnou
z žalobních námitek takto neformuloval. Jedná se proto o nepřípustný stížní důvod ve smyslu
ustanovení §104 odst. 4 s .ř. s.
Stěžovatel konečně namítal, že nebyl krajským soudem poučen o možnosti navrhnout
nařízení jednání ve věci. K ustanovení §51 s. ř. s. podával výklad Nejvyšší správní soud již
mnohokrát (např. v rozsudku ze dne 26. 2. 2004, č. j. 6 Azs 36/2003 - 50, č. 641/2005 Sb. NSS,
www.nssoud.cz, či rozsudku ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Azs 216/2005 - 50, č. 975/2006 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud v daném případě ze soudního spisu ověřil, že krajský soud řádně doručil
stěžovateli výzvu, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez jednání.
Stěžovatel tuto výzvu převzal dne 28. 11. 2007 a ve lhůtě dvou týdnů od jejího doručení
nevyjádřil svůj nesouhlas. Proto měl krajský soud důvodně za to, že stěžovatel souhlasí s tím, aby
rozhodl bez nařízení jednání. V posuzovaném případě tak byly splněny podmínky stanovené
v §51 s. ř. s.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
Z těchto důvodů kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupkyní advokátka
a podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně hotových výdajů
stát. Podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží
advokátce odměna za jeden úkon právní služby (převzetí a příprava věci) 2100 Kč (§11 odst. 1
písm. b) citované vyhlášky) a náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 citované
vyhlášky), celkem tedy 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu