ECLI:CZ:NSS:2008:8.AFS.125.2006:75
sp. zn. 8 Afs 125/2006 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: Družstvo MVMB
DOMUS, se sídlem Pražská 58/II, Vysoké Mýto, zastoupeného JUDr. Jiřím Lukášem,
advokátem se sídlem Komenského 160, Ústí nad Orlicí, proti žalovanému: Finanční ředitelství
v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, proti rozhodnutím žalovaného ze dne
16. 6. 2005, čj. 6814/130/2004-An, čj. 6815/130/2004-An a čj. 6816/130/2004-An, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2006,
čj. 31 Ca 187/2005 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává .
Odůvodnění:
Finanční úřad v Hradci Králové rozhodnutími ze dne 2. 6. 2004,
čj. 30683/04/274970/1053, čj. 30688/04/274970/1053 a čj. 30697/04/274970/1053, dodatečně
vyměřil žalovanému daň z přidané hodnoty za zdaňovací období druhého čtvrtletí roku 2000
ve výši 498 768 Kč, za zdaňovací období třetího čtvrtletí roku 2000 ve výši 424 258 Kč
a za zdaňovací období čtvrtého čtvrtletí roku 2000 ve výši 111 103 Kč.
Žalovaný rozhodnutími ze dne 16. 6. 2005, čj. 6814/130/2004-An,
čj. 6815/130/2004-An a čj. 6816/130/2004-An, zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutím
finančního úřadu.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobami u Krajského soudu v Hradci Králové,
který dne 4. 5. 2006 spojil řízení o nich ke společnému projednání, a rozsudkem ze dne
12. 5. 2006, čj. 31 Ca 187/2005 - 38, žaloby zamítl.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností a uplatnil
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Stěžovatel polemizuje se závěrem krajského soudu co do svého postavení a uvádí,
že je podnikatelským subjektem a jeho činnost byla od počátku podnikáním. Závěr krajského
soudu, podle kterého výstavba bytových domů družstva v období roku 2000 nebyla podnikáním,
není správný. Z pohledu stěžovatele se jednalo o podnikatelskou aktivitu, stejně jako v případě
dalších aktivit, u nichž ostatně i krajský soud připustil naplnění znaků podnikání. Odkázal-li
krajský soud ve svých závěrech na §221 odst. 1 obchodního zákoníku, stěžovatel tvrdí,
že citované ustanovení řeší otázku založení družstva, resp. jeho hlavní účel, nevylučuje
však systematický výklad, podle kterého lze podřadit činnost stěžovatele podnikání. Stěžovatel
zdůraznil, že jeho činnost byla soustavnou činností prováděnou za účelem dosahování zisku,
jakkoliv přitom uspokojoval potřeby svých členů. Stěžovatel ostatně svojí soustavnou činností
dosáhl takového zisku, že mohl z vlastních volných prostředků nakoupit další pozemky za účelem
výstavby domů a navíc v mezidobí zkolaudoval nový bytový dům postavený bez státní dotace
z hypotečního úvěru spláceného ze zisku. Celá činnost stěžovatele představuje od počátku jedno
období s různými fázemi, nelze ovšem tvrdit, že v některé z těchto fází je stěžovatel
podnikatelem a v jiné není.
Stěžovatel rovněž vytkl krajskému soudu, že se dostatečně nevypořádal s námitkou,
podle které potřeby zakládajícího člena stěžovatele, společnosti BOSS s. r. o., byly uspokojovány
pouze účastí na podnikatelské činnosti stěžovatele a tato účast byla z podnikatelského hlediska
natolik zajímavá, že se jí účastnil.
Stěžovatel dále uvedl, že celá situace je pro něj likvidační, protože nebude schopen zpětně
dostát povinnostem vyplývajícím z dodatečných platebních výměrů a zdůraznil, že při dosahování
určitého zisku zajišťuje uspokojování bytových potřeb významné části obyvatel Vysokého Mýta.
Podotkl také, že finanční úřad provedl u stěžovatele kontrolu daně z přidané hodnoty již v roce
2000, aniž shledal nějaké závady, a teprve při opakované kontrole dospěl k novým,
pro stěžovatele mimořádně nepříznivým a likvidačním závěrům. Navíc nelze vyloučit, že finanční
úřad bude obdobně posuzovat i období další, a v důsledku tak ohrozí bydlení části obyvatel
Vysokého Mýta, nabyté v dobré víře, protože stěžovatel nebude schopen dodatečné platební
povinnosti plnit.
Stěžovatel je toho názoru, že mu nesprávnost ve vztahu k dani z přidané hodnoty měla
být sdělena již při kontrole v roce 2000. Změna praxe po vytvoření směrnice Ministerstva financí
činí stěžovatele bezbranným.
Žalovaný se ke kasační stížnosti bezprostředně nevyjádřil a pouze odkázal na odůvodnění
napadených rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2
a 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Ve smyslu §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) má plátce nárok na odpočet daně, pokud
jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem, použije při podnikání nebo při činnosti
jinak vykazující všechny znaky podnikání kromě toho, že je prováděna podnikatelem a pokud
zákon nestanoví jinak.
Podle §2 odst. 1 zákona o DPH, je pro účely citovaného zákona zdanitelným plněním
dodání zboží a převod nemovitostí, při kterém dochází ke změně vlastnického práva nebo práva
hospodaření, nebo poskytování služeb, uskutečněné v tuzemsku při podnikání, a to i v případě,
že se jedná o činnost vykazující všechny znaky podnikání, kromě toho, že je prováděna
podnikatelem, pokud zákon nestanoví jinak.
Podmínkou vzniku nároku na odpočet daně je použití přijatých zdanitelných plnění,
uskutečněných jiným plátcem, při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky
podnikání. V posuzované věci je proto nutné zabývat se otázkou, zda stěžovatel použil přijatá
zdanitelná plnění uskutečněná jiným plátcem při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny
znaky podnikání.
Zmiňuje-li §2 odst. 1 zákona o DPH „podnikání“, odkazuje přitom v poznámce
pod čarou na §2 obchodního zákoníku. Úpravu obchodního zákoníku je pak z logiky věci
nepochybně nutné vztáhnout i na pojem „podnikání“ ve smyslu §19 odst. 1 zákona o DPH,
jakkoliv v tomto ustanovení výslovný odkaz na obchodní zákoník chybí. Ve smyslu §2 odst. 1
obchodního zákoníku se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně
podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, přičemž
podnikatelem je ve smyslu §2 odst. 2 obchodního zákoníku osoba zapsaná v obchodním
rejstříku, osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění, osoba podnikající na základě
jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, fyzická osoba provozující
zemědělskou výrobu a zapsaná do evidence podle zvláštního předpisu. S ohledem na skutečnost,
že §2 odst. 1 zákona o DPH stejně jako §19 odst. 1 zákona o DPH nepožaduje provádění
činnosti, vykazující znaky podnikání, podnikatelem, je pro posouzení charakteru činnosti
stěžovatele relevantní především §2 odst. 1 obchodního zákoníku.
Stěžovatel je družstvem. Ve smyslu §221 odst. 1 obchodního zákoníku, účinného v době
vzniku stěžovatele, je družstvo společenstvím neuzavřeného počtu osob založeným za účelem
podnikání nebo zajišťování hospodářských, sociálních anebo jiných potřeb svých členů. Spojce
„nebo“ v citovaném ustanovení nepředchází čárka, je tedy užita ve významu slučovacím
a ustanovení je nutno vykládat tak, že družstvo může být založeno jen za účelem podnikání,
může být založeno jen za účelem uspokojování potřeb svých členů, ale také může být založeno
za účelem podnikání a současně i za účelem uspokojování potřeb svých členů. Citované
ustanovení je zároveň třeba vyložit tak, že uspokojování potřeb členů družstva není samo o sobě
podnikáním. V opačném případě by totiž výslovná zmínka o tomto možném účelu existence
družstva byla obsoletní. Z citovaného ustanovení nevyplývá, zda musí být oba možné účely
existence družstva v případě jejich kumulace odděleny, nebo zda je možné, aby podnikání
družstva vedlo zároveň k uspokojování potřeb jeho členů či naopak. Nejvyšší správní soud
nenalézá argumenty pro interpretaci, podle níž by musely být oba uvedené účely striktně
odděleny, proto vychází z obecné zásady, že každý může činit, co není zákonem zakázáno (článek
2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Jakkoliv tedy uzavírá, že družstva mohou podnikání
a uspokojování potřeb svých členů oddělovat, nic jim nebrání, aby se tyto jejich činnosti více
či méně prolínaly.
Ze stanov stěžovatele z rozhodné doby vyplývá, že jeho základním cílem bylo
„zajišťování potřeb svých členů zejména v oblasti bydlení jednak společnými prostředky členů
jednak sdružením prostředků s dalšími investory, a to formou komplexního zajištění přípravy
a realizace výstavby nových bytů a jejich správou a údržbou po kolaudaci a po splnění veškerých
zákonných podmínek převodem bytů do vlastnictví členů“ (článek I. Stanov). Předmětem
činnosti družstva byl pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor bez poskytování služeb
spojených s pronájmem (článek II. odst. 1 Stanov) a zajišťování dalších potřeb členů (článek II.
odst. 2 Stanov). Tomuto předmětu činnosti odpovídá i zápis v obchodním rejstříku vztahující
se ke stěžovateli. Stanovy na řadě míst hovoří o způsobu nakládání se ziskem a počítaly rovněž
s jeho dělením s tím, že „Na určení zisku, který má být rozdělen mezi členy se usnáší členská
schůze při projednání roční účetní závěrky.“ (článek XII. Stanov). Citovaná ustanovení Stanov
zůstala nezměněna i ve znění stanov z 6. 11. 2001, jejichž článek I. odst. 2 ovšem výslovně
konstatoval, že „Družstvo je ve smyslu ust. §221 odst. 2 obchodního zákoníku v platném znění
družstvem bytovým.“.
Stanovy stěžovatele tak reflektovaly změnu obchodního zákoníku provedenou zákonem
č. 370/2000 Sb., která do §221 obchodního zákoníku vložila nový odstavec 2, podle
nějž družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů, je družstvem bytovým. Vládní návrh
zákona uvedenou změnu neobsahoval a do novely byla zařazena v průběhu projednávání návrhu
v Poslanecké sněmovně na návrh ústavněprávního výboru (113. usnesení ústavněprávního
výboru ze 49. schůze dne 27. 4. 2000, sněmovní tisk 476/2, www.psp.cz). Důvodová zpráva
se tak k uvedené změně nevyjadřuje, a o úmyslu zákonodárce, který jej vedl k vložení citovaného
ustanovení do obchodního zákoníku, lze jen spekulovat. Nejvyšší správní soud se na tomto místě
zabýval úvahou, zda má výslovná zmínka o bytovém charakteru družstva (byť v období
nekorespondujícím s obdobím, za něž byla stěžovateli doměřena daň) vliv na možnost
stěžovatele věnovat se vedle uspokojování bytových potřeb svých členů rovněž podnikání.
V tomto směru lze odkázat k předchozí úvaze, v jejímž rámci se Nejvyšší správní soud zabýval
možností družstva kumulovat účel podnikání s účelem uspokojování potřeb členů družstva.
Aniž by bylo nutné předchozí argumentaci opakovat, nelze nalézt normu, která by tuto kumulaci
i v případě bytového družstva vylučovala, a je tak nutné vycházet především ze stanov družstva,
případně z dalších souvisejících dokladů.
Z citace Stanov stěžovatele Nejvyšší správní soud dovozuje, že s podnikatelskou činností
vedle uspokojování potřeb členů stěžovatele nepočítaly. Článek II.odst. 1 Stanov je přitom třeba
interpretovat ve světle článku II. odst. 2 Stanov a článku I. Stanov.
Nejvyšší správní soud se zabýval i dalšími dokumenty obsaženými ve správním spisu.
Ze zápisu z členské schůze stěžovatele ze dne 19. 5. 1999 vyplývá, že představenstvo stěžovatele
projednalo návrh podnikatelského programu stěžovatele. Ze zápisu rovněž vyplývá, že stěžovatel
„vedle svého poslání spočívajícího ve výstavbě bytů pro členy …, jejich pronajímání členům
a zajišťování správy, údržby a oprav bytových domů pro členy bude postupně rozvíjet
podnikatelskou činnost spočívající ve výstavbě domů s byty pro nečleny, jejich pronájem
a prodej …“. Ze zápisu rovněž vyplývá diskuse, podle níž musí být podnikatelská činnost
připravována tak, aby neohrozila majetkovou účast členů družstva na budování bytů pro členy
a jejich užívání v budoucnu a je nutno, aby konkrétní podnikatelské záměry byly před zahájením
jejich realizace předloženy s podrobným ekonomickým rozborem dopadů na majetek družstva
ke schválení členské schůzi družstva.
Nejvyšší správní soud tento zápis interpretuje tak, že stěžovatel plánoval jak uspokojování
potřeb svých členů – ono poslání spočívající ve výstavbě bytů pro členy, tak podnikatelskou
činnost – ona výstavba bytů pro nečleny. Ze zápisu je také zjevné, že stěžovatel posuzoval
oba účely své existence poměrně odděleně, včetně schvalování podnikatelských záměrů tak,
aby neohrozily zajišťování potřeb členů. Nejvyšší správní soud ovšem nepřehlédl, že jakkoliv
není rozvíjení podnikatelských aktivit stěžovatele v rozporu s účelem, pro nějž může být družstvo
podle obchodního zákoníku založeno, lze pro něj v posuzované věci jen obtížně nalézt oporu
ve Stanovách stěžovatele.
Součástí správního spisu je také Podnikatelský záměr družstva ze dne 19. 5. 1999.
Podle něj je „Základním podnikatelským záměrem a cílem, … v první etapě výstavba
a provozování bytových domů s nájemními byty pro členy a v další fázi i pro pronájem
nebo prodej … nečlenům družstva.“.
Jakkoliv citovaná část podnikatelského záměru hovoří o výstavbě bytových domů
pro členy jako o podnikatelském záměru, zdá se z ní vyplývat pouze účel uspokojování potřeb
členů stěžovatele, a teprve ve druhé fázi lze hledat prvky podnikání spočívajícího v soustavné
činnosti prováděné samostatně stěžovatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost
za účelem dosažení zisku. Nejvyšší správní soud zde přitom opět připomíná Stanovy stěžovatele
a v nich chybějící oporu pro podnikatelskou činnost stěžovatele.
Podobně pak podnikatelský záměr hovoří o zřízení garáží, které sice mají být nabízeny
k prodeji přednostně členům družstva, ale poté i dalším zájemcům s tím, že výnos má sloužit
financování podnikatelských záměrů družstva, stejně jako výnosy z výstavby dalších bytových
domů, příp. garáží. V tomto směru pak bude jedním z rozhodujících kritérií soustavnost činnosti.
Jinými slovy, nahodilý prodej garáží, o které neměli členové družstva zájem, zpravidla nebude
možné podřadit pojmu podnikání, zatímco podnikáním může být cílené budování garáží
určených k prodeji z hlediska kupujících nijak neovlivněnému členstvím v družstvu. Za takové
situace by nezávisle na chybějící opoře činnosti stěžovatele v jeho Stanovách bylo možné
ve vztahu k některým jeho plánovaným aktivitám hovořit i o podnikání ve smyslu §2 odst. 1
obchodního zákoníku. Prostřednictvím této argumentace je třeba vnímat žalobní tvrzení
stěžovatele o prodeji cca deseti garáží osobám stojícím mimo družstvo po roce 2000. Výstavbu
garáží, určených primárně potřebám členů družstva, s relativně nahodilým prodejem třetím
osobám pouze tehdy, nemají-li členové družstva o tyto garáže zájem, není možné v souladu
s argumentací shora pojmu podnikání podřadit.
Podnikatelský záměr dále hovoří o splátkách majetkové účasti hrazených členy družstva
a předpokládá, že „Do výše měsíční splátky bude dále zakalkulována částka ve výši maximálně
do 10 % měsíční splátky, tvořící výnos družstva, který bude použit v pozdější etapě jako jeden
ze zdrojů další podnikatelské činnosti družstva.“. Ze směrnice ke stanovení výše nájemného
ze dne 5. 5. 1999 vyplývá, že z výnosu z pronajímaných nemovitostí bylo 5 % určeno k vytváření
zisku.
Nejvyšší správní soud však dále nepřehlédl, že přes zmínky Podnikatelského záměru
stěžovatele a směrnice ke stanovení výše nájemného o zisku, rozhoduje o rozdělení a užití zisku
stěžovatele jeho členská schůze [článek XVI. odst. 5 písm. d) Stanov, viz rovněž článek XII.
Stanov]. Za situace, kdy je zisk za předpokladu respektování Stanov stěžovatele vytvářen
především z plateb jeho členů při uspokojování jejich potřeb, a těmto členům následně rozdělen,
lze hovořit o vytváření zisku v souvislosti s podnikáním pouze ve formálním smyslu. Podobně
i za situace nerozdělení takového zisku a jeho užití k další činnosti stěžovatele, která má v souladu
se stanovami směřovat k uspokojování potřeb jeho členů, lze pouze eufemisticky charakterizovat
činnost stěžovatele jako podnikání. Není přitom rozhodné, zda činnost stěžovatele směřuje
k uspokojení potřeb jeho „starých“, resp. původních členů, nebo zda se jedná o pokračující
výstavbu domů, v nichž jsou byty pronajímány opět členům, byť i nově získaným, stěžovatele.
V tomto směru Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel, jakkoliv pléduje za své posouzení
jako podnikatele, v žalobě hovoří o možnosti pronajímat či prodávat nově postavené byty a domy
nečlenům družstva, nikoliv o tom, že tak, v rozporu se svými Stanovami, skutečně činí.
Tím méně pak hovoří o tom, že tak činí soustavně a systematicky činností charakterizovatelnou
jako podnikání. Je přitom zjevné, že stěžovatelem zdůrazňované úsilí o vytvoření zisku, ve smyslu
kladného hospodářského výsledku, není s to klasifikovat každou činnost jím provázenou
bez dalšího jako podnikání.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud nepochybil, neposoudě činnost stěžovatele
v rozhodném období jako podnikání. Jakkoliv z argumentace Nejvyššího správního soudu
vyplývají pochybnosti o podnikatelském postavení stěžovatele i v dalším období jeho činnosti,
zatímco krajský soud tyto další aktivity považuje za podnikání, je třeba dodat, že se jedná
o rozpor z hlediska této věci nepodstatný, který nemůže mít vliv na zákonnost rozsudku
krajského soudu.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani stížní námitce, podle níž se krajský soud dostatečně
nevypořádal s žalobní námitkou, že potřeby zakládajícího člena stěžovatele, společnosti BOSS
s. r. o., byly uspokojovány pouze účastí na podnikatelské činnosti stěžovatele a tato účast byla
z podnikatelského hlediska natolik zajímavá, že se jí účastnil. Krajský soud se žalobní námitkou
zabýval a uzavřel, že se bez ohledu na její obsah žalovaný dostatečně vypořádal s tím,
proč není možné na základě zákona o DPH a obchodního zákoníku považovat činnost
stěžovatele v rozhodném období za podnikání. Nejvyšší správní soud se k tomuto závěru
připojuje. Aniž by bylo možné hodnotit motivaci společnosti BOSS s. r. o. k členské účasti
v družstvu, nemůže tato účast bez dalšího vést k úvaze, že činnost stěžovatele, včetně činnosti
v předmětném období, byla podnikáním. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že byť účast
jednoho z členů v družstvu, společnosti BOSS s. r. o., nevedla k uspokojování jeho potřeb
ve smyslu předmětu činnosti stěžovatele podle článku II. jeho Stanov, nemá tato skutečnost vliv
na správné posouzení postavení stěžovatele jako nepodnikatele z hlediska §19 odst. 1 zákona
o DPH.
Namítl-li stěžovatel, že je pro něj celá situace likvidační, protože nebude schopen zpětně
dostát povinnostem vyplývajícím z dodatečných platebních výměrů a zdůraznil-li,
že při dosahování určitého zisku zajišťuje uspokojování bytových potřeb významné části obyvatel
Vysokého Mýta, jedná se o skutečnosti, které netvrdil v řízení před krajským soudem. Nejvyšší
správní soud nemůže k takovým skutečnostem při svém rozhodování přihlédnout (§109 odst. 4
s. ř. s.). Nad rámec nutného odůvodnění proto Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelem
namítaná finanční tíživost nemá na existenci jeho daňové povinnosti vliv (obdobně
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2007, čj. 1 Afs 119/2006 - 63,
www.nssoud.cz).
Ani další námitkou, podle níž finanční úřad provedl u stěžovatele kontrolu daně z přidané
hodnoty již v roce 2000, aniž shledal nějaké závady, a teprve při opakované kontrole dospěl
k novým, pro stěžovatele mimořádně nepříznivým a likvidačním závěrům, se Nejvyšší správní
soud nemohl zabývat (§109 odst. 4 s. ř. s. a §104 odst. 4 s. ř. s.). I zde nad rámec nutného
odůvodnění Nejvyšší správní soud uvádí, že podle obsahu správního spisu se v roce 2000
nejednalo o daňovou kontrolu [§16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“)], nýbrž o místní šetření (§15 daňového řádu),
a námitka by se tedy ani při jejím přezkumu nejevila důvodnou.
Konečně pak stěžovatel uvedl, že jej změna praxe po vytvoření směrnice Ministerstva
financí činí bezbranným. Nejvyšší správní soud ani v této otázce stěžovateli nepřisvědčil. Předně
je třeba uvést, že stěžovatel v žalobě nenamítal změnu praxe v důsledku vytvoření směrnice,
ale polemizoval spíše s výkladem zákona provedeným daného metodického pokynu.
Ani tato stížní námitka proto není přípustná. I zde nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší
správní soud dodává, že žalovaný ve svém rozhodnutí zjevně vycházel z výkladu zákona
odpovídajícího metodickému pokynu Ministerstva financí, tato skutečnost však nezakládá
nezákonnost jeho rozhodnutí za situace, je-li tento výklad správný a opře-li správce daně
své rozhodnutí o zákon, nikoliv o metodický pokyn.
Nejvyšší správní soud neshledal napadené rozhodnutí krajského soudu nezákonným,
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120
s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení nad rámec jeho běžné
úřední činnosti podle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu