ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.184.2007:55
sp. zn. 9 Afs 184/2007 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: S. L., zastoupeného JUDr. Eugenem Zálišem, advokátem se sídlem
Rudolfovská 34, České Budějovice, proti žalovanému: Celní ředitelství České
Budějovice, se sídlem Kasárenská 6, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 2. 2. 2007, č. j. 6731/06-0301-21, ve věci doměření cla a daně z přidané hodnoty, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
27. 7. 2007, č. j. 10 Ca 61/2007 – 19,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 10 Ca 61/2007 – 19, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá
zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
(dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Celního ředitelství České Budějovice (dále jen „žalovaný“) ze dne 2. 2. 2007,
č. j. 6731/06-0301-21, jímž bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu Strakonice
(dále jen „celní úřad“) ze dne 7. 9. 2006, č. j. 6208/06-0367-021, dodatečný platební
výměr na clo a na daň z přidané hodnoty z dovezeného osobního automobilu BMW X5,
č. k. WBAFA51070LH89488, a to tak, že částka dodatečně doměřeného cla byla zvýšena
z částky 226 455 Kč na částku 227 054 Kč a částka dodatečně doměřené daně z přidané
hodnoty byla zvýšena z částky 49 820 Kč na částku 50 722 Kč.
56
Krajský soud dospěl mimo jiné k závěru, že námitka stěžovatele, dle níž byl shora
uvedený dodatečný platební výměr vydán po uplynutí tříleté lhůty, ve které je možno
doměřit celní dluh a daň, není důvodná. Podle článku 221. odst. 4 Nařízení Rady (EHS)
ze dne 12. 10. 1992, č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství
(dále také „celní kodex“), je možné sdělit dlužníkovi výši dluhu i po uplynutí tříleté lhůty,
která je stanovena v odstavci třetím tohoto článku, a to za předpokladu, že celní dluh
vznikne v důsledku činu, který byl v době, kdy byl spáchán trestný. Z dikce
tohoto ustanovení nevyplývá, aby osoba byla pravomocně odsouzená za spáchání
trestného činu, v důsledku něhož celní dluh vznikl. Rozhodná je skutečnost,
zda lze jednání, v důsledku kterého dluh vznikl, kvalifikovat jako trestní a tudíž,
zda takové jednání je způsobilé vést k zahájení trestního řízení před soudem.
Pro prodloužení promlčecí lhůty není podmínkou, aby se jednalo o trestný čin,
podmínkou je, aby celní dluh vznikl v důsledku činu, který byl v době, kdy byl spáchán
trestný, jinými slovy zda se jednalo o jednání, které naplňovalo znaky skutkové podstaty
trestného činu. S ohledem na skutečnost, že v dané záležitosti bylo zjištěno, že celní dluh
vznikl v důsledku činu, který naplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu
(preferenční zacházení na jehož podkladě bylo dotčené zboží podrobeno clu, bylo
poskytnuto na základě zfalšované faktury německého dodavatele), došlo také k prolomení
tříleté lhůty pro sdělení výše celního dluhu. Po vyhodnocení všech ostatních žalobních
námitek, které již nejsou předmětem kasační stížnosti, byla žaloba krajským soudem
dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozd ějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), pro nedůvodnost zamítnuta.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje kasační námitku ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť má za to, že předmětný rozsudek spočívá
na nesprávném posouzení právní otázky soudem a je proto nezákonný. Stěžovatel
je přesvědčen, že napadený dodatečný platební výměr byl vydán nesprávně po uplynutí
tříleté lhůty, ve které je možno celní dluh a daň doměřit, když pro vydání takového
rozhodnutí podle čl. 221 odst. 3 a 4 celního kodexu podmínky splněny nebyly. Závěry
krajského soudu jsou nesprávné, v jednotlivých částech nelogické a vzájemně
si odporující. Na jedné straně krajský soud dovozuje, že postačí kvalifikovat určité
jednání jako trestné, které je způsobilé vést k zahájení trestního řízení před soudem,
a na druhé straně je pak řečeno, že se nemusí jednat o trestný čin, ale o čin,
který je v době vzniku celního dluhu trestný, tedy naplňuje znaky skutkové podstaty
trestného činu. Přes tuto nelogičnost stěžovatel dále namítá, že žádná osoba nebyla dosud
odsouzena za trestný čin, kterým by celní dluh vznikl, dokonce ani nebyla podána
obžaloba k příslušnému soudu. Rozhodnout o tom, zda se jedná o trestný čin,
tedy o jednání, které naplňuje všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného
činu, jsou oprávněny okresní a krajské soudy dle §16 a násl. trestního řádu. Právo učinit
si úsudek v rámci hodnocení předběžné otázky, zda se jedná o přestupek či trestný čin,
správnímu orgánu dle §28 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, za použití
§320 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, nepřísluší. Ten je logicky
vázán rozhodnutím příslušného soudu v trestní věci. V závěru svého podání stěžovatel
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
57
Na základě shora uvedených skutečností stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že trestní právo není obecně
harmonizováno právem Evropského společenství, a proto je otázka výkladu trestního
jednání otázkou národních trestněprávních předpisů. Z porovnání s jinými jazykovými
verzemi čl. 221 odst. 4 celního kodexu (konkrétně anglickou, francouzskou a německou)
vyplývá, že česká verze překladu čl. 221 odst. 4 celního kodexu je nepřesná. Podle jiných
jazykových verzí je prolomení lhůty k doměření celního dluhu vázáno na způsobilost
jednání, v jehož důsledku vznikl celní dluh, vyvolat zahájení trestního stíhání či zahájení
řízení před soudem. Takové znění také odpovídá znění ustanovení §268 odst. 4 zákona
č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění od 1. 7. 2002 do 30. 4. 2004 (dále jen „celní zákon“),
kde je prolomení lhůty vázáno na jednání, které má znaky trestného činu. Předmětné
ustanovení bylo do celního zákona vloženo novelou č. 1/2002 Sb., která byla přijata
především z důvodu nutnosti upravit a dopracovat některá ustanovení stávajícího celního
zákona a docílit tak plné slučitelnosti s právní úpravou Evropských společenství, zejména
s celním kodexem (viz důvodová zpráva k tomuto zákonu). Žalovaný dále s odkazem
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 1 Afs 117/2006 – 64,
uvádí, že podmínkou pro použití §268 odst. 4 celního zákona je, aby šlo o důsledek
jednání majícího znaky trestného činu. Celní zákon nezvolil formulaci obvyklou
ve správním řízení, že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem. Není tedy nezbytné
pravomocné rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení; nicméně znaky konkrétního
trestného činu musí být naplněny a musí být dána souvislost mezi tímto jednáním
a následkem spočívajícím v tom, že clo nebylo vyměřeno tomu, komu ze zákona být
vyměřeno mělo. Dle názoru žalovaného se jedná o případ, kdy clo nebylo tomu komu
mělo být vyměřeno, vyměřeno ve správné - zákonné výši. Naplnění těchto podmínek
je oprávněn posoudit celní orgán, který je nejen správcem cla a příslušných dan í,
ale který má také, v případě porušení celních a daňových předpisů postavení policejního
orgánu, tzn. orgánu činného v trestním řízení (§12 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním). Dle žalovaného byly podmínky pro vyměření celního dlu hu
splněny, a to i v případě, že by Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že dle rozsudku
Evropského soudního dvora ze dne 23. 2. 2006, C-201/2004, neměl být správními
orgány a krajským soudem aplikován komunitární předpis, ale celní zákon platný v době
vzniku celního dluhu. Dle názoru žalovaného je také nerozhodné, že se protiprávního
jednání nedopustí přímo deklarant, ale jeho zástupce či jiná osoba zúčastněná na celním
řízení, neboť tyto osoby se na základě svého protiprávního jednání stávají společným i
a nerozdílnými dlužníky spolu s deklarantem. Žalovaný navrhuje kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen.
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a zkoumal při tom, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Podle §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody
58
kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)
s. ř. s.] nebo bylo-li zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.], jakož i v případech, kdy je rozhodnu tí správního orgánu nicotné. Po přezkoumání
napadeného rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Dle spisového materiálu je nesporné, že dne 4. 4. 2003 bylo u Celního úřadu
Prachatice podáno ve prospěch stěžovatele v přímém zastoupení písemné celní
prohlášení (dále jen „JCD“) za účelem propuštění automobilu BMW X5 3.0 Diesel,
č.k. WBAFA51070LH89488 do celního režimu „volný oběh“. Celní úřad v souladu
s ustanovením §106 celního zákona, účinného v době dovozu, deklarované zboží
zaevidoval pod č. 103660013-01001-1 a poté propustil do navrhovaného režimu. Celní
dluh byl řádně zaplacen dne 14. 4. 2003. Na základě německými celními orgány následně
provedené verifikace původu zboží bylo zjištěno, že deklarovanému zboží bylo na základě
nesprávného údaje (prohlášení schváleného vývozce o původu zboží na faktuře )
neoprávněně přiznáno preferenční zacházení a zboží tak bylo propuštěno neoprávněně
bez cla. Německý výrobce údaj o preferenčním původu na fakturu neuvedl. Dne
31. 8. 2005 bylo PČR, útvarem odhalovaní nelegálních výnosů daňové kriminality SKPV
České Budějovice v souvislosti s dovozem výše uvedeného osobního automobilu vydáno
usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 zákona č. 141/61 Sb., o trestním
řízení soudním, v platném znění. Celní úřad Strakonice jako nástupnický úřad mezitím
zrušeného Celního úřadu Prachatice zahájil se stěžovatelem řízení o doměření dlužné
částky cla, které vyústilo v doměření cla ve výši 226 455 Kč a DPH ve výši 49 820 Kč,
vydáním dodatečného platebního výměru ze dne 7. 9. 2006, č. j. 6208/06-0367-021.
Z citovaného rozhodnutí Celního úřadu Strakonice vyplývá, že clo a DPH byly dodatečně
vyměřeny podle čl. 220 odst. 1 a čl. 221 odst. 4 celního kodexu, na základě p řechodných
a závěrečných ustanovení článku II celního zákona, v platném znění za použití §267
odst. 1, §56 a §57 odst. 1 písm. d) celního zákona platného v době vzniku celního dluhu
(tj. k 4. 4. 2003), dále pak dle §42 a §43 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění platném v době vzniku celního dluhu, a konečně dle §46 odst. 7
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění. Žalovaný v rámci
odvolacího řízení změnil rozhodnutí celního úřadu v tom smyslu, že zvýšil částku
dodatečně doměřeného cla z částky 226 455 Kč na částku 227 054 Kč a částku dodatečně
doměřené daně z přidané hodnoty zvýšil z částky 49 820 Kč na částku 50 722 Kč.
Stěžovatel jak v žalobě, tak v kasační stížnosti uplatnil námitku týkající se nenaplnění
podmínek stanovených v čl. 221 odst. 3 a 4 celního kodexu.
Celní úřad Strakonice aplikoval na celní dluh vzniklý k 4. 4. 2003 pravidla
promlčení stanovená v čl. 221 odst. 4 celního kodexu, který stanoví: „ vznikne-li celní dluh
v důsledku činu, který byl v době, kdy byl spáchán, trestný, může být výše dluhu sdělena dlužníkovi
za podmínek stanovených platnými předpisy i po uplynutí tříleté lhůty zmíněné v odst. 3.“
Krajský soud vycházel ve svém rozhodnutí z právního názoru, že na věc
stěžovatele se vztahuje celní kodex Společenství, tj. závazný akt normativní povahy,
který je podle čl. 249 Smlouvy ES jediným druhem právního aktu, u něhož se výslovně
předpokládá bezprostřední použitelnost. Jde o akt, který je závazný jak na úrovni
59
Společenství, tak na úrovni jednotlivých členských států, může tedy přímo zavazovat
jak členské státy, tak i jejich vnitrostátní subjekty práva bez nutnosti jeho recepce
do vnitrostátního práva. Podle čl. 221 odst. 3 celního kodexu (od 1. 5. 2004) platí,
že sdělení dlužníkovi nelze provést po uplynutí lhůty tří let ode dne vzniku celního dluhu.
Běh této lhůty se staví ode dne podání opravného prostředku ve smyslu článku 243
po dobu řízení o opravném prostředku. Podle čl. 221 odst. 4 nařízení, vznikne -li celní
dluh v důsledku činu, který byl v době, kdy byl spáchán, trestný, může být výše dluhu
sdělena dlužníkovi za podmínek stanovených platnými předpisy i po uplynutí tříleté lhůty
zmíněné v odstavci 3 (k recepci čl. 221 celního kodexu srovnej rozsudek Evropského soudního dvora
ze dne 13. 3. 2003, C-458/00, zejména body 63 a 64 odůvodnění).
Nejvyšší správní soud však na tomto místě, vědom si obecné právní zásady iura novit
curia, tj. soud zná právo, platné již od dob římského práva (jakkoli je tato zásada
v moderním světě díky přebujelosti právní regulace ještě daleko více efemérní
nežli v minulosti), konstatuje, že jak celní orgány, tak krajský soud aplikovaly na celní
dluh, vzniklý k 14. 4. 2003 nesprávný právní předpis, neboť ustanovení upravující
promlčení celního dluhu je nutno považovat za ustanovení hmotněprávní a nelze
je tedy použít na vybrání celního dluhu vzniklého před jeho účinností. Celní dluh může
být upraven pouze pravidly o promlčení platnými k datu jeho vzniku, i kdyby řízení
pro vybrání bylo zahájeno po tomto datu. Z uvedeného názoru ostatně vychází
ve své judikatuře i Nejvyšší správní soud, který např. v rozsudku ze dne 12. 7. 2007,
č. j. 9 Afs 25/2007 - 95, dostupný na www.nssoud.cz, konstatoval, že ohledně práv
či povinností zasahujících do hmotněprávní sféry daňového subjektu jsou celní orgány
vázány právními předpisy platnými v době vzniku celního dluhu. Opačný postup by byl
v rozporu s principem právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, který v sobě
zahrnuje i zákaz retroaktivity (zpětné účinnosti) právních norem, jenž je jedním
z esenciálních znaků právního státu. Vzhledem k tomu, že v předmětném sporu vznikl
celní dluh dne 14. 4. 2003, tj. před vstupem České republiky do Evropské unie,
tedy před účinností celního kodexu v České republice, měla být ve smyslu výše uvedeného
na posuzovanou věc aplikována pravidla o promlčení celního dluhu, platná ke dni vzniku
celního dluhu, tj. zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném pro rozhodné
období (dále také „celní zákon“), konkrétně §268 celního zákona (srovnej též rozsudek
Evropského soudního dvora ze dne 23. 2. 2006, C-201/04, Belgische Staat
v. Molenbergnatie NV, body 31 až 35 odůvodnění).
S účinností od 1. 7. 2002 do 30. 4. 2004, tj. v období rozhodném pro posouzení
sporu, byla v celním zákoně samostatně (pro celní řízení) upravena lhůta,
jejímž uplynutím zaniklo právo celních orgánů vyměřit celní dluh. Rozhodným
v tomto směru bylo ustanovení §268, ve spojení s ustanovením §320 téhož zákona.
Podle ustanovení §320 písm. c) celního zákona, účinného v období od 1. 7. 2002
do 30. 4. 2004, platilo, že nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, platí pro řízení
před celními orgány v ostatních věcech obecné předpisy o správě daní a poplatků.
Podle ustanovení §268 citovaného předpisu, účinného v tomtéž období, platilo,
že pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze částku cla zapsat do evidence
po uplynutí 3 let od konce roku, v němž celní dluh vznikl. V odstavci čtvrtém
tohoto ustanovení byla obsažena bez jakýchkoli dalších podmínek výjimka,
60
podle níž ustanovení vymezující lhůty pro vyměření částky cla a její zapsání do evidence uvedené
v odstavcích 2 a 3 neplatí v případě, kdy příslušná částka cla nemohla být vyměřena a zapsána
do evidence v důsledku jednání, které má znaky trestného činu. Citované ustanovení §268 celního
zákona bylo s účinností od 1. 5. 2004, tj. ke dni vstupu České republiky do Evropské unie
zrušeno. Z důvodové zprávy k bodu č. 178 zákona č. 187/2004 Sb., o změně celního
zákona, pak vyplývá, že toto ustanovení celního zákona bylo zrušeno, neboť předmětná
problematika je upravena nařízením Rady EHS č. 2913/92 ze dne 12. října 1992,
kterým se vydává celní kodex Společenství, s přímou vnitrostátní účinností.
S ohledem na skutečnost, že krajský soud vycházel při přezkoumání předmětu
sporu z právního předpisu, který na věc nedopadá, a na aplikaci tohoto právního předpisu
postavil svůj závěr ohledně zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného,
který má pro stěžovatele zcela zásadní důsledky, zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Celní zákon byl v období od vzniku
celního dluhu, tj. od 14. 4. 2003 až do dne rozhodnutí odvolacího správního orgánu
(celního ředitelství), tj. do dne 2. 2. 2007 , několikráte novelizován. Tyto novelizace
dopadly i na rozhodnou otázku – otázku zániku práva vyměřit celní dluh (daň). Stěžovatel
sice nesprávnou aplikaci celního kodexu, ve své kasační stížnosti nenamítal; jeho stížnost
se obsahově omezila na to, zda lze v jeho případě po uplynutí tříleté lhůty vyměřit celní
dluh i za předpokladu, že dosud nebyl nikdo odsouzen za trestný čin, v jehož důsledku
došlo ke vzniku celního dluhu, resp. i v případě, že dosud nebyla podána ani obžaloba
k příslušnému trestnímu soudu. Úvahy o aplikaci příslušných celních předpisů
a o právních důsledcích plynoucích z toho na věc stěžovatele proto mohou být relevantní
pro posouzení stížní námitky stěžovatele podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s .
Pokud se proto důsledně a detailně krajský soud ve svém rozsudku , vzhledem
k rozdílnému textu předmětných ustanovení celního zákona a celního kodexu ,
jakož i rozdílným podmínkám, které oba citované právní předpisy pro vyměření celního
dluhu po uplynutí zákonných lhůt stanoví, touto otázkou nezabýval a neuvedl,
které konkrétní ustanovení a jakého zákona na věc účinně dopadalo, zda je přípustná
retroaktivita nové právní úpravy, zda aplikované ustanovení vyhoví testu ústavnosti,
a v tomto kontextu neposuzoval relevantnost žalobních námitek, a to i z hlediska
dispoziční zásady, která správní soudnictví ovládá, potom zatížil řízení vadou, která
mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Dle názoru zdejšího soudu není totiž možné připustit, aby byla v kontextu podané
správní žaloby bez dalšího posuzována zákonnost stěžovatelem napadených správních
rozhodnutí podle předpisu, který zcela jednoznačně neměl být na věc aplikován. Ostatně
z již výše zmíněné zásady iura novit curia, která patří k obecně uznávaným a ústavně
nerozporným právním zásadám, jimž poskytují soudy ochranu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2006, č. j. 6 A 25/2002 – 59, publikovaný
pod č. 950/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz), vyplývá, že soud znající právo sám posoudí
aplikaci správného právního předpisu, neboť ke správnému rozhodnutí o subjektivním
právu je nutná znalost objektivního práva. Tento požadavek pak nabývá na významu,
když je objektem posouzení nikoliv statická, ale tak dynamická okolnost, jakou je lhůta,
jejímž uplynutím zaniká právo státu požadovat po stěžovateli jakékoliv plnění. Tak tomu
bylo právě i v této věci.
61
V dalším řízení bude nucen krajský soud pečlivě zvážit, zda vůbec může stěžovatel
se svoji námitkou, s ohledem na velmi přísnou dispoziční zásadu ve správním soudnictví
a vázanost soudu žalobními body, být úspěšný. V důsledku této zásady v řízeních
před správními soudy procesní úkony žalobce zásadním způsobem ovlivňují jak zahájení
řízení, tak jeho průběh i samotné rozhodnutí, když ne každá aplikace nesprávného
právního předpisu vede k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a jeho zrušení
soudem z úřední povinnosti. Avšak v souzené věci nelze vyloučit ani situaci, kdy
argumentace stěžovatele může být i za situace, kdy argumentuje nesprávným právním
předpisem, důvodná. V této souvislosti považuje kasační soud vzhledem k celními
předpisy stanovené výjimce promlčecích lhůt za vhodné uvést, že ve většině
kontinentálních právních řádů podléhá právo státu zahájit trestní řízení určitým lhůtám.
Po uplynutí takových lhůt je dotčené právo na základě příslušných právních předpisů
promlčeno. Lhůty jsou stanoveny podle závažnosti trestného činu. Mezi jednotlivými
členskými státy Evropské Unie však existují podstatné rozdíly v délce promlčecích lhůt,
pokud jde o trestné činy, jež si jsou v zásadě podobné. Vnitrostátnímu právnímu řádu
každého členského státu proto přísluší, aby určil podmínky umožňující osobám
zodpovědným za zaplacení cla napadnout použití výjimky, pokud jde o promlčení úkonu
směřujícího k výběru nezaplaceného cla.
S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s., za použití §109 odst. 3 s. ř. s., zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto rozsudku je krajský soud vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu