ECLI:CZ:NSS:2008:8.AS.39.2007:74
sp. zn. 8 As 39/2007 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: Rýnovická
energetická s. r. o., se sídlem Belgická 400, Jablonec nad Nisou, zastoupené JUDr. Janou
Svatoňovou, advokátkou se sídlem Jilská 7, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad
Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 9. 2004, čj. KULK 7642/2004-330-rozh., o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 4. 2007,
čj. 59 Ca 166/2004 - 40,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 4. 2007,
čj. 59 Ca 166/2004 - 40 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Městského úřadu v Jablonci nad Nisou, odboru stavebního a životního
prostředí, ze dne 30. 3. 2004, čj. SR/SVÚ/2905/03/Fa, byla žalobkyni podle §106 odst. 2
písm. a) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „stavební zákon“) uložena pokuta ve výši 500 000 Kč za protiprávní jednání,
kterého se dopustila tím, že začátkem prosince 2002 provedla stavbu komína vysokého 27 m
(20 m nad střechu), v objektu bývalé kotelny na pozemku stpč. 755/114 v kat. území Rýnovice,
obec Jablonec nad Nisou, ve výrobním areálu B., bez stavebního povolení.
Rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje, odbor územního plánování
a stavebního řádu bylo odvolání žalobkyně zamítnuto a uvedené rozhodnutí správního orgánu
prvého stupně bylo potvrzeno.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem se žalobkyně domáhala
přezkoumání a zrušení tohoto rozhodnutí žalovaného.
Žalobní body [§71 písm. d) s. ř. s.] uvedla v části III žaloby. Zde v prvé řadě namítala,
že rozhodnutí o uložení pokuty je v rozporu se zákonem, neboť stavební úřad sám zpochybnil
společenskou nebezpečnost jednání, protože stavbu svým rozhodnutím ze dne 11. 5. 2004,
čj. SR/SVÚ/3064/03/Fa dodatečně povolil (po vydání kladných stanovisek orgány dále v této
části kasační stížnosti uvedenými). Na základě místního šetření ze dne 30. 1. 2003 bylo zjištěno,
že stavba je realizována v souladu s projektovou dokumentací. Toto šetření předcházelo ústnímu
jednání ve věci projednání přestupku z 23. 2. 2004.
Jako další žalobní bod je uváděn rozpor rozhodnutí o uložení pokuty se zákonem
spočívajícím v tom, že stavební úřad neprokázal protiprávní jednání žalobce a nevymezil řádně
délku trvání tohoto jednání. Stavební úřad ve lhůtě stanovené v §57 odst. 2 stavebního zákona,
tj. do 30 dnů od ohlášení, nesdělil žalobkyni, že ohlášená stavební úprava podléhá stavebnímu
povolení. Proto žalobkyně provedla tuto stavební úpravu v souladu se zákonem.
Ani ze shrnutí pod bodem IV nevyplývá, že by žalobkyně uplatňovala jiné důvody, než
uvedené v části III.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 4. 2007,
čj. 59 Ca 166/2004 - 40 byla citovaná rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2004, jakož
i rozhodnutí Městského úřadu v Jablonci nad Nisou zrušena a věc byla vrácena žalovanému
k dalšímu řízení. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Jak vyplývá z odůvodnění
tohoto rozsudku, krajský soud vycházel ze závěru, že žalobkyně sice výslovně nenavrhla upuštění
nebo snížení trestu za správní delikt (§78 odst. 2 s. ř. s.), z obsahu žalobních bodů je však zřejmé,
že zpochybňuje výši uložené pokuty. Dále tento soud dovodil, že správní orgány obou stupňů
sice odůvodnily, proč žalobkyni byla uložena pokuta v určité výši, ale podle názoru soudu je toto
odůvodnění nedostatečné. Tato rozhodnutí totiž neobsahují hodnocení majetkových poměrů
žalobkyně (krajský soud rovněž zdůvodnil, proč toto hodnocení je nezbytné).
Včas podanou kasační stížností se žalovaný domáhá zrušení tohoto rozhodnutí krajského
soudu. Především vyslovuje nesouhlas se závěrem, že je nutno zkoumat majetkové poměry
žalobkyně. Uvádí, že krajský soud vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn.
Pl. ÚS 38/02. V této (nyní) projednávané věci se však jednalo o případ, kdy stavební zákon
kriteria pro určení výše pokuty výslovně nestanoví a proto ani stěžovatel nebyl oprávněn
nad rámec zákona posuzovat majetkové poměry delikventa. Ostatně správní orgán není
objektivně schopen tyto skutečné poměry zjistit.
V další části kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobkyně nevyužila možnosti
navrhnout soudu pokutu z důvodu nepřiměřenosti snížit. Výši pokuty nenamítala ani před
správními orgány. Lze tedy usuzovat, že žalobkyně nezpochybňuje výši uložené pokuty a zároveň
nezpochybňuje ani to, že stěžovatel neposuzoval její majetkové poměry. Žalobkyně ani
nenamítala, že se dopustila skutku, ke kterému měla mít dle stavebního zákona stavební povolení.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti především vyslovila souhlas se závěrem
krajského soudu o nutnosti zjišťovat majetkové poměry správním orgánem. Dále uvedla,
že pokud brojí proti dotyčnému rozhodnutí o sankci, dokládá to, že nesouhlasí ani s uložením
pokuty, ani s její výší. V další části pak poukazuje na to, že jí byly v krátkém časovém rozmezí
uloženy celkem tři pokuty po 500 000 Kč a správní orgán prvého stupně sledoval jen vysoce
represivní a likvidační účinek těchto sankcí. V dodatku k tomuto vyjádření žalovaná dovozovala,
že odpovědnost za správní delikt zanikla nejpozději dnem 30. 1. 2006.
Nejvyšší správní soud při přezkoumání napadeného rozsudku vycházel z uplatněných
důvodů v kasační stížnosti, o které uvážil
takto:
Stěžovateli je nutno přisvědčit v tom, že krajský soud zřejmě vychází z nálezu pléna
Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02 (i když krajský soud na tento nález
výslovně neodkazuje). V něm Ústavní soud dospěl k následujícímu právnímu závěru.
Ústavní soud nechápe rovnost jako absolutní, nýbrž jako relativní (a nadto akcesorickou ve vztahu
k jiným základním právům a svobodám). S pojmem relativní rovnosti úzce souvisí pojem přiměřenosti zásahu
do základních práv. Z charakteru pokuty jako majetkové sankce nutně vyplývá, že má-li být individualizovaná
a přiměřená, musí reflektovat i majetkové poměry potrestaného. Stejná výše pokuty uložená majetnému se bude
jevit jako směšná a neúčinná, zatímco v případě postihu nemajetného může působit drakonicky a likvidačně. Není
tedy porušením principu relativní rovnosti, když dvěma osobám různých situacích bude uložena pokuta v různé
výši, byť by jediným rozdílem jejich situace měly být právě rozdílné majetkové poměry. Kritérium zkoumání
majetkových poměrů delikventa při úvaze o výši ukládané pokuty je nezbytné a komplementární – nikoli ovšem
proto, že vysoké pokuty by byly nevymahatelné, ale vzhledem k riziku „likvidačního“ účinku nepřiměřeně vysoké
pokuty. Pokuta jakožto trest musí být diferencovaná, aby efektivně působila jako trest i jako odstrašení
(individuální a generální prevence).
Tento zobecňující závěr je nutno vztáhnout nejen na případy, kdy zákon povinnost
zkoumat majetkové poměry v kritériích pro určení výše sankce výslovně stanoví (zde by
to nebylo ani sporné), ale zejména tam, kde tato kritéria zvláštní zákon vůbec neobsahuje. Proto
prvá námitka kasační stížnosti nemůže obstát.
Naopak druhou námitku – neuplatnění žalobního bodu – shledal Nejvyšší správní soud
důvodnou.
Podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žaloba musí (mimo jiné) obsahovat žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. K tomu (co do podrobností) je možno zejména
odkázat zejména na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2005, čj. 2 As 92/2005 - 58 (publikováno pod č. 835/2006 Sb. NSS, viz též
www.nssoud.cz).
Řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů, je ovládáno dispoziční zásadou.
Soud zásadně přezkoumává napadené výroky v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 věta prvá
s. ř. s.).
I když posuzování výše pokuty přichází v úvahu jen tehdy, pokud byly shledány
podmínky pro uložení sankce, jsou žalobní body odlišné. Tak u sankční odpovědnosti
za protiprávní jednání v případě, že žalobce má za to, že podmínky k uložení pokuty nebyly
vůbec dány, mohou přicházet v úvahu především námitky, že nebylo prokázáno, že došlo
ke spáchání předmětného skutku, že vytýkané jednání není jednáním protiprávním (včetně toho,
že jsou dány skutečnosti vylučující protiprávnost jednání), že toto jednání nelze přičítat žalobci,
že s tímto jednáním zákon nespojuje možnost uložení sankce, že nebyla dána kompetence
dotyčného správního orgánu apod. Naproti tomu, pokud se týká výše sankce, žalobní důvody
směřují obvykle k tomu, že žalovaný se vůbec nevypořádal s touto otázkou (v rámci správního
uvážení), že správní orgán v tomto směru vychází z neúplně zjištěných podkladů, že úvahy
správního orgánu jsou nelogické, že nezohlednil všechny rozhodné skutečnosti atd. Nelze tedy
přisvědčit názoru žalobkyně, že námitka nesplnění podmínek pro uložení sankce v sobě obsahuje
i námitku proti výši pokuty.
Nic nebrání žalobci, aby pro případ, že soud neshledá důvodným žalobní bod, že sankce
neměla být vůbec uložen, uplatnil i námitky týkající se stanovení výše pokuty nebo vedle návrhu
na zrušení rozhodnutí se eventuálním petitem domáhal upuštění nebo snížení trestu (§78 odst. 2
s. ř. s.).
Krajský soud v napadeném rozsudku toliko obecně konstatoval, že z žalobních bodů
je zřejmé, že žalobkyně zpochybňuje výši uložené pokuty, aniž by však přesněji uvedl, o kterou
část žaloby se jedná. Žaloba takovýto žalobní bod ale vůbec neobsahuje, tím méně pak námitku,
že správní orgán měl zjišťovat majetkové poměry žalobkyně.
Jelikož tedy krajský soud v napadeném rozsudku nerespektoval dispoziční zásadu
vyjádřenou především v §75 odst. 2 s. ř. s., a rozhodnutí žalovaného zrušil pro porušení zákona,
které nebylo v žalobě uplatněno, byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V něm je krajský soud vázán právním názorem v tomto
rozsudku uvedeným (§110 odst. 3 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne
krajský soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu