ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.140.2007:81
sp. zn. 9 Afs 140/2007 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. N.,
zastoupeného Mgr. Pavlem Schollem, advokátem se sídlem Bráfova 24, Třebíč, proti
žalovanému: Celní ředitelství Olomouc, se sídlem Blanická 19, Olomouc, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 1. 2005, č. j. 11110-04-1301-21, o vyměření celního dluhu, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2007, č. j. 22 Ca
220/2007 – 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“), kterým
tento soud zamítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc (dále
též „správní orgán“) ze dne 15. 1. 2005, č. j. 11110-04-1301-21, jímž bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu Olomouc (dále též „správce daně“)
ze dne 27. 10. 2004, č. j. 4397/02-1361-21-4, kterým bylo stěžovateli vyměřeno clo a daň
z přidané hodnoty v celkové výši 146 590 Kč. Krajský soud rozhodl v dané věci znovu poté,
co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 17. 8. 2006, č. j. 22 Ca 77/2005 - 31, zrušen
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 7 Afs 215/2006 - 65,
a věc byla tomuto krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení.
Jako právní důvody kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody obsažené v ust. §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel spatřuje vady rozsudku v jeho nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, v tom,
že skutková zjištění správního orgánu nejsou správná a dostatečná, že ve věci nebylo
provedeno řádné a úplné dokazování a dále v nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí. Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že krajský soud dospěl
k nesprávnému závěru, že se stěžovatel při vykládce zboží účastnil jeho odnětí společnému
tranzitnímu režimu, čehož si z okolností případu nejméně musel být vědom, a proto je celním
dlužníkem dle ust. §115 odst. 1 písm. b) Úmluvy o společném tranzitním režimu
mezi zeměmi Evropského sdružení volného obchodu, publikované pod č. 179/1996 Sb.
(dále jen „Úmluva“). Nesprávným se stěžovateli dále jeví nejenom závěr krajského soudu,
že měl mít ve svém držení mezinárodní nákladní list po celou dobu přepravy, ale také názor,
že byl povinen dodat zboží Celnímu úřadu Olomouc, neboť v případě tzv. zjednodušeného
postupu celního odbavení, který zákon umožňoval, totiž není třeba, aby přepravované zboží
bylo celnímu úřadu fyzicky dopraveno. Stěžovatel odmítá argumentaci krajského
soudu, že jednal hrubě lehkomyslně. Rovněž namítá, že krajský soud se nevypořádal
s jeho důkazními návrhy (výslechem stěžovatele a výslechem Ing. O. V.), neboť navrhované
důkazy neprovedl a nedostatečně se zabýval správností hodnocení důkazů, které provedl
správní orgán, a své závěry přesvědčivě nezdůvodnil, a to i přes to, že toto pochybení bylo
důvodem, pro který Nejvyšší správní soud původní rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že z napadeného rozsudku není zřejmé, proč
krajský soud odmítl jeho argumentaci, a to především ve vztahu k tvrzené absenci zavinění a
k dobré víře v řádný běh událostí. Proto navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Podle Přílohy I Hlavy I Kapitoly II čl. 4 odst. 2 Úmluvy aniž by byly jakkoliv
porušeny povinnosti hlavního povinného uvedené v odstavci 1, je dopravce nebo příjemce
zboží, který zboží přijímá s vědomím, že toto zboží je přepravováno ve společném tranzitním
režimu, také povinen toto zboží a nezbytné doklady dodat ve stanovené lhůtě a v nezměněném
stavu úřadu určení a musí přitom dbát na dodržení opatření přijatých příslušnými orgány
k zajištění totožnosti zásilky.
Podle Přílohy I Hlavy IV čl. 114 odst. 1 písm. a) Úmluvy dluh ve smyslu článku 3
odst. 1 vznikne, je-li zboží nezákonně odňato společnému tranzitnímu režimu.
Podle Přílohy I Hlavy IV čl. 115 odst. 1 písm. b) Úmluvy podle článku 114 odst. 1
písm. a) je dlužníkem každá osoba, která se tohoto odnětí účastnila a byla si vědoma
nebo si měla být vědoma, že zboží je odnímáno společnému tranzitnímu režimu.
Podle ust. §140 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“), dopravce nebo příjemce zboží, který si je vědom
nebo si má být vědom, že hlavní povinný nesplnil povinnosti vyplývající z režimu tranzitu
a že zboží podléhá celnímu dohledu v režimu tranzitu, je povinen zajistit, aby zboží bylo
za podmínek stanovených celním úřadem odeslání dopraveno celnímu úřadu určení
v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady.
Podle ust. §240 odst. 3 písm. b) celního zákona je dlužníkem každá osoba,
která se odnětí zboží celnímu dohledu zúčastnila a byla si vědoma nebo si měla být vědoma,
že zboží je odnímáno celnímu dohledu.
Zásadní stížní námitkou stěžovatele je velice obecně formulovaný nesouhlas
se závěrem krajského soudu, že se při vykládce zboží účastnil jeho odnětí společnému
tranzitnímu režimu, čehož si z okolností případu nejméně musel být vědom, a proto je celním
dlužníkem dle ust. §115 odst. 1 písm. b) Úmluvy. Proto Nejvyšší správní soud zhodnotil
obsah spisu Krajského soudu v Ostravě a napadený rozsudek přezkoumal z důvodů
uplatněných v kasační stížnosti.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že krajský soud dospěl k nesprávnému
závěru, že stěžovatel měl mít ve svém držení mezinárodní nákladní list po celou dobu
přepravy, neboť z obsahu správních spisů naopak vyplývá, že tento mezinárodní nákladní list
předal zástupci příjemce, a to po jeho předchozím telefonickém pokynu. Následně
jel přepravované zboží na pokyn příjemce skládat do Prahy, kde mu byly doklady vztahující
se ke zboží vráceny s razítkem Celního úřadu Olomouc. Stěžovatel měl proto zato, že doklady
vztahující se ke zboží v Olomouci na celním úřadu skutečně byly a že zboží zde bylo řádně
procleno. K výhradě krajského soudu, že razítko Celního úřadu Olomouc obsahuje datum
cca o měsíc pozdější, než mohlo dojít k vykládce zboží, a je tedy nepravděpodobné,
že by stěžovatel s tímto zbožím jezdil celý měsíc po České republice, stěžovatel uvádí,
že se zbožím skutečně měsíc po České republice nejezdil. Chybné datum nezaregistroval,
protože jsou tato data uváděna v nepříliš srozumitelných zkratkách, ze kterých není možné
bez bližší znalosti skutečné datum určit. Přepravce se soustřeďuje zejména na údaj týkající
se označení celního úřadu, kam mělo být zboží dodáno. Tento údaj byl v daném případě
v pořádku. Ostatně stěžovatel stejně jako ostatní řidiči není školený v tom, co má razítko
celního úřadu obsahovat a jak má toto vypadat. Nemůže potom samozřejmě poznat
ani to, zda je razítko falešné. Podle čl. 11 Úmluvy není dopravce povinen ani zkoumat to,
jsou-li doklady a informace správné a postačující. Nesprávným se stěžovateli jeví i právní
názor krajského soudu, že byl povinen dodat zboží Celnímu úřadu Olomouc, neboť v případě
tzv. zjednodušeného postupu celního odbavení, který zákon umožňoval, není třeba,
aby přepravované zboží bylo celnímu úřadu fyzicky dopraveno. Tak tomu mělo být i v tomto
případě. Stěžovatel rovněž odmítá argumentaci krajského soudu, že jednal hrubě
lehkomyslně, neboť takto hrubě lehkomyslně totiž postupují zcela standardně i všichni ostatní
dopravci v mezinárodní kamionové přepravě. Stěžovatel považuje za nesprávný i další závěr
krajského soudu, že pokud by přisvědčil argumentaci stěžovatele, pak by došlo ke stavu,
kdy by jakákoli osoba, která má informace o zboží, mohla stěžovateli udělit
jakýkoli pokyn a zboží odejmout nejen celnímu dohledu, ale případně i jeho vlastníkovi,
čímž by se stěžovatel jako dopravce zbavil jakékoli odpovědnosti. K tomuto stěžovatel
připomíná, že číslo přepravovaného kontejneru a další údaje vztahující se ke zboží
a přepravci, může současně znát pouze příjemce zboží. K situaci popisované krajským
soudem tak v praxi nemůže dojít. Vzhledem ke shora uvedenému lze proto podle názoru
stěžovatele dojít k jednoznačnému závěru, že jednal v dobré víře a že na jeho straně nedošlo
k zaviněnému protiprávnímu jednání, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti a nelze
proto po něm spravedlivě požadovat úhradu celního dluhu. Stěžovatel dále namítá,
že se krajský soud nevypořádal s jeho důkazními návrhy (výslechem stěžovatele a výslechem
Ing. O. V.), neboť navrhované důkazy neprovedl a nedostatečně se zabýval správností
hodnocení důkazů, které provedl správní orgán, a své závěry přesvědčivě nezdůvodnil,
třebaže toto pochybení bylo důvodem zrušení původního rozsudku krajského soudu a vrácení
věci k dalšímu řízení, v němž byl krajský soud povinen se shora uvedenou námitkou
dostatečným způsobem zabývat. Krajský soud tak ale podle názoru stěžovatele neučinil, když
zrušený rozsudek téměř doslovně opsal a ve vytýkané části jej v závěru doplnil o velice
stručné odůvodnění, že stěžovatelem navrhované důkazy považuje za nadbytečné, když ani
případné prokázání pokynu příjemce dle Úmluvy, ani případné ověření u zprostředkovatele
přepravy, nezbavuje stěžovatele jeho odpovědnosti za porušení celních předpisů, tj.
odpovědnosti za odnětí zboží celnímu dohledu, a proto nezbavuje stěžovatele ani jeho
postavení celního dlužníka dle čl. 115 odst. 1 písm. b) Úmluvy. S tímto názorem krajského
soudu jednak stěžovatel nesouhlasí, jednak má zato, že opětovný nedostatek odůvodnění činí
napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Stěžovatel je dále přesvědčen, že z napadeného
rozsudku není zřejmé, proč krajský soud odmítl jeho argumentaci, a to především ve vztahu
k tvrzené absenci zavinění a k dobré víře v řádný běh událostí. Krajský soud zde pouze
obecně odkazuje na „okolnosti případu“, které předtím velice stručně popsal, příp. na hrubou
lehkomyslnost, a to opět bez bližšího odůvodnění. Proto stěžovatel navrhl zrušení rozsudku
krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Podstata sporu v dané věci spočívá v posouzení otázky, zda stěžovatel
jakožto dopravce porušil povinnost vyplývající z režimu tranzitu zakotvenou v Příloze I
Hlavě I Kapitole II čl. 4 odst. 2 Úmluvy za použití ust. §140 odst. 3 celního zákona,
a zda se tedy stal celním dlužníkem podle Přílohy I Hlavy IV čl. 115 odst. 1 písm. b) Úmluvy
za použití ust. §240 odst. 3 písm. b) celního zákona.
Při posuzování kasační stížnosti je nutno vycházet z právní úpravy celního zákona
platné a účinné v době vzniku celního dluhu. Pro projednávanou věc je pak podle Nejvyššího
správního soudu určující ust. §140 odst. 3 celního zákona, k jehož výkladu se Nejvyšší
správní soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 13. 7. 2006, č. j. 2 Afs 97/2005 – 51,
www.nssoud.cz.
V souladu s výše citovaným ust. §140 odst. 3 celního zákona, ale též v souladu
s rozhodnutím celního úřadu odeslání HZA H.-W. ze dne 27. 9. 2001, ev. č. T1 VAB4 09235,
kterým bylo zboží propuštěno do režimu tranzitu, byl stěžovatel jakožto dopravce odpovědný
za splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu. Zejména byl povinen zajistit, aby
předmětné zboží bylo za podmínek stanovených úřadem odeslání (HZA H.-W.) dopraveno ve
stanovené lhůtě (v daném případě byla lhůta stanovena do 1. 10. 2001), celnímu úřadu určení
(Celní úřad Olomouc) v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými
doklady, přičemž až tímto okamžikem mohlo dojít k ukončení režimu tranzitu. Stěžovatel
však tuto svoji povinnost nesplnil, neboť nejenom, že je otisk razítka Celního úřadu Olomouc
až ze dne 27. 10. 2001, tedy zhruba o měsíc později než měly být doklady tomuto celnímu
úřadu dodány, ale navíc bylo šetřením Inspektorátu celní a finanční stráže Liberec zjištěno, že
tento otisk razítka celního úřadu je falešný. Na základě těchto skutečností, které stěžovatel
nikterak v průběhu správního ani soudního řízení nevyvrátil, dospěl správní orgán a následně i
krajský soud k závěru, že stěžovatel nesplnil povinnost uloženou mu v Příloze I Hlavě I
Kapitole II čl. 4 odst. 2 Úmluvy za použití ust. §140 odst. 3 celního zákona, když nedopravil
předmětné zboží s příslušnými doklady celnímu úřadu určení, a je proto celním dlužníkem
podle Přílohy I Hlavy IV čl. 115 odst. 1 písm. b) Úmluvy za použití ust. §240 odst. 3 písm. b)
celního zákona. S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší správní soud tento závěr za správný
a s námitkou stěžovatele se neztotožňuje.
Na shora uvedeném závěru nemohou nic změnit ani další námitky stěžovatele, týkající
se neznalosti obsahu razítka celního úřadu a jeho nesouhlasu s tím, že měl mít po celou dobu
přepravy ve svém držení mezinárodní nákladní list. Odpovědnost za porušení povinnosti
dopravce stanovené v Příloze I Hlavě I Kapitole II čl. 4 odst. 2 Úmluvy za použití ust. §140
odst. 3 celního zákona je totiž koncipována jako odpovědnost objektivní bez možnosti
liberace. Tuto odpovědnost nesl přímo stěžovatel, vznikla samotným porušením povinnosti
stanovené v Příloze I Hlavě I Kapitole II čl. 4 odst. 2 Úmluvy za použití ust. §140 odst. 3
celního zákona, a to bez ohledu na to, jakým způsobem byla tato povinnost porušena.
Stěžovatel se jí proto nemohl zbavit odkazem na to, že není povinen zkoumat, zda-li
jsou doklady a informace správné a postačující, ani tím, že není povinen znát obsah otisku
razítka celního úřadu či dokonce tím, že jednal v dobré víře a že na jeho straně nedošlo
k zaviněnému protiprávnímu jednání. Podobně je v tomto směru bezpředmětná námitka
stěžovatele směřující proti závěru krajského soudu, že stěžovatel měl mít po celou dobu
přepravy ve svém držení mezinárodní nákladní list, neboť rozhodující je skutečnost, že nebyla
splněna povinnost stanovená v ust. §140 odst. 3 celního zákona.
Ve své kasační stížnosti vyjádřil stěžovatel rovněž nesouhlas se závěrem krajského
soudu, že pokud by tento přisvědčil argumentaci stěžovatele, pak by došlo ke stavu,
kdy by jakákoli osoba, která má informace o zboží, mohla stěžovateli udělit
jakýkoli pokyn a zboží odejmout nejen celnímu dohledu, ale případně i jeho vlastníkovi,
čímž by se stěžovatel jako dopravce zbavil jakékoli odpovědnosti. K tomu Nejvyšší správní
soud považuje za nezbytné zdůraznit, že výše uvedený závěr krajského soudu
byl stěžovatelem zcela vytržen z kontextu odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud
dospěl k citovanému závěru v souvislosti s úvahami o koncepci odpovědnosti za nesplnění
povinnosti stanovené dopravci v Příloze I Hlavě I Kapitole II čl. 4 odst. 2 Úmluvy
za použití ust. §140 odst. 3 celního zákona. A jak je z odůvodnění rozhodnutí patrno, chtěl
jím krajský soud toliko zdůraznit, že dopravce je sice povinen respektovat pokyny příjemce,
avšak nikoliv pokyny protizákonné, tedy takové, kterými by dopravce porušil povinnosti
plynoucí mu z veřejného práva, v daném případě z Úmluvy a celního zákona. V případě,
že by dopravce respektoval takové pokyny příjemce, nemůže se s odkazem na tyto pokyny
zbavit odpovědnosti za porušení výše uvedených povinností, jak tomu v dané věci je.
S ohledem na shora uvedené se Nejvyšší správní soud neztotožňuje ani s touto námitkou
stěžovatele a napadený závěr krajského soudu považuje za správný.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu
není možno nalézt zcela jasnou a přímou odpověď na to, proč tento soud odmítl argumentaci
stěžovatele ve vztahu k tvrzené absenci zavinění a k dobré víře stěžovatele. Z kontextu celého
napadeného rozhodnutí a zejména ze shora učiněných závěrů krajského soudu, které Nejvyšší
správní soud považuje za správné, je však zřejmé, že důvodem pro odmítnutí
této argumentace byla koncepce odpovědnosti za nesplnění povinnosti stanovené dopravci
v Příloze I Hlavě I Kapitole II čl. 4 odst. 2 Úmluvy za použití ust. §140 odst. 3 celního
zákona, která je koncipována jako odpovědnost objektivní bez možnosti liberace
a tedy bez vazby na zavinění stěžovatele či jeho dobrou víru.
Stěžovateli se jeví nesprávný i další názor krajského soudu, že byl povinen dodat zboží
Celnímu úřadu Olomouc, neboť v případě tzv. zjednodušeného postupu celního odbavení,
který zákon umožňoval, není třeba, aby přepravované zboží bylo celnímu úřadu fyzicky
dopraveno. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s touto námitkou stěžovatele a ve vztahu
k ní zdůrazňuje, že stěžovatel jakožto dopravce byl povinen respektovat především rozhodnutí
celního úřadu odeslání HZA H.-W. ze dne 27. 9. 2001, ev. č. T1 VAB4 09235, dle něhož byl
povinen zajistit, aby předmětné zboží bylo za podmínek stanovených úřadem odeslání (HZA
H.-W.) dopraveno ve stanovené lhůtě (v daném případě byla lhůta stanovena do 1. 10. 2001)
celnímu úřadu určení (Celní úřad Olomouc) v nezměněném stavu, s neporušenou celní
závěrou a s připojenými doklady. Avšak svým neuváženým postupem porušil stěžovatel výše
stanovenou povinnost a vzniklé odpovědnosti za porušení této povinnosti se nemůže zbavit
tvrzením o tom, že zástupcem příjemce byl ujištěn, že příjemce disponuje povolením celního
úřadu k tzv. zjednodušenému postupu celního odbavení. Toto tvrzení je nejenom v rozporu
s předmětným rozhodnutím celního úřadu odeslání, ale navíc nebylo v průběhu správního ani
soudního řízení stěžovatelem prokázáno, tj. že příjemce toto povolení k tzv. zjednodušenému
postupu celního odbavení skutečně měl.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s další námitkou stěžovatele, že opětovný
nedostatek odůvodnění činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Pojem
nepřezkoumatelnost není v soudním řádu správním ani v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském
soudním řádu, ve znění pozdějších předpisů, který by bylo možno použít podpůrně, blíže
objasněn. Výklad tohoto pojmu je proto věcí judikatury a právní nauky. Nedostatkem důvodů
nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů
skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací
důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy v řízení byly provedeny (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS).
V souzené věci spatřuje stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom,
že krajský soud neprovedl navrhované důkazy a nedostatečně se zabýval i správností
hodnocení důkazů, které provedl správní orgán, a své závěry přesvědčivě nezdůvodnil.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že z rozsudku krajského soudu je jednoznačně patrno,
že krajský soud své závěry, týkající se neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů,
dostatečně zdůvodnil, když uvedl konkrétní skutečnosti, které ho vedly k tomuto závěru,
čímž se vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele a odstranil
tak vadu, která mu byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 7 Afs 215/2006 - 65, vytknuta. Nutno poznamenat, že odůvodnění rozhodnutí tak,
jak je pojal krajský soud, nemůže mít v daném případě za následek nepřezkoumatelnost
rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů rozhodnutí jenom proto, že v poměru
k rozsahu odůvodnění ostatních žalobních námitek stěžovatele je lze označit za stručné.
Rozhodující je kvalita tohoto odůvodnění a nikoliv jeho kvantita. Jestliže se krajský soud
vypořádal s citovanou námitkou stěžovatele, byť stručně, nelze přisvědčit takové námitce
stěžovatele, která je založena toliko na délce, respektive rozsahu odůvodnění rozhodnutí
krajského soudu. Ve vztahu k obecně formulovanému tvrzení stěžovatele, že se krajský soud
nedostatečně zabýval správností důkazů, které provedl správní orgán, uvádí Nejvyšší správní
soud následující. Z rozhodnutí krajského soudu je patrno, že v průběhu soudního řízení
nevznikly pochybnosti o správnosti, resp. vypovídací hodnotě důkazů předložených správním
orgánem, bylo proto zcela na stěžovateli, aby v souladu se zásadou dispoziční,
kterou je správní soudnictví ovládáno, uplatnil svoji pochybnost o správnosti těchto důkazů.
Jestliže tak stěžovatel neučinil, nemůže tento nedostatek klást za vinu krajskému soudu.
Pokud jde o nesouhlas stěžovatele s odůvodněním krajského soudu, proč tento soud
neprovedl jím navržené důkazy, neuvedl stěžovatel žádný důvod tohoto svého nesouhlasu.
Nejvyšší správní soud se i přes tento nedostatek závěrem krajského soudu zabýval a dospěl
k názoru, že je správný, protože stěžovatelem navržené důkazní prostředky skutečně nemohou
na odpovědnosti stěžovatele za porušení celních předpisů, tedy na jeho postavení celního
dlužníka podle dle čl. 115 odst. 1 písm. b) Úmluvy, nic změnit, neboť jak bylo shora uvedeno,
dopravce je sice povinen respektovat pokyny příjemce, avšak nikoliv pokyny protizákonné.
V případě, že by dopravce takové pokyny příjemce respektoval, jak tomu bylo i v dané věci,
nemůže se s odkazem na tyto pokyny zbavit odpovědnosti za porušení výše uvedených
povinností.
Tvrzením stěžovatele o odmítnutí argumentace krajského soudu, že jednal hrubě
lehkomyslně, které však stěžovatel odůvodňuje pouze tím, že takto hrubě lehkomyslně
postupují zcela standardně i všichni ostatní dopravci v mezinárodní kamionové přepravě,
se Nejvyšší správní soud s ohledem na jeho obecnost nezabýval.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem
uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu
důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní
soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla v souladu
s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch
neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu podle obsahu spisu
žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu