ECLI:CZ:NSS:2008:8.AS.53.2006:51
sp. zn. 8 As 53/2006 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: L. L., zastoupený
JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem Rybníček 4, Brno, proti žalovanému: Magistrát
města Brna, odbor územního a stavebního řízení, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2004, čj. OÚSŘ U 04/37064, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006, čj. 29 Ca 232/2004 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II: Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení o kasační stížnosti
ve výši 2400 Kč, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
zástupkyně žalobce.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 8. 2004, čj. OÚSŘ U 04/37064, zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Brno – Bystrc, stavebního odboru, ze dne
2. 6. 2004, čj. 82/04/TR, kterým byla žalobci jako fyzické osobě podnikající podle zvláštních
předpisů uložena pokuta ve výši 80 000 Kč za správní delikt podle §106 odst. 3 písm. c) zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „stavební zákon“). Žalobce se měl deliktu dopustit tím, že nejméně v době
od 11. 6. 2003 dosud užíval provozovnu stanice měření emisí na pozemcích p. č. 577/2, 1930/6
a 1930/24 v k. ú. Bystrc, v rozporu s kolaudačním rozhodnutím ze dne 7. 7. 1998,
čj. OS-370/98-Be.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který rozsudkem ze dne 20. 6. 2006, čj. 29 Ca 232/2004 - 28, rozhodnutí žalovaného zrušil
pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud dovodil, že žalobce se měl deliktu dopustit tím, že předmětný objekt užíval
v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, tj. neužíval jej jako stanici emisních kontrol. Podle
krajského soudu však z žádného důkazu ve správním spisu nevyplývá, že žalobce v objektu
prováděl činnosti, které by nebylo možné podřadit termínu měření emisí ve smyslu §43 zákona
č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona
č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně
některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění
zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“).
Postupoval-li žalobce v rozporu se zákonem o provozu na silničních komunikacích, nepřísluší
hodnocení této skutečnosti stavebním úřadům. Krajský soud uzavřel na nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů s tím, že žalovanému „nezbude, než doplnit
řízení o takové důkazy, z nichž bude zřejmé, že žalobce užíval objekt, kolaudovaný jako stanice
emisních kontrol, v rozporu s tímto účelem“.
Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.
Podle stěžovatele bylo žalobci prokázáno užívání provozovny v rozporu s kolaudačním
rozhodnutím, neboť přes odebrání licence pro měření emisí prováděl v provozovně činnosti,
které jsou pojmově vymezeny jako komplex činností stanice měření emisí ve zvláštním právním
předpisu. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací žalobce, že provádí seřizování motorů apod.,
nikoliv však vylepování známek, a naopak se domnívá, že tyto související činnosti nelze odlišovat.
Provozovna byla kolaudována jako stanice měření emisí, nikoliv jako autoopravna, proto
v ní nelze provádět jinou činnost než pojmově vymezenou komplexem činností stanice měření
emisí a byla-li žalobci odebrána licence stanice měření emisí, není oprávněn provádět žádné
činnosti, které jsou součástí tohoto komplexu činností, nejen vylepování známek.
Podle stěžovatele jsou důvody, pro které byla žalobci uložena pokuta, zcela srozumitelné,
dostatečné, jejich charakter je technický a k posouzení je příslušný stavební úřad. Stěžovatel
setrval na stanovisku, že z hlediska předpisů stavebního práva může být provozovna žalobce
užívána až po právní moci rozhodnutí o povolení změn užívání.
Ke zpochybnění a nedostatečnosti ve správním řízení slyšeného svědka stěžovatel uvedl,
že tento svědek mohl konstatovat a doložit pouze fakta, která zjistil pozorováním z veřejného
prostranství, neboť jej žalobce pro rozepře nepustí do areálu.
Stěžovatel podepřel svou argumentaci i tvrzenou ignorancí opatření ukládaných orgány
státního stavebního dohledu, Ministerstvem dopravy a orgány policie ze strany žalobce s tím,
že mu pokuta za správní delikt byla uložena opakovaně.
Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Uvedl, že „Neustálou snahou žalovaného
je popírat existenci pravomocného rozhodnutí o provozovně stanice emisních kontrol.“ a dodal,
že „Správní orgány po celou dobu vyvíjí snahu podsunout do řízení myšlenku, že v provozovně
SME nelze provádět žádné činnosti, pokud provozovatel není oprávněn vydávat finální produkt
SME, tj. emisní známky.“. Podle žalobce nebyly „v kolaudačním rozhodnutí, kterým byla
provozovna uvedena v užívání jako Stanice emisních kontrol“ uvedeny žádné omezující
podmínky, „které by nedovolovaly pro případ, že žalobce není oprávněn vydávat emisní známky,
provozovat činnost SME“.
Hovoří-li stěžovatel o ignoranci opatření ukládaných žalobci, žalobce naopak poukazuje
na své opakované stíhání prováděním různých místních šetření ad.
Argumenty stěžovatele nejsou podle žalobce podloženy zákonnou úpravou a představují
výklad jdoucí zcela mimo rámec zákonné úpravy.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Argumentace stěžovatele se odvíjí od právního názoru, že žalobce, jemuž byla odňata
licence stanice měření emisí, nemůže vykonávat v provozovně kolaudované jako stanice měření
emisí žádnou činnost, byť tuto činnost původně vykonával jako součást měření emisí.
Stěžovatel v napadeném rozhodnutí připouští, že předmětná provozovna byla
kolaudována jako stanice měření emisí, byť dodává, že se tak stalo „v rozporu s tehdy platnou
vyhláškou č. 103/1995 Sb., dle které mohla být SME povolena pouze jako součást autoopravny“.
Dlužno dodat, že z hlediska současného rozhodování Nejvyššího správního soudu
je již rozhodná pouze skutečnost, že provozovna byla kolaudována jako stanice měření emisí.
Kolaudačním rozhodnutím se přitom povoluje užívání stavby k určenému účelu
(§82 odst. 1 stavebního zákona) a má-li být stavba užívána jako provozovna, je kolaudační
rozhodnutí zároveň osvědčením, že provozovna je způsobilá k provozu (§82 odst. 3 stavebního
zákona). V posuzované věci je tedy třeba vycházet z toho, že provozovna byla zkolaudována
a tedy způsobilá k provozu stanice měření emisí v rozsahu, který tomuto provozu přisuzovala
právní úprava v době kolaudace. Jakkoliv kolaudace potvrzuje především stavebně technickou
způsobilost stavby k plánovanému a schválenému využití, nebyl provoz stanice měření emisí
upraven předpisy stavebního práva a teprve systematickým výkladem je třeba dovodit,
jaké konkrétní využití provozovny, resp. jaký konkrétní okruh činností, kolaudace umožňovala.
Krajský soud v napadeném rozsudku odkázal na definici zákona o silničním provozu,
který však vstoupil v účinnost teprve dne 1. 7. 2001. Toto pochybení ovšem není pro posouzení
věci zásadní, neboť identické vymezení činnosti stanice měření emisí bylo možné dovodit
i před účinností zákona o silničním provozu (srov. §12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva dopravy
č. 103/1995 Sb., o pravidelných technických prohlídkách a měření emisí silničních vozidel).
Z hlediska způsobů využití provozovny v návaznosti na kolaudační rozhodnutí
tak Nejvyšší správní soud uzavírá, že bylo povoleno užívání stavby ke kontrole technického stavu
vozidel, motorů a příslušenství ovlivňujícího tvorbu škodlivých emisí ve výfukových plynech
vozidel, jejich seřízení, případnému odstranění zjištěných závad nebo opravám a k následnému
ověření plnění přípustných limitů škodlivých emisí ve výfukových plynech vozidel.
Nejvyšší správní soud pak nemůže akceptovat náhled stěžovatele, že pouhým odnětím
licence stanice měření emisí stěžovateli došlo z hlediska stavebně technické způsobilosti
provozovny ke změnám, které znemožňují její využití k činnosti, jež byla v provozovně
od její kolaudace vykonávána. Je přitom zřejmé, že shora podaný výčet činností, které byly
v provozovně akceptovány kolaudačním rozhodnutím stanice měření emisí, nepředstavuje celou
možnou škálu činností, jež by mohly být vykonávány v autoopravně. Nejvyšší správní soud
ovšem přitakal závěrům krajského soudu, podle kterého ve správním spisu nelze nalézt oporu
pro závěr, že žalobce vykonával v provozovně činnost překračující rámec shora popsaného výčtu
činností – stěžovatel ostatně takový závěr ani neučinil.
Nejvyšší správní soud přisvědčil závěrům krajského soudu i v tom, že žalobce mohl
naplnit skutkovou podstatu správního deliktu podle §106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona,
tj. užívat stavbu v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, pouze kdyby překročil rámec činností
podřaditelných v době kolaudace činnostem stanice měření emisí. Argumentací od většího
k menšímu (a maiori ad minus) je pak nutné dovodit, že vykonával-li pouze některé z těchto
činností, nemohl se tohoto správního deliktu dopustit.
Stěžovatel ve svém rozhodování nepřípustně smísil různé okruhy právních problémů,
jak vyplývá i z kasační stížnosti, podle níž žalobce ignoruje nejen opatření ukládaná mu orgány
státního stavebního dohledu, ale i Ministerstvem dopravy a orgány policie. Odnětí licence stanice
měření emisí, které samo o sobě nemá žádný vliv na způsobilost stavby k provozu schválenému
kolaudačním rozhodnutím, nemůže být důvodem, pro který stavební úřad uloží sankci za užívání
stavby v rozporu s kolaudačním rozhodnutím. Případné nerespektování rozhodnutí jiných
správních orgánů žalobcem pak nemůže být řešeno v nesouvisejícím řízení.
Uvedl-li stěžovatel ke zpochybnění výpovědi J. C., že tento svědek mohl konstatovat a
doložit pouze fakta, která zjistil pozorováním z veřejného prostranství, není zřejmé, zda se jedná
o stížní námitku – stěžovatel tímto vyjádřením pouze připouští, že se svědek nemohl jednoznačně
vyjádřit k okruhu činností vykonávaných v předmětné provozovně, což ovšem odpovídá
závěrům krajského soudu.
Nejvyšší správní soud se tedy neztotožnil s náhledem stěžovatele, že jeho rozhodnutí
netrpí vadami jež by mohly mít vliv na jeho zákonnost. V tomto kontextu se pak nejeví relevantní
ani tvrzení stěžovatele, že pokuta musela být žalobci uložena opakovaně.
Nejvyšší správní soud, který neshledal napadené rozhodnutí krajského soudu
nezákonným, kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalobci Nejvyšší správní soud přiznal
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.),
a to za jeden úkon právní služby – vyjádření ke kasační stížnosti, ve výši 2100 Kč [§7 za použití
§9 odst. 3 písm. f) a za použití §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)], náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu), celkem 2 400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu
8 As 53/2006 - 59
O PR AVNÉ U S NE SE NÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Příhodou v právní věci
žalobce: L. L., zastoupeného JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem Rybníček 4, Brno,
proti žalovanému: Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení, se sídlem
Malinovského nám. 3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2004,
čj. OÚSŘ U 04/37064, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 20. 6. 2006, čj. 29 Ca 232/2004 - 28,
takto:
Výrok III. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2008, čj. 8 As 53/2006 – 51,
se opravuje tak, že správně má znít:
„III. Žalovaný je povinen nahradi t žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
2400 Kč, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně
žalobce.“.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 4. 6. 2008, čj. 8 As 53/2006 – 51, Nejvyšší správní soud výrokem
I. zamítl kasační stížnost žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006,
čj. 29 Ca 232/2004 – 28, výrokem II. rozhodl o nákladech řízení žalovaného (stěžovatele)
a výrokem III. o náhradě nákladů řízení žalobce.
Písařskou chybou ve vyhotovení rozsudku došlo ve výroku III. k záměně označení
žalobce a žalovaného a tento výrok, který měl správně znít
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
2400 Kč, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně
žalobce.
zněl
III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení o kasační stížnosti
ve výši 2400 Kč, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
zástupkyně žalobce.
Jak přitom vyplývá z odůvodnění rozsudku, Nejvyšší správní soud přiznal náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti úspěšnému účastníku řízení, tj. žalobci. Tato skutečnost ostatně
vyplývá i z výroku II. rozsudku, podle nějž „Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o
kasační stížnosti.“. Nejvyšší správní soud proto postupem podle §54 odst. 4 s. ř. s. zřejmou
chybu v písemném vyhotovení rozsudku opravil.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu