ECLI:CZ:NSS:2008:9.AS.22.2008:45
sp. zn. 9 As 22/2008 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobkyně: MUDr. M. V., zastoupená JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem
Veselá 37, Brno, proti žalovanému: Magistrát města Brna, odbor územního a
stavebního řízení, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 21. 1. 2005, č. j. OÚSŘ U 05/00785, ve věci umístění stavby, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 1. 2008, č. j. 30 Ca 278/2007
– 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadla v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územní ho a stavebního řízení
(dále jen „žalovaný“), ze dne 21. 1. 2005, č. j. OÚSŘ U 05/00785.
Rozhodnutím odvolacího orgánu bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a současně
potvrzeno územní rozhodnutí Úřadu městské části Brno – sever, odboru územního
rozvoje a výstavby (dále jen „stavební úřad“), ze dne 15. 11. 2004,
č. j. STU/04/0302146/000/008, o umístění stavby č. 252 pro stavbu nazvanou: stavba
46
rodinného domu s garáží umístěná na pozemku p. č. 391, stavba plynové, vodovodní
a kanalizační přípojky umístěná na pozemku p. č. 391 a 517, stavba vjezdu umístěná
na pozemku p. č. 391 a stavba sjezdu z pozemku p. č. 391 na pozemek komunikace
p. č. 517, k ú. S., při ul. P.K. v B.
Napadeným rozsudkem krajský soud přezkoumal výše citované rozhodnutí
žalovaného odvolacího orgánu a stěžovatelkou podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl
podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka, jakožto
účastnice předmětného správního řízení, nebyla zkrácena na svém právu uplatnit námitky
a připomínky k zamýšlenému umístění shora specifikované stavby na sousedním
pozemku, a v této souvislosti poukázal i na to, že není výrazem nerovnosti práv, jestliže
jednomu vlastníkovi je povoleno umístění stavby na jeho pozemku, byť obsahem práva
vlastnit a využít pozemek není jakékoliv libovolné využití. Využití ke stavbě předpokládá
podrobit se zákonem předepsanému povolovacímu řízení. Tomu se stavebník podřídil
a stavební úřad posuzoval i konkrétní dopady umísťované stavby na sousední stavbu
z hlediska stěžovatelkou ve lhůtě uplatněných námitek a vypořádal se s nimi v souladu
s ustanovením §39 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů.
Kasační stížnost proti uvedenému rozsudku krajského soudu stěžovatelka podala
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nejprve
připomněla skutečnost, že v předmětné věci Nejvyšší správní soud již jednou rozhodoval
a svým rozsudkem ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 10/2007 – 89, přisvědčil její námitce
týkající se odnětí možnosti jednat před krajským soudem. Předchozí rozsudek krajského
soudu ze dne 27. 10. 2006, č. j. 30 Ca 75/2005 – 59, byl proto zrušen a věc byla soudu
vrácena k dalšímu řízení, aniž by se Nejvyšší správní soud zabýval ostatními námitkami
stěžovatelky. Dle vyjádření stěžovatelky však krajský soud své pochybení napravil ryze
formálně, když během nařízeného jednání dne 2. 1. 2008 stěžovatelku odmítl respektovat
jako plnohodnotného účastníka řízení, odmítl ji vyslechnout a teprve na žádost a naléhání
jejího právního zástupce jí umožnil alespoň vyjádřit se k listinným důkazům. Ústnímu
jednání tedy byla stěžovatelka přítomna bez možnosti aktivně se tohoto jednání
zúčastnit, přičemž krajský soud rozhodl zcela shodně jako dne 27. 10. 2006 a zamítnutí
žaloby také stejně odůvodnil. V tomto ohledu proto stěžovatelka uplatnila své kasační
námitky též shodně jako v předchozí kasační stížnosti a trvá na tom, že j í byla odňata
možnost jednat před soudem s odkazem na její statickou přítomnost u jednání dne
2. 1. 2008, jehož průběh považuje za nedůstojný, chováním krajského soudu se cítila
velmi poškozena a ponížena.
Z výše uvedeného stěžovatelka dovozuje nezákonnost napadeného rozsudku
krajského soudu, vůči němuž uplatnila i další námitky. Předně poukázala na pouhé
ztotožnění se krajského soudu s vyjádřením odvolacího orgánu, který: „se na nižším stupni –
jako odvolací orgán – spokojil s přepsáním jednotlivých pasáží textu zamítnutého odvolání územního
rozhodnutí Stavebního úřadu Brno – sever.“ Dále stěžovatelka namítla, že v dané věci bylo
rozhodnuto bez ohledu na dokumentaci založenou ve spise, který navíc nebyl podle jejího
názoru veden v souladu se zákonem (absence seznamu dokumentace, číslování stránek
atd.). To vedlo k tomu, že předmětná dokumentace nebyla zajištěna tak, aby s ní nebylo
47
možné po provedení místního šetření dne 14. 9. 2004 manipulovat. Dané místní šetření
spojené s ústním jednáním stěžovatelka rovněž napadla s tím, že neproběhlo v souladu
se zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů.
Uvedla přitom, že stavební úřad nezajistil dostatek času na průběh místního šetření
spojeného s ústním jednáním (jednání trvalo pouze dvacet minut), přestože zákon jasně
připomíná, že je to poslední příležitost pro účastníky řízení vznést námitky a připomínky.
Do protokolu z jednání navíc nebyla referentkou stavebního úřadu zapsána žádná
z připomínek stěžovatelky, jejího poradce ing. arch. M., jakož i ostatních účastníků
jednání, a z tohoto pohledu považuje daný protokol za zcela „prázdný“. Krajský soud měl
vzít na vědomí, že jde o dvojdomek, u něhož je třeba architektonického sladění, a dále,
že v souvislosti s nepodsklepením nové přístavby dvojdomku a řešením odpadu
dešťových vod vsakem, jakož i neprovedením hydrogeologického průzkumu mohou
hrozit statické problémy, kterým je nutno předejít. V této souvislosti stěžovatelka dále
poukázala na skutečnost, že kombinovaný plynový kotel v sousední nemovitosti byl
stavebním úřadem povolen v blízkosti štítové zdi její nemovitosti s tím, že je nutné
upřesnit vlastnosti tohoto spotřebiče pro jeho bezpečnost. V závěru pak stěžovatelka
uvedla, že pokud by ji krajský soud u ústního jednání dne 2. 1. 2008 vyslechl
jako účastníka řízení, potvrdila by, že:
- ústní jednání s referentkou stavebního úřadu (Ing. K .) proběhlo neregulérně;
- dotčená referentka nerespektovala nebo zesměšňovala slovem i chováním
jak stěžovatelku, tak její technické poradce; navíc nedohlédla na doplnění
předepsané dokumentace ve spise a její vyhodnocení;
- stavební úřad nekontroluje provádění stavby a nedbá o zajištění bezpečnosti
nemovitosti stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů stěžovatelka žádá její kasační stížnosti vyhovět,
napadené rozhodnutí krajského soudu zrušit a vrátit jej k dalšímu řízení, ve kterém by
mohla uplatnit svá procesní práva.
Žalovaný odvolací orgán se k předložené kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil form ální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka uvedla důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze podat kasační stížnost z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soude m v předcházejícím
řízení. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze podat kasační stížnost pro vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo ž e při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
48
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za t akovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze podat kasační stížnost z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud přednostně zabýval námitkou týkající
se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Je-li totiž rozhodnutí nepřezkoumatelné,
lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu kasačním soudem, což ostatně vyplývá
již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky věcně
přezkoumat nelze. Nepřezkoumatelnost je tedy vadou natolik závažnou, že se jí soud
musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti
(viz shora).
Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č.j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS,
www.nssoud.cz) lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové
rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl,
tj. zda žalobu zamítl, odmítl, nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný.
Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění,
kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Za takové vady lze považovat případy,
kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, anebo případy,
kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost lze považovat i rozhodnutí, která vůbec neobsahují právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud neshledal důvody
pro vyslovení jeho nepřezkoumatelnosti. Z výroků napadeného rozsudku krajského
soudu lze jednoznačně zjistit, jak soud ve věci rozhodl, rozsudek neobsahuje výrok,
který by byl vnitřně rozporný, výrok a odůvodnění je možno od sebe rozlišit a z rozsudku
je také zřejmé, kdo je účastníkem řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nesouhlas
stěžovatelky s vlastním hodnocením soudu nemůže sám o sobě znamenat
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Důvody, pro které krajský soud shledal žalobu
nedůvodnou, z odůvodnění jeho rozsudku jsou seznatelné a vycházejí ze stěžovatelkou
specifikovaných žalobních bodů. V tomto ohledu napadenému rozsudku nelze vyčítat
ani stěžovatelkou namítané pouhé ztotožnění se krajského soudu se závěry žalovaného
odvolacího orgánu, resp. stavebního úřadu. Nejvyšší správní soud tedy námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí neshledal důvodnou.
Pokud jde o stěžovatelkou výslovně namítané odnětí možnosti jednat
před soudem, připomíná Nejvyšší správní soud, že v případě naplnění dané námitky
by se podle stávající judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 – 59, publikovaný pod č. 482/2005 Sb. NSS,
49
www.nssoud.cz) jednalo o jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. V daném případě však dle názoru
kasačního soudu touto vadou řízení před krajským soudem zatíž eno nebylo, neboť nelze
akceptovat námitku stěžovatelky, že byla sice přítomna jednání krajského soudu dne
2. 1. 2008, avšak bez možnosti aktivně se tohoto jednání zúčastnit.
S ohledem na skutečnost, že předmětné soudní jednání nelze nijak blíže
rekonstruovat, vycházel Nejvyšší správní soud především z protokolu o jednání ze dne
2. 1. 2008, č. j. 30 Ca 278/2007 – 25. Z tohoto dokumentu vyplývá, že krajský soud
nepřistoupil k provádění dokazování při jednání, neboť jej shledal nepotřebným,
a to s ohledem na zjištění skutkového stavu, jaký zde byl v době vydání rozhodování
žalovaného, jakož i charakter řízení před správními soudy, jenž je zásadně řízením
přezkumným. S tímto se zdejší soud ztotožňuje a pouze připomíná, že dokazování
se provádí v rozsahu, v jakém je soud považuje za nutné pro posouzení oprávněnosti
žaloby (§52 s. ř. s.). Dokazování ve správním soudnictví má totiž specifický charakter,
který je dán tím, že se nejedná o řízení nalézací, nýbrž řízení přezkumné, jenž má zajistit
kontrolu rozhodovací činnosti veřejné správy. Za situace, kdy krajský soud shledal úplnost
důkazů provedených správními orgány v prvním i druhém stupni předmětného územního
řízení (o umístění stavby) pro svůj závěr za postačující, nelze mu vytýkat, že při jednání
neprovedl dokazování a námitku stěžovatelky, že ji byla odňata možnost jednání před
soudem je tak třeba odmítnout. V předmětné věci ústní jednání proběhlo, jeho průběh
je zachycen v protokolu z jednání a tento jednoznačně dokládá nejen přítomnost
stěžovatelky na daném jednání, ale také její možnost vyjádřit se k projednávané věci,
která ji byla dána a které využila.
Pokud jde o námitku stěžovatelky vztahující se k ústnímu jednání spojenému
s místním šetřením dne 14. 9. 2004, Nejvyšší správní soud při jejím posouzení vycházel
z protokolu sepsaného stavebním úřadem a podepsaného mimo jiné i samotnou
stěžovatelkou. Na jeho základě je přitom nutno poznamenat, že v návaznosti
na provedené místní šetření a předloženou dokumentaci bylo z hlediska stavebního úřadu
možné vydat územní rozhodnutí. Ve vztahu k připomínkám stěžovatelky obsahuje
protokol poznámku o tom, že její písemné připomínky ze dne 13. 9. 2004 zůstávají
v platnosti a další předá písemně nejpozději následující den, tj. 15. 9. 2004,
neboť z důvodu dalšího jednání (na ulici T. v 10. 45 hod.) byl stavební úřad nucen
předmětné jednání předčasně skončit. Rozhodně tedy nelze říci, že by byl sepsaný
protokol „prázdný“ a že by stěžovatelka byla zbavena účinné možnosti hájit svá práva
a uplatnit své námitky a připomínky, jak předpokládá ustanovení §36 odst. 1 stavebního
zákona.
Tuto skutečnost považuje Nejvyšší správní soud za zásadní, a to bez ohledu
na charakter jednání a jeho celkovou atmosféru, na kterou stěžovatelka opakovaně
poukazuje s tím, že ji Ing. K. jednající jménem stavebního úřadu zesměšňovala či jinak
nerespektovala. V tomto ohledu je však třeba připomenout, že úroveň a určitá kultura
jednání s úřady obecně by měla být standardem a odrazem skutečnosti, že veřejné správa
je službou veřejnosti; ostatně zákon č. 500/2004 Sb., o správním řízení, účinný od 1. 1.
2006, v §4 odst. 1 výslovně stanoví, že každý, kdo plní úkoly vyplývající z působnosti
50
správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle
možností jim vycházet vstříc.
Vycházeje ze sepsaného protokolu, jakož i ze souvisejících písemností ve správním
spise, tedy Nejvyšší správní soud danou námitku neakceptoval s tím, že stavební úřad
na ústní jednání spojené s místním šetřením dne 14. 9. 2004 přizval všechny účastníky
řízení, včetně stěžovatelky, které s ohledem na časově omezenou délku předmětného
jednání umožnil uplatnit připomínky ještě následující den. Vedle možnosti samotného
uplatnění těchto připomínek a námitek však považuje zdejší soud za podstatné
rovněž jejich následné věcné vypořádání, ke kterému ze strany stavebního úřadu došlo
přímo v rozhodnutí o umístění stavby.
V této souvislosti navazujíce na stížní námitku týkající se jednak architektonického
sladění dvojdomku a jednak nutnosti hydrogeologického průzkumu v návaznosti
na nebezpečí statických problémů, Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že z poměrně
značného množství připomínek stěžovatelky byly právě tyto připomínky ze strany
stavebního úřadu zohledněny a v územním rozhodnutí bylo pro umístění a projektovou
přípravu stavby stanoveno (mimo jiné) následující: „Při zpracování následné projektové
dokumentace ke stavebnímu povolení doporučuje stavební úřad zvážit možnost optického členění přední
fasády domu s ohledem na již stávající nemovitost na pozemku p. č. 392/1, s kterým tvoří navrhovaná
stavba dvojdomek. Tohoto členění lze dosáhnout použitím různých materiálů, případně kombinací
tlumených barev“ (podmínka pod č. 20). „V následném stupni předložte hydrogeologický průzkum,
jeho závěry zohledněte v projektové dokumentaci pro stavební povolení, zejména s ohledem na vsak
dešťových vod a zakládání staveb“ (podmínka pod č. 21).
Ani v případě této námitky proto Nejvyšší správní soud nesdílí výhrady
stěžovatelky a toliko v obecné rovině podotýká, že územní říze ní, jehož výsledkem
je územní rozhodnutí, v daném případě konkrétně rozhodnutí o umístění stavby, reguluje
nakládání s územím tak, aby byl naplněn veřejný zájem na využití daného území,
a to při současném šetření zájmů soukromých. V daném případě je přitom využití území
v rámci územního plánování koncipováno jako plocha čistého bydlení
a takto je také stavba, o jejíž umístění v daném případě jde, pojata, jak ostatně uvedl
i stavební úřad ve svém rozhodnutí s tím, že nevybočuje nijak výrazně ze stávajícího
charakteru dané lokality a nezmění stávající účel a intenzitu využití území.
Hydrogeologické a statické problémy související s umístěním předmětné stavby, včetně
odvádění dešťových vod, by přitom měly být řešeny v navazujícím řízení o povolení dané
stavby.
Pokud jde o námitku týkající se umístění plynového kotle, kasační soud ve shodě
s krajským soudem odkazuje na to, že stěžovatelka tuto námitku v řízení před stavebním
úřadem neuplatnila v příslušné lhůtě podle (§36 odst. 3 stavebního zákona) a že se jedn á
o otázku, která není předmětem posuzování v územním řízení (§37 odst. 2 stavebního
zákona).
Konečně k námitce, že v dané věci bylo rozhodnuto bez ohledu na dokumentaci
založenou ve spise, který nebyl veden v souladu se zákonem, Nejvyšší správní soud uvádí,
že tato byla uplatněna poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, a proto tvoří
51
nepřípustné novum ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s., ke kterému se nepřihlíží.
Taktéž je tomu i v případě námitky směřující vůči tomu, že stavební úřad nekontroluje
provádění stavby a nedbá zajištění bezpečnosti nemovitosti stěžovatelky. Tato připomínka
jde navíc významně nad rámec samotného přezkumu, kdy soud v rámci správního
soudnictví vychází ze skutkového stavu zjištěného správním orgánem v době, kdy správní
orgán vydal rozhodnutí soudem přezkoumávané (§75 odst. 1 s. ř. s.).
S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud souhrnně konstatuje,
že v souzené věci nebylo prokázáno nerespektování účastnických práv stěžovatelky,
o jejichž námitkách bylo v předmětném územní řízení rozhodnuto v souladu
s ustanovením §39 stavebního zákona (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 31. 8. 2000, č. j. 7 A 89/98 – 35, publikované pod č. 767/2001 Soudní judikatury
ve věcech správních).
Nejvyšší správní soud proto předloženou kasační stížnost shledal
jako nedůvodnou a podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. ji zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch
neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému náklady řízení
nad rámec jeho činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu