ECLI:CZ:NSS:2008:8.AS.31.2006:78
sp. zn. 8 As 31/2006 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: Společnost
ochránců životního prostředí, se sídlem Nerudova 34, Litoměřice, zastoupeného JUDr. Petrem
Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967, Praha 4, proti žalovanému: Krajský
úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2004, čj. ÚPS/18/4170/04/Zá, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2006,
čj. 15 Ca 98/2004 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti
Odůvodnění:
Městský úřad Litoměřice (stavební úřad) vydal dne 28. 8. 2003 územní rozhodnutí
čj. SÚ/568/03/Be, kterým povolil umístění stavby „II/247 Litoměřice – přivaděč k průmyslové
zóně Prosmyky“ a stavby „Okružní křižovatka Žernosecká ulice – Litoměřice“. Žalovaný
k odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 4. 3. 2004, čj. ÚPS/18/4170/04/Zá, změnil rozhodnutí
stavebního úřadu v podmínkách pro umístění stavby a projektovou přípravu a v ostatních částech
odvolání zamítl.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem,
který ji rozsudkem ze dne 2. 3. 2006, čj. 15 Ca 98/2004 - 40, zamítl.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížností opírající
se o stížní důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávné posouzení právní otázky
soudem, §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. vady řízení před správním orgánem, a §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumate lnost rozhodnutí; jakkoliv posledně uvedenému důvodu
své námitky výslovně nepodřadil.
Namítl, že krajský soud chybně označil žalobní námitku dovolávající se neúplnosti návrhu
stavebníka za námitku, která stěžovateli jako občanskému sdružení nepřísluší. Po kud navrhovatel
podá neúplný návrh, procesní předpisy stanoví jednoznačně další postup, podle kterého je návrh
nutné doplnit, k tomuto doplnění musí být stanovena lhůta a navrhovatel musí být poučen o
procesních následcích nedoplnění návrhu. Nesplnění těchto povinností ze strany stavebního
úřadu se podle stěžovatele přímo dotklo i jeho procesních práv, neboť má (stejně jako všichni
ostatní účastníci) právo seznámit se s úplným návrhem územního rozhodnutí a dalšími podklady
a k tomuto návrhu se vyjadřovat.
Dále stěžovatel namítl, že v žalobě i v odvolání jasně formuloval, v čem spočívá porušení
zákona s dopadem do jeho procesních práv. Stěžovatel postupem podle §70 odst. 2 zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dá le jen „zákona
č. 114/1992 Sb.“), požadoval informace o zahájení územního řízení, a proto bylo povinností
stavebního úřadu uvědomit jej neprodleně po obdržení návrhu na zahájení řízení; přitom
se nejedná o úkon v režimu stavebního zákona a není tu ani zákonem stanovená možnost
doručování veřejnou vyhláškou. Stavební úřad tak ovšem neučinil, a touto zjevně nezákonnou
nečinností zkrátil stěžovatele na jeho právech. Stěžovatel byl povinen vstoupit do řízení do osmi
dnů od zahájení řízení, což stavební úřad svý m postupem, resp. svou nečinností, zmařil
a stěžovatele tak do budoucna vystavil výrazné právní nejistotě, kdy jeho účastenství v řízení
mohlo být zpochybňováno. Podle stěžovatele mohla mít tato skutečnost vliv na zákonnost
rozhodnutí, např. tímto postupem mohla být opomenuta další sdružení. Stěžovatel požadoval
tuto skutečnost prověřit, což však žalovaný neučinil. Krajský soud se s těmito námitkami
vypořádal podle stěžovatele nedbale a nedostatečně.
Krajský soud podle stěžovatele opomněl i jeho tvrzení, ž e příslušný dotčený orgán
ochrany veřejného zdraví nezjistil spolehlivě skutečný stav věci, když souhlasil se stavbou dříve,
než do ní byla včleněna okružní křižovatka. Požadavek dopracovat hlukovou studii na nové
řešení stavby tento orgán odložil na dobu, kdy již stavba bude umístěna a ve stavebním řízení
se bude rozhodovat pouze o technických a organizačních detailech závazně umístěného řešení.
Žalovaný se snažil nevěrohodně nahrazovat chybějící expertní podklad neveřejným a blíže
nespecifikovaným „projednáním se zpracovateli hlukových studií“, aniž by toto bylo ve spisu
doloženo; spokojil se s neoficiálním předjímáním výsledku doplnění hlukové studie s tím, že hluk
z okružní křižovatky nemůže ovlivnit nejbližší obytné stavby. Stěžovatel v této souvislosti
poukázal na §30 a 31 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších
předpisů, a nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku
a vibrací, podle kterých je před hlukem chráněn především venkovní pr ostor a teprve
poté se soustřeďují protihluková opatření na ochranu vnitřních prostor. Stěžovatel namítl,
že zde soud využil zjevných výmluv žalovaného v napadeném rozhodnutí a posoudil
je jako „vyřízení“ odvolací námitky č. 7 (dotčené orgány státní správy posuzovaly
jen silnici II/247, nikoli okružní křižovatku). Soud přitom neměl přezkoumat pouze formální
náležitosti napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení, ale byl povinen přezkoumat
i jejich obsahovou správnost, tj. zda se stěžovateli dostalo správného, zákonného a přesvědčivého
vyřízení jeho odvolacích námitek týkajících se hlukové zátěže v území.
Stěžovatel se domnívá, že krajský soud reagoval vyhýbavě i pokud jde o žalobní bod č. 8,
podle nějž se dotčené orgány státní správy, např. Hasičsk ý záchranný sbor, Okresní úřad
Litoměřice – referát životního prostředí, Městský úřad Litoměřice – odbor rozvoje města,
vyjádřily pouze k silnici II/247 a nikoliv k okružní křižovatce. Stěžovatel ve svém odvolání
přesně označil odvolací důvod a nemusel zac házet do detailů, protože žalovanému byl k dispozici
správní spis a žalovaný byl povinen provést úplný přezkum. V žalobě pak vymezil, která vyjádření
a stanoviska dotčených orgánů považuje za chybějící. Jednalo se o stanoviska orgánů ochrany
prostředí a orgánů, které mají působnost v oblasti územního rozvoje. Neprojednání celé
umisťované stavby s těmito orgány stěžovatele zkrátilo na jeho právu na správné, zákonné
a přesvědčivé vyřízení odvolacího důvodu. Závěr krajského soudu, že se touto námitkou nemohl
zabývat pro její nekonkrétnost, považuje stěžovatel za pouhou výmluvu.
Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, jak se krajský soud vypořádal s žalobním bodem č. 9
o tvrzené nerovnosti mezi účastníky, neboť soud pouze opsal nesrozumitelné tvrzení
žalovaného. Pokud bylo doručováno části účastníků do vlastních rukou a ostatním účastníkům
veřejnou vyhláškou, jednalo se o porušení zásady rovnosti účastníků s vlivem na dotčení práv
stěžovatele. Pokud by bylo po nesprávném doručení doručováno bez vad, tedy všem veřejnou
vyhláškou, měli o tom být všichni účastníci poučeni; v opačném případě není odstraněna nejistota
v určení okamžiku pro plynutí procesních lhůt.
Konečně pak stěžovatel zpochybnil také posouzení otázky podjatosti pracovníků
krajského úřadu krajským soudem. Domnívá se, že nelze pochybovat o naplnění §9 odst. 1
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
protože pracovníci správního orgánu, kteří se účastnili odvolacího řízení a rozhodování, byli
v takovém poměru k navrhovateli, že zde musela být důvodná pochybnost o jejich nepodjatosti
a nestrannosti. Tito pracovníci měli sami upozornit na svou reálnou závislost a měli postupovat
podle §11 správního řádu. Vzhledem k tomu, že tak neučinili, stěžovatel uplatni l námitku sám.
V příloze kasační stížnosti stěžovatel podrobně polemizoval s právním názorem Nejvyššího
správního soudu, vyjádřeným v rozsudku ze dne 16. 12. 2004, čj. 2 As 21/2004 - 67 (č. 503/2005
Sb. NSS), z něhož vycházel i krajský soud. Stěžovatel má za to, že před účinností zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „nový správní řád“), bylo možné postupovat analogicky
podle §7 odst. 5 správního řádu a věc měla být postoupena Ministerstvu pro místní rozvoj.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit a vrátit věc krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti
jako nedůvodné.
Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel především namítl, že krajský soud chybně posoudil žalobní námitku neúplnosti
návrhu na zahájení územního řízení jako námitku, která stěžovateli, jako občanskému sdružení,
nepřísluší. Správní soudy konstantně judikují (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 12. 2005, čj. 3 As 8/2005 - 118, www.nssoud.cz, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
12. 4. 2000, čj. 5 A 98/98 - 109, ASPI), že pokud je žalobcem ve správním soudnictví občanské
sdružení, jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny, může úspěšně
namítat nezákonnost rozhodnutí, avšak jen potud, tvrdí-li, že v řízení byla zkrácena jeho procesní
práva. Stěžovatel, který je občanským sdružením založeným za účelem ochrany přírody a krajiny,
v žalobě netvrdil, na jakých konkrétních procesních právech byl uvedeným postupem stavebního
úřadu zkrácen (mimo obecně tvrzeného porušení práva na přesvědčivé rozhodnutí). Krajský soud
tedy předmětnou žalobní námitku posoudil správně jako námitku, která stěžovateli nepřísluší.
Stěžovatel teprve v kasační stížnosti namítl dotčení svých konkrétních procesních práv, a to práva
seznámit se s úplným návrhem územního rozhodnutí a dalšími podklady a k to muto návrhu
se vyjadřovat. Tuto konkrétní námitku ovšem neuplatnil v žalobě, resp. v zákonné lhůtě
pro její rozšíření (§71 odst. 2 s. ř. s.), proto se z hlediska přezkumu kasačním soudem jedná
o nové důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soude m, jehož řízení má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Takový důvod kasační stížnosti je nepřípustný ( §104 odst. 4
s. ř. s.).
Dále stěžovatel namítl pochybení stavebního úřadu, který jej neprodleně po obdržení
návrhu na zahájení územního řízení neuvědomil o zahájení řízení. Podle §70 odst. 2 zákona
č. 114/1992 Sb. (ve znění účinném v době rozhodování správního orgánu) je místně příslušná
organizační jednotka občanského sdružení, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana
přírody a krajiny, oprávněna, pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů
státní správy, aby byla předem informována o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných
správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle
tohoto zákona. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení je občanské sdružení oprávněno
za podmínek a v případech podle odstavce 2 účastnit se správního řízení, pokud oznámí
svou účast písemně do osmi dnů od zahájení řízení orgánu státní správy, který řízení zahájil;
v tomto případě má postavení účastníka řízení. Podle §35 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební
zákon“), se územní řízení zahajuje na písemný návrh účastníka řízení; správní říz ení je zahájeno
dnem doručení návrhu věcně a místně příslušnému správnímu orgánu (§18 odst. 2 správního
řádu). Návrh na vydání rozhodnutí o umístění stavby byl stavebnímu úřadu doručen dne
6. 3. 2003. Stavební úřad dopisem ze dne 15. 7. 2003 sdělil stěžovateli, k jeho písemné žádosti
o informaci o zahájení územního řízení ze dne 23. 2. 2003, že návrh na vydání územního řízení
byl podán, řízení bylo přerušeno a zahájení územního řízení bude všem účastníkům oznámeno
veřejnou vyhláškou na úřední desce stavebního úřadu. V posuzované věci se tedy jednalo o řízení
návrhové, které bylo zahájeno dnem podání předmětného návrhu Ústeckým krajem, tj. nyní
osobou zúčastněnou na soudním řízení. Z povahy věci není možné, aby správní orgán předem
informoval občanské sdružení o správních řízeních zahajovaných na návrh účastníka řízení,
tzn. když zahájení řízení nezávisí na vlastní iniciativě správního orgánu. Ve vztahu ke vstupu
občanského sdružení do správního řízení a znejistění postavení stěžovatele v řízení,
v němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, již dříve Nejvyšší správní soud
vyslovil (srov. rozsudek ze dne 16. 2. 2005, čj. 3 As 10/2004 - 72, č. 659/2005 Sb. NSS),
že pokud je správní řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny
chráněné podle zákona č. 114/1992 Sb., zahájeno z podnětu účastníka, musí být osmidenní lhůta
pro přihlášení se k účastenství počítána od okamžiku, kdy bylo občanské sdružení o zahájení
řízení informováno. Ze shora citovaných ustanovení vyplývá, že stavební úřad měl stěžovatele
informovat o zahájeném řízení neprodleně po zahájení územního řízení, a to písemně
a individuálně, neboť jedině tak lze zajistit reálnost oprávnění plynoucích z ustanovení
§70 zákona č. 114/1992 Sb.. Pokud v posuzovaném případě stavební úřad stěžovateli pouze
sdělil, že návrh na umístění stavby sice obdržel, nicméně oznámení o zahájení řízení bude
po doplnění návrhu oznámeno veřejnou vyhláškou na úřední desce města Litoměřice , pochybil.
Správní soudy setrvale judikují (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
20. 4. 2006, čj. 30 Ca 5/2006 - 21, č. 1330/2007 Sb. NSS), že doručování veřejnou vyhláškou
představuje formu uvědomění účastníků řízení o skutečnostech, které by jim byly jinak sděleny
přímým doručením písemnosti; nelze proto tímto způsobem nahrazovat postup předvídaný
v §70 zákona č. 114/1992 Sb., a mít jej za informaci občanského sdružení o zahajovaných
správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné tímto
zákonem. Navzdory tomuto pochybení stavebního úřadu však stavební úřad stěžovatele
považoval za účastníka řízení a takto s ním i jednal; tuto skutečnost stěžovatel nezpochybňuje.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stavební úřad pochybil, když stěžovatele v souladu
s §70 zákona č. 114/1992 Sb. individuálně neinformoval o zahájení územního řízení,
ale vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem v posuzovaném případě nemohlo mít procesní
pochybení stavebního úřadu bez dalšího vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší
správní soud stabilně judikuje, že o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí, se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za
situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo [srov. rozsudek ze dne 14. 10. 2005,
čj. 6 Ads 57/2004 - 59, www. nssoud.cz, v němž byl citovaný názor vysloven ve vztahu k vadě
řízení před soudem /§103 odst. 1 písm d) s. ř. s./, a dále rozsudek ze dne 8. 3. 2007,
čj. 8 Afs 102/2005 - 65, www.nssoud.cz]. Nejvyšší správní soud tedy stížní námitku neshledal
důvodnou.
Namítl-li stěžovatel, že uvedeným pochybením byla opomenuta další sdružení a žalovaný
nevyhověl jeho požadavku prověřit toto opomenutí, jedná se o nepřípustnou námitku,
neboť se týká práv jiných subjektů (hypoteticky opomenutých sdružení). Žalobní legitimace
stěžovatele se odvíjí od jeho procesních práv ve správním řízení, proto může stěžovatel
v soudním řízení namítat nezákonnost správního rozhodnutí jen potud, tvrdí-li, že ve správním
řízení byla zkrácena jeho procesní práva (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
17. 3. 2004, čj. 28 Ca 444/2001 - 100, č. 291/2004 Sb. NSS, popř. již shora citované rozsudky
Nejvyššího správního soudu čj. 3 As 8/2005 - 118 a Vrchního soudu v Praze
čj. 5 A 98/98 - 109). Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že žádné jiné občanské sdružení
v posuzované věci svoji účast neoznámilo, a nepodalo ani žalobu nebo kasační stížnost.
Stěžovatel dále vytkl krajskému soudu, že se opomněl vypořádat s námitkou,
podle níž dotčené orgány státní správy nezjistily spolehlivě skutečný stav věci, když souhlasily
se stavbou dříve, než do ní byla včleněna okružní křižovatka. Nejvyšší správní soud
z napadeného rozsudku zjistil, že stanovisky dotčených orgánů státní správy se krajský soud
zabýval na str. 9 a 10 svého rozsudku. Krajský soud uvedl, že otázkou neúplné dokumentace pro
posouzení stavby dotčenými orgány státní správy se žalovaný zabýval na str. 9 a 10 [ pozn. NSS:
z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že se touto námitkou zabýval pouze na str. 9] svého rozhodnutí
(čj. ÚPS/18/4170/04/Zá) a odkázal na jeho vysvětlení. Nejvyššímu správnímu soudu
z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že se v odvolacím řízení touto námitkou zabýval a shledal,
že podmínky, které dotčené orgány státní správy navrhly ve svých stanoviscích (např. řešení
hlučnosti stavby), byly zapracovány do stavební dokumentace a výrokové části územního
rozhodnutí. Stěžovatel navíc v této souvislosti v žalobě mimo práva na přesvědčiv é rozhodnutí
netvrdil žádné zkrácení svých procesních práv. Krajský soud proto uvedenou námitku správně
posoudil jako nedůvodnou. Stěžovatel předmětnou obecně formulovanou žalobní námitku
rozšířil a doplnil v kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že tak neuč inil v žalobě, resp. v zákonné
lhůtě pro její rozšíření (§71 odst. 2 s .ř. s.), jedná se z pohledu přezkumu kasačním soudem
o nové důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož řízení má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Takový důvod kasační stížnosti je nepřípustný ( §104 odst. 4
s. ř. s.).
Namítl-li stěžovatel, že krajský soud přezkoumal pouze formální náležitosti napadeného
rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení a nikoliv jejich obsahovou správnost, nelze
mu přisvědčit. Krajský soud k obecně formulované námitce nesprávnosti napadeného rozhodnutí
přezkoumal rozhodnutí žalovaného nejen v rozsahu žalobních námitek, ale i z materiálního
hlediska. Nejvyšší správní soud připomíná, že soudní přezkum ve správním soudnictví
není co do svého rozsahu přezkumem neomezeným. Správní soudy přezkoumávají žalobou
napadená správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), tzn. skutkových
či právních důvodů, pro které žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné či nicotné
(§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Je proto nezbytné, aby žalobce rozhodné skutečnosti, které podle
jeho názoru odůvodňují zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, resp. prohlášení
jeho nicotnosti, v podané žalobě konkrétně uvedl, protože jenom tak se jimi může soud
kvalifikovaně zabývat. Míře konkrétnosti uplatněných žalobních bodů nutně odpovídá
odůvodnění soudního rozhodnutí. Soudní přezkum musí probíhat v mezích žalobních bodů;
důvodnost či nedůvodnost zcela obecné námitky nelze z povahy věci odůvodnit konkrétním
způsobem, protože nelze předjímat, co konkrétně žalobce namítal (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 6. 2007, čj. 5 As 73/2006 - 121, www.nssoud.cz). Z uvedených
důvodů Nejvyšší správní soud neshledal ani tuto stížní námitku důvodnou.
Stěžovatel zpochybnil i posouzení žalobní námitky, podle níž bylo -li doručováno části
účastníků do vlastních rukou a ostatním veřejnou vyhláškou, jednalo se o porušení zásady
rovnosti účastníků, které se dotklo práv stěžovatele. Ze správního spisu vyplýv á, že stavební úřad
původně územní rozhodnutí čj. SÚ/568/03/Be doručil pouze některým účastníkům do vlastních
rukou a posléze rozhodnutí doručil veřejnou vyhláškou vyvěšenou mj. na úřední desce
stavebního úřadu. Krajský soud popsané skutečnosti uvážil a dovodil, že toto pochybení nemělo
za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud shledal závěr krajského
soudu správným a dodává, že jakkoliv se jedná o procesní pochybení stavebního úřadu, nemělo
za následek zkrácení práv stěžovatele. Každé porušení ustanovení o řízení správním orgánem
nemusí být důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí, takovým důvodem je pouze procesní
pochybení, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§76 odst. 1 písm. c)
s. ř. s. a contrario], tedy procesní pochybení určité intenzity. Soud tak vždy hodnotí, zda vydáním
napadeného rozhodnutí nebo v předcházejícím řízení došlo k porušení zákona v nezanedbatelné
míře, zpochybňující zákonnost posuzovaného správního řízení jako celku. Procesní pochybení
správního orgánu vede k nezákonnosti rozhodnutí tehdy, je-li takové intenzity, že s přihlédnutím
k celkové komplikovanosti řízení a k povaze rozhodované věci může ohrozit právem chráněné
zájmy účastníků. V posuzovaném případě se však jedná o pochybení, kte ré lze vzhledem
k následnému postupu stavebního úřadu považovat za méně závažné. Co do obavy stěžovatele,
spočívající v nejistotě v okamžiku doručení rozhodnutí účastníkům řízení a tím i v právní moci
rozhodnutí, Vrchní soud v Praze již v minulosti vyslovil (srov. usnesení ze dne 26. 11. 1997,
čj. 6 A 28/97 - 18, ASPI), že pokud stavební úřad doručuje stavební povolení veřejnou vyhláškou
(§69 odst. 2 stavebního zákona a §26 odst. 1, 2 správního řádu), je vyloučeno, aby některým
účastníkům řízení bylo rozhodnutí doručováno do vlastních rukou podle §24 správního řádu
a dodání písemného vyhotovení rozhodnutí takovým účastníkům nemá právní účinky doručení.
Z uvedeného pak vyplývá, že předmětné procesní pochybení stavebního úřadu nemělo
za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Konečně stěžovatel namítl nesprávné posouzení otázky podjatosti pracovníků krajského
úřadu. Krajský soud vyšel z právního názoru Nejvyššího správního soudu, vysloveného ve shora
citovaném rozsudku čj. 2 As 21/2004 - 67. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uzavřel,
že úředníci územních samosprávných celků jsou v mnoha případech povoláni k rozhodování
o věcech týkajících se obce či kraje, tedy de facto jejich zaměstnavatelů; pouze tato situace,
která je zákonem výslovně připuštěna, předpokládána a vyžadována, nemůže být bez dalšího
důvodem podjatosti pracovníka orgánu územně samosprávného celku, a to i přes pracovní
či obdobný vztah k takovému celku jakožto účastníku řízení či z toho plynoucí jistou finanční
závislost; aby pochybnosti o podjatosti konkrétního úředníka byly v takových případech dány,
musela by přistoupit ještě další skutečnost, např. důvodná obava z ovlivňování úředníka ze strany
jeho zaměstnavatele v konkrétní případě. Stěžovatel polemizoval s právním názorem N ejvyššího
správního soudu ve stanovisku přiloženém ke kasační stížnosti. Z obsahu správního ani soudního
spisu ovšem nevyplynuly žádné skutečnosti, které by mohly založit pochybnosti o nepodjatosti
některých zaměstnanců krajského úřadu a současně stěžovatel neoznačil žádného pracovníka
konkrétně - své námitky podjatosti směřoval plošně vůči zaměstnancům krajského úřadu
a odůvodnil je toliko jejich zaměstnaneckým poměrem ke krajskému úřadu, tj. podle jeho tvrzení
k investorovi. Nejvyšší správní soud uzavírá, že za takových okolností nelze vyvodit poměr
zaměstnanců krajského úřadu k účastníkům řízení, který by odůvodňoval pochybnost o jejich
nepodjatosti (§9 odst. 1 správního řádu). Pokud stěžovatel ve své argumentaci odkázal
na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2004, čj. 30 Ca 69/2003 - 39,
Nejvyšší správní soud připomíná, že tento rozsudek byl zrušen právě shora citovaným
rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 21/2004 - 67. Nejvyšší správní soud neshledal
v posuzované věci důvod odchýlit se od právního názoru, který již dříve zaujal v jiné věci
a i poslední stížní námitku posoudil jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal napadené rozhodnutí krajského soudu
nezákonným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by právo na náhr adu nákladů řízení příslušelo,
žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Osoba zúčastněná na řízení nemá
právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 5 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu