ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.88.2007:114
sp. zn. 9 Afs 88/2007 - 114
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: CZT a.s. (dříve CZ TAB ÁK, a.s.), se sídlem Bratranců Veverkových 396,
Pardubice, zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem se sídlem
Pakoměřická 5, Praha 8, proti žalovanému: Celní ředitelství Praha,
se sídlem Washingtonova 7, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze d ne 7. 7. 2005,
č. j. 18572/04-21 a č. j. 18573/04-21, o vyměření spotřební daně, v řízení o kasační
stížnosti žalobce podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2006,
č. j. 7 Ca 218/2005 – 75,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2006, č. j. 7 Ca 218/2005 – 75,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 7. 2005, č. j. 18572/04-21
a č. j. 18573/04-21. Těmito rozhodnutími žalovaný zamítl odvolání stěžovatele
proti dodatečným platebním výměrům Celního úřadu v Kolíně ze dne 19. 10. 2004,
č. 746 (zn. 10438/2004) a č. 745 (zn. 10423/2004), jimiž byla stěžovateli
dodatečně vyměřena spotřební daň ve výši 1 683 000 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši
369 646 Kč, resp. spotřební daň ve výši 1 608 200 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši
353 256 Kč.
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V prvé řadě namítá, že se celní orgány dopustily
při odběru, další manipulaci a hodnocení odebraného tabákového vzorku hrubých
pochybení, v jejichž důsledku odborný posudek celně technické laboratoře představuje
důkaz, jímž nelze prokázat skutečný stav věci. Městský soud se dle stěžovatele s obdobně
formulovanou žalobní námitkou vypořádal nedostatečně a stejně tak se nevypořádal
ani s předloženým rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, který v řízení o celním
deliktu stěžovatele shledal shodnou námitku proti posudku celně technické laboratoře
důvodnou. Dle názoru stěžovatele se jedná o rozhodnutí o otázce, která je pro dané řízení
významná. Dále městský soud pochybil i v posouzení právní otázky případného dvojího
zdanění. Stěžovatel dle svého tvrzení dováží tabák za účelem jeho dalšího použití
při výrobě cigaret. Spotřební daní jsou přitom zatíženy až konečné produkty a účelu
zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o spotřebních daních“), tak odporuje postup, kdy stěžovatel spotřební daň zaplatí
v okamžiku dovozu suroviny, přičemž po přidání této suroviny do finálního výrobku
podléhá dani celá jeho hodnota, tedy včetně již jednou zdaněné suroviny. Následně sice
lze žádat o vrácení již zaplacené daně, avšak neustálé a bezdůvodné opakování tohoto
postupu daňový subjekt neúměrně zatěžuje. Městský soud dle stěžovatele též chybně
ztotožnil výrobek označený jako scrap s tabákovým odpadem a dostatečně se nevypořádal
s námitkami o rozporech a nejednotnosti v používání termínu scrap. Poslední námitkou
stěžovatele je tvrzená zmatečnost řízení před soudem, který byl nesprávně obsazen,
jelikož v průběhu řízení došlo ke změně v osobě předsedy senátu. Dne 18. 5. 2007 byl
zdejšímu soudu dále doručen přípis stěžovatele, jehož přílohou byl rozsudek městského
soudu ze dne 15. 2. 2007, č. j. 10 Ca 186/2005 – 204, jímž městský soud v obdobné věci
žalobce zrušil rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele blíže nevyjádřil, odkázal pouze
na své rozhodnutí ve věci a rozsudek městského soudu.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Stěžovatel je akciovou společností, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné
i zpracování tabáku a výroba tabákových výrobků. Ve dnech 19. 6. 2003 a 17. 12. 2003
podal jako deklarant prostřednictvím svého zástupce celní prohlášení, jimiž navrhl
propustit do režimu volného oběhu zboží, k němuž se tato prohlášení vztahovala,
jmenovitě v prvém případě odřapíkovaný tabák orientální S.O.K. a S.O.S. a ve druhém
odřapíkovaný tabák orientální SOK II. Celní úřad Kolín (dále jen „celní úřad“)
tato prohlášení přijal a současně v obou případech v rámci svého oprávnění ověřovat
jejich správnost dle §115 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „celní zákon“), odebral za účelem provedení analýzy vzorky zboží. Analýzy
těchto vzorků k ověření správnosti tarifního zařazení zboží provedla Celně technická
laboratoř Ministerstva financí – Generálního ředitelství cel, se sídlem v Praze (dále jen
„celně technická laboratoř“). Zejména s odkazem na jí vypracované odborné posudky
se celní úřad neztotožnil s názorem stěžovatele ohledně zařazení zboží do položky
celního sazebníku 2401 20 60 (tabák orientálního typu), nýbrž dospěl k závěru, že se jedná
o položku 2401 30 00 (tabákový odpad). Na základě této skutečnosti vydal výše označené
dodatečné platební výměry, jimiž stěžovateli dodatečně vyměřil spotřební daň a daň
z přidané hodnoty. Proti oběma platebním výměrům stěžovatel podal odvolání,
která žalovaný zamítl s odůvodněním, že postup celního úřadu byl správný
a jeho rozhodnutí jsou zákonná.
Stěžovatel následně napadl obě rozhodnutí žalovaného žalobou u městského
soudu. Shodně jako v odvoláních proti dodatečným platebním výměrům zde namítal,
že celně technická laboratoř postupovala v hrubém rozporu s používanými postupy
a metodami při odběru tabákového vzorku, při nakládání s ním, při jeho kondiciaci
a uložení. Zásadně nesouhlasil se závěrem, že nemohlo dojít k degradaci odebraného
vzorku, a s tvrzením, že vzorek byl dostatečně reprezentativní. Dále poukazoval na účel
použití dovezeného zboží, tedy na jeho charakter surového tabáku (jeho zbytku) určeného
pro průmyslové zpracování. Postupem celních orgánů mělo být dotčené zboží zdaněno
dvakrát, tj. jako surovina i jako finální výrobek. Městský soud neshledal žalobu důvodnou
a zamítl ji. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že celně technická laboratoř nemusela
postupovat podle stěžovatelem zmíněné technické normy ČSN, která není obecně
závazná. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že celně technická laboratoř postupovala
s dostatečnou opatrností a kvalifikovaně. Dále dospěl k závěru, že správní orgány
postupovaly v souladu se zákonem, když jim podkladem pro rozhodnutí byl předmětný
odborný posudek celně technické laboratoře ve spojení s výsledky prověření
technologického postupu dodavatele dováženého zboží. Účel dováženého zboží nebylo
podle městského soudu možno vzít v potaz, neboť jej rozlišuje až zákon č. 353/2003 Sb.,
o spotřebních daních, účinný od 1. 1. 2004, ovšem předmětné zboží bylo dováženo
již v roce 2003, proto se nová právní úprava na projednávanou věc nepoužije. Soud
neshledal důvodnou ani žalobní námitku dvojího zdanění. Dle jeho názoru byl dovážený
tabákový odpad zdaněn v souladu se zákonem o spotřebních daních, a pokud došlo
rovněž ke zdanění cigaret vyrobených z tohoto zboží, bylo na stěžovateli, aby požádal
o vrácení daně a prokázal, že takto byly zdaněny výrobky ze suroviny, která již předmětem
daně byla.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel opírá kasační
stížnost o důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.,
tj. poukazuje na nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], namít á zmatečnost řízení spočívající
v tom, že soud byl nesprávně obsazen [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], a rozsudek krajského
soudu dle jeho názoru též trpí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku
jeho důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Obsahově námitky tomuto určení odpovídají
s tím, že stěžovatel kasační stížnost podává též z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, byl porušen zákon v ustanovení o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu městský
soud napadené rozhodnutí měl zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná.
Dle ustanovení §86 odst. 1 celního zákona nestanoví-li zvláštní zákon jinak, může celní
úřad na žádost osoby, která žádá o přidělení celně schváleného určení zboží (dále jen "žadatel"),
umožnit žadateli zkontrolovat zboží předložené celnímu úřadu nebo z něho odebrat vzorky, je-li to nutné
k jeho ztotožnění, určení sazebního zařazení a ke zjištění jeho vlastností. Ke stejným účelům může
odebírat vzorky také celní úřad, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, a to i bez souhlasu žadatele.
Podle §86 odst. 5 celního zákona kontrola zboží a odběr vzorků musí být provedeny
pod dohledem celního úřadu, který rovněž stanoví způsob nakládání a postupy, které mají být
v konkrétním případu použity, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Podle odst. 7 téhož
ustanovení při manipulaci nebo použití vzorků jsou osoby provádějící tyto úkony povinny dbát pokynů
celního orgánu. Dojde-li při analýze vzorků k jejich zničení nebo nenávratné ztrátě, má se za to, že celní
dluh nevznikl.
V souladu s ustanovením §115 písm. b) celního zákona celní úřad je oprávněn ověřovat
správnost přijatých celních prohlášení. Za tímto účelem může kontrolovat zboží a za účelem podrobné
kontroly nebo analýzy odebírat vzorky.
Úvodní a zásadní námitka uvedená stěžovatelem v kasační stížnosti směřuje
proti postupu celních orgánů, které se měly dopustit při odběru, další manipulaci
a hodnocení odebraného vzorku dováženého zboží hrubých pochybení, majících vliv
na objektivitu a správnost výsledků odborného posudku celně technické laboratoře,
jakožto zásadního podkladu pro prokázání skutečného stavu věci . Oprávnění celního
úřadu k odebírání vzorků, a to výslovně i k určení sazebního zařazení zboží a k ověření
správnosti přijatých celních prohlášení, vyplývá z výše citovaných ustanovení §86
odst. 1 a §115 písm. b) celního zákona. Toto samotné oprávnění stěžovatel nikterak
nepopírá. Zpochybňuje však správnost postupu celních úřadů.
Městský soud v napadeném rozsudku podrobně vylíčil postup celních orgánů,
především pak celně technické laboratoře, a dospěl k závěru, že tento postup byl zákonný.
Zdůraznil, že celně technická laboratoř neměla povinnost postupovat přesně
podle českých technických norem, které nejsou podle ustanovení §4 odst. 1 zákona
č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, obecně závazné. Považoval za dostačující,
že odborný posudek byl zpracován orgánem k tomu odborně způsobilým a odběru byl
přítomen zástupce stěžovatele, který svým podpisem stvrdil souhlas se způsobem odběru
i totožnost vzorku s kontrolovaným zbožím. K postupu celně technické laboratoře
při nakládání, kondiciaci a uložení vzorků městský soud výslovně uvedl, že nemuselo být
postupováno podle české technické normy, když současně z obsahu spisového materiálu
vyplývá, že celně technická laboratoř postupovala s dostatečnou opatrností
a kvalifikovaně. V návaznosti na to pak zdůraznil podpůrnou povahu posudků
zpracovávaných tímto odborným pracovištěm, tedy že závěr těchto posudků není
rozhodnutím o sazebním zařazení zboží, ale pouze podkladem takového rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se s uvedeným závěrem městského soudu
neztotožnil.V dané věci není pochyb o tom, že výsledek posouzení vzorku celně
technickou laboratoří je pro rozhodnutí určující. Sám žalovaný pak ve svém rozhodnutí
uvádí (str. 5 odst. 3), že „vzhledem k absenci jakéhokoli objektivního měřitelného kriteria
pro rozlišení tabáků položek 2401 20 a 2401 30 v legislativě, vycházela celně technická laboratoř
z kritéria velikosti části, což je jediné kritérium, které lze použít“. Výsledek analýzy vzorku
vypracované celně technickou laboratoří byl jediným a zásadním podkladem
pro provedení zařazení zboží celním úřadem, včetně použití Všeobecných pravidel
pro interpretaci harmonizovaného systému a Vysvětlivek ke kombinované nomenklatuře.
Požadavek stěžovatele na vyloučení veškerých faktorů, které by mohly negativně ovlivnit
vzorek před či při jeho analýze je proto zcela legitimní.
Dále je třeba zdůraznit, že stěžovatel od počátku správního řízení (a stejně tak
v řízení před správními soudy) zpochybňoval objektivitu a správnost posudku celně
technické laboratoře námitkami směřujícími proti nakládání s odebraným vzorkem.
Stěžovatel již v odvolání proti prvostupňovým dodatečným platebním výměrům uváděl,
že odebrané množství, způsob uložení vzorku, způsob přepravy, vlhkost vzduchu
i vlhkost vzorku mají vliv na homogennost jednotlivých částí vzorků a tím i na výsledek
zkoušky. Dále uvedl konkrétní námitky proti množství odebraných vzorků, způsobu
převozu vzorků a vlhkosti vzduchu v celně technické laboratoři, tyto námitky uplatnil
i v žalobě. Odkaz městského soudu na nezávaznost techni ckých norem a na přítomnost
stěžovatele u odběru vzorků a jeho potvrzení o totožnosti vzorků s kontrolovaným
zbožím není bez dalšího způsobilý prokázat nedůvodnost uvedených námitek. Stěžovatel
skutečně argumentoval i obsahem technických norem a metodami s družení Coresta,
avšak uváděl je jako podporu pro svá tvrzení, že se vzorky nebylo manipulováno tak,
aby nedošlo ke zkreslení výsledků jejich analýzy. Jinými slovy netvrdil, že výsledek
posouzení celně technické laboratoře není objektivní pouze z toho důvodu, že nebyly
formálně použity technické normy (metody sdružení Coresta), ale pro nesprávné
zacházení se vzorky, které se neopatrným uložením (pouze do papírové obálky vyztužené
textilem) při transportu mohly poškodit a skladováním v neodpovídajících podmínkách
mohlo dojít k narušení jejich homogennosti. Tato námitka je dle názoru Nejvyššího
správního soudu zásadní a způsob jejího posouzení městským soudem není dostatečný,
neboť nedává odpověď na stěžovatelem namítané skutečnosti, když uvádí, že „z obsahu
spisového materiálu vyplývá, že celně technická laboratoř postupovala s dostatečnou opatrností
a kvalifikovaně“. Stejně tak pro posouzení uvedených námitek není podstatné, že stěžovatel
byl přítomen odběru vzorků a potvrdil totožnost odebraných vzorků s kontrolovaným
zbožím, neboť jeho námitky směřovaly proti množství odebraného vzorku a následnému
zacházení se vzorky, nikoliv proti totožnosti analyzovaných vzorků s předmětným
zbožím. Namítané pochybení celních orgánů při odběru, manipulaci a hodnocení vzorku
dotčeného zboží tak nebylo městským soudem uspokojivým způsobem posouzeno
a Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku kasační stížnosti důvodnou.
Je též nutno souhlasit se stěžovatelem v tvrzení, že městský soud se žádným
způsobem nevypořádal s jeho důkazním návrhem týkajícím se rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 31 Ca 136/2005. Zcela obecně lze
konstatovat povinnost soudu vypořádat se s každým z navržených důkazů, je však
v pravomoci soudu rozhodnout, který z nich provede či nikoli (§52 odst. 1 s. ř. s. ).
V případě zamítnutí důkazního návrhu je namístě uvést důvody takového závěru,
což městský soud neučinil. Námitka stěžovatele je tedy též důvodná, přestože není
pochyb o tom, že v řízení nebyl dán důvod k jeho přerušení dle §46 odst. 1 s. ř. s.
a městský soud nebyl rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové vázán. Vzhledem
k totožnosti stěžovatele a uplatněných námitek je podrobnější vyhodnocení vlivu závěrů
Krajského soudu v Hradci Králové na řízení před městským soudem otázkou vhodnosti.
Otázku správnosti sazebního zařazení zboží v této fázi řízení Nejvyššímu
správnímu soudu nepřísluší přezkoumávat. Jelikož byly shledány faktické vady
předchozího řízení, které zapříčinily nespolehlivost podkladů rozhodnutí celního úřadu,
nelze vyloučit, že jakékoli další právní úvahy postavené na těchto předpokladech nejsou
též chybné. Ačkoli teoreticky je možno dospět ke správným závěrům na základě chybných
předpokladů a premis, ve správním řízení nelze takovýto postup za žádný ch okolností
aprobovat.
Nejvyšší správní soud považuje pro úplnost za nutné vyjádřit se k odkazu
stěžovatele na rozsudek městského soudu ze dne 15. 2. 2007, č. j. 10 Ca 186/2005 – 204,
který se zabýval povinností celních úřadů při odběru vzorků postupovat dle interního
normativního aktu vydaného generálním ředitelem Generálního ředitelství cel, dále
označovaným jako SPČ 1/2000. Tento předpis upravuje pracovní postup při manipulaci
se vzorky zboží k zajištění jeho totožnosti, určení sazebního zařazení a ke zjištění
jeho vlastností. V případě, na který stěžovatel odkazuje, městský soud dospěl k závěru,
že celní úřad byl povinen dle zmíněného interního předpisu při odběru vzorků
postupovat a byl zde stanoveným postupem vázán, tento názor potvrdil v řízení o kasační
stížnosti i Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 45/2007- 251
(publikovaný pod č. 1383/2007 Sb. NSS). Ve zde projednávané věci však stěžovatel
netvrdil, že byl zkrácen na svých právech nedodržením uvedeného interního předpisu
ze strany správního orgánu. Soud je v řízení ve správním soudnictví vázán dispoziční
zásadou, tj. napadené rozhodnutí přezkoumává pouze v mezích žalobních bodů,
s výjimkou nicotnosti a nepřezkoumatelnosti, ke kterým přihlíží ex offo. Neaplikováním
vnitřního předpisu se rozhodnutí celního úřadu ani žalovaného nestalo nicotným
ani nepřezkoumatelným, správní soud tedy neměl možnost při posuzování zákonnosti
tuto skutečnost hodnotit. Je však zřejmé, že v případě, kdy by došlo k dalšímu posouzení
vzorků před správním orgánem, bylo by zcela namístě tento interní předpis použít
a vyhnout se tak dalším případným námitkám stěžovatele.
Tento vnitřní předpis (ve znění účinném od 15. 1. 2000) upravuje
ve svých jednotlivých článcích postup při odběru vzorků (čl. II.), jejich přepravě (čl. III.),
rozboru vzorku v celně technické laboratoři (čl. IV.) a rovněž skladování vzorků (čl. V.).
Bližší podrobnosti pak stanoví přílohy tohoto vnitřního předpisu. V příloze 1 je upraven
postup při odběru vzorku, a to mimo jiné i určením postupu odběru průměrného vzorku
zboží v pevném skupenství, kdy je přesně vymezeno, z kolika míst balení se odběr
provádí, kde se tato místa nacházejí a rovněž jaká se používají odběrová zařízení. Dále
je zde stanoveno jaké množství vzorku je třeba odebrat, aby byl vzorek reprezentativní
(v odst. 12 výslovně uveden i tabák) , a jakým způsobem vzorek zapečetit. V příloze č. 6
jsou vymezeny typy vzorkovnic, které je třeba užít pro jednotlivé druhy odebíraných
vzorků, a to vedle dalších i pro vzorky tabá ku (viz odst. 4 in fine). Z uvedeného vyplývá,
že pokud by celní úřad postupoval při odběru vzorků dle těchto pravidel, zcela bez potíží
může vyvrátit případné námitky daňových subjektů týkající se negativních vlivů
při odběru, zacházení se vzorky či při jejich uskladnění.
Stěžovatel dále namítá, že účelu a smyslu zákona o spotřebních daních odporuje
postup, kdy plátce daně zaplatí daň v okamžiku, kdy doveze surovinu pro výrobu
finálního zboží, které následně rovněž zdaní. Zákon o spotřebních daních dle st ěžovatele
nemá řešit otázku dvojího zdanění. K tomu zdejší soud uvádí, že primární účel a smysl
zákona v takové regulaci skutečně hledat nelze, na druhou stranu však žádná právní
norma nemůže být zcela dokonalá a není schopna postihnout veškeré skutkové situace,
ke kterým může docházet. V praxi tak mohou nastat i případy, kdy se provedení
sazebního zařazení zboží, rezultující ve vyměření daně, jeví být zákonným a správným
a až následně subjekt v pozici plátce daně prokáže, že předmětné zboží bylo zdaněno ví ce
než jedenkrát. Postup skrze dvojí zaplacení daně a následné vrácení jedné z nich
je skutečně prvotně nelogickým a nehospodárným, ovšem v některých případech může
být jediným možným řešením vzniklé skutkové situace. Je-li tedy tento postup zcela
ojedinělý a současně je prokázána jeho důvodnost, není třeba jej bez dalšího mít
za nezákonný. Předmětem soudního přezkumu v projednávané věci je ověření správnosti
a zákonnosti postupu celních orgánů směřujícího k vydání rozhodnutí o povinnosti
stěžovatele zaplatit daň. Za situace, kdy byl tento postup shledán vadným, není možno
současně rozhodnout o tom, zda došlo ke správnému sazebnímu zařazení dováženého
zboží a toto mělo být předmětem spotřební daně či nikoli. Teprve na základě správného
procesního postupu může být posouzena správnost sazebního zařazení zboží, potažmo
důvodnost vydaných dodatečných platebních výměrů. V této fázi řízení proto ani o této
otázce rozhodnout nelze.
Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele týkající se zmatečnosti řízení
před městským soudem způsobené nesprávným obsazením senátu 7 Ca. Je pravdou,
že v průběhu řízení byla věc přidělena JUDr. Ivance Havlíkové namísto původního
soudce JUDr. Ladislava Hejtmánka (čl. 61 spisu městského soudu) , ovšem tato změna
nebyla provedena svévolně. Ze záznamu ve spisu městského soudu jednoznačně vyplývá,
že věc byla přidělena jinému soudci na základě změny č. 16 rozvrhu práce městského
soudu pro rok 2006, dle jehož bodu II. byla JUDr. Ivanka Havlíková přeřazena
s účinností od 1. 6. 2006 do oddělení 7 Ca jako předsedkyně senátu, což bylo Nejvyšším
správním soudem ověřeno. Stalo se tak z důvodu dočasného přidělení soudce
JUDr. Ladislava Hejtmánka k Nejvyššímu správnímu soudu pro období od 1. 6. 2006
do 31. 12. 2006. Je tedy zřejmé, že soud byl po c elou dobu řízení správně obsazen,
vždy ve složení senátu, které zcela odpovídalo aktuálnímu rozvrhu práce městského
soudu (§42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění). Výzvou
ze dne 22. 12. 2005 byl stěžovatel obecně poučen o tom, že může namítnout podjatost
soudce. Podjatost ani nesprávné obsazení senátu však stěžovatel v řízení před městským
soudem nenamítl. Neučinil tak ani po předvolání k ústnímu jednání podepsaném
JUDr. Ivankou Havlíkovou, přičemž po doručení tohoto předvolání sděloval soudu
skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci, námitku nevznesl ani v průběhu ústního
jednání. Za těchto okolností nelze předmětnou námitku st ěžovatele považovat
za důvodnou, neboť stěžovatel nebyl zkrácen na žádném ze svých práv a Nejvyšší správní
soud neshledal z úřední povinnosti žádnou okolnost způsobující zmatečnost napadeného
rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud žalobu
stěžovatele zamítl v rozporu se zákonem, což stěžovatel v kasační stížnosti důvodně
namítal. Byl naplněn důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť městský soud
se nevypořádal dostatečně přesvědčivě se stěžejní žalobní námitkou, ve které stěžovatel
zpochybňoval objektivitu a správnost posudku celně technické laboratoře z důvodu
nesprávného nakládání s odebraným vzorkem. Nejvyšší správní soud proto rozsudek
městského soudu pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Městský soud je v dalším řízení povinen v souladu s vysloveným právním názorem
Nejvyššího správního soudu znovu posoudit žalobní návrh stěžovatele a rozhodnout
též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2, 3 s. ř. s.) .
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu