ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.127.2007:286
sp. zn. 9 Afs 127/2007 - 286
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
Středisko Služeb Kupónové Privatizace, občanské sdružení, se sídlem Rybná 14,
Praha 1, zastoupeného JUDr. Milošem Bláhou, advokátem se sídlem Praha 8, Zenklova
117, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, proti
rozhodnutí Prezídia Komise pro cenné papíry ze dne 7. 12. 2005,
č. j. 10/SoO/12/2005/1, o správním deliktu, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2006, č. j. 10 Ca 16/2006 - 137,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2006, č. j. 10 Ca 16/2006 - 137,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se Středisko Služeb Kupónové Privatizace,
občanské sdružení (dále jen „stěžovatel“), domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku
městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí o rozkladu
vydanému Prezídiem Komise pro cenné papíry dne 7. 12. 2005, č. j. 10/SoO/12/2005/1,
jímž bylo změněno rozhodnutí Komise pro cenné papíry (jejímž právním nástupcem
je Česká národní banka) ze dne 1. 8. 2005, č. j. 51/So/91/2004/15.
Oznámením ze dne 24. 8. 2004, č. j. 51/So/62/2004/1, zahájila Komise pro cenné
papíry (dále též „správní orgán“ či „Komise“) ve smyslu ust. §18 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), ve znění platném pro projednávanou věc
(dále jen „správní řád“), se stěžovatelem správní řízení ve věci možného porušení
ust. §4 odst. 5 ve vazbě na ust. §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání
na kapitálovém trhu, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
287
o podnikání na kapitálovém trhu“). Současně správní orgán rozhodl o předběžném
opatření spočívajícím v povinnosti stěžovatele zdržet se dalšího výkonu činnosti,
ke které je dle ust.§4 odst. 5 zákona o podnikání na kapitálovém trhu zapotřebí povolení
Komise, konkrétně specifikované v předmětném rozhodnutí.
Oznámením ze dne 7. 12. 2004, č. j. 51/So/91/2004/1, zahájila Komise
se stěžovatelem správní řízení ve věci možného porušení ust. §4 odst. 5 ve vazbě na §4
odst. 2 písm. a) a c) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, když současně rozhodla
o předběžném opatření, kterým stěžovateli uložila zdržet se dalšího výkonu činnosti,
ke které je dle §4 odst. 5 zákona o podnikání na kapitálovém trhu zapotřebí povolení
Komise, tj. poskytování investiční služby podle §4 odst. 2 písm. a) a c) zákona
o podnikání na kapitálovém trhu. Rozhodnutím ze dne 23. 12. 2004 spojila Komise
obě zahájená správní řízení v jedno, vedené pod sp. zn. 51/So/91/2004. Správní řízení
následně vyústilo v rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 1. 8. 2005,
č. j. 51/So/91/2004/15, kterým bylo deklarováno spáchání správního deliktu
stěžovatelem.
Komise pro cenné papíry dospěla ve svém rozhodnutí k závěru, že stěžovatel
spáchal správní delikt podle ust. §187 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu
ve vazbě na ust. §5 a §4 odst. 5 téhož zákona, kterého se dopustil tím, že ve vztahu
k akciím společnosti ŠTI Holding, a.s., poskytoval minimálně od srpna 2004 investiční
službu přijímání a předávání pokynů [§4 odst. 2 písm. a) cit. zákona] a obchodování
na vlastní účet [§4 odst. 2 písm. c) téhož zákona], a dále ve vztahu k akciím společnosti
Teplárna České Budějovice, a.s., poskytoval minimálně od prosince 2004 investiční službu
přijímání a předávání pokynů [§4 odst. 2 písm. a) zákona], obhospodařování majetku
zákazníka [§4 odst. 2 písm. d) zákona] a správu investičních nástrojů [§4 odst. 3 písm. a)
zákona] Stěžovatel tedy dle Komise vykonával činnost, resp. poskytoval investiční služby,
ke kterým neměl povolení Komise, za což mu tato uložila pokutu ve výši 2 000 000 Kč.
Rozhodnutí Komise bylo změněno rozhodnutím o rozkladu Prezídia Komise tak,
že výrok rozhodnutí byl změněn tak, že stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 2 000 000
Kč za správní delikt podle ust. §187 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu,
jehož se stěžovatel dopustil neoprávněným poskytováním hlavní investiční služby
obchodování s investičními nástroji na vlastní účet [§4 odst. 2 písm. c) zá kona],
akcionářům společnosti ŠTI Holding, a.s., a neoprávněným poskytováním doplňkové
investiční služby správa investičních nástrojů [§4 odst. 3 písm. a) cit. zákona] akcionářům
společnosti Teplárna České Budějovice, a.s.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítl stížní důvody uvedené v ust. §103
odst. 1 písm. a), b), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
platném pro projednávanou věc (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí
s názorem soudu, že by akcionáře podvedl (tvrzení označené stěžovatelem jako č. 1).
Údajná ztráta akcií p. E. S. byla ve skutečnosti odepsáním akcií z jejího účtu z důvodu
jejich přeměny ze zaknihovaných na listinné. V ostatních případech stěžovatel čelil
očernění ze strany společnosti ŠTI Holding, a.s (tvrzení č. 2). Soud rovněž chyboval
i v otázce uzavření kupních smluv (tvrzení č. 3). Dle zákona musí mít kupní smlouvy
o převodu listinného cenného papíru na jméno písemnou podobu. V daném případě
však návrh smlouvy obsahoval pouze jeden podpis, stěžovatel smlouvu nepodepsal.
Z rozsudku není zřejmé, proč vzal soud za stěžejní skutečnost, že došlo k předání akcií
(tvrzení č. 4); proto je rozsudek nepřezkoumatelný. Pravdivé není ani tvrzení soudu,
288
že by se jednotliví akcionáři domáhali zaplacení kupní ceny, neboť smluvní vztah
k příslušným akcionářům byl nastaven na základě smlouvy o finančním poradenství.
Stěžovatel dále rozporuje závěr soudu o tom, že jeho činnost by byla soustavnou (tvrzení
č. 5), naopak byla jen jednorázovou spočívající v zaslání dopisu jedné množině akcionářů.
Soud nesprávně směšuje dvě činnosti stěžovatele, tudíž nelze jako důkaz o neoprávněném
obchodování na vlastní účet použít Všeobecné obchodní podmínky vydané právě
pro tuto jinou činnost (tvrzení č. 6). Stěžovatel trvá na tom, že činil pouze úkony
na základě zmocnění dle občanského zákoníku (tvrzení č. 7) a nic jiného,
když ani ze spisu neplyne, že by kupní smlouvy akceptoval, natož realizoval. Jediné,
co stěžovatel činil, bylo bezplatné vyzvednutí listinných akcií na základě plné moci
a nic jiného. Z tohoto důvodu stěžovatel nemohl konat vytýkanou činnost – obchodování
na vlastní účet. Nesouhlasí ani s polemikou soudu ohledně toho, že nemůže vůbec
vykonávat činnost za účelem dosažení zisku (tvrzení č. 8). Rovněž neuzavřel žádnou
smlouvu o koupi cenných papírů s p. N., neboť akcionářce akcie odevzdal (tvrzení č. 9).
Stěžovatel dále uvádí, že nebylo na místě odmítnutí důkazů jím navrhovaných (tvrzení č.
9a), neboť tyto by mohly vyvrátit závěry Komise. Soud rovněž neuvedl, proč se domnívá,
že navržené důkazy jsou nadbytečné. Dle stěžovatele je tak nesporné, že se ničeho
nedopustil (tvrzení č. 10). Soud dále neodůvodnil, proč posoudil smlouvu stěžovatele jako
odpovídající svým obsahem smlouvě o správě cenných papírů (tvrzení č. 11). Stěžovatel
připouští, že akcie vyzvedl a bezplatně uschoval (tvrzení č. 12), což jsou však činnosti, ke
kterým není třeba povolení Komise. Zdůrazňuje, že není rozhodné, jak byly nastaveny
podmínky ve smlouvě, ale jaká činnost byla fakticky vykonávána. Výše odměny (tvrzení č.
13) zcela odpovídala nákladům a rizikům zamýšlené poradenské činnosti s ohledem na
náklady a rizika soudních sporů, proto není zřejmé, proč ji soud shledal nepřiměřenou,
když je zde opět směšována bezplatná činnost dle stanov a finanční poradenství za úplatu.
Stěžovatel dále konstatuje, že formulářový typ smlouvy používal pro zjednodušení
administrativy (tvrzení č. 14). Je tudíž zřejmé, že jeho činnosti nejsou podřaditelné pod
správu cenných papírů (tvrzení č. 15). Soud se nikterak nezabýval důvodností stanovení
výše pokuty (tvrzení č. 16), není patrno, zda bylo přihlédnuto k povaze, závažnosti,
způsobu, době trvání a následkům údajného protiprávního jednání. Správní orgán
nepřihlédl k okolnosti, že by pokuta neměla mít likvidační charakter (tvrzení č. 21).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále zdůvodňoval vlastní obchodní transakci (tvrzení č.
17), použití loga, názvu a sídla sdružení (tvrzení č. 17a) s tím, že toto nebylo činěno za
účelem klamání drobných akcionářů, a rovněž i vysvětlil svoji finanční situaci (tvrzení č.
19) a způsob, jakým hodlal financovat nákup akcií (tvrzení č. 18), dále organizační
strukturu, úlohu předsedy divize a předsedy sdružení (tvrzení č. 20). Rovněž odkázal na
žalobu. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci zpět k dalšímu
řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předně zdůraznil,
že pokuta byla udělena za mimořádně závažné správní delikty, které se vymykají „běžným
případům“ neoprávněného poskytování investičních služeb s tím, že vysoká společenská
nebezpečnost protiprávního jednání stěžovatele spočívá především v tom, že se cíleně
obrátil na nejméně kvalifikované drobné investory, na nejzranitelnější účastníky
kapitálového trhu. Stěžovatel se snaží vyvolat záměnu se Střediskem cenných papírů,
což vyplývá i ze zahájeného trestního stíhání T. T., předsedy sdružení. Dále uvádí, že
stěžovatel mylně interpretuje shrnutí obsahu jednotlivých listin, které byly součástí spisu.
289
Správní orgán popsal jednání stěžovatele s tím, že z něj dle jeho názoru jednoznačně
vyplývá vůle stěžovatele nabýt akcie společnosti ŠTI Holding, a.s., za cenu 1000 Kč; byly
tak splněny všechny náležitosti, které vyžaduje smlouva o koupi akcií, když žádný předpis
nestanoví, že podpisy by měly být na jedné listině. Dále zdůraznil, že i když ve smlouvě
nebyla stanovena doba plnění, měl stěžovatel povinnost uhradit kupní cenu akcií
bezprostředně po vyzvání akcionáři. Správní orgán se dále domnívá, že byl splněn i znak
soustavnosti, neboť činnost stěžovatele nelze redukovat pouze na zaslání předmětného
dopisu; tomuto kroku předcházely a po tomto kroku rovněž následovaly další. Činnost
stěžovatele rovněž obsahově odpovídá smlouvě o správě akcií podle ust. §36 zákona o
cenných papírech. Komise rovněž zdůraznila, že stěžovateli nebyla uložena pokuta za
vyzvedávání akcií, ale za neoprávněné poskytování investičních služeb s tím, že stěžovatel
nebyl oprávněn k uzavírání smluv o prodeji cenných papírů. Správní orgán se dále
vyjadřoval k jím tvrzené podvodné činnosti stěžovatele mající za cíl oklamání akcionářů.
Taktéž zdůraznil, že s ohledem na rozsah a obsah jeho činnosti je evidentní, že musí
disponovat větším množstvím finančních prostředků než jím tvrzených 300 Kč.
Stěžovatel však vůbec nevedl účetnictví a jeho majetkové poměry jsou zcela
netransparentní. Proti T. T., statutárnímu orgánu stěžovatele, bylo proto zahájeno trestní
stíhání pro trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření. Správní orgán proto navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Dle ust. §2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „ObZ“ či „obchodní zákoník“), se podnikáním rozumí
soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost
za účelem dosažení zisku.
Podle ust. §187 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu osobě,
která vykonává činnost, ke které je třeba povolení nebo registrace podle tohoto zákona (§5, §28 odst. 1,
§29 odst. 2, §45 odst. 1, §56 odst. 2, §73 odst. 2, §83 odst. 2, §103 odst. 1) bez povolení
nebo registrace, se uloží pokuta do výše 5 000 000 Kč.
Dle ust. §4 odst. 1 cit. zákona investičními službami jsou hlavní investiční služby
a doplňkové investiční služby poskytované podnikatelsky třetím osobám.
Podle ust. §4 odst. 2 písm. c) cit. zákona je obchodování s investičními nástroji na vlastní
účet hlavní investiční službou.
Dle odst. 3 písm. a) cit. ustanovení je správa investičních nástrojů doplňkovou investiční
službou.
Podle odst. 6 cit. ustanovení se k poskytování investiční služby nevyžaduje povolení
k činnosti obchodníka s cennými papíry, je-li poskytována výhradně osobám, které ovládají osobu
poskytující investiční službu, nebo osobám ovládaným stejnou osobou jako osoba poskytující investiční
službu, nebo v souvislosti s výkonem jiné profesní činnosti, jejíž právní úprava poskytování investičních
služeb výslovně připouští, zejména notářem, advokátem nebo soudním exekutorem.
Dle ust. §5 cit. zákona obchodník s cennými papíry je právnická osoba, která poskytuje
investiční služby na základě povolení Komise pro cenné papíry (dále jen "Komise") k činnosti obchodníka
s cennými papíry.
Před vlastním zhodnocením stížních námitek Nejvyšší správní soud považuje
s ohledem na meritum sporu za vhodné se nejprve alespoň v obecných rysech věnovat
otázce podnikání na kapitálovém trhu z hlediska subjektů oprávněných na tomto trhu
aktivně vystupovat a činností, které jsou tito oprávněni vykonávat. Ačkoliv zákon
290
o podnikání na kapitálovém trhu nepodává definici pojmu „podnikání na kapitálovém
trhu“, je možno ho vymezit jako poskytování investičních služeb. „Investičnímu službami
se rozumí při splnění podmínek stanovených obchodním zákoníkem pro podnikání (tedy podmínky
soustavnosti, podmínky samostatného výkonu činnosti podnikatelem vlastním jménem a na vlastní
odpovědnost a podmínky sledovaného účelu, kterým je dosažení zisku) hlavní a vedlejší investiční služby
poskytované třetím osobám“ (Kotáb P., Marková H.: Subjekty finančního trhu. In: Bakeš M.
a kol.. Finanční právo, Praha, 2003, C.H. Beck, str. 591). Proto poskytovat hlavní
či doplňkové investiční služby (dle dikce zákona platného pro souzenou věc) spočívající
např. v úschově a správě jednoho nebo několika investičních instrumentů byla oprávněna
jen osoba, která měla k této činnosti povolení udělené Komisí (nyní Českou národní
bankou, dále jen „ČNB“). Tuto osobu zákon nazývá obchodníkem s cennými papíry.
Proto, aby se určitý subjekt stal obchodníkem s cennými papíry, tj. aby mu Komise
či ČNB udělila povolení k provozování této činnosti, vyžaduje zákon o podnikání
na kapitálovém trhu splnění celé řady podmínek, např. personálních či organizačních
předpokladů, právní formy, kapitálové vybavenosti, apod. Povolení je vždy uděleno
omezeně pro určitý okruh činností, tj. hlavních či doplňkových investičních služeb.
Z příslušných ustanovení zákona o podnikání na kapitálovém trhu tak zcela jednoznačně
vyplývá úmysl zákonodárce díky specifikům kapitálového trhu umožnit aktivní činnost
na tomto trhu spočívající mj. ve zprostředkování obchodování jen kvalifikované skupině
osob, která splněním příslušných zákonných kritérií bude garantovat profesionální
přístup. Jak uvádí důvodová zpráva k ust. §5 až §7 citovaného zákona, „investice
na kapitálovém trhu jsou vždy spojeny s určitou mírou rizika, která je tím vyšší, čím méně informovaný
a zkušený je investor. Proto je třeba klást vysoké nároky na odbornost, zkušenosti a bezúhonnost osoby,
která poskytuje investiční služby. Stejně tak je třeba stanovit přesná pravidla a podmínky, za jakých
mohou být tyto služby poskytovány“.
Tolik obecně k problematice, jejíž posouzení je pro danou věc klíčové. Z hlediska
poznatků definovaných výše je tak možno dospět k dílčímu závěru, že poskytovat určité
zákonem definované služby či provádět určité činnosti na kapitálovém trhu
(tzv. investiční činnosti) byla oprávněna pouze osoba, které k těmto činnostem či službám
bylo uděleno povolení Komisí pro cenné papíry. V případě, že by investiční služby
vykonávala osoba bez příslušného povolení, uděloval zákon o podnikání na kapitálovém
trhu pravomoc Komisi, jako orgánu státního dozoru, zahájit s takovou osobou správní
řízení ústící mimo jiné i v udělení pokuty. Tak tomu bylo i v souzené věci, v níž Komise
dospěla k závěru, že stěžovatel poskytoval bez povolení hlavní a doplňkovou investiční
činnost, za což mu udělila pokutu, což však stěžovatel rozporuje. Dále se proto Nejvyšší
správní soud zaměřil na posouzení jednání stěžovatele a zhodnocení subsumpce tohoto
jednání Komisí pod skutkové podstaty správního deliktu citované výše.
Jak je zřejmé ze správního spisu, Komise zahájila se stěžovatelem správní řízení,
neboť byla upozorňována několika vlastníky cenných papírů společností
ŠTI Holding, a.s., a Teplárna České Budějovice, a.s., na jednání stěžovatele. Stěžovatel
totiž zasílal akcionářům společnosti ŠTI Holding, a.s. (dále též „emitent“), dopisy,
ve kterých je upozorňoval na skutečnost, že mají právo na vyzvednutí akcií v listinné
podobě a rovněž na výplatu 1000 Kč za akcii s tím, že obě služby zajišťuje stěžovatel.
Dopis (např. ze dne 6. 8. 2004, adresovaný p. K. T., po svoji typovost nazvaný dále též
„první dopis“) obsahoval i upozornění, že jestliže tak adresát neučiní v určené lhůtě,
zanikne toto právo společně s právem na finanční výplatu. Součástí zásilky obsahující tuto
291
písemnost byl i formulář plné moci (zmocněncem byl stěžovatel) a rovněž i formulář
smlouvy dle §409 a násl. ObZ a §13 a násl. zákona o cenných papírech. Předmětem této
smlouvy byl závazek adresáta písemnosti převést na stěžovatele hromadnou listinu
nahrazující jednotlivé kmenové akcie v počtu daném k datu přeměny akcií společnosti ŠTI
Holding, a.s., a závazek stěžovatele uhradit za každou kmenovou akcii 1000 Kč. Ve spise
je založen i v pořadí typově druhý dopis (např. ze dne 23. 9. 2004, adresovaný p. A. K.),
ve kterém byl adresát informován o přijetí podkladů (z prvního dopisu – pozn. soudu),
dále byl vyrozuměn o tom, že se „vyskytly případy, kdy se soukromí drobní překupníci a jiné
subjekty snaží destabilizovat situaci ohledně vyzvedávání a finančního zhodnocení akcií společnosti ŠTI
Holding, a.s, pro drobné akcionáře, např. rozesíláním cílených a účelových dopisů, či smluv, jejichž
podpisem byste se dopustili nepravdivého prohlášení a porušení právních předpisů a vystavovali riziku
soudního sporu a náhrady škody“, když stěžovatel současně adresátovi radil nereagovat na
žádné nabídky. „První dopis“ shodného obsahu (avšak s poněkud odlišnými přílohami
tvořenými plnou mocí a smlouvou o úschově a finančním poradenství, jejíž součástí byly i
Všeobecné podmínky poskytování služeb finančního poradenství platné od 1. 9. 2004) byl
adresován rovněž i akcionářům společnosti Teplárna České Budějovice, a.s. (např. dne 26.
10. 2004, adresátu ing. M. Ch.). Ve spise je rovněž založen dopis ze dne 22. 11. 2004
adresovaný p. M. A., ve kterém stěžovatel podal vysvětlení ohledně svého názvu,
ochranné známky, o činnostech a cíli sdružení a činnosti společnosti ŠTI Holding, a.s,
týkající se akcionářů. V dalším dopise (např. ze dne 15. 9. 2004, adresovaném p. E. S.),
stěžovatel uvedl, že společnost ŠTI Holding, a.s., odmítla vydat akcie, proto stěžovatel
požadoval po adresátu udělení plné moci právnímu zástupci stěžovatele, aby mohlo dojít
k vyzvednutí akcií. Spis dále obsahuje dopis nazvaný Upomínka II. (např. ze dne 5. 4.
2005, adresovaný p. V. K.), ve kterém byl adresát upozorněn, že dosud neučinil příslušné
právní kroky s tím, že pokud tak neučiní neprodleně, budou jeho akcie prodány ve veřejné
nedobrovolné dražbě a adresát bude muset uhradit i náklady dražby. Součástí upomínky
byl rovněž návrh smlouvy o úschově a finančním poradenství včetně všeobecných
obchodních podmínek a formulář plné moci. Tolik stručný přehled správního spisu, jenž
je podrobněji rozveden v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu.
K vlastním stížním námitkám Nejvyšší správní soud uvádí následující
(pro přehlednost soud vychází z označení jednotlivých tvrzení provedených stěžovatelem
s tím, že je soud nepřezkoumával dle číselné řady, nýbrž dle vzájemné souvislosti):
Předně je třeba se vyjádřit k námitce č. 5 týkající se soustavnosti stěžovatelem
provozované činnosti. Dle názoru stěžovatele nebyl v jeho případě tento znak naplněn,
neboť on oslovil předmětné akcionáře během jednoho dne, když se jednalo o jednu
množinu akcionářů (společnosti ŠTI Holding, a.s.). Nejvyšší správní soud k tomu uvádí,
že splnění podmínky soustavnosti je rozhodné vzhledem k povaze poskytování hlavní
investiční služby (v případě stěžovatele tedy obchodování s investičními nástroji na vlastní
účet), které je chápáno jako podnikání.
Jak vyplývá z doktrinálních stanovisek, „soustavnost podnikání neznamená, že by muselo
jít o činnost nepřetržitou a trvalou. Může se např. jednat o činnost sezónní, činnost s určitými
přestávkami (např. podnikatel odjede na dva měsíce na stáž do zahraničí, poté pokračuje v podnikání).
Nesmí to být ale činnost ojedinělá, vykonávaná jenom výjimečně a nahodile. Předpoklad soustavnosti
vyjadřuje požadavek opakovanosti jednotlivých jednání, přičemž musí jít o opakovanost záměrnou,
nikoli vyplývajících z výjimečných, nahodilých a nepředvídaných okolností.“ (Pelikánová I.: Komentář
292
k §2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., ASPI, č. LIT16915CZ). Proto bude „posouzení
soustavnosti vždy věcí konkrétního případu s přihlédnutím k povaze činnosti“ (Plíva S.: Komentář
k §2, In: Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Praha:
C.H.Beck, 2005, str. 6).
V souzené věci bylo prokázáno, že stěžovatel zasílal akcionářům společností
ŠTI Holding, a.s., a Teplárna České Budějovice, a.s., dopisy, ve kterých jim nabízel
své služby, tj. mimo jiných i odkoupení cenných papírů. Bylo prokázáno, že tyto dopisy
byly zasílány velkému okruhu adresátů a rovněž, že byly zasílány opakovaně (viz stručný
přehled korespondence učiněný výše). Nejvyšší správní soud se proto nemůže ztotožnit
s námitkou stěžovatele, neboť ta znak soustavnosti interpretuje velmi zjednodušujícím
způsobem. Nejvyšší správní soud proto zdůrazňuje, že pro správný výklad tohoto znaku
je nutno zohlednit skutkové okolnosti daného případu, a to z důvodu, že obchodní
zákoník nedává tomuto pojmu bližší vymezení, když i doktrinální stanoviska stojí
na nutnosti výkladu tohoto znaku s přihlédnutím ke konkrétní povaze činnosti. V dané
věci proto nelze definování znaku soustavnosti zužovat pouze na rovinu časovou, jak činí
ve své kasační stížnosti stěžovatel, nýbrž je nutno akcentovat i rozsah činnosti stěžovatele.
Obeslání více jak dvou tisíc akcionářů (když tento počet vyplývá ze správního spisu
a stěžovatel ho nikterak nerozporuje) proto nelze z povahy věci považovat
za jednorázovou činnost, a to právě s ohledem na masovost této aktivity. Rovněž
je v této souvislosti nutno zohlednit skutečnost, že předmětný dopis nebyl jediným,
který společnost akcionářům zaslala, když v určitých časových intervalech následovaly
dopisy jiného obsahu, ať už upomínající adresáta k učinění určitého kroku či informující
o stavu činnosti. Není rovněž pravdou, že by tento znak bylo nutno posuzovat
jen ve vztahu k akcionářům společnosti ŠTI Holding, a.s., neboť i činnost definovaná
zákonem o podnikání na kapitálovém trhu jako doplňková musí být poskytovaná
podnikatelským způsobem. Je tudíž zřejmé, že dopisy různého znění byly stěžovatelem
zasílány více než jedné množině akcionářů různých společností. Tato námitka
je tedy nedůvodná.
Další námitky označené č. 3, 7 a 10 se týkají v různých obměnách jedné otázky,
a to problematiky uzavření kupní smlouvy na převod akcií a otázek souvisejících.
Předně je třeba zdůraznit, že náležitosti smlouvy o převodu cenných papírů stanoví
zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění platném pro projednávanou věc
(dále jen „zákon o CP“), v ust. §13 až §27a. V otázce náležitostí smlouvy o úplatném
převodu cenných papírů zákon o CP obecně odkazuje na úpravu kupní smlouvy v ObZ
s tím, že je třeba, aby ve smlouvě byly určeny cenné papíry a jejich kupní cena (§13).
Zákon o CP dále vyžaduje, aby smlouva o převodu listinného cenného papíru na jméno
(což je souzený případ) měla písemnou formu (§19 odst. 1); v případě listinného cenného
papíru na řad zákon vyžaduje i rubopis (§18). Ust. §156 odst. 6 ObZ vyžaduje v případě
převodu listinné akcie na jméno kromě rubopisu rovněž i předání akcie.
Je nesporné, že v souzeném případě byly v rozhodné době (tj. v době od srpna
roku 2005 do 7. 12. 2005) akcie společnosti ŠTI Holding, a.s, vydány v listinné podobě
na jméno (řad). Dále je nesporný obsah „Smlouvy dle §409 a následujících zákona č. 513/1991 Sb. Obchodního zákoníku a §13 a následujících zákona č. 591/1992 Sb. o cenných papírech“,
která tvořila přílohu „prvního dopisu“ zasílaného předmětným akcionářům,
jejichž seznam doložený stěžovatelem je součástí správního spisu. Kromě údajů převodce
(adresáta dopisu) a nabyvatele (stěžovatele) smlouva obsahuje závazek převodce převést
293
na adresáta přesně specifikované množství blíže vymezených akcií a závazek nabyvatele
k úhradě přesně určené ceny za každou jednotlivou akcii. Smlouva rovněž obsahuje
ustanovení „převodce zmocňuje nabyvatele k realizaci převodu v souladu s ustanovením §156 odst. 6
Obchodního zákoníku včetně podpisu rubopisu a předání akcií“. Nejvyšší správní soud uvádí,
že návrh smlouvy tak, jak je obsažen ve spise, je perfektní z hlediska požadavků
na takovýto právní úkon kladených. Rovněž je z něj bez pochyby patrná vůle stěžovatele
nabýt akcie dotčené společnosti na vlastní účet, neboť ani s velkou mírou fantazie
není možné ustanovení smlouvy citované výše chápat pouze jako zmocnění k vyzvednutí
akcií, jak se snaží prezentovat stěžovatel. Rovněž je nutno zdůraznit, jak již ostatně učinil
městský soud, že písemná forma vyžadovaná zákonem znamená, že podpisy smluvních
stran nemusí být učiněny na jedné listině, jak vyžaduje zákon např. v případě převodu
vlastnického práva k nemovitosti; v případě převodu listinných akcií takovýto požadavek
zákon nenastolil. Tolik k formálním náležitostem smlouvy o převodu akcií v listinné
podobě.
Úvaha o náležitostech smlouvy o převodu cenných papírů je pro danou věc
zásadní, neboť Komise v napadeném rozhodnutí kvalifikovala skutkovou podstatu
„obchodování s investičními nástroji na vlastní účet“ jako uzavírání kupních smluv (str. 3
rozhodnutí), když současně dospěla k závěru, že ve správním řízení bylo prokázáno,
že k uzavření kupních smluv došlo. Zdůvodnění tohoto závěru je součástí odůvodnění
rozhodnutí Komise (str. 3 až 6), tak i rozhodnutí Prezídia Komise (str. 2 až 4).
Jestliže v této souvislosti stěžovatel namítá, že nemohlo dojít k uzavření kupních
smluv, když i vrácení podepsaného návrhu smlouvy oblátem nevedlo k uzavření smlouvy,
neboť tuto smlouvu sám stěžovatel nepodepsal a Komise neprokázala jediný případ, kdy
by smlouvu akceptoval a následně realizoval, odkazuje Nejvyšší správní soud na závěry
učiněné výše týkající absence povinnosti, aby podpisy obou smluvních stran byly na jedné
listině. Nepostačí proto stěžovatelova námitka, že protože návrh smlouvy neobsahoval
jeho podpis, nedošlo jeho podepsáním akcionáři společnosti k akceptaci,
neboť není vyloučeno, že by stěžovatel podepsal jiné vyhotovení návrhu. Za stěžejní
důkaz, že smlouva akceptována byla, tj. že došlo k jejímu uzavření, však soud ve shodě
se správním orgánem považuje vlastní tvrzení stěžovatele, která jsou obsažena
v jím sepsané žalobě, nazvané „O zdržení se nekalosoutěžního jednání. Žaloba s návrhem
na vydání předběžného opatření“, která byla doručena Městskému soudu v Praze dne
10.12.2004 a tímto soudem projednávaná pod sp. zn. 41 Cm 194/2004. Stěžovatel jako
žalobce žaloval společnost ŠTI Holding, a.s., když požadoval, aby soud této společnosti
uložil zdržení se nekalosoutěžního jednání spočívajícího v rozesílání dopisu akcionářům
informujícím o postupu stěžovatele a aby uložil společnosti zaslání omluvného dopisu
akcionářům. Nad rámec tvrzení uvedených žalobě, které citoval správní orgán ve svém
rozhodnutí, Nejvyšší správní soud považuje za klíčové následující teze, které stěžovatel
uvedl ve své žalobě: „Krom jiných činností žalobce taktéž od akcionářů provádí odkup listinných
akcií emitenta ŠTI Holding, a.s. Následně předpokládá taktéž zhodnocení těchto cenných papírů. …
Akcionáři zplnomocnili žalobce k převzetí listinných cenných papírů od žalovaného (emitenta)
a k převodu těchto cenných papírů na žalobce. Žalovaný byl proto povinen vydat předmětné akcie
a následně mělo dojít k převodu těchto akcií na Středisko Služeb Kupónové Privatizace…. Žalobce ...
je subjektem, který taktéž v rámci své činnosti nakupuje předmětné cenné papíry žalovaného… Z důvodu
výše uvedeného chování žalovaného … žalobce proto nemůže převzít příslušné akcie .. a provést
předmětné, předem dohodnuté transakce.“ Tato tvrzení žalovaného jednoznačně prokazují,
294
že k uzavření Smlouvy dle §409 a následujících obchodního zákoníku a §13 a následujících zákona
o CP mezi stěžovatelem a akcionáři společnosti ŠTI Holding, a.s., skutečně došlo, správní
orgán a následně i soud proto dospěly ke správnému závěru, který má odraz ve správním
spise a v odůvodnění předmětných rozhodnutí, proto není ani tato námitka stěžovatele
důvodná. Pro souzenou věc je nerozhodná skutečnost, zda-li stěžovatel uhradil
„původním“ akcionářům emitenta domluvenou kupní cenu a rovněž i skutečnost,
kdy došlo ke skutečné realizaci předmětu smlouvy o převodu cenných papírů,
neboť již uzavření uvedené smlouvy je plně postačující pro kvalifikaci jednání stěžovatele
jako deliktního dle ust. §187 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu.
Nad rámec výše uvedeného je třeba zdůraznit, že ze všech kroků stěžovatele,
které jsou zdokumentovány ve správním spise, zcela jednoznačně vyplývá jeho úmysl
nabýt předmětné akcie na vlastní účet, což prokazuje nejen zmiňovaná žaloba, ale i vlastní
texty dopisů, které stěžovatel rozesílal akcionářům společnosti ŠTI Holding, a.s.
Tak např. v dopise ze dne 23.9.2004 adresovaném p. A. K. stěžovatel uvedl, potvrzujeme
Vám tímto doručení Vámi zaslaných dokumentů a jejich přijetí ke zpracování … na základě těchto
podkladů Vám bude zajištěno vyzvednutí akcií v listinné podobě a jejich následné zpeněžení.“
V dopise ze dne 22. 11. 2004 adresovaném p. M. A. následující: „v srpnu tohoto roku jsme
Vám zaslali dopis … a taktéž předložili příslušné dokumenty, na základě kterých jsme Vám slíbili
vyzvednout Vaše akcie … a zároveň … zajistit jejich zpeněžění …Vy jste nám následně tyto potřebné
dokumenty řádně zaslali.“ Dále je třeba zdůraznit, že součástí smlouvy o převodu akcií byla i
klauzule zplnomocňující stěžovatele k realizaci převodu dle ust. §156 odst. 6 ObZ. Bylo
tudíž plně na zvážení stěžovatele, k jakému okamžiku akcie „skutečně“ převede, tj.
k jakému dni datuje rubopis. Jestliže ale emitent odmítal po určitou dobu akcie vydat (a to
i na základě rozhodnutí Komise), je logické, že k převodu rubopisem mohlo dojít až poté,
co stěžovatel listinné akcie emitenta fakticky držel. Že tak stěžovatel skutečně učinil,
vyplývá z vyjádření emitenta zaslaného k výzvě Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4.
2008. Společnost ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatel vystupoval „jako údajný zmocněnec
a správce akcií řady fyzických osob – akcionářů společnosti ŠTI Holding, a.s. Odhadem vystupoval jako
zmocněnec cca 450 akcionářů.“ Rovněž dle vyjádření emitenta na rubové straně hromadných
listin vydaných emitentem, které reprezentují celkem 5 833 kusů akcií emitenta (počty dle
údajů sdělených emitentovi stěžovatelem, resp. jeho právním nástupcem), je uveden
rubopis znějící ve prospěch stěžovatele, který je datován 17. 12. 2007 a je podepsán p. T.
T., jednajícím z titulu plné moci (obr. č. 1 a 2).
295
Obrázek č. 1 (hromadná listina):
Obrázek č. 2 (rubopis):
Vzhledem k okolnosti, že společnost ŠTI Holding, a.s., zpochybňuje platnost
tohoto rubopisu (možnost p. T. převést za akcionáře akcie na stěžovatele), byla podána
určovací žaloba na určení vlastníka předmětných akcií, když i právní nástupce stěžovatele,
na kterého byly akcie rubopisem převedeny dne 19.12.2007, podal žalobu na vydání
listinných cenných papírů. Nejvyšší správní soud konstatuje, že pro toto řízení není
rozhodné, kdo je vlastníkem akcií emitenta; předchozí text byl uveden pouze za účelem
dokreslení posloupnosti kroků činěných stěžovatelem vůči akcionářům emitenta, které
totiž zcela jednoznačně dokládají jeho úmysl převést předmětné akcie do svého
vlastnictví. Nevyšší správní soud proto uzavírá, že veškeré námitky stěžovatele týkající se
uzavření kupní smlouvy, příp. převodu akcií, jsou nedůvodné a že úvahy správního
orgánu a soudu týkající se této otázky mají oporu ve správním, resp. soudním spise, proto
296
je nepřípadná i námitka stěžovatele týkající se porušení jeho práva na spravedlivý proces
(čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky).
K námitce č. 4 se již soud částečně vyjádřil výše. Pro kvalifikaci správního deliktu
spáchaného stěžovatelem proto není rozhodné, zda-li stěžovatel dostál své povinnosti
na výplatu určité peněžité sumy vyplývající z jím uzavřených kupních smluv s akcionáři.
Proto i úvahy městského soudu v tomto smyslu učiněné byly činěny nad rámec, bez vlivu
na vlastní posouzení dané věci. Rovněž je zřejmé, proč městský soud považoval
za rozhodující, že stěžovatel uzavřením smluv fakticky „dostal do své dispozice“ realizaci
převodu akcií, k této otázce se Nejvyšší správní soud vyjádřil již výše. I tato námitka
je tedy nedůvodná.
Stěžovatel dále nesouhlasí (námitka č. 1, 2, 9) se skutečností, že by podvedl p. A.
S. (tj. že by jí odcizil akcie, pozn. soudu). Nejvyšší správní soud však uvádí, že nejenže je
ve správním spise založen přípis p. S., ve kterém žádá vysvětlení podvodu, díky kterému
přišla o akcie (viz rozhodnutí městského soudu str. 15, ve správním spise založeno na č.l.
152), nýbrž tato skutečnost vyplývá i z přípisu emitenta ze dne 11. 4. 2008, který uvádí, že
za vlastníka hromadné listiny vydané původně na její jméno se označuje společnost CAIN
LEISURE LTD (která ji nabyla rubopisem od stěžovatele a ten rovněž prokura
rubopisem podepsaným p. T., oba rubopisy shodné textace jako výše uvedený). Shodně se
lze vyjádřit i o p. R., resp. o p. R., a o p. N ., kteří byli akcionáři (jejich vyjádření ve spise
č. l. 210 a č. l. 129), když za vlastníka i jejich akcií se dle vyjádření emitenta považuje
společnost CAIN LEISURE LTD. Výše uvedené vyplývá i z usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 11. 2. 2008, č.j. 2Nc 1018/2008-73, kterým tento nařídil emitentovi,
nástupnické společnosti ŠTI-CZ, a.s., stěžovateli a společnosti CAIN LEISURE LTD
zjednodušeně řečeno zdržet se vydávání, resp. přebírání akcií nástupnické společnosti
ŠTI-CZ, a.s., do dne právní moci rozhodnutí soudu o tom, zda fyzické osoby uvedené
v rozhodnutí byly ke dni 31. 12. 2007 akcionáři emitenta. Mezi fyzickými osobami
vyjmenovanými v rozhodnutí je mj. uvedena i p. S. (pořadové číslo hromadné listiny
1706), p. R. (pořadové číslo hromadné listiny 2088) a p. N. (pořadové číslo hromadné
listiny 216). Ačkoliv je v současné době vlastnictví akcií předmětem soudního sporu, po
věc samu není tato otázka klíčová, a to vzhledem ke konstrukci odpovědnosti stěžovatele
za správní delikt prezentované výše. Proto jsou i tyto námitky nedůvodné.
K námitce č. 6 týkající se nesouhlasu se ziskovostí dané činnosti, tj. obchodování
na kapitálovém trhu na vlastní účet, kterou městský soud opřel mj. i o Všeobecné
obchodní podmínky, které byly zasílány společně s jinými dokumenty akcionářům
společnosti Teplárna České Budějovice, a.s., Nejvyšší správní soud uvádí, že skutečně
nebylo prokázáno, že by Všeobecné obchodní podmínky byly součástí smluv uzavíraných
i s akcionáři společnosti ŠTI Holding, a.s. Tato dílčí nepřesnost však nemá vliv
na zákonnost rozhodnutí městského soudu, neboť sám stěžovatel uvedl v žalobě vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 194/2004, která je součástí spisu, že
„z důvodu výše uvedeného chování žalovaného dochází ke zrušení plných mocí k převzetí udělených
žalobci, žalobce proto nemůže převzít příslušné akcie …a provést předmětné, předem dohodnuté
transakce. Tímto žalobce nemůže realizovat zisk, který by jinak pokrýval jeho náklady s touto činností
spojené a dochází ke ztrátě a vzniku škody.“ Tudíž si tvrzení stěžovatele uváděná v různých
297
řízeních navzájem odporují, čímž jsou sama o sobě nevěrohodná. V daném případě
je proto možno odkázat na úvahu o „ziskovosti“ jednání stěžovatele provedenou
v rozhodnutí správního orgánu (str. 8 rozhodnutí Prezídia Komise, str. 15 rozhodnutí
Komise), se kterou se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. I tato námitka
je proto nedůvodná.
Námitka č. 13 míří do názoru městského soudu o nepřiměřenosti výše odměny
stanovené ve Všeobecných podmínkách poskytování služeb finančního poradenství
platných od 1. 9. 2004 (dále též „Všeobecné podmínky“). V této souvislosti Nejvyšší
správní soud zdůrazňuje, že otázka přiměřenosti či nepřiměřenosti stěžovatelem
stanovené odměny nesouvisí s projednávaným řízením. Pro vyslovení závěru,
že stěžovatel spáchal správní delikt, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí správního
orgánu, je rozhodný pouze fakt, zda-li byla naplněna skutková podstata tohoto deliktu,
tj. správa investičních nástrojů. Je proto pro takto vymezené řízení zcela irelevantní výše
odměny za tuto stěžovatelem v rozporu se zákonem vykonávanou činnost. Shodně se lze
vyjádřit i ohledně výhodnosti či nevýhodnosti Všeobecných podmínek pro jednu smluvní
stranu či o formě smlouvy (formulářová, tvrzení č. 14). Jestliže městský soud vyslovil
k těmto otázkám svůj právní závěr, neměl tento vliv na kvalifikaci deliktního jednání
stěžovatele jako takového.
Jestliže stěžovatel dovozuje, že městský soud nesprávně smísil jeho činnost –
úschovu cenných papírů, poskytovanou bezplatně, s úplatnou činností spočívající
ve finančním poradenství, a že tudíž u prvé z nich není možno hovořit o odměně,
Nejvyšší správní soud uvádí, že ze samotného znění Všeobecných podmínek vyplývá
opak. V čl. 22 je totiž uvedeno: „v případě, že si klient k datu předcházejícímu datu podpisu
smlouvy již své akcie v listinné podobě vyzvedl, či později sám vyzvedne, nejsou tímto dotčena žádná
ustanovení smlouvy a poskytovatel bude nadále vyvíjet činnost dle zbylých ustanovení smlouvy o finančním
poradenství, a dále i čl. 14 týkající se nákladů „náklady poskytovatele … spojené s vyvíjenou činností
jsou již zahrnuty v odměně“, když činností je myšlen předmět Smlouvy o úschově a finančním
poradenství (dále též „Smlouva“). Proto se jeví nerozhodným skutečnost, že ve Smlouvě
je deklarována bezplatnost poskytovaných služeb (vyzvednutí a úschovy),
když je následně další části Smlouvy (ve Všeobecných podmínkách) uvedeno, že služba
je úplatná. Jestliže si na základě takto zjištěného stavu věci učinil městský soud a správní
orgán úsudek o úplatnosti veškerých činností zakotvených ve smlouvě, není možno
jejich závěru nic vytknout. Soud proto neshledal tuto námitku důvodnou.
Další okruh kasačních námitek stěžovatele se týká uložené pokuty. Stěžovatel
předně tvrdí (námitka č. 16), že městský soud se vůbec nezabýval přezkumem správnosti
použitých kritérií ze strany Komise. Rozporuje rovněž jeho závěr o tom, že by disponoval
finančními prostředky ve větší výši než 300 Kč (námitka č. 18), když stěžovatel rovněž
předestírá způsob, jakým může subjekt disponující nulovými finančními prostředky
(stěžovatel) realizovat nákup akcií v hodnotě převyšující 7 000 000 Kč. Zásadní vadou
rozhodnutí Komise je dle stěžovatele fakt, že tato odvozuje majetkové poměry
stěžovatele od jeho sídla, resp. nájmu prostoru pro sídlo, i když prokazatelně ví,
že stěžovatel žádné platby neplatí (námitka č. 19). V dalším stížním bodě stěžovatel
překládá argumenty svědčící dle jeho názoru pro závěr o nepřiměřenosti uložené pokuty
(námitka č. 21).
298
Předně je třeba odmítnout námitku stěžovatele, že městský soud nepřezkoumal
výši uložené pokuty. Z napadeného rozhodnutí str. 22 a 23 je seznatelné, že se městský
soud touto otázkou zabýval. Jestliže na jedné straně odkázal pro zdůvodnění výše pokuty
na rozhodnutí Komise a Prezídia Komise, nevybočil tento odkaz ze zákonných mezí,
neboť městský soud přesně vymezil, na jaký okruh důvodů odůvodnění odkazuje
a v jakém smyslu. V dalším uvedl, proč se domnívá, že stěžovatel disponuje finančními
prostředky ve vyšší míře, ačkoliv je nevede ve svém účetnictví. Z rozhodnutí městského
soudu je tedy zřejmé, jaká skutková zjištění vzal tento za základ pro svou následnou
úvahu o námitce stěžovatele týkající se výše jeho majetku, jak tato zjištění hodnotil
a jaké právní závěry pak z tohoto hodnocení vyplynuly. Určitá stručnost odůvodnění
soudního rozhodnutí byla plně vyvážena již zmiňovaným odkazem na správní rozhodnutí,
které je součástí odůvodnění, a které bylo jak stěžovateli, tak i Komisi známo. Nejvyšší
správní soud proto neshledal rozpor uvedeného rozhodnutí městského soudu se závěry
vyjádřenými v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 94/97, III. ÚS 103/99 a IV.
ÚS 564/02 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz),
na která odkazuje stěžovatel.
K otázce výše pokuty uvádí Nejvyšší správní soud následující. Předně je třeba
zdůraznit, že zákon o podnikání na kapitálovém trhu sankcionuje správní delikty,
jejichž spáchání se stěžovatel dle správního orgánu dopustil, pokutou až do výše
5 000 000 Kč; omezuje tedy pouze horní hranici maximální výše pokuty. Jak vyplývá
z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 12/03, „pokuta může
za určitých okolností představovat zásah zejména do základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Pokutu lze považovat za zásah s ústavněprávní dimenzí, a to v případě, pokud zasahuje do majetkových
poměrů jedince se značnou intenzitou“. Jak však vyslovil Ústavní soud v nálezu pléna ze dne
13.8.2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, publikovaném pod č. 405/2002 Sb., „ne každé stanovení
pokuty představuje zásah do základních práv a svobod, nýbrž jen takové, které zasahuje
do majetkových vztahů se značnou intenzitou, přičemž stupeň újmy tímto zásahem vzniklý je právě
jedním z hledisek uvedeného principu přiměřenosti“, když je dle Ústavního soudu „vyloučen takový
zásah do majetku, v důsledku kterého by byla "zničena" majetková základna pro další podnikatelskou
činnost. Jinými slovy řečeno, nepřípustné jsou takové pokuty, jež mají likvidační charakter. Je třeba
upozornit, že pokuta v likvidační výši představuje v zásadě "nejtvrdší" případ zásahu
do majetkových poměrů, jenž ostatně může současně vést i k porušení čl. 26 odst. 1 Listiny; přitom není
vyloučeno vztáhnout závěr o značné intenzitě zásahu do vlastnického práva i na takové případy,
v nichž pokuta natolik přesáhne možné výnosy, že se podnikatelská činnost v podstatě stává
"bezúčelnou" (tj. směrující pouze k úhradě uložené pokuty po značné časové období).
Dále dle Ústavního soudu (nález pléna ze dne 9. 3. 2004, sp. sp. Pl. ÚS 38/02)
„z charakteru pokuty jako majetkové sankce nutně vyplývá, že má-li být individualizovaná a přiměřená,
musí reflektovat i majetkové poměry potrestaného.“
Ve výše citovaném nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 3/02 Ústavní soud rovněž
postuloval algoritmus přezkumu, zda-li stanovení pokuty a její výše nepředstavují zásah
do ústavně zaručených práv a svobod. Nejprve je dle Ústavního soudu nutno zkoumat
proporcionalitu (přiměřenost) daného zásahu s ohledem na naplnění sledovaného účelu,
na potřebnost zásahu a jeho přiměřenost ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. v souzené věci
stanovení a výši pokuty, s tím, že je třeba respektovat zákaz zneužití práva.
Optikou těchto postulátů je tak nutno hledět i na souzený případ. V něm správní
orgán odůvodnil výši pokuty (2 000 000 Kč) tím, že jednání stěžovatele bylo „velmi
závažné, neboť jej lze považovat za útok na základní principy fungování kapitálového trhu …
299
spočívající v matení laické veřejnosti a případného zneužívání její dílčí znalosti kapitálového trhu“ s tím,
že Komise konstatovala „závažné a úmyslné porušování zákonných předpisů“. Komise dále
konstatovala, že „při úvaze o výši pokuty ze delikt je třeba vždy dbát na to, aby nebyla zničena
majetková základna pro další podnikatelskou činnost. Jinými slovy řečeno, nepřípustné jsou takové
pokuty, jež mají likvidační charakter. Komise vyšla ze skutečností uvedených v tomto rozhodnutí,
kde na straně jedné účastník řízení nabízí akcionářům odkup akcií, na straně druhé žádá stát
o příspěvek na svoji činnost“. Dále Komise popisuje, jakým způsobem dospěla ke stanovené
výši pokuty, když vyšla ze skutečnosti, že cílem (stěžovatelem deklarovaným – pozn. NSS)
jednání stěžovatele bylo shromáždění 3% akciových podílů společnosti ŠTI Holding, a.s.,
přičemž Komise došla k závěru, že takováto výše podílu představuje částku 6 935 970 Kč
(vzhledem k zapsané výši základního kapitálu této společnosti – 231 199 000 Kč, ke dni
vydání rozhodnutí). V případě jednání vůči akcionářům společnosti Teplárna České
Budějovice, a.s., jímž dle jeho tvrzení poskytoval stěžovatel bezplatnou úschovu cenných
papírů, Komise vyšla se sazebníku společnosti Univyc, a.s., poskytující stejné služby
za poplatek 0,045 % p. a. z nominální hodnoty všech uložených cenných papírů.
V případě akcionářů společnosti Teplárna České Budějovice, a.s., by se tak jednalo
o částku cca 9.500 Kč měsíčně. Tyto údaje byly dle Komise postačující pro závěr o tom,
že stěžovatel má dostatek volných finančních prostředků. Prezídium Komise ve svém
rozhodnutí dále vyslovilo, že s ohledem na uvedené skutečnosti nepovažuje vyjádření
stěžovatele prokazující výši jeho aktiv k 5. 9. 2005 (ve výši 300 Kč) za věrohodné,
a to právě s ohledem na rozsah a způsob činnosti stěžovatele. Městský soud ohledně výše
pokuty vyslovil, že „činnost, kterou žalobce provádí (hromadné zasílání přípisů více než 2.000
akcionářům, vyhotovení listin, k jejichž podpisu byli akcionáři vyzýváni), svědčí o tom, že žalobce
disponuje finančními prostředky ve vyšší výši než je 300,- Kč“.
Tolik tedy přehled správního spisu vztahující se k výši stanovené pokuty
a k hlediskům vedoucím správní orgán a následně i soud k vyslovení její opodstatněnosti.
Ze správního spisu je zřejmé, že Komise si při stanovení výše pokuty byla vědoma
omezení možnosti stanovení této pokuty kritérii postulovanými ve výše uvedeném nálezu
Ústavního soudu. Byla to tedy ona, na které leželo důkazní břemeno ohledně prokázání,
že rozsahem pokuty nevybočila z přípustných mezí, tj. že neporušila princip přiměřenosti
a zákazu zneužití práva. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že zhodnocení
finanční situace stěžovatele je provedeno způsobem zcela jasným, přehledným
a pochopitelným, vycházejíce ze skutečností zjištěných v průběhu správního řízení.
Jestliže stěžovatel s výší takto stanovené pokuty nesouhlasil, bylo na něm, aby prokázal,
že Komise z mezí jí vytčených vybočila. Nepostačí však pouhé ničím nepodložené tvrzení
stěžovatele o jeho finanční situaci (které je součástí např. rozkladu ze dne 5. 9. 2005
a přílohy k tomuto rozkladu). Naopak, stěžovatelovo tvrzení musí být kvalifikované, aby
mohlo být osvědčeno za důkaz. Při hodnocení stěžovatelových stížních bodů týkajících
se nepřiměřenosti výše stanovené pokuty proto Nejvyšší správní soud vychází ze zákona
č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o účetnictví“), který je základním předpisem pro oblast hospodaření právnických
a vybraných fyzických osob. Tak je v ust. §2 až §9 cit. zákona stanovena a blíže
konkretizována povinnost účetních jednotek vést o svém hospodaření, a to ode dne
vzniku do dne zániku, účetnictví tak, aby splňovalo podmínku správnosti, úplnosti, průkaznosti,
srozumitelnosti, přehlednosti a bylo vedeno způsobem zaručujícím trvalost účetních záznamů.
Dle ust. §1 odst. 2 písm. a) je účetní jednotkou právnická osoba, která má sídlo na území České
republiky. Dle ust. §7 odst. 1 cit. zákona pak účetní závěrka sestavená na základě účetnictví musí
300
podávat věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky. Vzhledem
k okolnosti, že dle ust. §2 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění
platném pro projednávanou věc, jsou sdružení právnickými osobami, je i tento typ právnické
osoby účetní jednotkou se všemi právy a povinnostmi z této skutečnosti vyplývajícími.
Jestliže tedy stěžovatel hodlal účinně rozporovat výši pokuty, bylo tak možné činit
jen na základě jím předloženého účetnictví, resp. účetní závěrky za příslušné období.
Jak však vyplynulo z přípisu nazvaného Obv. T.š T. – podání zprávy ze dne 4. 6. 2007,
sp. zn. ČTS:PSP-2505/OHK-2006-317, vyhotoveného kpt. Jaromírem Šťastným,
vrchním komisařem služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, v soudním spise
založeného na č. l. 219, „T. T. založil do vyšetřovacího spisu kopii účetních dokladů, tedy rozvahy
a výkazu zisků a ztrát za roky 2004 a 2005, které však nezachycují žádný pohyb na účtech sdružení.
Uvedl, že sdružení neeviduje své náklady a žádný příjem nevytvořilo“. Tato tvrzení jsou
však v ostrém kontrastu s tvrzeními dříve prezentovanými stěžovatelem (za kterého jedná
p. T. T., který je také dle čl. V. stanov stěžovatele odpovědný za způsob hospodaření
stěžovatele, tj. i za vedení účetnictví). Již ve stanovách (čl. V.) je uvedeno, že „k zajištění své
činnost využívá (sdružení – pozn. NSS) „zejména následující příjmy: vstupní příspěvky, roční členské
příspěvky, dotace a subvence, výtěžky z vlastní činnosti, mimořádné příspěvky od drobných akcionářů na
základě zhodnocení jejich cenných papírů s přispěním činností vyvíjených Sdružením, mimořádné výtěžky
vzniklé z rozdílů nákupních a prodejních cen akcií do majetku Sdružení,kdy … se Sdružení musí stát
akcionářem příslušných společností – emitentů, sponzorské příspěvky.“ Rovněž i v přípise nazvaném
Vyjádření ke správnímu řízení – Č.j. 51/So/62/2004/1 ze dne 1. 9. 2004 stěžovatel uvedl, že
„členové … nejsou ochotní poskytnout zvláštní příspěvky“, což znamená, že obvykle příspěvky
poskytují. V přípise ze dne 10. 12. 2004 nazvaném Vyjádření ke správnímu řízení – Č.j.
51/So/62/2004/1 stěžovatel uvedl: „… jsme již požádali Ministerstvo financí ČR o dotaci ve výši
1.000.000 korun … dále jsou tyto náklady kryty v souladu se zásadami hospodaření dle stanov
sdružení, vstupními, ročními a mimořádnými příspěvky, dary, jakožto i finančním půjčkami“ (shodně
se stěžovatel vyjádřil i v rozkladu proti rozhodnutí o předběžném opatření ze dne 15. 12.
2004). Ve spise je dále založen dopis stěžovatele p. V. T. ze dne 15. 11. 2005,
ve kterém stěžovatel žádá adresáta o úhradu poplatku ve výši 30 % prodejní ceny,
tj. 15 000 Kč. V žalobě ze dne 17. 1. 2006 pak stěžovatel zdůraznil, že „finanční prostředky
mu byly v případě nákup akcií společnosti ŠTI Holding, a.s., poskytnuty na úvěr“ (toto tvrzení
je pak v rozporu s jeho tvrzením uvedeným v kasační stížnosti, že akcie nenabýval, pouze
figuroval jako prostředník, což je s ohledem na vyjádření společnosti ŠTI Holding, a.s.,
a na rubopisy předmětných akcií, nepravdivé). A dále, že „režijní náklady byly za žalobce
zaplaceny jiným subjektem“. Nejvyšší správní soud tato skutková zjištění uzavírá
konstatováním, že stěžovatel sám předkládal jak správnímu orgánu, tak i soudu
rozporuplná tvrzení ohledně jeho hospodaření. Jestliže totiž byl stěžovateli poskytnut
úvěr, disponoval po určitou dobu určitým finančním obnosem, jestliže jsou mu věnovány
příspěvky či dary na chod sdružení (např. na pronájem sídla či na úschovu akcií), opět jsou
i tyto částky předmětem vlastnictví stěžovatele, tedy v jeho majetku, když je o nich
povinen účtovat. Nelze dále odhlédnout od skutečnosti, že dle výpisu z Registru
živnostenského podnikání má stěžovatel vydáno živnostenské oprávnění pro živnost -
činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců, je tudíž
i podnikatelem, tj. provozuje ziskovou činnost. O hospodářských výsledcích
této z hlediska stěžovatele vedlejší činnosti je pak rovněž povinen účtovat, a to odděleně
od činnosti hlavní; ani tuto skutečnost však stěžovatel nedoložil, navíc z vyjádření Policie
České republiky vyplývá, že se tento ani neregistroval u příslušného správce daně.
301
Lze tak shrnout, že tvrzení stěžovatele obsažená v kasační stížnosti považuje Nevyšší
správní soud za nevěrohodná a v některých případech i nepravdivá, tudíž k nim není
možno přihlédnout. Stěžovatel se tak sám nedbáním svých zákonných povinností dostal
do důkazní nouze, když to byl správní orgán, kdo tvrzení o přiměřenosti výše stanovené
pokuty unesl. Nelze se tak porušením svých zákonných povinností dovolávat svých práv,
což se týká i námitky stěžovatele ohledně jeho sídla, které on sám v kasační stížnosti
označil za fiktivní, když tuto adresu uvádí v obchodním i úředním styku a přebírá
si na ní písemnosti. Proto jsou i tyto námitky stěžovatele nedůvodné.
K námitce označené č. 21 Nejvyšší správní soud uvádí, že skutečně nelze souhlasit
s městským soudem ohledně jeho výroku o možnosti aplikování požadavku, aby pokuta
neměla likvidační charakter, v dané věci ne zcela standardně. Vzhledem k okolnosti,
že se jedná o ústavní maximu, je nutné ji aplikovat vždy. Nejvyšší správní soud
však konstatuje, že tato dílčí nesprávnost nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí,
neboť v dalších částech odůvodnění městský soud tuto svoji tezi korigoval úvahami o výši
pokuty. Stejně tak se lze i vyjádřit ohledně tvrzení o občanském sdružení jako formě
podnikání. I tato stížní námitka tak není důvodná.
Ke stížním námitkám týkajícím se loga stěžovatele, jeho sídla, názvu či funkce
ředitele divize služeb (námitky č. 17a a 20) Nejvyšší správní soud uvádí, že mu nepřísluší
hodnotit jejich případnou nekalosoutěžní či trestně právní povahu. Jestliže se v tomto
smyslu vyjádřil ve svém rozhodnutí městský soud, činil tak pro dokreslení daných
skutkových východisek. Nelze tak než souhlasit, že není běžnou obchodní praktikou
uvádět na obchodní korespondenci smyšlenou osobu včetně její rovněž smyšlené funkce
(ing. J. Š., CSc., v údajné funkci ředitele divize služeb), když sám stěžovatel uvedl, že se
nečlenil na divize, tudíž neměl ani jejich ředitele, a dále z vyjádření Policie České republiky
vyplynulo, že p. Š. nebyl oprávněn užívat akademické tituly a se stěžovatelem
nespolupracoval. Rovněž není pro danou věc rozhodné, ke kterému datu byla stěžovateli
zapsána jeho ochranná známka či jaké důvody ho vedly ke zvolení za sídlo sdružení
adresu Praha, Rybná 14, ani proč na této adrese dle svého vyjádření fakticky nesídlí, a
v komunikaci tak užívá další nepravdivý údaj. Pohnutky stěžovatele ve věci jeho názvu či
loga jsou pro věc také zcela nepodstatné a nebyly důvodem pro kvalifikaci jednání
stěžovatele jako odporujícího příslušným ustanovením zákona o podnikání na
kapitálovém trhu. Proto jsou i tyto námitky nedůvodné.
Pro věc samu je nepodstatná i skutečnost, zda-li by akcionáři poslali plné moci
k vyzvednutí akcií (námitka č. 17), neboť úsudek učiněný v tomto případě rovněž není
pro danou věc rozhodným, proto platí pro tento bod totéž, co bylo řečeno k bodu
předchozímu.
K tvrzení označenému č. 8 se Nejvyšší správní soud nevyjádřil, neboť je pouhým
komentářem k výroku soudu, nikoliv stížním bodem.
Stěžovatel dále nesouhlasí s odmítnutím „ostatních a dalších obdobných důkazů soudem
u jiných akcionářů“, se kterým se dle názoru stěžovatele městský soud řádně nevypořádal
(námitka č. 9a); Nejvyšší správní soud konstatuje, že z kasační stížnosti není zřejmé,
k návrhu jakého důkazu stěžovatel toto tvrzení směřoval. Není tak možno toto tvrzení
zhodnotit v jeho celku, a to pro jeho naprostou obecnost, kdy stěžovatel jen předkládá
302
postuláty týkající se obecně povinnosti soudu vypořádat se s návrhy důkazů, aniž by však
uvedl, jak konkrétně byl na svých právech zkrácen jím tvrzeným nedostatečným
zdůvodněním rozhodnutí soudu. Nelze rovněž ponechat bez povšimnutí, že většina
v žalobě navrhovaných důkazů byla již součástí správního spisu. Pro naprostou absenci
dopadu tvrzeného pochybení soudu do právní sféry stěžovatele tak není tvrzení ohledně
důkazních prostředků ve své obecné části stížním bodem, a proto se jím Nejvyšší správní
soud nezabýval.
Námitkou č. 11 stěžovatel zdůrazňuje, že městský soud nikterak neodůvodnil
svou úvahu o tom, že smlouva, kterou tento uzavíral s akcionáři společnosti Teplárna
České Budějovice, a.s., odpovídala svým obsahem smlouvě o správě cenných papírů, když
toto posouzení je dle stěžovatele klíčové pro kvalifikaci jeho jednání jako výkonu
neoprávněné služby – správy investičních nástrojů.
Předně je však třeba zdůraznit, že odůvodnění této části rozhodnutí městského
soudu je odrazem žalobní námitky stěžovatele prezentované na str. 14 až 15 žaloby.
Proto se soud soustředil na tvrzení, která žalobce označil v žalobě za sporná,
když je nutno zdůraznit, že blanketní odkaz provedený pod bodem 16 a částečně
17 žaloby není pro svoji obecnost a absenci jakéhokoliv tvrzení schopen být žalobním
bodem. Z tohoto důvodu není rozhodnutí městského soudu nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, a proto ani nezasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatele,
neboť stěžovatel nemůže požadovat, aby soud odůvodnil něco, co stěžovatel účinně
nenamítal; takový postup soudu by byl v rozporu s obecnou zásadnou přezkumu
k námitce, která je vlastní správnímu soudnictví.
Jestliže tedy stěžovatel v žalobě rozporoval pouze činění faktických úkonů
dle smlouvy, vyvíjení činnosti vedoucí k maximálnímu finančnímu zhodnocení, zmocnění
a plné moci, a vysvětloval svůj obchodní záměr, nebyl za tohoto stavu řízení městský soud
povinen věnovat se otázce právní kvalifikace předmětné smlouvy, neboť tato skutečnost
po něm nebyla vyžadována. Proto se touto kvalifikací nezabývá ani Nejvyšší správní soud.
Z výše uvedených důvodů je proto i tato námitka nedůvodná.
Dále stěžovatel uvádí, že předmětné akcie společnosti Teplárna České Budějovice,
a.s., pouze vyzvedl a nic dalšího v této věci nečinil (námitka č. 12 a 15). V této souvislosti
je vhodné připomenout, že úschovu investičních nástrojů uvedenou jako vedlejší
investiční služba pod ust. §4 odst. 3 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu
může vykonávat i osoba odlišná od osoby obchodníka s cennými papíry.
S ohledem na znění námitky je případné ocitovat ze Smlouvy o úschově
a finančním poradenství uzavírané mezi stěžovatelem jako poskytovatelem a akcionáři
společnosti Teplárna České Budějovice, a.s., jako klienty (když tento fakt není v řízení
rozporován, jak vyplývá např. i z kasační stížnosti). Jediný článek smlouvy tvoří následující
ustanovení: „Předmětem smlouvy je závazek poskytovatele zajistit klientovi bezplatné vyzvednutí
a úschovu listinných akcií emitenta teplárna České Budějovice … a poskytovat klientovi poradenství
a veškerou součinnost vedoucí ke zhodnocení jeho akcií za podmínek daných Všeobecnými podmínkami
poskytování služeb finančního poradenství, které jsou nedílnou součástí této smlouvy.“ Nelze rovněž
pominout relevantní ustanovení Všeobecných podmínek poskytování služeb finančního
poradenství platné od 1. 9. 2004 (oba dokumenty jsou součástí správního spisu),
ve kterých je stanoveno, že „(1) klient prohlašuje, že … má zájem o jejich co nejvyšší budoucí
finanční zhodnocení … poskytovatel se zavazuje poskytnout klientovi poradenství a veškerou součinnost
303
vedoucí k budoucímu zhodnocení jeho akcií … (8) klient se zavazuje, že po dobu trvání smlouvy nepověří
stejnými záležitostmi jiného poskytovatele, … zejména bez této součinnosti a souhlasu poskytovatele
neuzavře smlouvu o převodu akcií .. (11) klient se zavazuje zaplatit za činnost dle bodu 1 poskytovateli
odměnu … (12) náklady poskytovatele … spojené s vyvíjenou činností jsou již zahrnuty v odměně …
(14) klient potvrzuje, že pověřil výše uvedeného poskytovatele k výhradnímu vyvíjení činnosti vedoucí
k maximálnímu finančnímu zhodnocení z jeho cenných papírů a k maximální ochraně jeho zájmů (15)
za finanční zhodnocení se považuje zejména prodej předmětných akcií,…
Pro věc je dále relevantní znění ust. §36 odst. 1 zákona o CP, které deklaruje,
že „smlouvou o správě cenných papírů se zavazuje správce, že bude činit po dobu trvání smlouvy veškeré
právní úkony, které jsou nutné k výkonu a zachování práv spojených s určitým cenným papírem,
a vlastník cenného papíru se zavazuje zaplatit za to úplatu. Není-li úplata ve smlouvě určena,
má správce právo na úplatu obvyklou v době uzavření smlouvy.“ A rovněž i znění ust. §37a
cit. zákona: „smlouvou o obhospodařování cenných papírů se zavazuje obhospodařovatel obhospodařovat
majetek zákazníka spočívající v cenných papírech nebo v peněžních prostředcích určených ke koupi
cenných papírů na základě volné úvahy v rámci smluvního ujednání a zákazník se zavazuje zaplatit
za to úplatu. Není-li úplata ve smlouvě určena, má obhospodařovatel právo na úplatu obvyklou v době
uzavření smlouvy.“
Nejvyšší správní soud k tomuto stížnímu bodu dále uvádí, že smlouva,
jejíž relevantní ustanovení byla citována výše, naplňuje pojem „správa investičních
nástrojů“ ve smyslu ust. §4 odst. 3 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu.
Tato skutečnost však sama o sobě nestačí. Pro to, aby mohl být stěžovatel sankcionován
za vykonávání správy investičních nástrojů bez patřičné licence, musí být
na jisto postaveno, že skutečně výkony spadající pod tuto službu poskytoval. V dané věci
proto měl správní orgán prokázat, že stěžovatel uzavřel s akcionáři společnosti Teplárna
České Budějovice, a.s., předmětnou smlouvu a dále, že z této smlouvy bylo také fakticky
plněno. V obou rozhodnutích správního orgánu však tato úvaha důkazně podložena není.
Naopak z napadeného rozhodnutí o rozkladu je zřejmé, že správnímu orgánu postačovalo
samotné uzavření smlouvy k naplnění znaků správního deliktu. Avšak ani tato skutečnost,
tj. fakt uzavření smlouvy, nemá oporu v odůvodnění rozhodnutí či ve správním spise.
Proto se Nejvyšší správní soud dotázal náhodně zvolených akcionářů získaných
ze seznamu akcionářů, jejichž akcie převzal dle vyjádření společnosti Teplárna České
Budějovice, a.s., p. T. jako zástupce stěžovatele (č.l. 255). Na písemný dotaz soudu, zda-li
uzavřeli se stěžovatelem někdy nějakou smlouvu a zda-li tato případně byla naplňována,
odpověděla PhDr. M. M., že žádnou smlouvu neuzavřela (čl. 268), Doc. MUDr. K. M., že
se na něj stěžovatel vůbec neobrátil (čl. 270), M. P., že nikoliv (čl. 272), ing. J. K. udělil jen
plnou moc k úschově akcií (čl. 274) a F. Š. plnou moc k vyzvednutí akcií (čl. 280). I když
se jednalo o náhodný vzorek akcionářů, potvrdili tito pochybnosti Nejvyššího správního
soudu o řádně zjištěném skutkovém stavu ve správním řízení. Nejvyšší správní soud
proto konstatuje, že tato stížní námitka stěžovatele je důvodná, když jednak není zřejmé,
zda-li akcionáři společnosti Teplárna České Budějovice, a.s., uzavřeli se stěžovatelem
předmětnou smlouvu a dále zda-li tato byla i uskutečňována. Nejvyšší správní soud ještě
zdůrazňuje, že není určující prostý fakt uzavření smlouvy, nýbrž její plnění.
Z tohoto důvodu je kasační stížnost stěžovatele v této otázce důvodná.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že přezkoumal napadené rozhodnutí městského
soudu v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené
304
v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Vzhledem k okolnosti,
že shledal kasační stížnost stěžovatele ve stížních bodech týkajících se kvalifikace
jeho jednání jako skutku porušujícího ust. §4 odst. 3 písm. a) zákona o podnikání
na kapitálovém trhu důvodnou, zrušil napadený rozsudek městského soudu dle ust. §110
odst. 1 s.ř.s. pro vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž vycházel
správní orgán v napadeném rozhodnutí, nemá oporu ve správním spise, a pro tuto vadu
měl soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem dle §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. V dalším řízení městský soud zaváže správní
orgán k doplnění dokazování ohledně předmětné otázky a zohlednění jejího výsledku
při celkovém výroku o vině a trestu v rámci řízení o správním deliktu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze
v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu