ECLI:CZ:NSS:2008:9.AS.70.2007:82
sp. zn. 9 As 70/2007 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
společnost Lounská mlékárna s.r.o., se sídlem Husova 1809, Louny, zastoupená
Mgr. Ing. Markem Němcem, advokátem se sídlem Nádražní 106, Sedlčany, proti žalovanému:
Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, proti rozhodnutí
předsedy žalovaného ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. O-171283, o částečném prohlášení ochranné
známky za neplatnou, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 27. 4. 2007, č. j. 11 Ca 248/2006 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se společnost Lounská mlékárna s.r.o.
(dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozhodnutí městského soudu, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 6. 6. 2006,
sp. zn. O-171283. Tímto rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí Úřadu průmyslového
vlastnictví (dále jen „správní orgán“) ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. O-171283, č. j. 82223/2003,
o zamítnutí návrhu na prohlášení ochranné známky č. 250725 ve znění „Lučanka“
za neplatnou, tak, že napadená ochranná známka byla dle ust. §32 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o ochranných známkách“), prohlášena za neplatnou pro mléko a další v rozhodnutí blíže
specifikované výrobky, přičemž současně zůstala v platnosti pro určité kategorie výrobků
rovněž specifikované v rozhodnutí.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti navrhl zrušit rozsudek městského soudu,
protože je nezákonný a zasahuje do jeho práv. Stěžovatel uvedl, že ve správním rozhodnutí
z 6. 6. 2006 jsou aplikována přechodná ustanovení známkových zákonů tak, že porušují
princip zákazu retroaktivity nových zákonů. Stěžovatelova ochranná známka byla zapsána
za účinnosti zákona č. 137/1995 Sb., tudíž ji nelze z rejstříku odstranit s účinky ex tunc,
leda by se prokázala nezákonnost tohoto zápisu. Žádný pozdější zákon nelze vykládat tak
(ani jeho přechodná ustanovení), že stěžov atelem získaný majetek, tj. ochranná známka,
a vlastnictví k němu, se zruší z jiného důvodu než nezákonnost zápisu. Dle stěžovatele
měl správní orgán rozpoznat, že nikdo netvrdí nezákonnost zápisu, a neměl ochrannou
známku vymazat, když uvedenou aplikací správní orgán rozhodl nad rámec správního petitu,
čímž zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces stejně jako soud, který předmětné
rozhodnutí nezrušil. Dále tvrdí, že soud nesmí soudním uvážením nahradit správní úvahu, smí
jen přezkoumat, zda správní uvážení nepřesáhlo dané hranice. Rozhodnutí Městského soudu
v Praze ze dne 16. 8. 2005, č. j. 11 Ca 258/2005 - 70, však tento princip porušilo,
a proto stěžovatel navrhl jeho zrušení, a to i proto, že stěžovateli byla odňata možnost
se tohoto řízení zúčastnit.
Správní orgán ve svém vyjádření zdůraznil, že v ust. §52 odst. 1 zákona o ochranných
známkách byl zakotven princip nepravé retroaktivity, která je obecně přípustná.
Na tomto principu stojí i ust. §52 odst. 4 cit. zákona. Z obsahu návrhu na výmaz ochranné
známky je zřejmé, že byl podán z důvodu tvrzené zaměnitelnosti s ochrannou známkou
navrhovatele, proto správní orgán postupoval v souladu se zákonem, když tento návrh
překvalifikoval dle nové úpravy na návrh na prohlášení ochranné známky za ne platnou.
Dále zdůraznil, že jestliže soud zruší jeho rozhodnutí, je správní orgán povinen se v novém
rozhodnutí řídit právním názorem soudu vysloveným ve zrušovacím rozsudku. Nejedná
se proto o nahrazení správního uvážení uvážením soudu, ale o nové správní uvážení
provedené správním orgánem. Rovněž je třeba dle správního orgánu odmítnout názor
stěžovatele o tom, že rozhodl nad obsah správního petitu, neboť návrh navrhovatele musel
být s ohledem na přechodná ustanovení zákona o ochranných známkách překvalifikován.
Na základě výše uvedeného správní orgán navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z obsahu správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly s ohledem
na znění stížních bodů následující podstatné skutečnosti:
Dne 10. 9. 2001 došla správnímu orgánu přihláška kombinované ochranné známky
ve znění „Lučanka“ pro výrobky a služby ve třídě 5, 29, 30, 32, 40 (blíže konkretizované
v přihlášce). Dne 27. 1. 2003 byla tato ochranná známka zapsána do rejstříku ochranných
známek pod číslem zápisu 250725 s tím, že majitelem ochranné známky se stal stěžovatel.
Podáním ze dne 21. 11. 2003 nazvaným „Návrh na výmaz kombinované ochranné známky
Lučanka č. 250725“ se navrhovatel Povltavské mlékárny, a.s., se sídlem Sedlčany,
Cirkvičná 240 (dále též „navrhovatel“), domáhal na základě ust. §25 odst. 2 a 3 zákona
č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 137/1995 Sb.“), výmazu ochranné známky (pozn. soudu – zákon č. 137/1995 Sb.
byl účinný do 31. 3. 2004 a byl zrušen zákonem o ochranných známkách). V tomto návrhu
navrhovatel uvedl, že je majitelem ochranných známek obsahujících prvek „Lučina“,
přičemž pod tímto označením on či jeho předchůdce vyrábí potravinářské výrobky
již od počátku osmdesátých let minulého století. Zdůraznil, že je zde možnost záměny
mezi jeho ochrannými známkami a zapsanou ochrannou známkou „Lučanka“, která nemůže
dostatečně rozlišovat výrobky či služby. Správní orgán rozhodnutím ze dne 30. 6. 2004,
zn. sp. O-171283, č. j. 82223/2003, návrh zamítl. Shodně postupoval i předseda správního
orgánu, který rozhodnutím ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. O-171283, zamítl rozklad navrhovatele
a napadené rozhodnutí potvrdil. K žalobě navrhovatele však bylo toto rozhodnutí zrušeno
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2006, č. j. 11 Ca 258/2005 - 70,
a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. V tomto rozsudku soud vyslovil,
že správní orgán dostatečně nehodnotil shodnost či podobnost sporných ochranných známek
ve vztahu k výrobkům a službám, když pak obě znění ochranných známek nedostatečně
splňují základní funkci ochranných známek, a to funkci rozlišovací. Rovněž správní orgán
se dle soudu nedostatečně zabýval otázkou dobrého jména namítaných ochranných známek.
V tomto smyslu pak soud zavázal správní orgán závazným právním názorem, přičemž „nové“
sporné rozhodnutí předsedy správního orgánu tak bylo vydáno na jeho základě.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Dle ust. §52 odst. 2 zákona o ochranných známkách pro řízení o přihláškách,
která neskončila přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije tento zákon. Účinky
procesních úkonů učiněných v těchto řízeních zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně
podle tohoto zákona. Má-li přihláška podaná přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
vady, které podle tohoto zákona brání jejímu projednání, úřad vyzve přihlašovatele
k jejich odstranění a stanoví mu k tomu přiměřenou lhůtu.
Podle odst. 4 cit. ustanovení byl-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona podán
návrh na výmaz podle §25 dosavadního zákona, bude projednán jako návrh na zrušení
ochranné známky nebo prohlášení ochranné známky za neplatnou při splnění podmínek
a s účinky stanovenými v tomto zákoně.
Dle ust. §32 odst. 3 zákona o ochranných známkách úřad prohlásí ochrannou známku
za neplatnou rovněž v řízení zahájeném na návrh osoby uvedené v §7 a z důvodů
v tomto ustanovení uvedených.
Podle odst. 4 cit. ustanovení na ochrannou známku, která byla prohlášena
za neplatnou, se hledí, jako by nikdy nebyla zapsána.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti v prvé řadě prezentuje názory vztahující
se k postupu správního orgánu, který, s ohledem na skutečnost, že v době jeho rozhodování
o podaném rozkladu nabyl účinnosti nový zákon o ochranných známkách, postupoval
dle jeho přechodných ustanovení, v čemž stěžovatel spatřuje porušení principu zákazu
retroaktivity nových zákonů.
K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že předně je třeba se vyslovit
k otázce přípustnosti retroaktivního působení nových zákonů, a to díky kategoričnosti
stěžovatelovy námitky dovozující absolutní zákaz zpětné účinnosti právních norem.
Touto otázkou se opakovaně ve svých rozhodnutích zabýval i Ústavní soud, např. v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 38/06, http://nalus.usoud.cz, či zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,
http://nalus.usoud.cz, ve kterém postuloval základní principy se zpětnou účinností zákonů
související. Ústavní soud v tomto nálezu dospěl k závěru, že k základním principům,
vymezujícím kategorii právního státu, patří princip ochrany důvěry občanů v právo
a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti právních norem. Právní teorie i praxe činí
přitom rozdíl mezi pravou a nepravou retroaktivitou, přičemž je obecně akceptováno
vymezení této distinkce právní doktrínou. Z řady definic lze za autoritativní považovat
definici E. Tilsche, jenž pravou a nepravou retroaktivitu vymezoval následovně: "Pr avé
zpětné působení nového zákona jest tu jen tehdy, když působí i pro dobu minulou. Nepravé
zpětné působení … tu jest, když nový zákon nařizuje, že ho má být užito i na staré právní
poměry již založené, ale teprve od doby, kdy počíná působnost nového zákona anebo od doby
ještě pozdější.“ (E. Tilsch, Občanské právo. Obecná část, Praha 1925, s. 75-78). Pro souzenou
věc je dále důležité definování zejména retroaktivity nepravé, při které „nový zákon
sice nezakládá právních následků pro minulost, avšak buď povyšuje minulé skutečnosti
za podmínku budoucího právního následku (prostá výlučnost) nebo modifikuje
pro budoucnost právní následky podle dřívějších zákonů založené … Nepravé zpětné
působení zákona pouze znamená, že nový zákon zachycuje (právně kvalifikuje) minulé
skutečnosti nebo že se dotýká (modifikuje, ruší) existujících právních následků,
tj. na skutkové podstaty je založivší váže pro budoucnost jiná práva a jiné povinnosti
než zákonodárství dosavadní. Jde zde tudíž o zásah nového zákona jednak do předchozích
skutečností, jednak do t.zv. práv nabytých.“ (A. Procházka, Retroaktivita zákonů. In: Slovník
veřejného práva. Sv. III, Brno 1934, s. 800.).
Dle těchto premis vyjádřených výše je pak nutno hledět i na ust. §52 odst. 4 zákona
o ochranných známkách, které postuluje, že byl-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
podán návrh na výmaz podle §25 dosavadního zákona, bude projednán jako návrh na zrušení
ochranné známky nebo prohlášení ochranné známky za neplatnou při splnění podmínek
a s účinky stanovenými v tomto zákoně. Je tak vyjádřeno, že od účinnosti nové právní úpravy
se návrh na výmaz ochranné známky podaný za účinnosti starého právního předpisu bude
z hlediska náležitostí posuzovat dle právního předpisu nového. Vyjádřeno z hlediska
časového, nová právní úprava působí na skutečnost založenou za účinnosti úpravy staré
až s účinky do budoucna, nikoliv do minulosti (jak by tomu bylo v případě retroaktivity
pravé). Zpětná účinnost zákona o ochranných známkách spočívá v tomto případě
pouze ve skutečnosti, že se řízení zahájené a neskončené za účinnosti starého předpisu
dokončí, a to včetně posouzení náležitostí návrhu, podle předpisu nového, což je obecným
pravidlem uplatňovaným v případě střetu staré a nové právní normy. Vzhledem k okolnosti,
že ust. §52 odst. 4 zákona o ochranných známkách zakotvuje retroaktivitu nepravou,
je nutno vyjít z obecné zásady právní o její přípustnosti (viz již citovaný nález Ústavního
soudu, sp. zn. Pl. ÚS 21/96), když Nejvyšší správní soud neshledal, že by bylo na místě
pochybovat o její nepřípustnosti, neboť z úpravy známkoprávní je zřejmá snaha o souladnost
kritérií poskytnutí známkoprávní ochrany dle předpisu starého a nového. Nejvyšší správní
soud v této souvislosti rovněž považuje za významné, že v dané věci bylo aplikováno
mj. kritérium zaměnitelnosti, které v novém právním předpise nevykazuje žádné změny
podstatnějšího rázu. Nejvyšší správní soud proto dospěl k dílčímu závěru, že správní orgán
nepochybil, jestliže za dané situace aplikoval ust. §52 odst. 4 zákona o ochranných
známkách, a proto dospěl k závěru, že návrh podaný namítajícím je nutno překvalifikovat
ve smyslu nového právního předpisu. Aplikace tohoto ustanovení ve svém důsledku
neznamenala podstatný zásah do práv nabytých stěžovatelem, neboť byla v souladu
s principem ochrany veřejného zájmu a tudíž i proporcionální. Dále je nutno zdůraznit,
že důsledkem kladného výroku správního orgánu v případě řízení o návrhu na výmaz
ochranné známky byl výmaz ochranné známky (viz ust. §25 zákona č. 137/1995 Sb.),
v případě řízení dle ust. §32 zákona o ochranných známkách pak prohlášení ochranné
známky za neplatnou a její vymazání z rejstříku. Technicky vzato končí tedy obě řízení
shodně, a to výmazem ochranné známky.
Jestliže pak stěžovatel dále polemizuje nad údajným rozhodováním správního orgánu
nad rámec petitu návrhu s tím, že navrhovatel netvrdil nezákonnost zápisu, je odpověď
na tuto jeho námitku implicitně obsažena již v předchozích odstavcích. Jestliže totiž zákon
o ochranných známkách nařídil správnímu orgánu překvalifikovat podaný návrh tak,
aby odpovídal nové právní úpravě, pak správní orgán posoudil tento návrh z hlediska
obsahového, tj. z hlediska skutečností v něm tvrzených. Jestliže stará právní úprava neznala
ani institut prohlášení ochranné známky za neplatnou, ani návrh na zrušení ochranné známky,
nemohl tuto skutečnost reflektovat ani petit návrhu podávaný na základě staré právní úpravy.
Správní orgán však nepochybil, jestliže rozhodl petitem jiným, než bylo navrhováno,
neboť mu tak bylo závazně stanoveno ust. §52 odst. 4 zákona o ochranných známkách.
Proto je první stížní námitka stěžovatele nedůvodná.
V dalším stížním bodě stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím správního
orgánu, který se řídil závazným právním názorem soudu vysloveným v předchozím
zrušujícím rozsudku. Dle jeho názoru soud nesmí nahradit správní uvážení uvážením
soudním, smí jen přezkoumat, zda toto uvážení nepřesáhlo zákonem dané hranice. Proto soud
není oprávněn posuzovat otázku podobnosti a zaměnitelnosti ochranných známek,
neboť úvaha správního orgánu je v tomto případě správním uvážením. K této stížní námitce
Nejvyšší správní soud uvádí, že dle stávající judikatury mající své kořeny již ve správním
soudnictví etablovaném před účinností soudního řádu správního se reflexe správního orgánu
stran zaměnitelnosti ochranných známek pojímá jako správní úvaha, nikoliv jako správní
uvážení. Příkladmo je možno uvést např. citaci z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne
27. 12. 2001, sp. zn. 7 A 164/99, ve kterém soud vyslovil, že „vlastní posouzení
zaměnitelnosti je však věcí volného hodnocení důkazů správním orgánem“. Shodně
se o této otázce vyjádřil stejný soud např. ve svém rozsudku ze dne 14. 6. 1999,
sp. zn. 6 A 58/97, nověji pak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2004,
č. j. 5 A 106/2001 - 62, www.nssoud.cz. Avšak správní úvahu, která je odrazem zásady
volného hodnocení důkazů, není možné ztotožňovat se správním uvážením, které má zcela
jiné doktrinální vymezení a následně i podmínky soudního přezkumu. V daném případě
však posuzování hledisek pro zaměnitelnost ochranných známek nepředstavuje správní
uvážení, nýbrž toliko posuzování prováděné správním orgánem na základě kritérií
vymezených judikatorně a doktrinálně. V této souvislosti je dále nutné odkázat
na závěry prezentované v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2006,
č. j. 1 As 28/2006 - 97, www.nssoud.cz, stran změn, kterými prošlo správní soudnictví
po 1. 1. 2003. Z tohoto důvodu není možné za současné právní úpravy bez dalšího aplikovat
veškeré právní závěry plynoucí z citovaných rozhodnutí vrchního soudu týkající se limitace
soudů v otázce přezkumu správní úvahy, tj. ve svém důsledku naplnění zásady volného
hodnocení důkazů. Správní soudy jsou proto dle soudního řádu správního oprávněny nejenže
zkoumat, zda-li rozhodnutí správního orgánu obsahuje jeho úvahu stran hodnocení důkazů,
tedy otázky právní, nýbrž i to, jaký je obsah této úvahy, tj. otázky skutkové, a v případě,
že soud dospěje k závěru o nedostatečnosti této úvahy v rovině skutkové, nahradit ji úvahou
vlastní s tím, že je oprávněn i k provádění dokazování ve věci (s omezením specifikovaným
ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Stěžovatel se proto mýlí,
jestliže se domnívá, že posouzení zaměnitelnosti je správním uvážením, a rovněž se mýlí
i v otázce pravomoci soudu při přezkoumávání zaměnitelnosti. Jestliže tedy správní orgán
vycházel při svém rozhodování z právního názoru, kterým ho zavázalo předchozí soudní
rozhodnutí, jednal zcela v souladu se zákonem a s principem respektování soudních
rozhodnutí. K poukazu stěžovatele, že mu v řízení vedeném u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 11 Ca 258/2005 byla odňata možnost se ho zúčastnit, Nejvyšší správní soud uvádí,
že tuto námitku měl stěžovatel vznést v předcházejícím soudním řízení,
a to buď před městským soudem nebo případně ve formě kasační stížnosti,
neboť v tomto řízení již nemůže být toto stěžovatelem tvrzené pochybení napraveno.
Z těchto důvodů je i tato stížní námitka nedůvodná.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu dle obsahu spisu žádné náklady řízení
nevznikly, proto mu soud nepřiznal jejich náhradu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu