ECLI:CZ:NSS:2008:8.AFS.20.2006:101
sp. zn. 8 Afs 20/2006 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce
ELSO PHILIPS SERVICE, spol. s r. o., se sídlem Praha 6, Kladenská 1879/3,
zast. JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem v Říčanech, Kamlerova 795, proti žalovanému
Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005,
č. j. 11 Ca 177/2004 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 6. 5. 2004, č. j. FŘ-9748/12/03. Tímto rozhodnutím, ve spojení
s rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 6 ze dne 4. 4. 2003, č. j. 148788/03/006511/5751
(kterým bylo částečně vyhověno odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru téhož
úřadu ze dne 19. 10. 2001, č. j. 229893/01/006512/5751) byla žalobci za zdaňovací období roku
1998, vyměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 117 600Kč, oproti poslední známé
daňové ztrátě ve výši 2 308 124 Kč. Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku městského soudu, podstata sporu mezi žalobcem
a žalovaným spočívá v otázce daňové uznatelnosti nákladů vynaložených žalobcem v souvislosti
s rekonstrukcí a opravou budovy č. p. 1879 v k. ú. Dejvice. Po stránce skutkové vycházel městský
soud ze zjištění, že žalobce nabyl zmiňovaný dům (spolu s dalšími nemovitostmi) na základě
kupní smlouvy v roce 1995. Ještě téhož roku uzavřel s blíže specifikovaným subjektem smlouvu
na její rekonstrukci a opravu. Stavební povolení, kterým byly stavební práce povoleny, bylo
vydáno příslušným stavebním úřadem v roce 1996. V rámci následně realizovaných prací byla
(mimo jiné) nově provedena hydroizolace stavby, došlo k částečné přestavbě a změně využití
části II. a I. suterénu; v nadzemních podlažích došlo ke změně některých stavebních otvorů,
příček a vyměněny byly též podlahy. Před dokončením stavby požádal žalobce celkem dvakrát
o povolení změny stavby před dokončením, přičemž v obou případech stavební úřad tyto změny
povolil. V rámci těchto stavebních prací došlo k rozsáhlejším změnám, zejména ke změně
dispozice schodiště a vestavbě nových podkrovních místností. Veškeré provedené práce (včetně
těch které byly provedeny na základě povolených změn) byly stavebním úřadem zkolaudovány.
Část takto realizovaných stavebních prací následně daňové orgány neuznaly jako opravy
(tedy daňově uznatelné výdaje), ale označily je za rekonstrukci, která není daňově uznatelným
výdajem ve smyslu §24 odst. 2 písm. zb) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění
platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o daních z příjmů“), neboť jde o technické
zhodnocení stavby ve smyslu §33 tohoto zákona.
Pokud jde o jednotlivé žalobní námitky, městský soud se nejdříve vyjádřil k otázkám
skutkovým. Pokud se týká žalobcem předloženého znaleckého posudku Ing. K. (který nebyl
v daňovém řízení osvědčen jako důkaz), městský soud odkázal na ustanovení §31 odst. 4 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“),
dle kterého lze jako důkazních prostředků užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti
rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně
závaznými právními předpisy. Ve vazbě na zásadu obsaženou v §2 odst. 3 citovaného zákona
je pak správce daně povinen u předložených důkazních prostředků zkoumat, zda jsou ve smyslu
shora uvedeném použitelné. Pokud jsou způsobilé prokázat daňově relevantní skutečnosti,
správce daně je ověří jako důkaz; v opačném případě je při rozhodování nepoužije, musí však
v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit, proč tak neučinil. To se projednávané věci stalo. Dle
názoru městského soudu žalovaný správně dovodil, že znalec se ve zmiňovaném posudku
vyjadřoval k otázkám mimo svou odbornou kvalifikaci, neboť kromě toho, že popsal jednotlivě
provedené práce, provedl též jejich rozdělení na opravy a technické zhodnocení; toto rozdělení
je však otázkou právního posouzení věci, ke kterému jsou daňové orgány plně kompetentní.
Tento znalecký posudek označil městský soud též za velmi stručný s tím, že z něj nejsou
seznatelná podrobná kriteria a úvahy, kterými byl znalec při zařazení jednotlivých činností do té
které skupiny veden. Vytýkal-li žalobce v této souvislosti žalovanému, že nenařídil provedení
jiného znaleckého posudku, zde městský soud odkázal na povinnost daňového subjektu prokázat
sporné skutečnosti ve smyslu ustanovení §31 odst. 9 daňového řádu; daňové orgány si mimo
to pro své rozhodování opatřily řadu dalších podkladů od stavebního úřadu.
Městský soud nepřisvědčil žalobci ani pokud jde o právní hodnocení věci. To bylo
vystavěno na argumentu, že za technické zhodnocení majetku nelze považovat rekonstrukci
stavby, nýbrž jen dokončenou nástavbu, přístavbu či stavební úpravu, tedy činnosti upravené
stavebním zákonem. Městský soud, s odkazem na dikci §33 zákona o daních z příjmů
konstatoval, že kategorie nákladů na dokončené nástavby, přístavby a stavební úpravy na straně
jedné a rekonstrukce a modernizace na straně druhé je třeba obě, dle výslovného znění zákona
o daních z příjmů, podřadit pod pojem technického zhodnocení (přesáhnou-li ovšem zákonem
stanovený limit). Odkaz zákona o daních z příjmů v §33 odst. 1 na stavebně právní předpisy totiž
směřuje jen k výkladu shora uvedených pojmů, přičemž pojmy rekonstrukce a modernizace jsou
(coby případy technického zhodnocení) zákonem v §33 odst. 2 a 3 výslovně vymezeny jen
pro potřeby tohoto daňového předpisu. Z tohoto důvodu městský soud nepřijal též argumentaci
žalobce poukazující na rozdílnost pojmů užívaných stavebním zákonem (změna v užívání stavby)
a zákonem o daních z příjmů (změna účelu stavby). Dále městský soud uvedl, že hovoří-li zákon
o rekonstrukci či modernizaci majetku, nelze z ničeho dovodit, že by se nemělo jednat i o případy
rekonstrukce či modernizace staveb; stavby lze pod pojem majetek nepochybně podřadit.
Z uvedených důvodů tedy městský soud uzavřel, že ať již by činnost na předmětné stavbě byla
posouzena ve smyslu §33 odst. 1 zákona o daních z příjmů jako stavební úprava ve smyslu
ustanovení §1 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 85/1976 Sb. o podrobnější úpravě územního řízení
a stavebního řádu (dále jen „vyhláška“), nebo jako rekonstrukce či modernizace majetku
ve smyslu §33 odst. 2 a 3 citovaného zákona, vždy se bude jednat o technické zhodnocení
ve smyslu zákona o daních z příjmů, s odpovídajícími konsekvencemi pro daňovou povinnost
daňového subjektu.
Za nedůvodné městský soud konečně označil též tvrzení, že v předmětném zdaňovacím
období vůbec nedošlo ke změně užívání stavby dle §85 stavebního zákona. Ke změně stavby
nedošlo totiž až kolaudací; z obsahu správního spisu vyplývá, že již dříve bylo vydáno rozhodnutí
o změně stavby před dokončením, ve smyslu §68 stavebního zákona. Nejednalo se přitom ani
o práce převážně charakteru oprav nevyžadujících ohlášení (jak tvrdil žalobce), neboť z obsahu
správního spisu vyplývá, že stavební úřad opakovaně žalobci sdělil nutnost vyžádat si na tyto
práce stavební povolení (s ohledem na jejich rozsah); toto povolení bylo následně též vydáno.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou
kasační stížností odkazující na ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především vyjádřil nesouhlas se způsobem, jakým byla daňovými orgány
i městským soudem interpretována povinnost daňového subjektu nést důkazní břemeno
k prokázání svých tvrzení (zde konkrétně ke skutečnostem vyplývajícím ze znaleckého posudku
Ing. K.). Dle názoru stěžovatele městský soud nerozlišuje mezi důkazním břemenem a důkazní
povinností; splnění povinnosti posledně zmiňované [§16 odst. 2 písm. e) daňového řádu] je dáno
už tím, že daňový subjekt na podporu svých tvrzení nějaké důkazy předloží či navrhne jejich
provedení. Správce daně pak tyto důkazy posoudí, vyhodnotí a buď je akceptuje či jejich
relevanci vyvrátí. Ze samotného „neuznání“ předložení důkazů nelze ještě dovozovat
nesprávnost skutkových tvrzení daňového subjektu; jiný výklad by byl v rozporu s povinností
správce daně přihlédnout ke všemu, co v řízení vyjde najevo (§2 daňového řádu). Za této situace
tedy nelze uzavřít, že daňový subjekt nesplnil svou povinnost předložit důkazní prostředky.
Dle názoru stěžovatele neunese daňový subjekt své důkazní břemeno tehdy, pokud správce daně
prokáže nevěrohodnost, neprůkaznost, nesprávnost či neúplnost jím předložených důkazů.
Představa, že situaci, kdy správce daně „neosvědčí“ daňovým subjektem předložený znalecký
posudek jako důkaz a současně odmítne návrh na vyžádání jiného znaleckého posudku správcem
daně, lze považovat za neunesení důkazního břemene daňového subjektu, je, dle jeho názoru,
v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Pokud jde o posouzení charakteru konkrétních stavebních prací z hlediska zhodnocení,
zda šlo ze stavebně technického hlediska o práce, kterými se „odstraňovalo fyzické opotřebení
nebo poškození budovy“ nebo o práce, kterými se „měnily technické parametry budovy
nebo její účel“, je otázkou na výsost odbornou, ke které žalovaný nemůže mít odborné znalosti.
Z tohoto důvodu musí vycházet ze závěrů znaleckého posudku. Obdobně je tomu
v občanskoprávním řízení, jak vyplývá z §127 občanského soudního řádu. Skutečnosti z tohoto
ustanovení vyplývající se (na principu jednotnosti právního řádu) musí nutně promítnout
i do řízení daňového.
Stěžovatel v kasační stížnosti setrval též na svém předchozím závěru o neaplikovatelnosti
§33 odst. 2 zákona o daních z příjmů na práce provedené na stavbách. V této souvislosti uvedl,
že kromě oprav (které jsou definovány v příslušné účetní osnově) jsou jako daňově uznatelné
náklady ve smyslu §24 zákona o daních z příjmů daňově označeny též náklady na dokončené
nástavby, přístavby a stavební úpravy, rekonstrukce a modernizaci majetku, nejsou-li technickým
zhodnocením [§24 odst. 2 písm. zb) zákona o daních z příjmů]. Pojmy nástavba, přístavba
a stavební úprava jsou přitom definovány předpisy stavebního práva (odkazuje na ně i poznámka
pod čarou v citovaném ustanovení zákona o daních z příjmů); logika věci i jazykový výklad
zákona tak nemůže vyústit v jiný závěr, než že každá rekonstrukce či modernizace stavby musí
být nutně zároveň nástavbou, přístavbou, stavební úpravou či jinou změnou stavby. Vždy jde
totiž o stavebnětechnický zásah do stávající stavby, který nemůže být proveden mimo rámec §1
odst. 3 vyhlášky (na který zákon o daních z příjmů v této souvislosti odkazuje) a tedy za technické
zhodnocení stavby je nutno považovat změnu stavby (dle předpisů stavebního práva), ve smyslu
změny jejího užívání. Rekonstrukce majetku (změna jeho účelu nebo technických parametrů)
a modernizace majetku (rozšíření jeho vybavenosti či použitelnosti), jak jsou definovány v §33
odst. 2 a 3 zákona o daních z příjmů, se tedy mohou týkat jen jiného majetku než staveb. Zásadní
pochybení městského soudu při právním hodnocení věci tedy stěžovatel spatřuje ve skutečnosti,
že soud dovodil použitelnost §33 odst. 2 a 3 i na případy staveb. V případě rekonstrukce
poukázal též na skutečnost, že pojem změna účelu stavby (použitý zákonem o daních z příjmů)
není kompatibilní s pojmem změna užívání stavby (užitým v §85 odst. 2 stavebního zákona).
K této skupině stížních námitek tedy stěžovatel uzavřel, že ke změně předmětné stavby,
ve smyslu ustanovení §85 stavebního zákona, nedošlo, což je seznatelné i ze stavební
dokumentace. Převažující část stavebních prací měla charakter opravy či údržby (byť v některých
případech v režimu ohlášení stavby) a pouze malá část (specifikovaná ve znaleckém posudku
Ing. K.) byla změnou stavby. Po provedení stavebních prací, tedy po uvedení stavby
do provozuschopného stavu, byla stavba technicky i právně určena ke stále stejnému užívání,
tedy jako obytný dům, nikoli administrativní prostory. Nejednalo se tedy o její rekonstrukci,
ve smyslu technického zhodnocení majetku; za změnu technických parametrů (rekonstrukci)
nemůže být považována jen samotná výměna původních materiálů (například použití nových
materiálů náhradou za materiály původní, nefunkční), což vyplývá i ze stanoviska Ministerstva
financí ČR uvedeného v pokynu D 190, uveřejněném ve finančním zpravodaji 1/2/99 č. 19.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se všemi uplatněnými
námitkami stěžovatele se vypořádal již v rámci řízení před městským soudem. Kasační stížnost
nepovažuje za důvodnou a navrhuje proto její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a za důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Kasační stížností je městskému soudu především vytýkána nesprávná interpretace
ustanovení §31 odst. 9 daňového řádu v souvislosti s neuznáním znaleckého posudku Ing. K.
coby důkazu. Městský soud se s argumenty žalobce, uplatněnými již v žalobním řízení,
v odůvodnění svého rozsudku podrobně vypořádal (viz výše) a Nejvyšší správní soud se s jeho
závěry plně ztotožňuje. Podstatné přitom je, že mezi stěžovatelem a městským soudem není
sporu o rozsah a popis prací uvedených ve znaleckém posudku, ale o jejich hodnocení. Jestliže
tedy bylo najisto postaveno, jaké stavební práce byly provedeny a jaká byla jejich technická
povaha (zde žalovaný vycházel z podkladů stavebního úřadu), vlastní subsumpce těchto zjištění
pod některou z kategorií uvedených v §33 zákona o daních z příjmů je skutečně již jen otázkou
právní. Městský soud tedy správně dovodil, že k tomuto hodnocení jsou daňové orgány plně
kompetentní, což ostatně koresponduje i s judikaturou správních soudů (srov. obdobně rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2003, č. j. 15 Ca 609/2000 – 17, publikovaný pod
č. 551/2005 Sb. NSS či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2005,
č. j. 2 Afs 1/2003 – 47, dostupný na www.nssoud.cz). Závěr, že za této situace by bylo zcela
nadbytečné zadávat vypracování nového znaleckého posudku je pak již jen logickým vyústěním
uvedeného.
Polemizuje-li dále stěžovatel v rovině obecné o povaze důkazního břemene v daňovém
řízení a podmínkách, za nichž lze konstatovat, že toto břemeno daňový subjekt neunesl, i zde lze
okázat na ustálenou judikaturu správních soudů. Jak již bylo konstatováno v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 54/2004 – 125 (publikovaném pod č. 1022/2007
Sb. NSS) „daňové řízení, resp. dokazování v jeho průběhu není založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní
povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí“. Z tohoto obecného principu judikatura
dovodila jistá omezení, jako např. nemožnost požadovat po daňovém subjektu prokázání
skutečností, které netvrdí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007.
č. j. 5 Afs 172/2006 – 115, dostupný na www.nssoud.cz) či neexistence důkazního břemene,
pokud jde o skutečnosti týkající se daňové povinnosti jiného daňového subjektu (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2005, č. j. 5 Afs 131/2004 -45 , publikovaný
pod č. 599/2005 Sb. NSS). O takové případy se však v dané věci nejedná. Odpověď na kasační
stížností implicite nastolenou otázku možného přechodu důkazního břemene z daňového subjektu
na správce daně se (mimo jiné) zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 4. 2006,
č. j. 5 Afs 40/2005 – 72, (dostupný na www.nssoud.cz). Konstatoval zde, že „jestliže daňový subjekt
neprokáže v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, nelze s odkazem na ustanovení §31 odst. 8 daňového řádu
dovozovat, že je to naopak správce daně, kdo byl povinen tyto skutečnosti prokazovat za stěžovatele; přitom
v případě, že tak neučinil, dospět k závěru, že rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno na základě neúplných
skutkových zjištění a je nezákonné“. Ve světle této judikatury je zřejmý omyl stěžovatele, který
v kasační stížnosti uvádí, že „ze samotného faktu ´neuznání´ předložených dokladů ze strany správce daně
nelze bez dalšího dovozovat nesprávnost tvrzení účastníka“. Povinnosti daňového subjektu prokázat svá
tvrzení týkající se jeho daňové povinnosti totiž [s výjimkami uvedenými v §31 odst. 8 písm. c)
daňového řádu] neodpovídá povinnost správce daně prokazovat, jaký je skutečný stav věci.
Pro závěr o neunesení důkazního břemene daňovým subjektem postačí, pokud se mu nepodaří
rozptýlit důvodné pochybnosti správce daně o jeho tvrzeních. Správce daně tím, že některý
důkazní prostředek odůvodněně neosvědčí jako důkaz, nepřebírá odpovědnost za prokázání
skutečného stavu věci.
Veškerá obecně vydaná polemika stěžovatele v tomto stížním bodu přitom směřuje
ke konkrétní skutečnosti, kterou je neakceptování znaleckého posudku Ing. K. coby důkazu, při
současném neakceptování návrhu stěžovatele na provedení jiného znaleckého posudku. Jakkoli
by v některých případech tvrzení stěžovatele, dle kterého by odmítnutí předloženého důkazního
prostředku při současném odmítnutí provedení jiného důkazu směřujícího k prokázání týchž
skutečností, mohlo být chápáno jako porušení procesních práv daňového subjektu,
v projednávané věci jde však o argumentaci nepřípadnou. Na posuzovanou věc totiž plně dopadá
právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2003,
č. j. 22 Ca 421/2002 – 35 (publikovaný pod č. 39/2003 Sb. NSS), dle kterého „důkaz, který daňový
subjekt k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně
nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány“. Nejvyšší správní soud se zcela shoduje s názorem
městského soudu, že za situace, kdy jsou skutkové a technické okolnosti věci nesporné a jedná
se pouze o jejich právní subsumpci, bylo by provedení nového znaleckého posudku zcela
nadbytečné, neboť i jeho právní závěry by musely být nutně odmítnuty ze stejných důvodů, jako
v případě znaleckého posudku předloženého stěžovatelem.
Další skupinou stížních námitek je namítáno nesprávné právní posouzení věci městským
soudem. Tato argumentace (podrobně popsaná výše) je vystavěna na dvou závěrech, a sice,
že stavební práce na nemovitosti nemohou být považovány za technické zhodnocení formou
rekonstrukce za podmínek vyplývajících z ustanovení §33 odst. 2 zákona o daních z příjmů
(závěr první) a dále, že za technické zhodnocení by mohla být považována pouze změna stavby
ve smyslu změny jejího užívání (závěr druhý); současně s tím stěžovatel tvrdí, že ke změně
užívání stavby v důsledku předmětných stavební prací nedošlo. Na tomto místě je především
nutno uvést, že jde o argumentaci, kterou stěžovatel v prakticky nezměněné podobě uplatnil
již řízení před žalovaným i před městským soudem. Městský soud (jak bylo výše podrobně
popsáno) tuto argumentaci neakceptoval, což v odůvodnění svého rozsudku odůvodnil. Nejvyšší
správní soud shledává tato odůvodnění jako zcela přiléhavé a vyčerpávající a v souladu
s požadavkem procesní ekonomie nepovažuje za potřebné tyto závěry v rámci vlastního
ohodnocení věci opakovat. I přesto považuje za vhodné uvést, že argumentace městského soudu,
kterou byl odmítnut první ze shora zmiňovaných závěrů stěžovatele je zcela souladná i se soudní
judikaturou. Lze v této souvislosti odkázat na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, ze dne 13. 12. 2005, č. j. 59 Ca 136/2003 – 58 (publikovaný
pod č. 817/2006 Sb. NSS), kde byly stavební práce na nemovitosti (zateplení střechy a výměna
kanalizace) označeny za možné technické zhodnocení majetku formou rekonstrukce; krajský
soud zde pouze vyslovil požadavek na řádné zjištění výchozího stavu a stavu po provedeném
stavebním zásahu, popřípadě též objasnění důvodu provádění posuzovaných prací, coby
pomocného kriteria. Dále je vhodné poznamenat, že argumentace stěžovatele je vystavěna
zejména na jazykovém výkladu zákona o daních z příjmů v kontextu stavebního zákona a jeho
prováděcí vyhlášky. K otázce jazykového výkladu se v minulosti již opakovaně vyjádřil Ústavní
soud, který například v nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. PL ÚS 33/97 (publikovaném ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, nález č. 163, s. 399) konstatoval, že „jazykový
výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění
a objasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad,
výklad e ratione legis atd.).“ Tento názor Ústavního soudu (konstantně reflektovaný též v judikatuře
Nejvyššího správního soudu) lze interpretovat též tak, že právní normou není text příslušného
zákonného ustanovení, ale samotné pravidlo chování, které má vyjadřovat. Samotný text
právního předpisu představuje jen jednu z možností poznání a pochopení jeho obsahu.
Interpretace ustanovení §33 zákona o daních z příjmů a předpisů stavebního práva předkládaná
stěžovatelem je případem, kdy důsledný jazykový výklad, odhlížející od kontextu další právní
úpravy a jejího celkového smyslu, vede ke zcela nesprávným závěrům. Lze tedy i k této skupině
stížních námitek uzavřít, že věc byla městským soudem posouzena po právní stránce zcela
odpovídajícím způsobem a kasační stížnost je i v tomto rozsahu nedůvodná.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal existenci žádného ze stěžovatelem
namítaných kasačních důvodů, nezbylo mu, než za podmínek vyplývajících z ustanovení §110
odst. 1, věty druhé s. ř. s., kasační stížnost zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má
účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho
případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. října 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu