ECLI:CZ:NSS:2008:9.AS.63.2007:106
sp. zn. 9 As 63/2007 - 106
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: J. S., zastoupeného Mgr. Timmem Šmehlíkem, advokátem se sídlem sady 5.
května 46, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a
silničního hospodářství, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 13. 6. 2005, č. j. DSH/3786/05, o přestupcích proti bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu a na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4.
2007, č. j. 17 Ca 15/2005 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy
a silničního hospodářství (dále jen „žalovaný“) ze dne 13. 6. 2005, č. j. DSH/3786/05.
Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Města
Domažlice, komise pro projednávání dopravních přestupků (dále jen „správní orgán“),
ze dne 2. 3. 2005, pod č. j. 2274/2005/OD, přest.: 42/2005, a napadené rozhodnutí bylo
potvrzeno. Uvedeným prvostupňovým rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným
ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a na úseku
ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi dle ustanovení §22 odst. 1 písm. f)
a §30 odst. 1 písm. ch) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“).
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném
znění (dále jen „s. ř. s.“). Má zato, že správní orgány prvého i druhého stupně zjistily
skutkový stav, z něhož vycházely při svém rozhodování, zcela nedostatečně,
některé navržené důkazy neprovedly, jiné zcela úmyslně chybně interpretovaly, v důsledku
čehož pak vydaly nesprávná rozhodnutí. Skutková podstata, z níž správní orgán
při svém rozhodování vycházel, dle stěžovatele není dostatečně zdokumentována ve spise,
resp. některá tvrzení správního orgánu jsou jen zcela nepodloženými domněnkami.
Konkrétně stěžovatel uvádí, že odborné vyjádření znalce D. a vyjádření Ing. K. jsou
navzájem v příkrém rozporu, který správní orgán uspokojivě nevysvětlil. Vyjádření
jmenovaného znalce je dle stěžovatele v rozporu i s ostatními provedenými důkazy.
Ani krajský soud se tímto rozporem nezabýval, jen opakoval odůvodnění žalovaného.
Podle stěžovatelova názoru rovněž nemá oporu ve spisech tvrzení správního orgánu
o tom, že stěžovatel byl přistižen při spáchání přestupku. Není pravdou, jak uvádí krajský
soud, že výše uvedená skutečnost plyne z výpovědí svědků. Výpověď svědka F.,
která sloužila jako jeden z důkazů, na jejichž základě byl stěžovatel uznán vinným
ze spáchání přestupku, není dle tvrzení stěžovatele v souladu s ostatními dokumenty
obsaženými ve spise, veškeré informace získané výslechem tohoto svědka jsou značně
pochybné a jako důkaz těžko použitelné. Stěžovatel tak uzavírá, že ve správním řízení byly
provedeny důkazy, které jsou navzájem v rozporu. Krajský soud měl v odůvodnění
svého rozhodnutí vysvětlit rozpory mezi důkazy a dále vyložit, proč jsou některé důkazy
považovány za nevěrohodné a námitky za neopodstatněné. Jelikož tak neučinil,
je odůvodnění jeho rozsudku zcela nedostatečné.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Dne 2. 3. 2005 vydal správní orgán rozhodnutí, jímž uznal stěžovatele vinným
ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ustanovení
§22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích a přestupku na úseku ochrany
před alkoholismem a jinými toxikomaniemi dle ustanovení §30 odst. 1 písm. ch) stejného
zákona. Těchto přestupků se stěžovatel dopustil tím, že dne 15. 12. 2004 v 17:15 hodin
na silnici II. třídy č. 183 na 9,8 km v obci Hradiště způsobil dopravní nehodu – bočně
se střetl s protijedoucím vozidlem, na místě nehody nezastavil a pokračoval dále v jízdě
směrem na obec Radonice. Při dopravní nehodě nedošlo ke zranění osob. U stěžovatele
byla následně provedena dechová zkouška, která prokázala 1,73 promile alkoholu
v dechu, a rovněž lékařské vyšetření s odběrem krve na zjištění ovlivnění alkoholem,
jímž byla zjištěna hodnota 1,94 g/kg alkoholu v krvi. Správní orgán stěžovateli udělil
za tento přestupek pokutu ve výši 10 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu 16 měsíců. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl dne 1. 4. 2005
odvoláním, které žalovaný jako odvolací orgán podle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl a
napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že
přestupky, za které byl stěžovatel uznán vinným, jsou spolehlivě zjištěny a ve spisovém
materiálu řádně zdokumentovány. V závěru rozhodnutí dále konstatoval,
že zavinění a protiprávní jednání stěžovatele bylo v hrubém rozporu s pravidly silničního
provozu, a proto i druhy a výše uložených sankcí zhodnotil jako adekvátní, správné
a podložené.
Rozhodnutí žalovaného bylo ze strany stěžovatele napadeno žalobou ve správním
soudnictví, podanou dne 29. 7. 2005 ke Krajskému soudu v Plzni. Správní orgán
dle stěžovatelova názoru nedostatečně zjistil skutkový stav věci, čímž sám způsobil,
že neměl dostatečné podklady pro vydání správného a zákonného rozhodnutí.
Z nesprávně zjištěného skutkového stavu pak žalovaný vyvodil i nesprávné právní závěry.
Vedle toho hodnotil provedené důkazy pouze v neprospěch stěžovatele. Krajský soud
tuto žalobu však neshledal důvodnou, a proto ji podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl
rozsudkem, ve kterém vylíčil velmi podrobně a komplexně skutkový stav, citoval
podstatné části protokolů o podání svědeckých výpovědí před správním orgánem
a dalších listin významných pro posouzení daného skutku, a na jejich základě rozhodl tak,
jak je uvedeno výše. V odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že správní orgán vyslechl
i svědky navrhované stěžovatelem a hodnotil jak okolnosti svědčící pro vinu stěžovatele,
tak okolnosti namítané stěžovatelem svědčící o jeho nevině. Při hodnocení důkazů
správní orgán obsáhle a přesvědčivě zdůvodnil, proč uvěřil svědkům vypovídajícím
v neprospěch stěžovatele a z provedených důkazů vyvodil odpovídající logický skutkový
závěr. Nedůvodnými shledal krajský soud i námitky, že stěžovatel mohl prokázat,
že v den předmětné nehody automobil cestou domů neřídil, ovšem správní orgán
se tímto jeho tvrzením nezabýval. Dále nepřisvědčil tvrzení, dle něhož výpověď svědka F.
je nevěrohodná, žalovaný ignoroval odborné vyjádření soudního znalce Dufka předložené
stěžovatelem. V souladu s předchozími závěry pak krajský soud stěžovateli nepřisvědčil
ani v jeho tvrzení, že žalovaný vyvodil z nesprávně zjištěného skutkového stavu
nesprávné právní závěry. Vzhledem k precizní a vyčerpávající rekapitulační části
napadeného rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud skutkový stav věci uvedl
výše v tomto svém rozhodnutí pouze v nezbytně nutném rozsahu.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel formálně opírá
kasační stížnost o důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., tj. o vadu
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu, a dále
o nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, resp. v jiné vadě
řízení před soudem, která má za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Obsahově
námitky tomuto určení odpovídají. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podle ustanovení §3 odst. 4 správního řádu rozhodnutí správních orgánů musí vycházet
ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Řízení je třeba vést tak, aby posilovalo důvěru občanů ve správnost
rozhodování, aby přijatá rozhodnutí byla přesvědčivá a vedla občany a organizace k dobrovolnému plnění
jejich povinností.
Podle §32 odst. 1 správního řádu správní orgán je povinen zjistit přesně a úplně skutečný
stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán jen návrhy
účastníků řízení.
Podle §46 správního řádu rozhodnutí musí být v souladu se zákony a ostatními právními
předpisy, musí být vydáno orgánem k tomu příslušným, vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci
a obsahovat předepsané náležitosti.
Stěžovatel v úvodu podané kasační stížnosti shrnuje, že správní orgány prvého
i druhého stupně zjistily skutkový stav, z něhož vycházely při svém rozhodování, zcela
nedostatečně, některé navržené důkazy neprovedly, jiné zcela úmyslně chybně
interpretovaly, v důsledku čehož pak vydaly nesprávná rozhodnutí. Dále uvádí,
že skutková podstata, z níž správní orgán při svém rozhodování vycházel, není dostatečně
zdokumentována ve spise, resp. některá tvrzení správního orgánu jsou jen zcela
nepodloženými domněnkami. V závěru kasační stížnosti pak vyvozuje, že za situace,
kdy byly provedeny důkazy, které jsou navzájem v rozporu, je odůvodnění rozsudku
krajského soudu zcela nedostatečné. Nejvyšší správní soud uvedená konstatování
považuje v souladu s názorem vyjádřeným v rozsudku rozšířeného senátu ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publikovaném pod č. 835/2006 Sb. NSS,
pouze za obecná tvrzení, která neumožňují bližší přezkum, fakticky za vymezení rámce
kasační stížnosti. Věcně tak přezkoumal jen námitky s konkrétním obsahem.
V první z nich stěžovatel uvádí, že odborné vyjádření znalce D. je v rozporu
s ostatními provedenými důkazy, především s vyjádřením Ing. K. Tento rozpor dle jeho
názoru ani jeden správní orgán uspokojivě nevysvětlil. Nezabýval se jím ani krajský soud,
který jen opakoval odůvodnění žalovaného. Z předloženého správního spisu vyplývá, že
stěžovatel předmětné odborné vyjádření přiložil k odvolání proti prvostupňovému
správnímu rozhodnutí. Správní orgán I. stupně se tak k tomuto důkazu vyjádřit nemohl
z objektivních důvodů. Žalovaný konstatoval, že součástí tohoto odborného vyjádření je
překopírovaná, velice nekvalitní fotografie. V odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl,
že při srovnání předloženého snímku zrcátka s kvalitní fotografií založenou
ve fotodokumentaci (č. 19, 20, 21; stopa č. 6) lze nalézt identický světlý otěr, zajištěný
na místě nehody na vozidle stěžovatele. Krajský soud ověřil, že žalovaný v odůvodnění
napadeného rozhodnutí k předloženému vyjádření zaujal stanovisko, tedy jej neignoroval,
jak bylo uvedeno v žalobě. Sám k tomu připojil, že žalovaný vyjádření nepovažoval
za věrohodné, neboť obhlídka Ing. K. byla provedena až dne 27. 2. 2005. Rozpor
vyjádření znalce D. s vyjádřením Ing. K. a ostatními provedenými důkazy stěžovatel
v žalobě takto výslovně nenamítal, žalobní bod byl formulován jako desinterpretace, resp.
ignorování dotčeného předloženého vyjádření. Krajský soud se proto v tomto směru
touto námitkou nezabýval a v souladu s ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s. tak nemůže
učinit ani Nejvyšší správní soud. Lze toliko konstatovat, že žalovaný se stěžovatelem
předloženým odborným vyjádřením zabýval, v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnil,
proč jej nepovažuje za důvodné a tuto skutečnost krajský soud k žalobní námitce ověřil.
První kasační námitku tak zdejší soud neshledal důvodnou.
Dále podle názoru stěžovatele nemá oporu ve spisech závěr, že byl přistižen
při spáchání přestupku. Stěžovatel rozporuje tvrzení krajského soudu, že uvedená
skutečnost vyplývá z výpovědí svědků H., F., Š. a S. Krajský soud k námitce stejného
obsahu v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že není důvodná, neboť výpověďmi
uvedených svědků bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel řídil uvedené vozidlo a byl
na parkovišti zastižen v době, kdy ještě nebylo parkování vozidla dokončeno. Všichni
svědkové shodně uvádí, že ve vozidle seděla jedna osoba a touto osobou byl muž.
Nejvyšší správní soud z protokolů o podání vysvětlení a protokolů o výpovědi
jmenovaných osob (v uvedeném pořadí: poškozeného, náhodného svědka a dvou
příslušníků Policie ČR) zjistil, že všichni o přestupku ze dne 15. 12. 2004 vypovídali
shodně, a to tak, že stěžovatel do místa svého bydliště přijel osobním automobilem Ford
Mondeo, přičemž v tomto vozidle s ním nebyl nikdo jiný (přítomna pouze jedna osoba
mužského pohlaví). Dříve (bezprostředně po spáchání přestupku) stěžovatel být přistižen
nemohl, neboť na místě dopravní nehody nezastavil. Ve svém odvolání proti
prvostupňovému správnímu rozhodnutí sám konstatuje, že „co se týče ohledání místa nehody,
na místě byly zjištěny stopy po střetu…“, a tyto skutečnosti dále nijak nerozporuje. Řádné
zajištění předmětných stop (trajektorie a poškození vozidel) je patrné z fotodokumentace,
která je součástí správního spisu. Z výše uvedených důvodů dospěl zdejší soud k závěru,
že ani druhá námitka stěžovatele není důvodná.
V poslední námitce kasační stížnosti je zpochybňována výpověď svědka F., která
není podle stěžovatele v souladu s ostatními dokumenty obsaženými ve spise, veškeré
informace získané výslechem tohoto svědka jsou značně pochybné a jako důkaz těžko
použitelné, a to i z toho důvodu, že jsou v rozporu s výpověďmi svědků Š. a S. Nejvyšší
správní soud porovnáním výpovědí zmíněných svědků zjistil, že ve vzájemném rozporu
nejsou. Z výpovědi svědka F. je patrné, že bydlí nedaleko stěžovatele a v době, kdy
stěžovatel přijížděl domů, následovaný poškozeným a policejní hlídkou, chtěl on odjet
z parkoviště, ovšem stěžovatel mu při svém parkovacím manévru bránil ve výjezdu. Jako
svědek se přihlásil, jelikož se dozvěděl, že stěžovatel a poškozený měli mít dopravní
nehodu. Co se týká výpovědí členů policejní hlídky, svědek Š. výslovně uvedl, že „jen na
konci parkoviště u levého okraje stálo vozidlo Opel a jeho řidič čekal, až vozidlo Ford zaparkuje, aby
mohl projet“. Svědek S. pak vypověděl, že on sám si žádného jiného vozidla nevšiml, ovšem
kolega Š. mu sdělil, že „na místě zjistil svědka, který seděl v zaparkovaném vozidle opodál a čekal,
až zaparkuje S. a on mohl vyjet.“ Není tedy pravdou, že by svědkové Š. a S. vypovídali, že na
parkovišti v inkriminovanou dobu nikdo jiný nebyl, a těmito výpověďmi je tak vyvrácena i
obava stěžovatele, že by svědek F. unikl pozornosti dvou zasahujících policistů. Na
základě uvedených skutečností má Nejvyšší správní soud za to, že svědecká výpověď
svědka F. mohla být v řízení o přestupku použita jako důkaz. Ani poslední námitka
kasační stížnosti tak nebyla shledána důvodnou.
Jestliže tedy krajský soud z uvedených důvodů zamítl žalobu stěžovatele
podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s., postupoval zcela v souladu se zákonem.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly,
a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu