ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.202.2007:63
sp. zn. 9 Afs 202/2007 - 63
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
L.C.H., spol. s r.o., se sídlem Poláčkova 20, Ústí nad Labem, zastoupeného
Mgr. Jakubem Kučerou, advokátem se sídlem Mírové náměstí 3428/5A, Ústí nad Labem,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61,
Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2006, č. j. 00986/06-1700,
o odvodu za porušení rozpočtové kázně, o kasační stížnosti žalobce podané proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2007, č. j. 15 Ca 94/2006 - 36, ve znění
opravného usnesení ze dne 20. 11. 2007, č. j. 15 Ca 94/2006 - 48, o návrhu na přiznání
odkladného účinku,
takto:
Kasační stížnosti se odkladný účinek nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno
jeho v záhlaví uvedené rozhodnutí o zamítnutí odvolání i prvostupňový dodatečný platební
výměr, o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně ve výši 240 000 Kč. Žalovaný
v řízení o kasační stížnosti požádal o přiznání odkladného účinku. Svůj návrh odůvodnil
obavou z negativního stavu, kdy po zrušení napadeného rozhodnutí krajským
soudem je povinen ve věci i přes podání kasační stížnosti vydat nové rozhodnutí,
pokud by však kasační stížnosti bylo vyhověno a názor krajského soudu se ukázal
nesprávným, existovala by vedle sebe rozdílná rozhodnutí ve stejné věci.
Dle žalovaného lze v této situaci spatřovat nenahraditelnou újmu ve smyslu §73 odst. 2
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob
a není ani v rozporu s veřejným zájmem.
Žalobce s návrhem na přiznání odkladného účinku nesouhlasil. Poukázal na absenci
odkladného účinku odvolání v daňovém řízení, kdy byl již od okamžiku vydání dodatečného
platebního výměru povinen vyměřenou částku zaplatit. Tato platební povinnost trvala
i po dobu řízení před krajským soudem, až do právní moci rozhodnutí o zrušení rozhodnutí
správce daně v obou stupních řízení. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti
by se jeho povinnost obnovila a správce daně by tak po celou dobu držel žalobcem vrácené
peněžní prostředky. Žalobce se neztotožnil s názorem stěžovatele, že právní stav, který vznikl
v důsledku vydání napadeného rozhodnutí, je v rozporu s principem právní jistoty, v žádném
případě pak nemůže způsobit stěžovateli nenahraditelnou újmu.
Nejvyšší správní soud posoudil návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku
následovně:
Kasační stížnost podle §107 s. ř. s. nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně ustanovení §73 odst. 2
až 4 s. ř. s. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné
právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu a přiznání
odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není
v rozporu s veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud se při posuzování žádosti o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti zaměřil na zkoumání, zda stěžovatel uvádí skutečnosti, které by dokládaly možnost
vzniku nenahraditelné újmy. Tento neurčitý právní pojem byl již Nejvyšším správním soudem
vyložen, např. v usnesení ze dne 5. 10. 2004, č. j. 6 Afs 25/2003 - 59, publikovaném
na www.nssoud.cz: „Nenahraditelná újma, která by stěžovateli při výkonu nebo jiných
právních následcích rozhodnutí mohla vzniknout, a jež je základní podmínkou pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti [§73 odst. 2 s. ř. s.], musí představovat výjimečný
a závažný stav, který již nelze v dalším běhu času nijak odčinit“. Důvody možného vzniku
nenahraditelné újmy jsou vždy subjektivní, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele.
Je proto logické, že v řízení o přiznání odkladného účinku nese břemeno tvrzení právě
stěžovatel a nikdo jiný nemůže jeho tvrzení nahradit. Soud posuzuje jím uvedené skutečnosti
dle ustanovení §73 s. ř. s., není však povinen ani oprávněn tyto skutečnosti jakýmkoli
způsobem sám dovozovat.
Je zřejmé, že v případě, kdy navrhovatelem přiznání odkladného účinku je správní
orgán, budou důvody vzniku nenahraditelné újmy opřeny o jiné skutkové okolnosti,
než které přicházejí v úvahu na straně fyzických a právnických osob jakožto účastníků
správního řízení. Otázkou, zda správnímu orgánu může vzniknout v řízení o kasační stížnosti
nenahraditelná újma a zda může být jeho návrhu na přiznání odkladného účinku vyhověno,
se zabýval Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 2 Ans 3/2006 - 49. V tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že správní orgán při podání
kasační stížnosti může navrhnout přiznání odkladného účinku. V usnesení je dále zdůrazněno,
že oproti správnímu řízení platí v soudním řízení zásada procesní rovnosti účastníků řízení.
Ve správním soudnictví rozsudek krajského soudu nabývá právní moci doručením a výrok
pravomocného rozhodnutí je závazný pro všechny účastníky, osoby na řízení zúčastněné
i pro orgány veřejné moci. Rozhodnutí je pak nezměnitelné, pokud proti němu není připuštěn
řádný opravný prostředek, jehož podání bývá zpravidla spojeno s odkladem vykonatelnosti.
Kasační stížnost ve správním soudnictví je mimořádným opravným prostředkem,
jehož podání, jak je uvedeno výše, není ex lege spojeno s odkladným účinkem (s výjimkou
zákonem výslovně stanovených výjimek, např. ve věcech mezinárodní ochrany). Rozšířený
senát dále dospěl k závěru, že podání kasační stížnosti nemůže v případě předchozího zrušení
správního rozhodnutí krajským soudem a vrácení věci k dalšímu řízení, bránit správnímu
orgánu v pokračování ve správním řízení. Stejně jako účastník správního řízení
nemůže podáním kasační stížnosti vyloučit účinky právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí,
je-li jeho žaloba zamítnuta, nemůže tak učinit ani správní orgán svou kasační stížností
směřující proti rozsudku zrušujícímu. Rozšířený senát ve výše označeném rozhodnutí uvádí:
„Zruší-li tedy krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu
pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném
soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost, v níž správní
orgán polemizuje s vysloveným právním názorem. Nerespektuje-li správní orgán pravomocné
soudní rozhodnutí a nepokračuje řádně v řízení, může se dle okolností jednat o nečinnost,
proti níž se lze bránit podáním žaloby dle ustanovení §79 a násl. s. ř. s.“.
Rozšířený senát se zabýval i situací, kterou v kasační stížnosti popsal stěžovatel,
tedy případným vydáním nového rozhodnutí ještě před rozhodnutím o kasační stížnosti,
kdy tedy není jisté, jakým způsobem bude o zrušujícím rozsudku krajského soudu
rozhodnuto. Ve svém rozhodnutí připustil, že výsledek takového procesu může být nežádoucí
a procesními instituty příslušných správních předpisů obtížně řešitelný. Pokud by však tento
stav byl považován za situaci přirovnatelnou k nenahraditelné újmě ve smyslu §73 odst. 2
s. ř. s., pak by musel být odkladný účinek přiznán každé kasační stížnosti podané správním
orgánem napadajícím zrušující rozhodnutí krajského soudu, které vrací věc správnímu orgánu
k dalšímu řízení. To je však vzhledem k výše zdůrazněné zásadě rovnosti účastníků soudního
řízení vyloučeno.
Z uvedeného vyplývá, že povinnost správního orgánu vydat po zrušení
jeho rozhodnutí krajským soudem nové rozhodnutí má zákonný podklad, a i přes určité
případné procesní obtíže v některých případech ji nelze obecně a ve všech případech označit
za stav přirovnatelný k nenahraditelné újmě. Stěžovatel má v řízení o kasační stížnosti rovné
postavení s ostatními účastníky, může tedy stejně jako oni žádat o přiznání odkladného účinku
na základě jím tvrzených skutečností, které v každém jednotlivém případě soud individuálně
posoudí dle §107 s. ř. s. za použití §73 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že stěžovatel
ve svém návrhu neosvědčil ve smyslu §73 s. ř. s. ve spojení s §107 s. ř. s. skutečnosti,
které by potvrzovaly možnost vzniku výjimečného a závažného stavu, který by již nebylo
možno v dalším běhu času nijak odčinit. Nejvyšší správní soud proto jeho návrhu nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu