ECLI:CZ:NSS:2008:8.AFS.5.2008:191
sp. zn. 8 Afs 5/2008 - 191
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: OSINEK, a. s.,
se sídlem Ruská 56/397, Ostrava-Vítkovice, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Severou, LL.M.,
advokátem s adresou pro doručování (WEIL, GOTSHAL & MANGES v. o. s.) Křižovnické
nám. 1, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem
tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, za účasti: ArcelorMittal Ostrava, a. s., se sídlem Vratimovská 689,
Ostrava-Kunčice, zastoupeného Mgr. Ing. Ludvíkem Juřičkou, advokátem, se sídlem
nám. Svobody 20, Brno, proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
ze dne 25. 2. 2005, čj. R 38/2004, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2007, čj. 31 Ca 33/2005 - 127,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2007, čj. 31 Ca 33/2005 - 127,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže rozhodnutím ze dne 25. 2. 2005,
čj. R 38/2004, změnil rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „Úřad“)
ze dne 4. 8. 2004, čj. S 98/04-4690/04-ORP, tak, že určil, že jednání účastníka řízení, společnosti
VYSOKÉ PECE Ostrava, a. s. (nyní ArcelorMittal Ostrava a. s.), spočívající v/ve:
I. samotném předložení návrhu smlouvy o dílo ze dne 14. 5. 2004 společnosti OSINEK,
a. s., na základě které by společnost VYSOKÉ PECE Ostrava, a. s., do doby ustanovení
standardního obchodního vztahu mezi společnostmi VYSOKÉ PECE Ostrava, a. s., a OSINEK,
a. s., vyráběla pro společnost OSINEK, a. s. tekuté surové železo v tzv. zpracovatelském režimu,
není zneužitím dominantního postavení ze strany společnosti VYSOKÉ PECE Ostrava, a. s.,
ve smyslu §11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně
některých zákonů, (dále jen zákon o ochraně hospodářské soutěže);
II. výroba tekutého surového železa společností VYSOKÉ PECE Ostrava, a. s.,
pro společnost OSINEK, a. s., v tzv. zpracovatelském režimu ve smyslu návrhu smlouvy o dílo
ze dne 14. 5. 2004, tj. ze vstupních surovin zajištěných společností OSINEK, a. s., za přiměřený
zpracovatelský poplatek, do doby ustavení standardního obchodního vztahu mezi společnostmi
VYSOKÉ PECE Ostrava, a. s., a OSINEK, a. s., není zneužitím dominantního postavení
ze strany společnosti VYSOKÉ PECE Ostrava, a. s., ve smyslu §11 odst. 1 zákona o ochraně
hospodářské soutěže za předpokladu, že společnost VYSOKÉ PECE Ostrava, a. s., nebude
na společnosti OSINEK, a. s., vynucovat nepřiměřené obchodní podmínky obsažené v návrhu
smlouvy o dílo ze dne 14. 5. 2004 spočívající v délce trvání zpracovatelského režimu, v délce
lhůty ponechané společnosti OSINEK, a. s., na přípravu plnění podmínek smlouvy o dílo
a v nemožnosti zajištění fyzické vlastnické kontroly nad vstupními surovinami zajišťovanými
společností OSINEK, a. s;
III. zastavení dodávek tekutého surového ocelárenského železa Pig P2 společnosti OSINEK,
a. s., k půlnoci dne 30. 4. 2005 v případě, že do 31. 12. 2004 nebude mezi společnostmi
VYSOKÉ PECE Ostrava, a. s., a OSINEK, a. s., ustaven standardní obchodní vztah spočívající
v právní jistotě o ceně, množství a dalších podmínkách dodávek tekutého surového železa,
na které upozornila společnost VYSOKÉ PECE Ostrava, a. s., společnost OSINEK, a. s., již dne
9. 4. 2004, není zneužitím dominantního postavení ze strany společnosti VYSOKÉ PECE
Ostrava, a. s., ve smyslu §11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže.
II.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který rozsudkem ze dne 10. 7. 2007, čj. 31 Ca 33/2005 - 127, zrušil rozhodnutí předsedy Úřadu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud se nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace žalobce. Uvedl, že dne
2. 6. 2004 nabyl účinnosti zákon č. 340/2004 Sb., kterým se měnil zákon o ochraně hospodářské
soutěže. Podle článku III. odst. 1 přechodných ustanovení tohoto zákona se však řízení zahájená
přede dnem nabytí jeho účinnosti dokončí podle dosavadních předpisů. Žalobce požádal
o přiznání účastenství podle §21 odst. 1 věty druhé zákona o ochraně hospodářské soutěže
v době, kdy předmětné řízení probíhalo ve smyslu zmíněných přechodných ustanovení zákona
č. 340/2004 Sb. podle dosavadní právní úpravy, proto Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
postupoval v souladu se zákonem, když žalobci přiznal postavení účastníka. Krajský soud
tak dospěl k závěru, že žalobce je aktivně legitimován k podání žaloby.
Dále soud konstatoval, že ve výroku I. napadeného rozhodnutí je použit výraz „do doby
ustanovení standardního obchodního vztahu“, nikde však není konkretizováno, co to znamená.
Ve výroku III. napadeného rozhodnutí je použit stejný výraz a dále je zde uvedena podmínka,
podle níž „v případě že do 31. 12. 2004 nebude mezi společnostmi VYSOKÉ PECE OSTRAVA, a. s.
a OSINEK, a. s. ustaven standardní obchodní vztah spočívající v právní jistotě o ceně, množství a dalších
podmínkách dodávek tekutého surového železa“; aniž by bylo ve výroku konkretizováno, co to znamená
a navíc výrok obsahuje neurčitou podmínku. Tyto části výroků napadeného rozhodnutí
jsou podle krajského soudu nejasně formulovány, podmíněny splněním nejasně definovaných
okolností, jež mohou v budoucnu nastat, a z pohledu jejich vykonatelnosti, a tím závaznosti
pro účastníky řízení, nemohou splňovat požadavek právní jistoty. Z uvedených výrokových částí
není pro účastníky správního řízení najisto postaveno, zda jejich jednání je v souladu se zákonem
o ochraně hospodářské soutěže či nikoliv, a výrokové části připouštějí rozdílné výklady
v závislosti na splnění budoucích podmínek, které v nich nejsou plně definovány. Pokud účastníci
řízení žádali po Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v tzv. určovacím řízení, které bylo
v zákoně o ochraně hospodářské soutěže kodifikováno před jeho novelizací provedenou
zákonem č. 340/2004 Sb., určení, zda je jejich jednání v souladu se zákonem o ochraně
hospodářské soutěže, bylo z jejich strany nezbytné toto jednání dostatečně specifikovat,
aby neexistovaly pochyby o tom, zda se má jimi požadovaný výrok rozhodnutí na budoucí
konkrétní faktickou situaci vztahovat či nikoliv. Jestliže návrh na zahájení správního řízení nebyl
takto formulován, neměl Úřad do doby odstranění tohoto nedostatku prostor k tomu, aby řízení
dále vedl a o návrhu rozhodl. Závěr žalovaného však není pro účastníky správního řízení přesný,
určitý, a tím nade vší pochybnost srozumitelný; účastníci řízení si předmětné výroky rozhodnutí
důvodně interpretují odlišně a není mezi nimi shoda o tom, zda podmínky obsažené v těchto
výrokových částech jsou splněny či nikoli. Krajský soud uzavřel, že je rozhodnutí žalovaného
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Krajský soud ze správního spisu rovněž zjistil, že výrok II. rozhodnutí Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže (v prvním stupni) nebyl napaden rozkladem žalobce
ani rozkladem osoby zúčastněné na řízení, přitom jde o výrok zcela samostatný,
jenž by jinak samostatně obstál i bez zbylých výrokových částí, na tyto zbylé výrokové části
není nijak navázán, není jimi podmíněn, skutkově s nimi nesouvisí. Výrok II. rozhodnutí Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže (v prvním stupni) proto nabyl právní moci marným uplynutím
lhůty pro podání rozkladu proti němu. Neobstojí zde ani argumentace žalovaného, že rozkladový
orgán postupuje v souladu s §59 odst. 1 správního řádu a že tedy měl rozhodnutí přezkoumat
v celém jeho rozsahu. Odvolací (rozkladový) orgán totiž zkoumá jen ta rozhodnutí,
tj. ty samostatně stojící výrokové části, které jsou skutečně napadeny. Nebyla-li výroková část II.
prvoinstančního rozhodnutí napadena a jde-li o výrokovou část samostatnou a neprovázanou
s ostatními výrokovými částmi, pak neměl odvolací (zde rozkladový) orgán prostor k tomu,
aby tuto výrokovou část ve druhém stupni správního řízení přezkoumal. Krajský soud uzavřel,
že v posuzované věci shledal procesní vadu spočívající v nerespektování překážky věci
již rozhodnuté, která měla přímý vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí [§76 odst. 1 písm. c)
s. ř. s.].
Dalšími žalobními námitkami, jež mají hmotněprávní charakter, se již krajský soud
nezabýval.
III.1
Osoba zúčastněná na řízení (stěžovatelka) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační
stížností. Dovolala se stížního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a podle
§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tj. zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že žalobce
postrádal žalobní legitimaci.
Stěžovatelka uvedla, že řízení o přiznání postavení účastníka řízení je řízením odlišným
od řízení, v němž jde o účastenství. Řízení o přiznání účastenství žalobce bylo zahájeno
na základě jeho žádosti dne 3. 6. 2004. Jde tedy o řízení zahájené až po účinnosti zákona
č. 340/2004 Sb., a proto bylo nutno postupovat v něm v souladu s §21 odst. 1 zákona o ochraně
hospodářské soutěže, ve znění účinném od 2. 6. 2004, které přiznání účastenství na základě
žádosti nepřipouští. Z tohoto důvodu bylo žalobci přiznáno postavení účastníka řízení
(sp. zn. S 98/04) v rozporu se zákonem a úkony žalobce v rámci tohoto řízení a následné podání
žaloby proti rozhodnutí předsedy Úřadu jsou právně irelevantní.
Dále stěžovatelka namítla, že pojem „standardní obchodní vztah“ je vysvětlen právě
ve výroku III. rozhodnutí předsedy Úřadu, jedná se o obchodní vztah, který dává účastníkům
právní jistotu o ceně, množství a dalších podmínkách dodávek tekutého surového železa.
Dovětek ve výroku III. rozhodnutí předsedy Úřadu proto nelze považovat za podmínku,
ale za výklad pojmu „standardní obchodní vztah“, který tento pojem dostatečně určitě vysvětluje.
Předmětný pojem je vysvětlen rovněž v odůvodnění rozhodnutí předsedy Úřadu. Určovací řízení
bylo zahájeno na základě návrhu stěžovatelky a stěžovatelka, jíž je rozhodnutí předsedy Úřadu
adresováno, pokládá předmětné výroky za dostatečně určité. Pokud by měl být výrok III.
rozhodnutí předsedy Úřadu naprosto určitý podle kritérií žalobce a krajského soudu, musel
by zahrnout doslovné znění smlouvy zakládající příslušný obchodní vztah, ale takový výrok
by stěžovatelce nebyl k užitku.
Stěžovatelka konečně namítla, že v době účinnosti původního správního řádu nebylo
možno odvolat se pouze proti některým výrokům správního rozhodnutí. Naopak, podle §59
odst. 1 správního řádu byl správní úřad povinen přezkoumat všechny výroky rozhodnutí
bez ohledu na to, které jeho výroky byly rozkladem napadeny. V této souvislosti stěžovatelka
odkázala na komentářovou literaturu. Soud argumentuje údajnou samostatností jednotlivých
výroků rozhodnutí předsedy Úřadu. Stěžovatelka však podala návrh na určení, zda případná
výroba tekutého surového železa ve zpracovatelském režimu a s tím související jednání
jsou či nejsou zneužitím dominantního postavení, jednotlivé kroky jednání přitom z důvodu
přehlednosti v návrhu rozdělila do jednotlivých výroků. Tato jednání však spolu velmi úzce
souvisí a společně formují postup stěžovatelky, hovořit o samostatnosti výroků je proto formální.
Jednotlivé výroky sice samostatně obstojí, ale z hlediska použitelnosti pro posouzení jednání
stěžovatelky, jak o ně žádala, jednotlivě nestačí.
III.2
Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu, že žalobci bylo postavení účastníka
řízení přiznáno v souladu se zákonem a byl tedy i aktivně legitimován k podání žaloby
proti rozhodnutí předsedy Úřadu, a že rozhodnutí předsedy Úřadu o výroku II. rozhodnutí
Úřadu (vydaného v prvním stupni) bránila překážka věci rozhodnuté. Naopak se neztotožnil
se závěrem soudu o neurčitosti výroků I. a III. rozhodnutí předsedy Úřadu, nicméně uvedl,
že je připraven respektovat právní názor krajského soudu, což vyjádřil konkludentně již tím,
že proti napadenému rozsudku sám nepodal kasační stížnost. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti
jako nedůvodné.
III.3
Žalobce se plně ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti
jako nedůvodné.
III.4
Nejvyšší správní soud předem dalšího odůvodnění konstatuje, že krajský soud pochybil,
označil-li v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky
ze dne 29. 10. 2007, čj. 8 Afs 75/2007 - 115, ze dne 24. 9. 2007, čj. 5 As 55/2006 - 145, ze dne
25. 8. 2006, čj. 4 As 57/2005 - 64, a ze dne 15. 1. 2004, čj. 6 A 11/2002 - 26, www.nssoud.cz)
za žalovaného předsedu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a nikoliv Úřad. V tomto
kontextu je třeba rozlišovat proti jakému rozhodnutí je žaloba podávána a kdo je účastníkem
řízení. V posuzované věci je nepochybné, že žaloba napadá rozhodnutí předsedy Úřadu.
Tato skutečnost ovšem nezakládá procesní subjektivitu předsedy Úřadu. Předseda Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže není samostatným orgánem, ale pouze funkční složkou Úřadu,
která slouží mimo jiné k tomu, aby v případě rozhodnutí Úřadu jako ústředního orgánu státní
správy bylo možno věc přezkoumat (v rozkladovém řízení) obdobným způsobem, jako v případě
odvolání proti rozhodnutím (nikoliv ústředních) správních orgánů. Jinými slovy, správní orgán
rozhodující o rozkladu i správní orgán prvního stupně (jehož rozhodnutí je v rozkladovém řízení
přezkoumáváno) představují stejný správní orgán, vymezený zákonným rámcem jeho věcné
příslušnosti.
Ve věci soudního přezkumu rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže o rozkladu proti rozhodnutí Úřadu v prvním stupni, je třeba za žalovaného ve smyslu
§69 s. ř. s. považovat Úřad, jako jediný správní orgán v rámci předmětné věcné působnosti.
Pokud tedy krajský soud v posuzované věci jednal s předsedou Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže namísto s Úřadem, je jeho řízení zatíženo vadou. Při jejím hodnocení ovšem nelze
odhlédnout od již zmíněné skutečnosti, že předseda Úřadu není správním orgánem odlišným
od Úřadu, ale jeho funkční složkou. Krajský soud tak de facto jednal s Úřadem pro ochranu
hospodářské soutěže, byť prostřednictvím jeho předsedy, a nejedná se proto o nedostatek
podmínek řízení, způsobující jeho zmatečnost [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s]. Úřad nebyl
postupem krajského soudu zkrácen na svých právech, a to tím spíše, že žaloba proti němu byla
zamítnuta. V posuzované věci se tak nejedná ani o vadu řízení před soudem, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], k níž by Nejvyšší
správní soud musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Dále Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatelka především namítla nedostatek aktivní legitimace žalobce s tím, že mu bylo
postavení účastníka řízení, v řízení vedeném pod sp. zn. S 98/04, přiznáno v rozporu
se zákonem.
Podle §21 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, ve znění účinném
do 1. 6. 2004, je účastníkem řízení ten, o jehož právech nebo povinnostech stanovených tímto
zákonem má být v řízení rozhodnuto. Úřad může přiznat postavení účastníka řízení i osobě, jejíž
práva nebo povinnosti mohou být rozhodnutím Úřadu vydaným podle zákona o ochraně
hospodářské soutěže podstatně dotčeny, pokud tato osoba před ukončením řízení o přiznání
postavení účastníka řízení Úřad požádá. Dne 2. 6. 2004 nabyl účinnosti zákon č. 340/2004 Sb.,
kterým se mění zákon o ochraně hospodářské soutěže. Tento zákon zrušil článkem I. bodem 42
§21 odst. 1 větu druhou zákona o ochraně hospodářské soutěže. Podle přechodných ustanovení
zákona č. 340/2004 Sb. se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí
podle dosavadních předpisů (článek III. odst. 1).
Ze správního spisu vyplývá, že žádost žalobce o přiznání postavení účastníka řízení
v řízení vedeném pod sp. zn. S 98/2004 byla žalovanému doručena dne 3. 6. 2006. Správní řízení
vedené pod sp. zn. S 98/2004 bylo zahájeno dne 30. 4. 2004.
Stěžovatelka namítla, že řízení o přiznání postavení účastníka řízení je řízením odlišným
od řízení, v němž jde o účastenství. Řízení o přiznání účastenství žalobce bylo zahájeno
až po účinnosti zákona č. 340/2004 Sb., který zrušil možnost Úřadu přiznat soutěžiteli
na jeho žádost postavení účastníka.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že rozhodnutí o přiznání či nepřiznání postavení
účastníka řízení je procesním rozhodnutím, které Úřad činí v průběhu již zahájeného správního
řízení pro účely tohoto řízení. Není přitom na místě zahajovat samostatné správní řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2004, čj. 2 A 11/2002 - 227,
č. 463/05 Sb.NSS). Na tom nic nemění ani skutečnost, že se jedná o procesní rozhodnutí,
které je možno napadnout řádným opravným prostředkem (zde rozkladem).
Žalobce tedy požádal o přiznání postavení účastníka řízení v řízení vedeném
pod sp. zn. S 98/2004 již za účinnosti zákona č. 340/2004 Sb., nicméně v rámci správního řízení,
které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Proto byl v souladu
s přechodnými ustanoveními zákona č. 340/2004 Sb. žalovaný povinen v řízení pokračovat
podle dosavadních předpisů, včetně §21 odst. 1 věty druhé zákona o ochraně hospodářské
soutěže. Žalovaný tedy postupoval v souladu se zákonem o ochraně hospodářské soutěže,
když žalobci přiznal postavení účastníka. Žalobce pak byl v souladu s §65 odst. 1 s. ř. s. aktivně
legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí předsedy Úřadu. Nejvyšší správní soud
proto neshledal stížní námitku důvodnou.
Stěžovatelka dále vyslovila nesouhlas se závěrem krajského soudu, že rozhodnutí
předsedy Úřadu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, protože je v jeho výrocích I. a III.
použit výraz „standardní obchodní vztah“, který není konkretizován, a ve výroku III. napadeného
rozhodnutí je uvedena neurčitá podmínka.
Nejvyšší správní soud přitakal krajskému soudu, že ve výroku I. rozhodnutí předsedy
Úřadu je použit výraz „standardního obchodního vztahu“ a ve výroku III. tohoto rozhodnutí
je pak použito slovní spojení „standardní obchodní vztah spočívající v právní jistotě o ceně, množství a dalších
podmínkách dodávek tekutého surového železa“. Nejvyšší správní soud se však ztotožnil s názorem
stěžovatelky, že pojem „standardní obchodní vztah“ je vysvětlen právě ve výroku III. rozhodnutí
předsedy Úřadu, a to tak, že se jedná o obchodní vztah, který dává účastníkům právní jistotu
o ceně, množství a dalších podmínkách dodávek tekutého surového železa. Dovětek
ve výroku III. rozhodnutí předsedy Úřadu proto nelze považovat za podmínku, ale za výklad
pojmu „standardní obchodní vztah“, který tento pojem dostatečně určitě vysvětluje. Tento závěr
odpovídá i textu odůvodnění rozhodnutí předsedy Úřadu, v němž je uvedeno (srov. strana 6
odstavec čtvrtý), že „Rovněž tato část výroku rozhodnutí byla s ohledem na námitky účastníka řízení,
že bod III. výroku napadeného rozhodnutí není dostatečně určitý, změněna. Pojem „standardní obchodní vztah“
byl v souladu s návrhem společnosti VPO na určení upřesněn tak, že tento spočívá v právní jistotě o ceně,
množství a dalších podmínkách dodávek tekutého surového ocelárenského železa“.
Pokud krajský soud v kasační stížností napadeném rozhodnutí uzavřel, že jsou výroky I.
a III. rozhodnutí předsedy Úřadu nejasně formulovány, podmíněny splněním nejasně
definovaných okolností, jež mohou v budoucnu nastat, a připouštějí rozdílné výklady v závislosti
na splnění budoucích podmínek, které v nich nejsou plně definovány, pochybil. Nejvyšší správní
soud pak shledal odpovídající stížní námitku důvodnou.
Stěžovatelka konečně namítla, že v době účinnosti původního správního řádu nebylo
možno odvolat se pouze proti některým výrokům správního rozhodnutí a předseda Úřadu
proto neporušil překážku věci rozhodnuté, když v rozkladovém řízení změnil rovněž výrok
II. rozhodnutí Úřadu (vydaného v prvním stupni), přestože nebyl rozkladem napaden.
Podle §59 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), účinného
do 31. 12. 2005 (dále jen „původní správní řád“), odvolací orgán přezkoumá napadené
rozhodnutí v celém rozsahu; je-li to nutné, dosavadní řízení doplní, popřípadě zjištěné vady
odstraní. Naopak podle §82 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, účinného od 1. 1. 2006
(dále jen „nový správní řád“), lze odvoláním napadnout výrokovou část rozhodnutí, jednotlivý
výrok nebo jeho vedlejší ustanovení; odvolání jen proti odůvodnění rozhodnutí je nepřípustné.
Nejvyšší správní soud pak ke stížní námitce uvádí, že podle §59 odst. 1 věty první
původního správního řádu byl žalovaný povinen přezkoumat napadené rozhodnutí v celém
rozsahu. Nebyl přitom omezen důvody, které účastníci řízení uvedli ve svých odvoláních,
resp. v rozkladu, a byl povinen přezkoumat jak napadené rozhodnutí, tak i řízení,
jež mu předcházelo, z pohledu zákonnosti řízení a rozhodnutí jako celku. Rozdílně
od např. občanského soudního řízení nebylo ve správním řízení přípustné odvolání
jen do některých výroků rozhodnutí. Odvolání tedy znamenalo napadení rozhodnutí v celém
rozsahu a v tomto rozsahu ho odvolací správní úřad také přezkoumával. Pokud napadené
rozhodnutí obsahovalo více výroků, přezkoumával je odvolací správní orgán všechny,
přestože se účastník řízení výslovně odvolal i jen proti některému z nich
(srov. např. JUDr. Ondruš, Radek: Správní řád, Komentář, Linde Praha a. s., Praha, 2003, s. 509).
V novém správním řádu pak úprava odvolání doznala zásadní změny v tom, že zatímco dříve
přezkoumával správní orgán k podanému odvolání napadené rozhodnutí jako celek z úřední
povinnosti, nyní je vázán rozsahem odvolání. Odvolání tak může brojit i jen proti některému
z jednotlivých výroků napadeného rozhodnutí (srov. např. JUDr. Ondruš, Radek: Správní
řád - Nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami, Linde Praha a. s., Praha, 2005, s. 269,
JUDr. Vedral, Josef: Správní řád – Komentář, BOVA POLYGON, Praha, 2006, s. 490 – 491).
V posuzované věci žalovaný rozhodoval za účinnosti původního správního řádu. Nejvyšší
správní soud proto uzavírá, že předseda Úřadu nepochybil, když k rozkladu žalobce přezkoumal
rozhodnutí Úřadu (vydané v prvním stupni) v plném rozsahu, tj. v rozsahu výroků I., II. a III.,
přestože žalobce v podaném rozkladu výslovně označil za napadené pouze výroky I. a III. Závěr
krajského soudu, že pokud výroková část II. rozhodnutí vydaného v prvním stupni nebyla
rozkladem napadena, neměl žalovaný prostor k tomu, aby tuto výrokovou část ve druhém stupni
správního řízení přezkoumával, je tedy nesprávný. Krajský soud pochybil, když rozhodnutí
předsedy Úřadu zrušil pro procesní vadu spočívající v nerespektování překážky věci
již rozhodnuté. Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů shledal odpovídající stížní námitku
důvodnou.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V něm krajský soud rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu