ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.68.2007:59
sp. zn. 9 Afs 68/2007 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: CENTRING
spol. s r.o., se sídlem Tečovská 1052, Zlín - Malenovice, zastoupeného JUDr. Pavlem Omelkou,
advokátem se sídlem Sadová 6, Zlín, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem
nám. Svobody 4, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2004, č. j. 7816/02/FŘ/120, o
dodatečném vyměření daně z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2006, č. j. 29 Ca 265/2004 - 32,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2006, č. j. 29 Ca 265/2004 - 32,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2004, č. j. 7816/02/FŘ/120. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve
Zlíně (dále jen „správce daně“), ze dne 22. 7. 2002, č. j. 153601/02/303916/8102, kterým byla
stěžovateli na základě provedené daňové kontroly dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických
osob za zdaňovací období roku 1999 ve výši 667 450 Kč.
Stěžovatel označil jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen
„s. ř. s.“). Předně namítá, že krajský soud pochybil, pokud se v odůvodnění svého rozhodnutí
řádně a beze zbytku nevypořádal se všemi námitkami uplatněnými v žalobě. Stěžovatel se
domnívá, že k výzvě správce daně řádně prokázal, že jím vynaložené náklady na výkopové, zemní
a dokončovací práce dle smluv o dílo na liniových stavbách při pokládce telefonních a optických
kabelů sloužily k dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 zákona č.
586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění (dále jen „zákon o daních z příjmů“).
Konstatuje, že na realizaci zemních prací neměl dostatečné vlastní kapacity, a proto musel
zajištění jejich provedení řešit dodavatelsky. Pokud následně byly v účetní evidenci dodavatelů
zjištěny nedostatky (ať již proto, že dodavatelé nevedli evidenci řádně, nebo ji nevedli vůbec),
nelze tyto nedostatky připisovat k tíži stěžovatele. Co se týká důvodu kasační stížnosti dle
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., zde stěžovatel poukazuje na porušení procesních
předpisů ze strany správce daně. Stěžovatel namítá, že správce daně v daňovém řízení použil jako
důkazu výpověď svědka, získanou v jiném daňovém řízení, čímž stěžovateli znemožnil se osobně
provedení tohoto důkazu zúčastnit. Stěžovatel se domnívá, že v tomto směru uplatněná žalobní
námitka byla formulována dostatečně konkrétně, přičemž také z obsahu správního spisu je
zmíněné pochybení správce daně a následně i žalovaného patrné, a tedy při běžném přezkoumání
napadeného rozhodnutí soudem zjistitelné. Již tato vada tedy měla být pro krajský soud
dostatečným důvodem proto, aby rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí
správce daně, zrušil. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření nesouhlasí s námitkami stěžovatele uplatněnými v kasační
stížnosti. Dle jeho názoru správce daně ani žalovaný v předchozím řízení nezpochybnili samotné
provedení prací, ale zpochybnili provedení prací konkrétními firmami a jejich dalšími
subdodavateli uvedenými v předložených dokladech a rovněž dobu jejich provedení. Pokud
stěžovatel konstatuje, že krajský soud zcela přehlédl skutečnost, že žalovaný jako odvolací orgán
se v daňovém řízení nepokusil zdůvodnit, proč neuznal důkazy předložené stěžovatelem,
žalovaný odkazuje na podrobné odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se jasným a
srozumitelným způsobem vypořádal mimo jiné s tím, proč stěžovatelem předložené důkazní
prostředky neuznal. Rovněž z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je patrné, že se
otázkou hodnocení důkazů zabýval. Ohledně stěžovatelem uplatněného důvodu kasační stížnosti
dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se žalovaný v plném rozsahu ztotožňuje s hodnocením krajského
soudu, podle něhož byla uplatněná žalobní námitka natolik nekonkrétní, že se jí soud nemohl
meritorně zabývat. Z uvedených důvodů proto žalovaný navrhuje kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítnout.
Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti.
Na základě provedené daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za zdaňovací
období roku 1999 byl stěžovateli správcem daně zvýšen základ daně o celkovou částku 1 906 847
Kč a dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 667 450 Kč. Uvedená daňová
povinnost byla stěžovateli uložena dodatečným platebním výměrem ze dne 22. 7. 2002, č. j.
153601/02/303916/8102.
Stěžovatel s vydaným dodatečným platebním výměrem nesouhlasil a podal proti němu
včasné odvolání, v němž namítal, že zemní a výkopové práce byly prostřednictvím jednotlivých
dodavatelů (LIMEX ZLÍN, spol. s r.o.; STAS-mont, spol. s r.o.; Ing. M. S.; M. V.) provedeny na
základě řádně uzavřených smluv o dílo a rovněž ukončení těchto prací bylo řádně doloženo.
Stěžovatel uvedl, že k výzvě správce daně předložil veškeré doklady a písemnosti (smlouvy o dílo,
soupisy provedených prací, protokoly o předání a převzetí prací, stavební deníky ad.), čímž splnil
povinnost uloženou mu ustanovením §16 odst. 2 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, v platném znění (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Dále konstatoval, že
výzvy správce daně k prokázání „provedení prací či provedení činností“ jinými subjekty
překročily rámec pravomoci pracovníků správce daně a došlo k porušení ustanovení §31 odst. 8
písm. b) až d) zákona o správě daní a poplatků, neboť správce daně, aniž sám provedl
dokazování, přenesl důkazní břemeno na daňový subjekt. Následně pak správce daně zkrátil
práva stěžovatele v daňovém řízení tím, že nepřipustil provedení důkazu kontrolou uskutečnění
prací přímo na místě samém, aniž tento svůj krok náležitě odůvodnil. Ohledně
zpochybnění provedení prací dodavatelem M. V. stěžovatel poukázal na nezákonnost opatření si
důkazních prostředků ze strany správce daně, a to z důvodu, že nebyl přizván k ústním jednáním,
která proběhla ve dnech 11. 7. 2001, 7. 9. 2001 a 12. 11. 2001 a nepochybně měla charakter
výpovědí svědka. Neúčast na těchto jednáních tak stěžovateli znemožnila klást svědkovi
odpovídajícím způsobem kvalifikované otázky, čímž došlo k porušení ustanovení §31 odst. 1 a 2
zákona o správě daní a poplatků.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 8. 2004, č. j. 7816/02/FŘ/120, odvolání stěžovatele
zamítl. V odůvodnění rozhodnutí se vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatele, vztahujícími
se k bodům 1. až 5. Zprávy o daňové kontrole, přičemž v závěru konstatoval, že stěžovatel
v daném případě neprokázal, že by předmětné zemní práce byly uskutečněny v době a dodavateli
uvedenými v předložených dokumentech, a tedy se nejedná o náklady ve smyslu ustanovení §24
odst. 1 zákona o daních z příjmů.
Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu, v níž shodně jako
v podaném odvolání namítal, že správci daně předložil veškeré důkazní prostředky dokládající
věrohodnost provedených zemních a dokončovacích prací ze strany smluvních dodavatelů.
Uvedl, že ve všech uvedených případech správci daně prokázal, že s jednotlivými smluvními
partnery došlo k řádnému uzavření smluv o dílo, že objednané práce byly těmito dodavateli řádně
předány a převzaty bez reklamací a připomínek a rovněž byly řádně zaúčtovány. K pochybnostem
správce daně a žalovaného ohledně skutečného dodání díla subjekty uvedenými ve smlouvách a
na fakturách, stěžovatel poukázal na skutečnost, že v žádné z uzavřených smluv nebylo výslovně
uvedeno, že předmětné práce budou prováděny osobně smluvními partnery. Tyto práce mohly
být prováděny subdodavatelsky, přičemž nebylo povinností stěžovatele si údaje o jednotlivých
subdodavatelích svých smluvních partnerů zjišťovat. Stěžovatel konstatoval, že ani správce daně,
ani žalovaný nezpochybnili fakt, že k jednotlivým dodávkám prací podle smluv skutečně došlo a
že práce na předmětných akcích byly skutečně realizovány. Pokud zároveň dodavatelé potvrdili,
že tyto dodávky byly realizovány, a to z části subdodavatelsky, nebylo možné přičítat k tíži
stěžovatele, že evidence subdodavatelů nebyla ze strany smluvních partnerů vedena
odpovídajícím způsobem. Jako další pochybení žalovaného i správce daně stěžovatel označil
použití důkazů opatřených v jiných daňových řízeních, konkrétně výslech svědka V. byl dle
názoru stěžovatele proveden způsobem, který doslova zákonu odporuje. Stěžovateli byla
znemožněna jakákoli účast při opatřování těchto důkazů, a pokud tyto důkazy byly použity
jako podklad pro vydání konečného rozhodnutí, pak by toto mělo být pro svou nezákonnost
krajským soudem zrušeno.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně řízení,
které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V odůvodnění svého
rozhodnutí krajský soud poukázal na skutečnost, že na stěžovateli leželo kromě břemene tvrzení,
které v rámci příslušného daňového přiznání splnil, též břemeno důkazní spočívající v prokázání
toho, že stěžovatelem uplatněné výdaje za provedené zemní a dokončovací práce byly ve smyslu
ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení jeho
zdanitelných příjmů. Dle názoru krajského soudu stěžovatel neprokázal svá tvrzení, že předmětné
práce provedli dodavatelé v době dle předložených smluv o dílo a faktur. Uvedl, že žalovaný
hodnotil veškeré provedené důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny ve
vzájemné souvislosti, jeho úvahy jsou v odůvodnění rozhodnutí srozumitelným a
přezkoumatelným způsobem vyjádřeny a nevybočují ze zákonných mezí. S namítaným
pochybením žalovaného i správce daně spočívajícím v tom, že v daňovém řízení byly použity
důkazy opatřené v jiných daňových řízeních (výslech M. V.) a že důkazy byly prováděny
v rozporu se zákonem o správě daní a poplatků, se krajský soud vypořádal tak,
že se touto žalobní námitkou nemohl pro její nekonkrétnost zabývat. Krajský soud konstatoval,
že stěžovatel v podané žalobě nikterak blíže nespecifikoval, které konkrétní důkazy byly opatřeny
v jiných daňových řízeních a v rozporu s jakými ustanoveními zákona o správě daní a poplatků
byly provedeny. Absence konkrétních skutkových výtek tak krajskému soudu znemožnila se
uvedenou námitkou meritorně zabývat, neboť s ohledem na zásadu dispoziční a zásadu
koncentrace řízení není možné, aby soud za žalobce vyhledával v žalobě konkrétně nevyslovené
vady napadeného rozhodnutí žalovaného.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a důvody v ní uplatněné stěžovatel
opírá o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel namítá nesprávné posouzení
právní otázky soudem, když má zato, že v předcházejícím řízení prokázal oprávněnost
uplatněných výdajů (nákladů) ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů [§103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; dále namítá vady řízení před správními orgány obou stupňů spočívající
v tom, že v daňovém řízení byly použity důkazy opatřené v jiných daňových řízeních, a že důkazy
byly prováděny v rozporu se zákonem o správě daní a poplatků, což v konečném důsledku mělo
vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a krajský soud, který ve věci rozhodoval, měl
pro tuto důvodně vytýkanou vadu napadené rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán; to však dle odst. 3 tohoto ustanovení neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§
103 odst. 1 písm. c)], nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm.
d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu a
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, byť z jiných důvodů, než které stěžovatel uplatnil
v podané kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat otázkou přezkoumatelnosti
či nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů, k níž je ve smyslu
citovaného ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. povinen přihlížet z úřední povinnosti, tj. bez ohledu
na skutečnost, zda uvedená námitka byla stěžovatelem v kasační stížnosti vznesena či nikoli.
Pokud by Nejvyšší správní soud shledal rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelným, ať už
pro nedostatek jeho odůvodnění, či pro jeho nesrozumitelnost, již tato okolnost by nutně musela
vést ke zrušení rozhodnutí krajského soudu. Při posuzování této otázky Nejvyšší správní soud
vycházel z následujících úvah.
Krajský soud je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle části třetí, hlavy
druhé, dílu prvního, s. ř. s. povinen se vypořádat se všemi námitkami uplatněnými žalobcem
v podané žalobě a je povinen své rozhodnutí řádně odůvodnit, tj. srozumitelným způsobem
uvést, jaké skutečnosti vzal ve svém rozhodování za prokázané, a kterým naopak nepřisvědčil,
jakými úvahami byl ve svém rozhodování veden, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, a
které důvody jej vedly k vyslovení závěrů obsažených ve výsledném rozhodnutí. Tato povinnost
soudu vyplývá z ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s., podle něhož soud přezkoumá v mezích žalobních
bodů napadené výroky rozhodnutí žalovaného, a dále z ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož je odůvodnění povinnou náležitostí soudního rozhodnutí.
Z výše uvedeného vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmý vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na
straně druhé. Pokud tyto úvahy v odůvodnění rozhodnutí chybí, není takové rozhodnutí
přezkoumatelné, a tedy nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a
způsobem porušujícím ústavně zaručené právo účastníků řízení na řádný proces. Tyto závěry
nacházejí svůj odraz také v judikatuře Nejvyššího správního soudu, a to např. v rozhodnutí ze
dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, či rozhodnutí ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
v nichž se uvádí: „Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §
103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.“
V projednávané věci stěžovatel v žalobě nejprve zpochybnil právní posouzení, k němuž
žalovaný dospěl ve svém rozhodnutí o odvolání. Stěžovatel namítal, že ve všech případech
vztahujících se k bodům 1. až 5. Zprávy o daňové kontrole správci daně prokázal, že
s jednotlivými smluvními partnery došlo k řádnému uzavření smluv o dílo a že objednané práce
byly těmito dodavateli řádně, bez jakýchkoli připomínek, předány a převzaty. V žádné
z uzavřených smluv přitom nebylo výslovně uvedeno, že předmětné práce budou prováděny
osobně smluvními partnery. Tyto práce mohly být prováděny subdodavatelsky, přičemž nebylo
povinností stěžovatele si údaje o jednotlivých subdodavatelích svých smluvních partnerů
zjišťovat. Stěžovatel konstatoval, že ani správce daně, ani žalovaný nezpochybnili fakt, že
k jednotlivým dodávkám prací podle smluv skutečně došlo a že práce na předmětných akcích
byly skutečně realizovány. Zpochybněno bylo až jejich vynaložení na dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů stěžovatele ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Pokud zároveň
jednotliví dodavatelé správci daně potvrdili, že tyto dodávky byly realizovány, a to z části
subdodavatelsky, nebylo možné přičítat k tíži stěžovatele, že evidence subdodavatelů nebyla ze
strany smluvních partnerů vedena odpovídajícím způsobem.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nutným předpokladem pro věcné přezkoumání
námitek stěžovatele bylo formulovat své výhrady (žalobní body) jasně a konkrétně tak, aby z nich
byl zřejmý skutkový i právní důvod tvrzené nezákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného.
Jak je ze shora uvedeného patrné, to stěžovatel v podané žalobě splnil. Krajský soud však, ačkoli
byl povinen uplatněnou žalobní námitku přesvědčivě, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem
vyhodnotit a vyjádřit se k její důvodnosti, tuto zcela pominul a v odůvodnění rozhodnutí se
pouze omezil na konstatování, že správní orgán hodnotil provedené důkazy každý jednotlivě a
všechny ve vzájemné souvislosti, ve svých úvahách nikterak nevybočil ze zákonných mezí
a jím učiněné závěry jsou s ohledem na provedené dokazování udržitelné.
V rozhodnutí krajského soudu tak s ohledem na uplatněný žalobní bod chybí ta podstatná
část jeho odůvodnění, z níž by bylo patrné, jak se krajský soud s uvedenou námitkou vypořádal,
jakým způsobem věc posoudil a o jakou argumentaci své závěry opírá. Konkrétně není zřejmé,
jakým způsobem krajský soud posoudil možnost uplatnění nákladů vynaložených na provedení
určitých prací ve smyslu §24 zákona o daních z příjmů, pokud není zpochybněna realizace těchto
prací, ale přetrvávají pochybnosti o subjektu, který práce provedl; a dále otázku, kdo a jakým
způsobem v daňovém řízení zmíněné pochybnosti prokazuje či vyvrací. Obecné citování zásad
daňového řízení a konstatování jejich dodržení ze strany žalovaného nesplňuje požadavky
zákonem kladené na odůvodnění rozsudku soudu ve správním soudnictví. Uvedený postup
krajského soudu při odůvodňování svých závěrů je v rozporu s §75 odst. 2 a §54 odst. 2 s. ř. s.,
a v této části rozhodnutí krajského soudu neumožňuje věcné přezkoumání jeho zákonnosti,
neboť pokud z něj není seznatelné, na základě jakých důvodů bylo vydáno, nelze logicky
posoudit ani důvodnost stížních bodů, které byly ve vztahu k této části napadeného rozhodnutí
uplatněny v kasační stížnosti.
V dané věci napadené rozhodnutí krajského soudu obsahuje též posouzení druhého
žalobního bodu napadající procesní postup správce daně při provádění dokazování,
přičemž o této části rozhodnutí směřuje další námitka stěžovatele. Stěžovatel již v žalobě oddělil
námitky týkající se posouzení vynaložení nákladů dle §24 zákona o daních z příjmů a námitky
zpochybňující dodržení jeho práv při provádění dokazování v daňovém řízení, proto i krajský
soud uvedené okruhy námitek ve svém odůvodnění posoudil samostatně. Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozhodnutí v části týkající se
posouzení námitek ohledně vynaložení nákladů, nebrání přezkumu další části rozhodnutí,
která již nepřezkoumatelností postižena není. Netvoří-li nepřezkoumatelná část rozhodnutí
podklad pro posouzení dalších žalobních námitek, nýbrž odůvodnění napadeného rozhodnutí
krajského soudu je tvořeno částmi, ve kterých se krajský soud vypořádává s několika na sobě
nezávislými žalobními body, není důvod, proč by Nejvyšší správní soud neposoudil námitky
stěžovatele proti přezkoumatelným, argumentačně samostatným, částem rozhodnutí.
Stěžovatel ve své další námitce napadá rozhodnutí žalovaného z důvodu vad řízení před
daňovými orgány obou stupňů, neboť dle jeho názoru byly v daňovém řízení použity důkazy
opatřené v jiných daňových řízeních, a rovněž jejich provedení se dělo v rozporu se zákonem o
správě daní a poplatků. Stěžovatel se domnívá, že žalobní námitka poukazující na uvedená
procesní pochybení správních orgánů byla z jeho strany formulována dostatečně konkrétně, a
tedy měla být soudem přezkoumána, přičemž i z obsahu správního spisu je zmíněné pochybení
správních orgánů patrné, a tedy při běžném přezkoumání soudem zjistitelné.
Nejvyšší správní soud však takto uplatněné kasační námitce stěžovatele nepřisvědčil.
V daném případě se v plném rozsahu ztotožňuje se závěry krajského soudu obsaženými
ve druhém odstavci na str. 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí, z nichž pro stěžovatele
vyplývají následující závěry. Předně krajský soud zcela správně konstatoval, že se vznesenou
žalobní námitkou stěžovatele nemohl meritorně zabývat pro její zásadní nekonkrétnost.
Stěžovatel v podané žalobě blíže nespecifikoval, které konkrétní důkazy byly opatřeny v jiných
daňových řízeních, v rozporu s jakými ustanoveními zákona o správě daní a poplatků byly
provedeny a jak se stěžovatel jako daňový subjekt cítí být uvedeným pochybením ze strany
daňových orgánů zkrácen na svých právech. Krajský soud v takovém případě není s ohledem na
zásadu dispoziční a zásadu koncentrace řízení povolán za žalobce vyhledávat možné, ale
konkrétně nevyslovené vady napadeného rozhodnutí žalovaného, a rovněž dovozovat, jak se jimi
stěžovatel cítí být zkrácen na svých právech. Krajský soud správně podotýká, že veškeré skutkové
a právní výtky je nutno konkrétním a srozumitelným způsobem soustředit již v podané žalobě,
a to ve lhůtě stanovené k jejímu podání. Stejnou nekonkrétnost pak nebylo možno překonat ani
v případě námitky nezákonně provedeného výslechu svědka V., neboť i zde absence konkrétních
skutkových výtek znemožnila krajskému soudu se touto námitkou meritorně zabývat. Nejvyšší
správní soud proto uzavírá, že kasační námitka dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
v daném případě nebyla shledána důvodnou.
Vzhledem k výše konstatované vadě řízení spočívající v částečné nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí krajského soudu však Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud v dalším řízení vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Krajský soud bude
v tomto dalším řízení povinen opětovně provést úvahu ohledně důvodnosti námitek žalobce
týkajících se vynaložení a uplatnění nákladů na stavební práce v souladu s §24 zákona o daních
z příjmů, a své závěry řádně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti ve smyslu §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu