ECLI:CZ:NSS:2008:9.AS.59.2007:141
sp. zn. 9 As 59/2007 - 141
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: TENET Europe s.r.o., se sídlem Biskupský Dvůr 2095/8, Praha 1,
zastoupeného Dr. Mgr. Danielem Mališem, LL. M., advokátem se sídlem Na Rybníčku 5,
Praha 2, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína
Čermáka 2a, Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Montblanc-Simplo GmbH,
se sídlem Hellgrundweg 100, Hamburg, Spolková republika Německo, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 11. 2005, zn. sp. O-193745, o zápisu přihlašovaného slovního
označení do rejstříku ochranných známek, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2007, č. j. 10 Ca 23/2006 – 86,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2007, č. j. 10 Ca 23/2006 – 86,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále
jen „žalovaný“), ze dne 28. 11. 2005, zn. sp. O-193745. Tímto rozhodnutím bylo
vyhověno rozkladu osoby zúčastněné na řízení (dále jen „namítající“) a ve výroku
změněno napadené rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „Úř ad“) ze dne
30. 6. 2004, sp. zn. O-193745, č. j. 17019/2004, jímž byly zamítnuty námitky namítajícího,
podané podle ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných
známkách (dále jen „zákon č. 137/1995 Sb.“). Žalovaný zmíněným rozhodnutím
[vydaným dle nově účinného zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále
jen „zákon č. 441/2003 Sb.“); k aplikaci obou právních předpisů viz dále] vyhověl
podaným námitkám, přihlášku ochranné známky „NORDBLANC“ stěžovatele zamítl
pro zboží ve třídách 18 a 25 dle mezinárodního třídění výrobků a služeb a postoupil
ji k zápisu pro výrobky ve třídě 28.
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V prvé řadě uvádí, že se městský soud
nevypořádal s namítanou vadou napadeného rozhodnutí žalovaného v podobě překročení
mezí správního uvážení, nýbrž se pouze omezil na neopodstatněnou výtku, že tvrzení
stěžovatele je obecně pojatou námitkou bez konkrétního skutkového tvrzení.
Jelikož neexistenci překročení mezí správního uvážení dále městský soud dovozoval
z argumentace nepřípustně zaměňující zákonem stanovenou hypotézu pravděpodobnosti
záměny za vlastní hypotézu spočívající v hypotetické možnosti záměny, došlo z jeho strany
k nesprávnému posouzení této právní otázky a rozhodnutí je tudíž ve vztahu k hodnocení
překročení mezí správního uvážení žalovaného nezákonné. K zaměnitelnosti
přihlašovaného označení ve znění „NORDBLANC“ a namítaných ochranných známek
„MONTBLANC“ z hlediska jejich celku stěžovatel uvádí, že žalovaný
se s jím vznesenými argumenty nevypořádal. Přestože sám žalovaný nejprve zdůrazňoval
potřebu srovnat porovnávaná označení nejen z hlediska celku, ale i z hlediska jednotlivých
prvků, omezil se následně pouze na jejich porovnání jako celek, aniž by jakkoli analyzoval
možnou pravděpodobnost záměny části výrazů „NORD“ a „MONT“. Tvrdí -li
tedy městský soud, že se žalovaný s touto otázkou správně vypořádal, posoudil právní
závěr žalovaného nesprávně a jeho rozhodnutí je tudíž nezákonné. Pokud by úvahy
žalovaného i městského soudu byly dle názoru stěžovatele dovedeny do důsledku, měla
by společnost Montblanc-Simplo GmbH jakožto subjekt, který namítl zaměnitelnost
stěžovatelem přihlašovaného označení se svými ochrannými známkami, fakticky monopol
na všechny ochranné známky, které před málo distinktivní částí „BLANC“ obsahují
jakékoli jednoslabičné slovní prvky. Stěžovatel v kasační stížnosti dále poukazuje na závěr
městského soudu, který označil názor žalovaného o podobnosti označení z hlediska
fonetického i vizuálního za správný. Městský soud dospěl k závěru, že ani v oblasti
hodnocení porovnávaných označení z hlediska významového mezi nimi neexistuje
pravděpodobnost záměny. Takové právní závěry jsou podle názoru stěžovatele
však nezákonné, představují nesprávné posouzení právní otázky soudem. V posledním
stížním bodu stěžovatel uzavírá, že dospěl-li žalovaný bez jakýchkoli důkazů a v rozporu
se skutkovým stavem zachyceným ve spisech k závěru, že porovnávané výrobky
(tj. takové, k nimž se vztahují přihlašované označení a namítané ochranné známky)
jsou svou povahou stejné nebo podobné a prodávají se na stejných prodejních místech,
měl městský soud rozhodnutí žalovaného zrušit pro jeho vady spočívající v tom,
že nemělo oporu ve spisech. Městský soud tak však neučinil, ale s napadeným
rozhodnutím žalovaného se ztotožnil. Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům
stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k podané kasační stížnosti odkázal na odůvodnění
svého rozhodnutí, na vyjádření k podané žalobě a na odůvodnění napadeného rozsudku
městského soudu. K argumentaci stěžovatele zásadou materiální pravdy v první námitce
kasační stížnosti žalovaný uvádí, že zákon č. 441/2003 Sb. obsahuje v §25 a §26 speciální
úpravu k ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Řízení o námitkách je podle zákona
č. 441/2003 Sb. řízením sporným a zásada materiální pravdy je významně modifikována
zásadou povinnosti tvrzení, resp. nesení důkazního břemene. Žalovaný dále jednoznačně
odmítá tvrzení stěžovatele, že by fakticky rozhodoval o hypotetické možnosti záměny
přihlašovaného označení a namítaných známek, namísto rozhodování o pravděpodobnosti
záměny ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. Tutéž námitku
vznesenou vůči rozhodnutí městského soudu žalovaný považuje za účelovou. Městský
soud ve svém rozsudku podle žalovaného odkazuje na tradiční judikaturu v oblasti
známkoprávní, která užívá pojmu možnost záměny, avšak ve smyslu možnosti reálné, vážné
a nebezpečné, resp. hrozící, nikoliv možnosti hypotetické. Z úvahy městského soudu
je přitom dle žalovaného zřejmé, že je míněna nikoli možnost záměny toliko hypotetická,
spekulativní, teoretická, nepravděpodobná. K námitce nezohlednění důkazů navržených
stěžovatelem žalovaný uvádí, že vzal v úvahu kritéria jako je povaha výrobků, jejich účel,
způsob prodeje, průměrný spotřebitel, zastupitelnost, doplňkovost apod. K posuzování
porovnávaných označení z hlediska jejich jednotlivých prvků žalovaný zdůrazňuje,
že na průměrného spotřebitele působí porovnávaná označení jako celek. Analýzu možné
zaměnitelnosti částí „NORD“ a „MONT“ žalovaný neodmítl, jak tvrdí stěžovatel,
ale z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že ji naopak provedl. K možnosti záměny
přihlašovaného označení a nam ítaných ochranných známek z hlediska fonetického
žalovaný uvádí, že stěžovatelem tvrzený odlišný způsob tvorby hlásek bez dalšího
neznamená její nezaměnitelnost s jinou hláskou, a to tím spíše, je-li vyslovována spolu
s dalšími hláskami ve slabice, jako je tomu v konkrétním případě. Pro posuzování
zaměnitelnosti výrobků podle vyjádření žalovaného platí, že se posuzují výrobky,
pro které je označení přihlášeno a kolizní známka zapsaná dle Niceského třídění výrobků
a služeb, a nikoliv to, zda je tím kterým výrobkem v přihlášce (v rejstříku) míněn výrobek
standardní či nadstandardní. Vlastník zapsané ochranné známky má ochranou „pokryt“
výrobek v každém provedení a záleží jen na něm, jaké on sám zvolí. Ani samotná
orientace výrobce na různé příjmové kategorie zákazníků tak neznamená jiné místo
na trhu. Žalovaný tedy uzavírá, že kasační stížnost dle jeho názoru není důvodná a z výše
uvedených důvodů žádá, aby ji Nejvyšší správní soud rozsudkem zamítl.
Namítající jakožto osoba zúčastněná nařízení podala ke kasační stížnosti
též své vyjádření. V jeho úvodu konstatuje, že s argumentací stěžovatele nelze souhlasit,
neboť není v souladu s judikaturou českých soudů a Evropského soudního dvora
ve věcech ochranných známek, zejména kritérií posuzování nebezpečí záměny. Dále
uvádí, že nelze zaměňovat procesní vadu, o niž by se jednalo v případě úplné absence
odůvodnění správního rozhodnutí či překročení mezí správního uvážení, s pouhým
nesouhlasem stěžovatele s výrokem rozhodnutí a s jeho odůvodněním. K zaměnitelnosti
samotných označení namítající zmiňuje rozsudek Soudního dvora Evropských
společenství ve věci SABEL (viz dále), podle kterého rozhodovací praxe vyžaduje
porovnávání celkového dojmu srovnávaných označení, neboť běžný spotřebitel obvykle
vnímá ochrannou známku jako celek a neprovádí analýzu jeho jednotlivých detailů.
Co do posuzování podobnosti z fonetického, vizuálního a významového hlediska
se namítající ztotožňuje se závěry žalovaného, že existuje pravděpodobnost záměny
předmětných označení. Ke zkoumání shodnosti či podobnosti porovnávaných výrobků
pak vyslovuje vlastní názor, že předmětem posouzení ze strany Úřadu je obecná
podobnost zboží a služeb uvedených v seznamu zboží a služeb přihlašovaného označení
a namítaných ochranných známek, nikoliv zkoumání konkré tního vzorku zboží
uváděného na trh přihlašovatelem a namítajícím v daný okamžik. V souladu se žalovaným
namítající uvádí, že zapsaná ochranná známka dává svému vlastníkovi výlučné právo
uvádět na trh chráněné zboží v jakékoliv cenové kategorii.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Stěžovatel podal dne 10. 7. 2003 u Úřadu přihlášku slovní ochranné známky
„NORDBLANC“ se žádostí o zápis do rejstříku ochranných známek, a to pro výrobky
ve třídách 18, 25 a 28 mezinárodního třídění výrobků a služeb. Jelikož přihláška
obsahovala všechny potřebné formální náležitosti (správní poplatek byl zaplacen
na výzvu) a Úřad neshledal žádný důvod pro odmítnutí ochrany, byla přihláška dne
17. 12. 2003 zveřejněna ve Věstníku Úřadu průmyslového vlastnictví. Namítající podal
dne 16. 3. 2004 námitky proti zápisu zveřejněného označení „NORDBLANC“
do rejstříku ochranných známek, které se týkaly všech výrobků ve třídách 18
a 25 mezinárodního třídění. Tyto námitky odůvodnil tím, že je vlastníkem mezinárodní
známky č. 670350 „MONTBLANC“, s prioritou 30. 7. 1996, platné v České republice
mimo jiné pro výrobky třídy 18, a mezinárodní známky č. 710391 „MONTBLANC“,
s prioritou 14. 10. 1998, platné v České republice pro výrobky třídy 25,
přičemž přihlašované označení je s těmito staršími mezinárodními ochrannými známkami
zaměnitelné z hlediska vizuálního, fonetického a významového. Stěžovatel
prostřednictvím svého zástupce k námitkám podal vyjádření, v němž zaměnitelnost
obou označení zpochybňoval, a navrhl, aby vznesené námitky byly v plném rozsahu
zamítnuty. Úřad vydal dne 30. 6. 2004 rozhodnutí, jímž námitky podle ustanovení
§7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. zamítl, když mezi pře dmětnými označeními
neshledal podobnost a výslovně uvedl, že nelze usoudit na pravděpodobnost
jejich záměny. Namítající proti tomuto rozhodnutí podal rozklad, jemuž žalovaný
rozhodnutím ze dne 28. 11. 2005 vyhověl a napadené rozhodnutí o zamítnutí námitek
změnil ve výroku tak, že námitkám vyhověl, přihlášku ochranné známky
„NORDBLANC“ stěžovatele zamítl pro výrobky ve třídách 18 a 25 mezinárodního
třídění výrobků a služeb a postoupil ji k zápisu pro výrobky ve třídě 28.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž poukázal na čtyři
zásadní důvody, pro které měl městský soud napadené rozhodnutí žalovaného
pro nezákonnost zrušit. Vzhledem k tomu, že tyto žalobní body jsou obsahově totožné
s námitkami vznesenými v kasační stížnosti, zdejší soud na tomto místě pro stručnost
pouze odkazuje na výše uvedené shrnutí stížních námitek.
Městský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. V odůvodnění
svého rozsudku v prvé řadě předeslal, že právní pojem zaměnitelnosti, ani vymezení
pojmu zaměnitelné známky, neupravuje zákon č. 137/1995 Sb. (platný v době podání
přihlášky, jejího zveřejnění a podání námitek), ani zákon č. 441/2003 Sb. (účinný
od 1. 4. 2004, tedy v době vydání rozhodnutí správních orgánů obou stupňů). Na základě
definic ochranných známek v obou předpisech, smyslu a účelu institutu námitek
proti přihlašovanému označení, a s přihlédnutím ke známkoprávní judikatuře, městský
soud definoval zaměnitelnou známku jako „známku, která se vnější úpravou i seznamem zboží
nebo služeb podobá jiné známce v takové míře, že vzniká možnost záměny jednoho konkrétního výrobku
(služby) za jiný nebo možnost záměny výrobců stejného druhu zboží či poskytovatelů stejného druhu
služeb“. Dále městský soud zdůraznil, že zákon č. 441/2003 Sb. nestanoví kritéria,
podle nichž má Úřad při posuzování a hodnocení zaměnitelnosti postupovat. Běžnými
hledisky, která se vytvořila praxí a jsou i nadále k takovému posuzování standardně
používána, jsou zejména hlediska vizuální, fonetické, významové, seznam zboží a služeb,
pro něž se požaduje zápis ochranné známky, a celkový dojem známky. Rozhodující
je přitom náhled běžného spotřebitele, tj. toho, komu je daný výrobek (služba) určen,
na posouzení, zda označení jsou natolik odlišná, že u něj nemohou vyvolat možnost
záměny a v tomto směru ho uvést v omyl. Tyto závěry vycházejí z tradičního přístupu
a judikatury bývalého Nejvyššího správního soudu v oblasti známkoprávní.
K námitce, že žalovaný překročil zákonem stanovené meze pro správní uvážení
(jakožto k obecně pojaté námitce) městský soud rovněž v obecné rovině uvedl, že Úřadu
přísluší rozhodovat o zápisu či odmítnutí ochranné známky, přičemž je na něm,
aby v každém konkrétním případě posoudil a rozhodl v rámci volného hodnocení důkazů,
zda v daném případě nebezpečí záměny existuje. Pokud stěžovatel namítal, že se žalovaný
nezabýval posuzováním porovnávaných označení z hlediska jednotlivých prvků
a rozlišovací způsobilost výrazu „BLANC“ je nízká a jeho význam oproti celku potlačen,
neshledal městský soud tuto námitku důvodnou. Konst atoval, že má-li ochranná známka
shodný slovní základ (zde „BLANC“), nabývá na významu porovnání ostatních prvků
v tom smyslu, zda se vyznačují dostatečnou originalitou, která by vyloučila zaměnitelnost
ochranné známky jako celku. Proto je třeba zaměřit pozornost na posouzení celého
přihlašovaného označení a jeho porovnání s již zapsanými ochrannými známkami,
tedy posoudit hledisko celkového dojmu, přičemž s uvedeným se žalovaný správně
vypořádal. Závěr žalovaného o podobnosti přihlašovaného a namítaných oz načení
z hlediska fonetického a vizuálního označil městský soud jako správný. Ztotožnil se také
s posouzením žalovaného po významové stránce, neboť dospěl k závěru, že není
vyloučena možná úvaha běžného spotřebitele, že v případě přihlašovaného označení
jde o rozšiřující známkovou řadu téhož výrobce a rovněž nevyvrací možnost záměny
výrobků či výrobce. Konečně ani žalobní bod, že žalovaný ve svých závěrech nijak
nezohlednil hodnotící kritéria povahy a účelu výrobků, způsobu jejich prodeje,
průměrného spotřebitele, zastupitelnosti a doplňkovosti, neshledal městský soud
důvodným. Dle městského soudu z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že porovnávané
výrobky se prodávají na stejných prodejních místech a slouží ke stejnému účelu, průměrný
spotřebitel je u přihlašovaných i namítaných výrobků shodný a může být uveden v omyl,
pokud jde o původ výrobků. Městský soud se neztotožnil se stěžovatelovým tvrzením,
že průměrný spotřebitel porovnávaných druhů výrobků (tj. výrobků s přihlašovaným
označením na jedné straně a výrobků s označením již zapsaným na straně druhé)
je spotřebitelem diametrálně odlišným. Dále k tomu uvedl, že za situace, kdy dochází
ke koncentraci prodejních míst v obchodních centrech, kdy jednotliví spotřebitelé nemají
možnost vždy v prodejním místě porovnat dotčené výrobky, nelze vyloučit možnost
jejich zaměnitelnosti, vyplývající z podobnosti označení, a možnost vzniku úvahy
o rozšiřující se řadě výrobků s podobným označením.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel opírá kasační
stížnost o důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tj. poukazuje
na nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a namítá vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech, resp. je s nimi v rozporu, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.]. Oproti kategorizaci stížních bodů provedené stěžovatelem
lze jeho námitky podřadit i pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
neboť podle obsahu byla kasační stížnost podána i z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, resp. jiné vadě řízení
před soudem, která má za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Rozsahem
a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná. Při posuzování
důvodnosti vycházel z následujících úvah.
Podle ustanovení §1 zákona č. 137/1995 Sb. ochrannou známkou je označení tvořené
slovy, písmeny, číslicemi, kresbou nebo tvarem výrobku nebo jeho obalu, popřípadě jejich kombinací,
určené k rozlišení výrobků nebo služeb pocházejících od různých podnikatelů a zapsané do rejstříku
ochranných známek …, vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví ….
Podle ustanovení §1 zákona č. 441/2003 Sb. ochrannou známkou může být
za podmínek stanovených tímto zákonem jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména
slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal,
pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné
osoby.
Jak je již výše uvedeno, v průběhu správního řízení nabyl účinnosti nový zákon
č. 441/2003 Sb. Ten ve svém §52 odst. 2 stanoví, že pro řízení o přihláškách, která neskončila
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije tento zákon. Účinky procesních úkonů učiněných
v těchto řízeních zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle tohoto zákona.
Dle §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137 /1995 Sb. proti zápisu zveřejněného označení
do rejstříku může ve lhůtě tří měsíců od zveřejnění podat u Úřadu zdůvodněné námitky majitel,
popřípadě přihlašovatel zaměnitelné ochranné známky s dřívějším právem přednosti, je-li tato ochranná
známka zapsána, popřípadě přihlášena pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby. Dle §10 odst. 1
téhož zákona Úřad přezkoumá, zda námitky byly podány oprávněnou osobou v zákonné lhůtě
a zda jsou odůvodněny a doloženy doklady, které umožňují jejich projednání.
Podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. přihlašované označení
se nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných
u Úřadu … vlastníkem starší ochranné známky, pokud z důvodu shodnosti či podobnosti se starší
ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení
a ochranná známka vztahují, existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti; za pravděpodobnost
záměny se považuje i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou.
V souladu s ustanovením §26 odst. 4, 5 a 6 zákona č. 441/2003 Sb. zjistí-li Úřad,
že přihlašovaná ochranná známka nezasahuje do zákonem chráněných starších práv třetích osob
uvedených v §7, námitky zamítne. Zjistí-li Úřad v průběhu řízení o námitkách, že přihlašovaná
ochranná známka nesplňuje podmínky pro zápis jen pro některé výrobky nebo služby, pro které byla
podána přihláška, přihlášku zamítne v rozsahu výrobků nebo služeb, pro které přihláška nesplňuje
podmínky zápisu. Úřad přihlašovateli a namítajícímu doručí písemné vyhotovení rozhodnutí o zamítnutí
přihlášky nebo rozhodnutí o zamítnutí námitek. Údaje o zamítnutí přihlášky, popřípadě zamítnutí
námitek Úřad zveřejní ve Věstníku. Dle §28 téhož zákona pak platí, že vyhovuje-li přihláška
požadavkům tohoto zákona, …byly-li námitky pravomocným rozhodnutím zamítnuty či řízení
o nich pravomocně zastaveno, zapíše Úřad ochrannou známku do rejstříku spolu s uvedením dne zápisu
a vydá vlastníku ochranné známky osvědčení o zápisu ochranné známky do rejstříku.
Podle §34 odst. 5 správního řádu (účinného do 31. 12. 2005) správní orgán hodnotí
důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.
Toto ustanovení (dle níže citované judikatury) stanoví meze správního uvážení.
Nejvyšší správní soud nejprve považuje za nutné vyjádřit se k rozsahu přezkumu
rozhodnutí Úřadu soudy rozhodujícími ve správním soudnictví. V této části především
odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 12. 2001, č. j. 7 A 119/99 – 32,
dle něhož „zjištění zaměnitelnosti přihlášeného označení s již zapsanou ochrannou známkou
nebo s přihlášeným označením s dřívějším právem přednosti a z toho vyplývající zásah do starších práv
majitele známky či přihlašovatele dříve přihlášeného označení, je otázkou skutkovou. Vlastní posouzení
zaměnitelnosti je věcí volného hodnocení důkazů správním orgánem (§34 odst. 5 spr. ř.). “
Na toto rozhodnutí obsahově navazuje rozsudek téhož soudu ze stejného dne
č. j. 7 A 147/99 – 35, v němž Vrchní soud v Praze dospěl mimo jiné k následujícímu
závěru: „…Soud může rozhodnutí Úřadu zkoumat v mezích žaloby jen z hlediska ustanovení §34
odst. 5 správního řádu, tj. zda žalobou napadené rozhodnutí obsahuje úvahu, na základě níž správní
orgán dospěl k závěru o zaměnitelnosti či naopak o nezaměnitelnosti ochranných známek, zda taková
úvaha neodporuje spisu (§38 odst. 6 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách), skutkovým
zjištěním a zásadám logického myšlení nebo není-li jinak vadná“. Stejně rozhodl i Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2006, č. j. 1 As 28/2006 – 97, publikovaném
pod č. 1064/2007 Sb. NSS, v němž uvádí: „V napadeném rozhodnutí se městský soud zcela
správně zaměřil na hodnocení, zdali úsudek žalovaného je logicky možným závěrem vycházejících
z premis, které byly nastoleny.“
Z citovaných rozhodnutí dále vyplývá, že soud nemůže namísto hodnocení
správního orgánu postavit hodnocení vlastní a rozhodnout tak o věci samé,
a to i kdyby měl za to, že by sám rozhodné skutečnosti hodnotil odchylně.
Tím by překročil svou pravomoc. Soud může zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí
na základě konkrétní žalobní námitky posoudit pouze z hlediska jeho souladu či rozporu
se zákonem, správnímu orgánu případně může uložit povinnost roz hodnout o věci
znovu, za respektování zákonných ustanovení, avšak nemůže správní orgán zavázat pouze
k jinému hodnocení zjištěných skutečností, pokud původní hodnocení nevybočovalo
ze zákonných mezí.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Úřadu je dán ze zákona š iroký prostor pro správní
uvážení, k čemuž je dále třeba přičíst, že při rozhodování o pravděpodobnosti záměny
přihlašovaného označení a namítané ochranné známky sehrávají svou roli i subjektivní
kritéria. Aby bylo možno co nejvíce minimalizovat dopad těchto negativních okolností
na rozhodování, je o to více třeba striktně trvat na podrobném a zejména přesvědčivém
odůvodnění každého vydaného rozhodnutí, a to především v rozsahu účastníky
namítaných skutečností.
V úvodní námitce kasační stížnosti podané v projednávané věci stěžovatel
poukazuje na – dle jeho názoru nesprávný – závěr městského soudu, který prvý bod
žaloby označil za obecně pojatou námitku bez konkrétního skutkového tvrzení
a přezkoumal jej proto též pouze v obecné rovině. Nejvyšší správní soud ověřil,
že stěžovatel v úvodu žaloby toliko konstatoval obecný právní rámec řízení o ochranných
známkách. Toto své tvrzení však nespojil s žádnou konkrétně namítanou nesprávností.
Žalobní (a rovněž tak i kasační) námitky je však třeba spojit právě s konkrétními tvrzeními
týkajícími se napadeného rozhodnutí. Tento závěr potvrdil i rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 88, publikovaném
pod č. 835/2006 Sb. NSS, kde uvádí: „I. Líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností,
k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným,
a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným
popisem. II. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů,
úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného
rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to,
proč se má jednat o nezákonnosti. III. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými
odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje
na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý
obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu
zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy
a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené
nezákonnosti.“
Sám stěžovatel v posledním odstavci předmětné části žaloby výslovně uvádí,
že na konkrétní nesrovnalosti rozhodnutí související s vytýkanými pochybeními
žalovaného poukazuje až v následujících bodech žaloby, kde konkrétně uvádí,
která zjištění a které závěry žalovaného uvedené v napadeném rozhodnutí považuje
za nesprávné, nevěcné a předloženými důkazy a namítanými tvrzeními za vyvrácené.
Toto stěžovatelovo tvrzení naopak potvrzuje správnost závěru městského soudu
o přílišné obecnosti úvodní žalobní námitky. Všechny následující námitky městský soud
věcně přezkoumal (což v kasační stížnosti navíc ani není zpochybněno), a stěžovatel
tak neutrpěl dle Nejvyššího správního soudu žádnou újmu na svých procesních právech.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti poukázal na nesprávné posouzení ze strany
městského soudu, který pojem pravděpodobnosti záměny nepřípustně zaměnil za vlastní
hypotézu spočívající v hypotetické možnosti záměny, avšak ani toto konstatování
nemohlo být Nejvyšším správním soudem podrobeno hlubšímu v ěcnému přezkumu.
V rozporu s výše citovaným rozhodnutím rozšířeného senátu zdejšího soudu stěžovatel
své předmětné tvrzení nespojil se žádnými skutkovými výtkami, ani z něj nevyvodil
konkrétní zkrácení na svých právech. Zdejší soud k danému tvrzení stěžovatele pouze
v obecné rovině uvádí, že městský soud své právní úvahy postavil z části na závěrech
prvorepublikového Nejvyššího správního soudu, který hovořil právě o možnosti,
resp. způsobilosti záměny. Z obsahu napadeného rozsudku je pak zřejmé, že městský
soud uvažoval o možnosti záměny v jejím reálném smyslu, nikoli hypotetickém, jak tvrdí
stěžovatel. Je třeba vzít v úvahu též skutečnost, že městský soud toliko přezkoumával
zákonnost úvahy žalovaného. Pouze ten posuzoval pravděpodobnost záměny dotčených
označení a takto se vyjadřoval i formálně ve svém rozhodnutí. Jakkoli je tedy žádoucí
přesně užívat zákonných termínů, skutečnost, že tak v tomto případě městský soud
neučinil, nemá sama o sobě vliv na zákonnost celého rozhodnutí. Nad rámec výše
uvedeného lze poznamenat, že zaměnitelnost již z významového hlediska samotného
termínu nepředpokládá, že fakticky musí dojít k záměně, nýbrž že taková záměna
je možná (potenciální charakter). Pojem zaměnitelnosti však v souladu s názorem
prezentovaným stěžovatelem nelze chápat jako pouhou logickou možnost
(kterou doktrína z pohledu teorie a logiky kvalifikuje jako nemožnost možnosti opaku
prokazované možnosti, tj. nemožnost nemožnosti možnosti jakožto možnosti),
ale jako reálnou pravděpodobnost. Ani tuto kasační námitku proto zdejší soud neshledal
důvodnou.
Následující okruhy námitek již obsahují konkrétní body, které umožňují,
aby se jimi soud – s přihlédnutím k rozsahu přezkumu správního uvážení – věcně zabýval.
Tyto okruhy se týkají zaměnitelnosti porovnávaných označení z hlediska celku
a jejich jednotlivých prvků, dále posuzování z hlediska fonetického, vizuálního
a významového, a konečně též porovnávání výrobků, k nimž se předmětná označení
vztahují.
Pro přehlednost a systematičnost projednávané problematiky Nejvyšší správní
soud považuje za vhodné nejprve odkázat na skutečnost, že zákon č. 441/2003 Sb.
vychází z první směrnice Rady ze dne 21. 12. 1988, kterou se sbližují právní předpisy
členských států o ochranných známkách, č. 89/104/EHS (dále jen „Směrnice“).
Problematiku pravděpodobnosti záměny označení upravují tedy obě normy obsahově
zcela shodně (srov. článek 4 bod 1. písm. b) Směrnice a §7 odst. 1 písm. a)
zákona č. 441/2003 Sb.). Vnitrostátní soudy aplikující zákon č. 441/2003 Sb.
by proto jeho ustanovení měly vykládat v souladu se smyslem a účelem přijetí
harmonizační Směrnice, a to v neposlední řadě též proto, aby bylo dosaženo konformity
s judikaturou Soudního dvora Evropských společenství (dále jen „Soudní dvůr ES“;
blíže k této otázce viz již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 As 28/2006 – 97).
Soudní dvůr ES v rozsudku ze dne 11. listopadu 1997, SABEL, C-251/95, Recueil,
s. I-6191, bod 23, judikoval, že „posouzení nebezpečí záměny, které musí být provedeno
s přihlédnutím ke všem relevantním faktorům, co se týče vzhledové, sluchové a pojmové podobnosti
kolidujících ochranných známek, musí být založeno na celkovém dojmu, kterým ochranné známky
působí, s přihlédnutím zejména k rozšiřujícím a dominantním prvkům ochranných známek. Průměrný
spotřebitel dotčeného druhu výrobku nebo služby, jehož vnímání ochranných známek hraje rozhodující roli
při celkovém posouzení nebezpečí záměny, totiž obvykle vnímá ochrannou známku jako celek a nevěnuje
se zkoumání různých detailů.“ (Soudní dvůr ES v této části odkazuje na rozsudek Soudu
Beneluxu ze dne 20. 5. 1983, zn. A 82/5, Jullien v Verschuere). Stejný názor tento soud
vyslovil i v dalších věcech, např. v rozsudku ze dne 22. června 1999, Lloyd Schuhfabrik
Meyer, C-342/97, Recueil, s. I-3819, bod 25, nebo v rozsudku ze dne 22. června 2000,
Marca Mode, C-425/98, Recueil, s. I-4861, bod 40. Ony zmíněné relevantní faktory,
k nimž je třeba přihlížet, zahrnují zvláště povahu, zamýšlený účel, způsob použití,
jakož i konkurenční nebo doplňkovou povahu dotčených výrobků nebo služeb.
Takový závěr je obsažen např. v rozsudku Soudního dvora ES ze dne 29. září 1998,
Canon, C-39/97, Recueil, s. I-5507, bod 23, nebo v rozsudku Soudu prvního stupně
ze dne 23. října 2002, Institut für Lernsysteme, T-388/00, Recueil, s. II-4301, bod 51.
Stěžovatel tvrdí v podané kasační stížnosti stejné skutečnosti jako ve vyjádření
k námitkám, ve vyjádření k rozkladu a v žalobě. Ke způsobu porovnávání zaměnitelnosti
přihlašovaného označení a namítaných ochranných známek uvádí, že byl žalovaným
proveden nesprávně, přičemž městský soud se s tímto nesprávným posouzením ztotožnil.
Konkrétně stěžovatel namítá, že označení neměla být srovnána pouze z hlediska
jejich celku, ale i z hlediska jejich jednotlivých prvků. Městský soud ke shodné žalobní
námitce konstatoval, že mají-li porovnávaná označení stejný slovní základ
(zde „BLANC“), nabývá na významu porovnání ostatních prvků v tom smyslu,
zda se vyznačují dostatečnou originalitou, která by vyloučila zaměnitelnost ochranné
známky jako celku. S uvedenou otázkou se tedy podle názoru městského soudu žalovaný
vypořádal správně. Nejvyšší správní soud k této námitce odkazuje na výše zmíněné
rozsudky Soudního dvora ES vydané ve věcech SABEL, Lloyd Schuhfabrik Meyer
a Marca Mode, v nichž je zdůrazněno, že průměrný spotřebitel vnímá ochrannou známku
jako celek, a proto i posouzení nebezpečí záměny (resp. pravděpodobnosti záměny; obojí
je užívaný překlad anglického znění „likelihood of confusion“) musí být založeno na celkovém
dojmu daného označení. Úvaha žalovaného – posouzení přihlašovaného označení
a namítaných ochranných známek z hlediska jejich celku – je tak v souladu s judikaturou
Soudního dvora ES. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dotčená
označení je třeba posoudit jednak jako celek a jednak z hlediska jednotlivých prvků.
Např. z hlediska významového tak skutečně učinil (viz dále). To však nic nemění na tom,
že pravděpodobnost záměny posoudil především z hlediska celkového dojmu. Rozlišení
celého označení na jeho jednotlivé prvky má význam pro nalezení dominantních prvků,
či prvků s vysokou rozlišovací způsobilostí (distinktivitou). V dané věci posuzoval
žalovaný dotčená označení především globálně, tj. v jejich plném znění,
z některých hledisek dle jednotlivých prvků, a to tak, aby vynikl celkový dojem,
kterým označení působí na průměrného spotřebitele. Takový postup se jeví být logickým,
v souladu se smyslem a účelem známkoprávní úpravy. Vzhledem k výše uvedenému
tak Nejvyšší správní soud danou kasační námitku neshledal důvodnou.
V dalším bodu kasační stížnosti se stěžovatel vyjadřuje k předmětným označením
z hlediska fonetického, vizuálního a významového. Zmiňuje charakter a způsob tvorby
hlásek a jejich vizuální odlišnost a namítá, že žalovaný se nevypořádal s jím vznesenými
argumenty k těmto otázkám a že částečně je jeho rozhodnutí neodůvodněné.
Z tohoto úhlu pohledu jsou dle názoru stěžovatele závěry žalovaného ve zjevném
rozporu s principem materiální pravdy, vyplývajícím z příslušných ustanovení správního
řádu. Dále stěžovatel uvádí, že je pro něj nepochopitelné, z jakého důvodu považoval
žalovaný z významového hlediska prvek „BLANC“ za výrazný, když má nízkou
rozlišovací způsobilost (zde si stěžovatel protiřečí s předchozím tvrzením, že žalovaný
neposuzoval pravděpodobnost záměny označení i z hlediska jejich jednotlivých prvků).
Věcně stěžovatel namítá, že jím přihlašované označení je označením fantazijním,
zatímco namítané ochranné známky se svým názvem shodují s nejvyšší horou Evropy.
S přihlédnutím k rozsahu přezkumu (srov. především výše citovaný rozsudek Vrchního
soudu v Praze, č. j. 7 A 147/99 – 35) Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že pokud stěžovatel rozporuje jednotlivé konkrétní procesní kroky a dílčí úvahy
žalovaného, aniž by v tomto řízení napadal překročení zákonem stanovených mezí
správního uvážení, nenapadá jím vydané rozhodnutí účinně a takto formulovanou stížní
námitku nelze posoudit jako důvodnou. Je-li správnímu orgánu dán ex lege prostor
pro volnou úvahu, pak v žalobě či v případné kasační stížnosti lze proti této úvaze účinně
namítat, že napadené správní rozhodnutí vůbec takovou úvahu neobsahuje, že taková
úvaha překračuje zákonné meze (a z jakých konkrétních důvodů), je v rozporu s obsahem
spisu, odporuje obecným zásadám logického myšlení nebo trpí jinou vadou. Stěžovatel
však v kasační stížnosti samotnou úvahu nezpochybňuje. Brojí pouze proti posouzení
a hodnocení jednotlivých skutečností žalovaným, zprostředkovává jiný možný náhled
na věc, ovšem neosvědčuje překročení zákonem stanovených mezí původního správního
uvážení. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatel úvahu žalovaného
účinně nenapadl a jeho námitka nemohla být důvodná.
Poslední okruh námitek se týká posuzování podobnosti výrobků. Nejvyšší správní
soud na úvod opět odkazuje na konstantní judikaturu v této oblasti. Městský soud v Praze
ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 2007, č. j. 9 Ca 212/2005 – 64, judikoval, že „podle §7
odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, je překážkou bránící zápisu
přihlašovaného označení do rejstříku ochranných známek existence pravděpodobnosti záměny na straně
veřejnosti, která je dána pouze při kumulativním splnění dvou zákonem stanovených podmínek,
kterými jsou jednak shodnost či podobnost přihlašovaného označení se starší ochrannou známkou,
a jednak shodnost nebo podobnost výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a namítaná starší
ochranná známka vztahují“. Citované rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou
Soudního dvora ES. Ta pouze shodu či podobnost mezi označ eními a shodu
či podobnost chráněných výrobků či služeb neoznačuje za dvě samostatné podmínky,
ale za společné, které se též společně posuzují. Soudní dvůr ES ve výše zmíněném
rozsudku ve věci Canon vyslovil následující názor: „Pojem ‘pravděpodobnosti záměny ochranné
známky’ zahrnuje posouzení jak podobnosti označení, tak i jimi chráněných výrobků nebo služeb,
a to jako dva neopomenutelné a vzájemné se ovlivňující faktory“, přičemž „nižší stupeň podobnosti
označení může vyvážit vyšší stupeň podobnosti výrobků či služeb a naopak“. Podle rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2006, č. j. 11 Ca 258/2005 – 71, publikovaného
pod č. 1247/2007 Sb. NSS, pak: „I. Stejnými či podobnými výrobky a službami ve smyslu zákona
č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, jsou ty, které mají stejné nebo blízké podstatné znaky,
a v důsledku toho mohou vyvolat u průměrného spotřebitele představu o tom, že pocházejí od jednoho
a téhož výrobce či poskytovatele. Z hlediska spotřebitele lze tedy takové výrobky a služby zařadit do jedné
skupiny oblasti spotřeby. II. Při posuzování shodnosti či podobnosti výrobků není rozhodující, zda jsou
výrobky v rámci mezinárodního třídění výrobků a služeb vytvořeného pro administrativní účely
zatřiďování výrobků a služeb řazeny do shodných či odlišných tříd.“ Vrchní soud v Praze
ve svém rozsudku ze dne 5. 5. 2000, č. j. 5 A 58/98 – 22, dospěl ke shodnému závěru,
dle něhož: „zápisem ochranné známky pro určitou službu v konkrétní třídě Mezinárodního třídění
výrobků a služeb není automaticky ochrana rozšířena na všechny služby, spadající do této třídy“.
Stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na skutečnost, že žalovaný vycházel
ze skutkové podstaty, která nemá oporu ve spisech, právě při analýze rozdílné povahy,
účelu a způsobu prodeje výrobků žalobce a společnosti Montblanc-Simplo GmbH (blíže
k těmto faktorům viz výše zmíněná rozhodnutí Soudního dvora ES ve věcech Canon
a Institut für Lernsysteme). Konkrétně namítá, že žalovaný dospěl k ničím
nepodloženému závěru, že výrobky obou výrobců jsou shod né nebo podobné,
resp. komplementární, prodávají se na stejných prodejních místech a slouží ke stejnému
účelu. Byl přitom povinen uvést, na základě jakých důkazů k tomuto závěru dospěl,
tedy nejen v rozhodnutí formálně konstatovat, že při porovnání hodnoce ných výrobků
je zapotřebí vzít v úvahu kritéria jako povaha a účel výrobků, způsob prodeje, průměrný
spotřebitel, zastupitelnost, doplňkovost výrobků apod. Závěry žalovaného,
s nimiž se ztotožnil i městský soud, podle názoru stěžovatele zcela opomíjejí skutkovou
podstatu věci ohledně jednotlivých druhů porovnávaného zboží.
Jak je patrné z učiněného shrnutí obsahu této námitky, stěžovatel svou pozornost
od posouzení podobnosti samotných označení (přihlašovaného a namítaného) obrátil
k posouzení podobnosti výrobků, k nimž se předmětná označení vztahují. Co se týká
povahy, účelu a způsobu použití výrobků, stěžovatel ve vyjádření k rozkladu, v žalobě i
v kasační stížnosti namítal, že výrobky chráněné ochrannými známkami
„MONTBLANC“ jsou zbožím luxusní kategorie, naopak výrobky, pro které stěžovatel
podal přihlášku ochranné známky „NORDBLANC“ jsou orientovány zejména na střední
a nižší příjmové kategorie spotřebitelů. Nejvyšší správní soud k této námitce v prvé řadě
konstatuje, že stěžovatel zde již, na rozdíl od předešlého bodu kasační stížnosti, účinně
namítá vadu v právní úvaze žalovaného.
Žalovaný ve svém rozhodnutí konstatoval, že výrobky přihlašovatele zhodnotil
v rozsahu podaných námitek, přičemž vzal v úvahu kritéria, jako jsou povaha, účel
výrobků, způsob prodeje, průměrný spotřebitel výrobků, zastupitelnost, doplňkovost
výrobků apod. K tomuto tvrzení v rozhodnutí bezprostředně následuje výčet výrobků,
pro které je zapsána namítaná ochranná známka „MONTBLANC“, č. 670350,
a přihlašováno označení „NORDBLANC“. Komparací vypočtených druhů výrobků
dospěl žalovaný k závěru, že některé druhy se shodují, prodávají se na stejných prodejních
místech a slouží ke stejnému účelu. U druhé namítané ochranné známky téhož znění,
č. 710391, byl závěr žalovaného shodný, s dodatkem, že vzhledem ke komplementaritě
uvedených výrobků může být průměrný spotřebitel, který je u přihlašovaných
i namítaných výrobků shodný, uveden v omyl, pokud jde o původ výrobků,
a jde tudíž o shodné nebo podobné výrobky. V závěru svého rozhodnutí pak žalovaný
(v souladu s českou i evropskou judikaturou) konstatoval, že přihlédl i ke skutečnosti,
že některé výrobky, zejména ve třídě 18, jsou zcela shodné s výrobky, pro které jsou
zapsány namítané mezinárodní ochranné známky, a proto ke vzniku nebezpe čí záměny
postačuje i menší stupeň podobnosti mezi porovnávanými označeními.
Nejvyšší správní soud při svých úvahách vycházel především ze směrnic týkajících
se námitkového řízení vydaných Úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu k posuzování
námitek – Guidelines Concerning Proceedings before the Office for Harmonization
in the Internal Market (Trade Marks and Designs), Part C: OPOSITION GUIDELINES
(dále jen „Metodika“; ke dni vydání tohoto rozsudku dostupná z adresy:
http://oami.europa.eu/EN/mark/marque/pdf/guidelines-oppo-fv.pdf). Zde (část 2,
kapitola 2B, V., bod 1.) je zdůrazněno hledisko průměrného spotřebitele, z jehož pohledu
je třeba zaměnitelnost posuzovat. Metodika dále obsahuje odkaz na rozsudek Soudního
dvora ES ve věci Canon, v němž jsou vypočteny nejdůležitější faktory, které je třeba vzít
při posuzování zaměnitelnosti výrobků v úvahu. Těmi jsou povaha výrobků, jejich účel,
způsob použití a komplementární či konkurenční charakter. Dalšími faktory,
na které je možno brát ohled, jsou též distribuč ní kanály, relevantní veřejnost (v české
odborné literatuře se objevuje i termín referenční veřejnost) a obvyklý původ zboží.
Ohledně povahy výrobků Metodika uvádí, že výrobky jiného vzhledu, vyrobené
z jiného materiálu, budou s ohledem na jejich různou hodnotu posouzeny jako odlišné.
Jejich podobnost však může být shledána dle jiných faktorů. Při posouzení zaměnitelnosti
luxusního zboží a zboží každodenní potřeby je však třeba zohlednit, že výrobce jednoho
z nich může nabízet i to druhé. Nejdůležitějším faktorem je však v Metodice označen účel
výrobků. I pokud není shledána podobnost v povaze výrobků, ale na druhé straně
již je v jejich účelu, výrobky budou mnohdy podobné. Specifický účel porovnávaných
výrobků (či jednoho z nich) může být silným náznakem j ejich odlišnosti. Způsob použití
pak často přímo vychází z povahy výrobků a jejich účelu. Sám o sobě o podobnosti
výrobků nemá žádnou, či jen velmi malou, vypovídací hodnotu. Komplementaritu výrobků
Metodika definuje tak, že výrobky jsou komplementární, jestliže mezi nimi existuje úzký
vztah v tom smyslu, že jeden z nich je nezbytný (nepostradatelný) nebo důležitý
pro použití druhého a současně není pouze pomocný či podružný. Faktor
komplementarity hraje nejdůležitější roli v případech, kdy se výrobky liší svou povahou
i účelem (pak obvykle i způsobem použití) a nemají navzájem konkurenční charakter.
I samotná skutečnost, že jsou shledány komplementárními, pak může dostačovat k závěru
o jejich podobnosti. Jsou-li výrobky dostupné skrze shodné distribuční kanály, bude
průměrný spotřebitel spíše tíhnout k závěru, že jsou vyrobeny stejným subjektem.
Toto kritérium může být především použitelné v případech, kdy jsou výrobky prodávány
výlučně či obvykle ve specializovaných prodejnách, nicméně nelze mu přikládat příliš
velkou váhu vždy, neboť v obchodních centrech jsou nabízeny výrobky téměř
všech druhů. V této souvislosti jsou relevantní i měřítka obchodních zvyklostí,
marketingových postupů, způsob prodeje zboží (kamenný, elektronický obchod),
možnost vyzkoušet zboží před samotnou koupí a další. Tyto úvahy lze však relevantně
zohlednit až v rámci konečné úvahy o pravděpodobnosti záměny, nikoli pro závěr
o podobnosti zboží. Kritérium relevantní veřejnosti (tj. skutečných a potenciálních zákazníků)
bude bráno v úvahu především tam, kde půjde o sofistikované výrobky, které jsou určeny
spotřebitelům s vyšším stupněm odbornosti. Významným faktorem ovlivňujícím určení
výrobků specifickému okruhu zákazníků je v této souvislosti také jejich cena. V takových
případech se budou lišit i distribuční kanály zboží. Různé cenové kategorie výrobků
sice mohou, avšak nemusí nic vypovídat o jejich podobnosti. Konečně obvyklý původ zboží
bude relevantní tam, kde lze učinit závěr o původu výrobků i bez detailní analýzy dříve
popsaných faktorů a kde je zřejmé, že veřejnost si tohoto obvyklého původu je vědoma.
Nicméně i navzdory různým výrobním místům mohou být shledány podobnými.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel
namítá pochybení v úvaze žalovaného nejen účinně, ale i důvodně. Žalovaný formálně
ve svém rozhodnutí konstatoval, že „vzal v úvahu kritéria, jako jsou povaha, účel výrobků,
způsob prodeje, průměrný spotřebitel výrobků, zastupitelnost, doplňkovost výrobků apod.“,
ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí tuto úvahu neprovedl. Žalovaný konstatoval
shodný účel v závěru výčtu zboží přihlašovaného žalobcem a namítajícím,
přestože některé skupiny porovnávaného zboží jsou zcela odlišné [např. batohy
pro horolezce, batohy turistické, hole turistické, deštníky, slunečníky (Nordblanc)
oproti sedlářskému zboží a výrobkům z kůže a imitace kůže (Montblanc); bundy
sportovní, větrovky, kombinézy, tepláky, plavky, sportovní dresy, pyžama, sportovní
obuv, fotbalová obuv, lyžařské boty (Nordblanc) oproti oděvním doplňkům, zejména
opaskům, sponám a rukavicím (Montblanc)]. Pouhé konstatování stejného účelu je zde
zjevně nepodložené, není zřejmé, na základě jakých skutečností žalovaný k závěru
o shodnosti na první pohled odlišných skupin výrobků dospěl. Závěr o celkové
pravděpodobnosti záměny přitom nelze učinit pouze na základě shody označení pouze
některých výrobků, neboť zákon č. 441/2003 Sb. v §26 odst. 5 ukládá Úřadu zamítnout
přihlášku jen pro některé výrobky nebo služby, nesplňuje-li přihlašovaná ochranná
známka podmínky zápisu pouze v rozsahu některých výrobků či služeb. Jinými slovy,
Úřad je povinen v řízení zkoumat splnění podmínek zápisu u každého druhu výrobků
či služeb samostatně. Pokud tedy stěžovatel namítal nedostatečnost odůvodnění úvahy
žalovaného ohledně shodného účelu jím zapisovaného zboží se zboží m chráněným
ochrannou známkou namítajícího ve třídách 18 a 25 mezinárodního třídění výrobků
a služeb, pak z výše uvedeného vyplývá, že tato námitka je důvodná.
Žalovaný se v odůvodnění rozhodnutí odvolával na kritérium prodeje výrobků
na stejných prodejních místech, což je sice též relevantní kritérium pro posouzení
zaměnitelnosti výrobků, nicméně v dané věci učinil stěžovatel sporným porovnání účelu
a komplementarity výrobků, tato kritéria byla proto stěžejní a z hlediska obsahu
rozhodnutí neopominutelná. Z výše uvedených právních předpisů a citované judikatury
vyplývá, že úvahy o účelu a komplementaritě jsou úvahami složitými a komplexními,
což klade vyšší nároky i na odpovídající rozsah jejich zobrazení v odůvodnění rozhodnutí.
Úřad je povinen posoudit a odůvodnit účel porovnávaných výrobků nebo služeb,
jakožto nejdůležitější faktor, pokud to vyplývá z povahy sporu. Nelze vyloučit,
že v určitých případech k tomu bude postačovat porovnání shody názvů jednotlivých
druhů předmětných výrobků či služeb. Bude -li však v řízení namítán jejich zcela odlišný
účel, jak tomu bylo v projednávané věci, je Úřad povinen se s takovým tvrzením
v souladu s principem materiální pravdy, a s přihlédnutím k rozsahu namítaných
skutečností, vypořádat. V takovém případě již nelze vycházet jen z podobných označení
zapsaných a přihlašovaných druhů výrobků či služeb. Odůvodnění rozhodnutí musí
obsahovat i přezkoumatelné úvahy o nedůvodnosti tvrzených skutečností
a předkládaných právních názorů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný
těmto požadavkům v žalobou napadeném rozhodnutí nedostál, městský soud
pak bez dostatečného podkladu v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí neshledal
žalobní námitku důvodnou.
Poslední námitkou stěžovatel zpochybňuje tvrzení městského soudu,
podle něhož „za situace, kdy dochází ke koncentraci prodejních míst v obchodních centrech,
kdy jednotliví spotřebitelé nemají možnost vždy v prodejním místě porovnat výrobky s přihlašovaným
označením s výrobky s označením již zapsaným, nelze vyloučit u spotřebitelů možnost zaměnitelnosti
porovnávaných výrobků vyplývající z podobnosti označení a možnost vzniku úvahy o rozšiřující se řadě
výrobků s podobným označením“. Nejvyšší správní soud k této úvaze městského soudu v prvé
řadě uvádí, že vzhledem k rozsahu přezkumu rozhodnutí založeného na diskrečním právu
správního orgánu, ji považuje za nadbytečnou (nicméně ne způsobující bez dalšího
nezákonnost rozhodnutí soudu). Rovněž věcně však tato úvaha dle zdejšího soudu
postrádá aspekt logičnosti, a to především ve svých důsledcích. Jak upozorňuje
i stěžovatel v kasační stížnosti, při rostoucím počtu obchodních center a při téměř
absolutním rozsahu nabízených druhů výrobků na těchto místech, by při osvojení
tohoto náhledu na věc byly z tohoto hlediska zaměnitelné až na výjimky všechny výrobky,
a proto je taková úvaha přespříliš zobecňující. Rovněž v Metodice (část 2, kapitola 2B,
bod 2.8.3.) se uvádí, že rozmanitost prodávaného zboží a nabízených služeb na jednom
místě způsobuje, že průměrný spotřebitel si je vědom skutečnosti, že zboží prodávané
v supermarketech je dodáváno velkým počtem nezávislých výrobců.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný nemohl dospět k logickému
závěru o zaměnitelnosti sporných označení, neboť fakticky omezil své hodnocení toliko
na posouzení zaměnitelnosti přihlašovaného označení a namítaných známek,
aniž by odpovídajícím, dostatečným způsobem zhodnotil též související podobnost
výrobků, včetně jejich účelu, přestože se stěžovatel této úvahy již ve správním řízení
domáhal a žalovaný byl v řízení vázán zásadou materiální pravdy.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud
pochybil, když žalobu jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s.
Jelikož v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro zamítnutí žalobního
návrhu, Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu pro nezákonnost zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud je v něm povinen v souladu
s vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu, jímž je dle ustanovení §110
odst. 3 s. ř. s. vázán, znovu posoudit žalobní návrh stěžovatele.
V novém rozhodnutí pak městský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu