ECLI:CZ:NSS:2008:9.ANS.2.2008:51
sp. zn. 9 Ans 2/2008 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: Občanské sdružení SALAMANDR, se sídlem Košíky 122, Traplice,
zastoupeného JUDr. Janou Staškovou, advokátkou se sídlem Nádražní 30,
Uherské Hradiště, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída
Tomáše Bati 3792, Zlín, ve věci ochrany proti nečinnosti, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2007, č. j. 9 Ca 142/2006 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele JUDr. Janě Staškové, advokátce se sídlem
Nádražní 30, Uherské Hradiště, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
ve výši 4800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnut í.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
v záhlaví označeného pravomocného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“), jímž byla odmítnuta jeho žaloba, resp. návrh učiněný ústně při jednání
městského soudu dne 25. 10. 2006 ve věci pod sp. zn. 9 Ca 102/2005, kterým se domáhal
ochrany proti nečinnosti, jež mu měl soud poskytnout vydáním rozhodnutí o uložení
povinnosti žalovanému krajskému úřadu rozhodnout o námitkách žalobce proti zařazení
staveb označených jako F1 – F8 v územním plánu obce Košíky. Uvedený návrh
však nebyl v žalobě vedené pod sp. zn. 9 Ca 102/2005, která se týkala jiného předmětu
řízení, uplatněn a nebyl ani blíže upřesněn při jednání městského soudu dne 25. 10. 2005.
S přihlédnutím k těmto skutečnostem, jakož i k tomu, že z podkladů předložených
stěžovatelem (z řady jeho podání a stížností), ani z podkladů a listin poskytnutých
Krajským úřadem Zlínského kraje, nebylo možno vymezit, jaké podání
je oněmi předmětnými námitkami, o nichž má žalovaný rozhodnout, a zda je vůbec
Krajský úřad Zlínského kraje správně označen jako žalovaný, vydal městský soud usnesení
ze dne 2. 8. 2007, č. j. 9 Ca 142/2006 – 23, kterým stěžovatele vyzval k upřesnění
jeho návrhu. V uvedeném usnesení současně poskytl stěžovateli poučení podle §37
odst. 5 a §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) s tím, že nebude-li přes tuto výzvu podání
ve stanovené lhůtě o praveno nebo doplněno a v řízení nebude možné
pro tento nedostatek pokračovat, městský soud řízení o takovém podání usnesením
odmítne.
Stěžovatel – přes uvedené poučení – na danou výzvu městského soudu nereagoval,
čímž neposkytl žádnou věcnou součinnost v tom, aby bylo možno jeho žalobní návrh
projednat, a proto městský soud postupoval podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a napadeným usnesením ze dne 30. 8. 2007, č. j. 9 Ca 142/2006 – 26, podaný návrh
stěžovatele odmítl pro neodstranitelné vady podání. V řízení nebylo z uvedených
důvodů možno pokračovat a usuzovat na poskytnutí určité, konkrétní ochrany;
nadto bez upřesnění žaloby nebylo vůbec možné usuzovat na splnění procesních
podmínek podaného návrhu (lhůta, označení žalovaného, podmínky pro podání žal oby
proti nečinnosti apod.).
V kasační stížnosti neoznačil stěžovatel konkrétní zákonné důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. a konstatoval pouze, že při jednání dne
25. 10. 2006 předsedkyně senátu odmítla danou věc řešit a tvrdila, že městský soud není
příslušný věc projednávat a celá záležitost bude postoupena příslušnému soudu.
Proto stěžovatel na výzvu městského soudu obsaženou ve shora citovaném usnesení
ze dne 2. 8. 2007 nereagoval, resp. reagoval toliko podáním stížn osti na bezdůvodné
průtahy a podezření na neetické chování předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové,
v níž označil chování jmenované soudkyně za podivné, a současně uvedl následující:
„Od počátku považuji chování JUDr. Řehákové za úmysl uvádět mou osobu v nejistotu
a tak jak soudkyně OS v Uh. Hradišti soudružka Veselá, přesvědčit mě že jsem blázen. Plochy F1 –
F8 jsou součástí organizovaného podvodu a v této době proti mně soudruzi opět rozjeli psychický teror /od
roku 1948 se nezměnili a jsou stále u moc i/…“. Současně uvedl, že své následné podání ze dne
17. 10. 2007 považuje za naprosto dostačující k objasnění všech skutečností celého
případu, a závěrem navrhl, aby byl Nejvyšším správním soudem vydán následující
rozsudek: „Určuje se, že usnesení obce Košíky č. 3/2002 ze dne 13. 6. 2002 se zrušuje v části bodu 2,
týkající se ploch F1 - F8“.
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž navrhl přiznání odkladného účinku
jeho kasační stížnosti. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008,
č. j. 9 Ans 2/2008 – 46, nebylo jeho návrhu vyhověno, neboť stěžovatel nijak neosvědčil
ve smyslu ustanovení §73 s. ř. s., ve spojení s §107 s. ř. s., skutečnosti,
které by potvrzovaly možnost vzniku výjimečného a závažného stavu, který by již nebylo
možno v dalším běhu času nijak odčinit.
Žalovaný se k předložené kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené
usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2,
3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelem je tvrzen důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 p ísm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí
nebo o zastavení návrhu, jenž je ve vztahu k ostatním důvodům podle písm. a) až d)
téhož ustanovení důvodem speciálním. Je-li dán důvod podle písm. e), vylučuje to důvody
podle písm. a), c) a d), neb oť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu
nebo o zastavení řízení v každém případě i tehdy, byla-li v něm krajským či městským
soudem nesprávně posouzena právní otázka ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s, bylo-li řízení u soudu zmatečné ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
nebo je-li rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je u kasační stížnosti proti rozhodnutí
krajského či městského soudu o odmítnutí návrhu (na zahájení řízení) nebo o zastavení
řízení z povahy věci vyloučen, když se v obou těchto případech jedná sice o rozhodnutí,
jímž se řízení před soudem končí, ovšem nikoli o rozhodnutí ve věci samé. Přitom toliko
rozhodnutími soudu ve věci samé lze posuzovat vady řízení před správním orgánem,
včetně nepřezkoumatelnosti jeho správního rozhodnutí, jak jsou definovány jako důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
S ohledem na tyto skutečnosti a při znalosti toho, že městský soud n apadeným
usnesením žalobu stěžovatele odmítl, proto považoval Nejvyšší správní soud za rozhodný
důvod kasační stížnosti uvedený pod ustanovením §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
přičemž pro posouzení zákonnosti daného usnesení bylo nutno posoudit postup
městského soudu, který podanou žalobu s poukazem na ustanovení §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. odmítl.
V důsledku přísné dispoziční zásady v řízeních před správními soudy procesní
úkony účastníka řízení zásadním způsobem ovlivňují zahájení řízení, jeho průběh
i samotné rozhodnutí. Je-li proto podán návrh (žaloba), pak musí takové podání splňovat
především obecné obsahové náležitosti podání, jež upravuje §37 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož z každého podání musí být zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí,
proti komu směřuje, co navrhuje, musí být podepsáno a datováno. Vedle uvedených
obecných náležitostí je však nutno ještě splnění náležitostí, které pro příslušný návrh
(žalobu) vyplývají i ze zvláštních ustanovení o řízení v části třetí hlavy druhé s. ř. s. Nejde
přitom o to, aby krajské soudy formalisticky trvaly na naplnění litery zákona, ale o to,
aby žaloba mohla být dostatečným podkladem pro poskytování spravedlivé ochrany
veřejným subjektivním právům v rámci soudního řízení.
V řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti kromě oněch obecných náležitostí
musí žalobce uvést i další náležitosti, mezi které podle §80 odst. 3 s. ř. s. patří:
a) označení věci, v níž se žalobce ochrany proti nečinnosti domáhá,
b) vylíčení rozhodujících skutečností,
c) označení důkazů, jichž se žalobce dovolává,
d) návrh výroku rozsudku.
S ohledem na skutečnost, že návrh stěžovatele, učiněný během ústního jednání
ve věci vedené pod sp. zn. 9 Ca 102/2005 a následně městským soudem ještě během
daného jednání vyloučený k samostatnému projednání (viz protokol o jednání ze dne
25. 10. 2005, č. j. 9 Ca 102/2005 – 90), tyto náležitosti neobsahoval, městský soud zcela
po právu stěžovatele vyzval k tomu, aby odstranil vady svého podání a doplnil
ho v intencích ustanovení §80 odst. 3 s. ř. s. Pokud stěžovatel posléze nereagoval,
resp. reagoval stížností na předsedkyni senátu JUDr. Řehákovou, avšak bez toho,
aniž odstranil vytýkané vady v podobě absence zákonem požadovaných náležitostí žaloby
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, nezbylo městskému soudu než daný návrh
odmítnout.
Samo podání učiněné stěžovatelem během shora uvedeného jednání nebylo
způsobilé k meritornímu rozhodnutí, neboť nebylo možno zjistit, a to ani porovnáním
a posouzením veškerých podání stěžovatele, čeho přesně se stěžovatel na základě
svého návrhu domáhá. Nejvyšší správní soud se proto s postupem městského soudu
ztotožňuje a konstatuje, že stěžovatel sice na výzvu městského soudu reagoval (viz výše
uvedená stížnost), nicméně vytýkané vady žaloby neodstranil a jeho podání tak zůstalo
i nadále neurčité a nesrozumitelné. Po marném uplynutí lhůty stanovené k odstranění
nedostatků podání stěžovatele, a to vzdor poučení soudu o následcích nevyhovění
této výzvě, proto nezbylo než takové podání (žalobu) stěžovatele bez dalšího odmítnout ,
neboť jde o nedostatek podmínek řízení, pro který nelze v řízení pokračovat [§37 odst. 5
s. ř. s. a §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ]; srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 8. 2003, č. j. 4 Ads 35/2003 – 28, www.nssoud.cz.
Lze tedy uzavřít, že postupem městského soudu stěžovatel nebyl zkrácen
na svých právech, když mu byla dána dostatečná možnost pro to, aby jednoznačně určil,
co v řízení požaduje, a to způsobem a při splnění požadavků zákonem předvídaných.
V tomto ohledu Nejvyšší správní soud připomíná judikaturu Ústavního soudu,
z níž vyplývá, že práva na soudní ochranu je nezbytné se domáhat stanoveným způsobem
(čl. 36 Listiny základních práv a svobod), odmítne-li se soud zabývat podáním,
které evidentně nesplňuje náležitosti stanovené pro žalobu, nelze takový postup soudu
vytknout jako odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae); srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 20. 2. 1995, sp. zn. IV. ÚS 145/94, publikovaný pod č. 11 Sb. n. u. US,
sv. 3, str. 57. Je nutno též konstatovat, že ochrana proti nečinnosti u soudu neslouží
k vynucení jiného konání správního orgánu, než je vydání rozhodnutí nebo vydání
osvědčení (§79 odst. 1 s. ř. s.) a nelze se jejím prostřednictvím dovolávat vydání
rozhodnutí určitého obsahu tak, jak to činí stěžovatel; srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2004, č. j. 7 Afs 33/2003 – 80, publikovaný
pod č. 456/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz. V řízení o žalobě proti nečinnosti správního
orgánu jde v podstatě pouze o výzvu k vydání meritorního rozhodnutí, které správní
orgán opomenul nebo odmítl vydat.
K námitce stěžovatele vycházející z toho, že vady svého podání neodstranil,
neboť v návaznosti na jednání městského soudu d ne 25. 10. 2006 ve věci
pod sp. zn. 9 Ca 102/2005 předpokládal, že městský soud není příslušný věc projednávat
a celá záležitost bude postoupena příslušnému soudu, uvádí Nejvyšší správní soud
následující:
S ohledem na obsah návrhu stěžovatele nebylo v době jednání městského soudu
ve shora citované věci možné zcela jednoznačně určit místní nepříslušnost městského
soudu, resp. místní příslušnost soudu jiného. Ostatně z protokolu o jednání
ani nic takového nevyplývá a i v případě, že by stěžovateli byla taková informace během
ústního jednání sdělena, nezbavilo ho to nutnosti vyhovět výzvě městského soudu
a vytýkané vady žaloby odstranit tak, aby byla projednatelná, přičemž současně
se specifikací svého návrhu mohl namítnout i případný nedostatek místní příslušnosti
městského soudu. Nedostatek místní příslušnosti soudu, který ve věci rozhodoval,
namítaný až po vydání rozhodnutí, resp. až v kasační stížnosti proti tomuto rozhodnutí
totiž zásadně nezpůsobuje zmatečnost řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a není
tak důvodem pro zrušení daného rozhodnutí. Případná místní nepříslušnost soudu
by byla zhojena pomocí zásady perpetuatio fori (trvání místní příslušnosti),
k jejíž aplikovatelnosti se Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém usnesení ze dne
12. 6. 2003, č. j. Nad 52/2003 - 28, publikovaném pod č. 27/2003 Sb. NSS,
www.nssoud.cz, s tím, že jako obecná právní zásada se užije i ve sféře správního
soudnictví.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatele
uplatněné ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. jako důvodné,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu p rvní,
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému žádné náklady řízení
nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zás tupci stěžovatele,
který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. V předmětné věci Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni
přiznal náhradu nákladů podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b)
a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, s počívající
v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání
soudu týkající se věci samé) v částce 4200 Kč a v náhradě hotových výdajů v částce
600 Kč, tj. celkem v částce 4800 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu k rukám zástupkyně stěžovatele do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu