ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.121.2007:41
sp. zn. 9 Afs 121/2007 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: Ing. Zdeněk
Škop, bytem Tylova 1697, Roudnice nad Labem, správce konkursní podstaty úpadce
Ing. Petra Beránka, IČ: 440 72 916, bytem Františka Malíka 972/34, Most, zastoupeného
JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Zítkova 9, Litoměřice,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61,
Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2006, č. j. 17917/06-1500,
o přeplatku na dani z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2007, č. j. 15 Ca 23/2007 – 19,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2007,
č. j. 15 Ca 23/2007 – 19, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označené usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „žalovaný“),
ze dne 27. 11. 2006, č. j. 17917/06-1500. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Mostě ze dne 4. 1. 2006,
č. j. 633/06/206913/0968, o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty.
Stěžovatel označil za důvody podání kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasí s právním posouzením krajského soudu v tom směru, že jím
podaná žaloba byla podána opožděně. Skutkově vycházel krajský soud dle stěžovatele ze
správných zjištění, a to že žalobou napadené rozhodnutí bylo žalobci (stěžovateli) doručeno
1. 12. 2006, zástupci žalobce (stěžovatele) dne 29. 11. 2006 a žaloba byla podána k poštovní
přepravě dne 1. 2. 2007. K právnímu posouzení stěžovatel uvádí, že podle ustanovení §31
odst. 8 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), správce daně prokazuje existenci skutečností
rozhodných pro užití právní domněnky a nebo právní fikce. Podle ustanovení §10 odst. 3,
věty poslední, téhož zákona, není-li rozsah zmocnění vymezen nebo není-li vymezen přesně,
je tato plná moc pro daňové řízení neomezená. Vzhledem k tomu, že správce daně skutečnosti
uvedené v §31 odst. 8 písm. b) zákona o správě daní a poplatků neprokazoval, právní fikce
neomezené plné moci v daňovém řízení nebyla užita, a proto plná moc udělená stěžovatelem
zástupci v daňovém řízení nebyla plnou mocí neomezenou. Krajský soud bez nařízeného jednání
a provedeného dokazování otázku právní fikce neomezené plné moci nemohl vyřešit,
a tedy dospět k závěru, že podle §17 odst. 7, věty první, zákona o správě daní a poplatků
mělo být doručováno pouze zástupci stěžovatele a lhůta pro včasné podání kasační stížnosti
se tak počítá ode dne doručení rozhodnutí o odvolání zástupci, nikoli stěžovateli.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvádí, že krajský soud podle jeho
názoru nevycházel z právní fikce dle ustanovení §10 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků.
Dle tohoto ustanovení je buď z obsahu plné moci zřejmé, zda se jedná o omezenou
či neomezenou plnou moc, a teprve pokud to zřejmé není, nastupuje fikce. V souladu s názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Afs 10/2005 – 86,
posoudil krajský soud plnou moc jako neomezenou na základě jejího obsahu, nikoli na základě
fikce, že se jedná o neomezenou plnou moc, protože její obsah není vymezen přesně.
V předmětné plné moci je podle žalovaného obsah vymezen přesně a takto vymezený rozsah
zmocnění odpovídá neomezené plné moci. Proto nebyl důvod užít právní fikci ani prokazovat
existenci skutečností rozhodných pro užití právní fikce. Na základě uvedených skutečnosti
žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou
zamítl.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Finanční úřad v Mostě vydal dne 4. 1. 2006 rozhodnutí, kterým rozhodl o zamítnutí
žádosti stěžovatele o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty, a to z toho důvodu,
že na osobním účtu daně z přidané hodnoty úpadce nebyl ke dni podání žádosti evidován
vratitelný přeplatek a ten nevznikl ani ve lhůtě 60 dnů de dne podání žádosti.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel prostřednictvím svého zástupce odvolání, jež žalovaný
svým rozhodnutím ze dne 27. 11. 2006 zamítl.
Stěžovatel se proti rozhodnutí o odvolání bránil žalobou ve správním soudnictví,
kterou podal k poštovní přepravě dne 1. 2. 2007. Krajský soud žalobu odmítl jako opožděnou.
Usnesení o odmítnutí odůvodnil tím, že rozhodnutí žalovaného bylo doručováno
prostřednictvím držitele poštovní licence jednak zástupci stěžovatele JUDr. Ing. Vladimíru
Nedvědovi, k čemuž došlo dne 29. 11. 2006, a jednak i samotnému stěžovateli, a to dne
1. 12. 2006. Krajský soud dále konstatoval, že zmíněný zástupce byl oprávněn zastupovat
stěžovatele v daňovém řízení v rozsahu plné moci ze dne 25. 1. 2006 ve vztahu ke správci daně
s účinností od 27. 11. 2006. Tato plná moc byla neomezenou plnou mocí, neboť stěžovatel
zmocnil zástupce „k zastupování ve věci Rozhodnutí o přeplatku ze dne 4. 1. 2006,
č. j. 633/05/206913/0968 Finančního úřadu v Mostě a vykonával všechny úkony, které s tím souvisí,
zejména podal odvolání, žádosti, nahlížel do spisu, jednal s pracovníky správce daně“. Aby mohla být plná
moc dle krajského soudu považována za omezenou, je nutné, aby v ní byly přesně specifikovány
úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonat, jako např. sepsat odvolání, nahlédnout do spisu,
atd. Pokud je ale rozsah plné moci vymezen tak, že zástupce je zmocněn ve věci daňového řízení
ohledně určitého rozhodnutí o přeplatku ke všem úkonům, které s tím souvisejí, je třeba takovou
plnou moc posuzovat jako neomezenou, protože na jejím základě může zmocněnec
v konkrétním daňovém řízení konat veškeré úkony. Krajský soud zmínil, že takový názor v rámci
řízení o kasační stížnosti shledal správným i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne
24. 2. 2005, č. j. 7 Afs 10/2005 – 86, jenž byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 574/2005. Den doručení rozhodnutí o odvolání stěžovateli,
tj. 29. 11. 2006, pak krajský soud v souladu s výše uvedenými úvahami považoval za den
oznámení ve smyslu běhu lhůty pro podání správní žaloby podle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s.,
tedy den určující počátek lhůty počítané podle měsíců. Dvouměsíční lhůta pro podání správní
žaloby tak dle krajského soudu skončila v pondělí 29. 1. 2007, ovšem žaloba byla stěžovatelem
podána až dne 1. 2. 2007. Krajský soud tak dospěl k závěru, že lhůta ke včasnému podání žaloby
nebyla zachována a žalobu stěžovatele s odkazem na ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
odmítl pro opožděnost.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel opírá kasační stížnost
o důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s., když poukazuje na nesprávné
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a v důsledku toho na nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Obsahově námitky tomuto určení zcela odpovídají. Rozsahem
a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná.
Podle ustanovení §10 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt, jeho zákonný
zástupce nebo ustanovený zástupce se může dát zastupovat zástupcem, jehož si zvolí. V téže věci může mít
současně jen jednoho zástupce. Zástupce jedná v rozsahu plné moci udělené písemně nebo ústně do protokolu.
Není-li rozsah zmocnění vymezen nebo není-li vymezen přesně, je tato plná moc pro daňové řízení neomezená.
Podle §17 odst. 7 stejného právního předpisu platí, že má-li příjemce zástupce s neomezenou plnou mocí
pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Pokud má zástupce příjemce plnou
moc omezenou na určité úkony, doručuje se písemnost vztahující se k takovým úkonům příjemci i jeho zástupci.
Má-li příjemce osobně v daňovém řízení něco vykonat, doručuje se písemnost jemu i jeho zástupci.
Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci
oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní
zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu,
proti jehož rozhodnutí směřuje. Dle §72 odst. 4 s. ř. s. zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout.
V ustanovení §46 odst. 1 písm. b) téhož zákona je pak zakotveno, že, nestanoví-li tento zákon jinak,
soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh byl podán předčasně nebo opožděně.
Nejvyšší správní soud předně považuje za důležité zdůraznit, že mezi stěžovatelem
a žalovaným není sporu ve skutkových okolnostech věci, tedy že rozhodnutí o odvolání bylo
zástupci stěžovatele doručeno dne 29. 11. 2006, samotnému stěžovateli dne 1. 12. 2006,
a že žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 1. 2. 2007. Právně se však stěžovatel na jedné
straně a žalovaný, resp. krajský soud, na straně druhé rozcházejí v posouzení, zda plná moc
stěžovatele, udělená v daňovém řízení jeho zástupci, byla plnou mocí omezenou či neomezenou,
a tedy zda lhůta ke včasnému podání žaloby uplynula dne 29. 1. 2007 nebo 1. 2. 2007.
Nejvyšší správní soud se ke stejné právní otázce, tedy k interpretaci a aplikaci ustanovení
§10 odst. 3 a §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne
24. 2. 2005, č. j. 7 Afs 10/2005 – 86, publikovaném pod č. 574/2005 Sb. NSS, v němž dospěl
k závěru, že „zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, rozlišuje zastoupení na základě
neomezené a omezené plné moci (§10 odst. 3 ve spojení s §17 odst. 7 tohoto zákona). Pod omezenou plnou mocí
je nutno chápat pouze takovou, která má přesně vymezený rozsah zmocnění. Ve všech dalších případech
konstruuje §10 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, právní fikci neomezené plné
moci. Aby mohla být plná moc považována za omezenou, je nutné, aby v ní byly přesně specifikovány úkony,
které je zmocněnec oprávněn vykonat, tedy např. nahlédnout do spisu, sepsat odvolání apod. Jestliže je však rozsah
plné moci vymezen tak, že zástupce je zmocněn ve věci daňového řízení ohledně určitých platebních výměrů, je nutné
takovou plnou moc posuzovat jako neomezenou, neboť na jejím základě může zmocněnec v konkrétním daňovém
řízení konat veškeré úkony.“
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 12. 6. 2007, č. j. 1
Afs 39/2006 – 79, publikovaném pod č. 1353/2007 Sb. NSS, vyslovený právní názor částečně
potvrdil, částečně jej pak modifikoval. Dospěl ke dvěma dílčím závěrům, dle nichž: „Vymezí-li
daňový subjekt v daňovém řízení rozsah zmocnění zvoleného zástupce ‚zastupováním ve věci platebního výměru na
daň z přidané hodnoty‘ označeného dále konkrétními údaji o názvu správce daně, datu vydání platebního výměru,
číslu jednacím a demonstrativním výčtem předpokládaných úkonů, jde o neomezenou plnou moc (§10
odst. 3 poslední věta zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Pokud správce daně přesto v
takovém případě bez dalších vlastních zjištění ve smyslu §31 odst. 8 písm. b) citovaného zákona považuje plnou
moc za omezenou a doručuje své rozhodnutí dle §17 odst. 7 téhož zákona jak daňovému subjektu (zde jako
příjemci), tak i jeho zástupci, nemůže být k újmě daňového subjektu, podá-li proti tomuto rozhodnutí žalobu ve
lhůtě odvozené od okamžiku, kdy mu bylo toto rozhodnutí doručeno.“
Po porovnání právních aspektů a skutkových okolností projednávané věci s citovanými
právními závěry se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s odůvodněním rozsudku krajského soudu
vydaným v této věci a též s názorem prezentovaným žalovaným v jeho vyjádření v kasační
stížnosti. To však pouze v tom směru, že rozsah plné moci se v prvé řadě posuzuje dle jejího
obsahu, a teprve když rozsah takto stanovit nelze, nastupuje fikce, že plná moc je neomezená.
Na základě tohoto dílčího závěru zdejší soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v kasační
stížnosti není důvodná.
V rámci přezkumu rozhodnutí krajského soudu napadeného kasační stížností však nelze
zcela restriktivně posuzovat správnost argumentace stěžovatele, nýbrž důvodnost jím vznesených
námitek. Ačkoli argumentace vždy zcela logicky obsahově naplňuje vznesenou námitku, nejsou
tyto dva pojmy naprosto totožné. Jak je již výše uvedeno, stěžovatel v kasační stížnosti námitku
nezákonného odmítnutí žaloby zcela konkrétně specifikoval svým tvrzením, že krajský soud
nesprávně posoudil počátek běhu lhůty pro včasné podání žaloby. Přestože důvody vedoucí
stěžovatele ke vznesení této námitky Nejvyšší správní soud odmítl, je třeba – v rámci tvrzení
stěžovatele v kasační stížnosti – též zjistit, zda je postup krajského soudu v souladu s relevantními
právními normami, a to především tak, jak je jejich obsah interpretován stávající judikaturou
Nejvyššího správního soudu. Na tento postup je třeba dbát tím spíše za situace, kdy nesprávnou
aplikací zákona by byl daňovému subjektu (resp. obecně účastníku správního řízení) odepřen
přístup k soudu. Rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 239/03,
konstatoval, že „byla-li v daňovém řízení udělena plná moc pouze pro zastupování v odvolacím řízení, nelze
ji považovat za plnou moc udělenou pro celé řízení ve smyslu ustanovení §17 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Nesprávná interpretace tohoto ustanovení obecným soudem vedoucí k chybné
aplikaci ustanovení §250b odst. 1 o. s. ř., a tím k následnému zastavení řízení, představuje odepření práva
na přístup k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“
Podle výše citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
je pro posouzení rozsahu plné moci podstatné nejen jeho vyjádření samotným zmocnitelem,
ale též hodnocení takového vyjádření správcem daně. Výsledek tohoto hodnocení lze vysledovat
z úkonů učiněných správcem daně v průběhu daňového řízení, především pak z procesního
postupu při doručování písemností. Po obdržení plné moci a nabytí její účinnosti vůči daňovým
orgánům (dne 27. 1. 2006) byly v daňovém řízení v této věci zasílány dle předložené spisové
dokumentace celkem tři písemnosti. První z nich byla výzva k doplnění náležitostí odvolání
ze dne 20. 2. 2006, doručovaná správcem daně jak stěžovateli, tak i jeho zástupci, druhou
bylo oznámení o postoupení odvolání ze dne 20. 6. 2006, které správce daně zaslal již pouze
zástupci stěžovatele, a konečně třetí a poslední písemností bylo samotné rozhodnutí o odvolání,
které žalovaný doručil opět jak stěžovateli, tak i jeho zástupci.
Z výše uvedeného je zřejmé, že správce daně měl o rozsahu plné moci minimálně
pochybnosti, když doručoval v jednom případě stěžovateli i jeho zástupci, ve druhém případě
již jen zástupci. Žalovaný pak tyto pochybnosti přinejmenším sdílel, spíše však sám posoudil
plnou moc jako omezenou. Tento závěr lze učinit právě ze způsobu doručování rozhodnutí
o odvolání, které bylo zasláno zvlášť jak stěžovateli, tak i jeho zástupci. Z předestřených
skutečností vyplývá, že správce daně i žalovaný považovali plnou moc za omezenou,
resp. alespoň svými úkony projevili takto navenek svou vůli, především pak vůči stěžovateli
jakožto daňovému subjektu. Podle závěrů, ke kterým dospěl rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu ve výše citovaném usnesení, za těchto skutkových okolností nemůže být
přičítáno k újmě daňového subjektu, že za den určující počátek lhůty ke včasnému podání žaloby
ve správním soudnictví považoval den doručení rozhodnutí o odvolání jemu, nikoli svému
zástupci.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud pochybil,
když žalobu jako opožděnou odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Jelikož v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žalobního návrhu,
Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je v něm povinen v souladu s vysloveným právním
názorem Nejvyššího správního soudu, jímž je dle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. vázán,
znovu posoudit žalobní návrh stěžovatele.
V novém rozhodnutí pak krajský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti ve smyslu ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu