ECLI:CZ:NSS:2008:9.AS.78.2007:118
sp. zn. 9 As 78/2007 - 118
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: Mgr. P. F., proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát
v Pardubicích, se sídlem Čechovo nábřeží 1791, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 21. 9. 2001, č. j. O-74//235/2001, ve věci opravy chyby v katastrálním operátu, za
účasti osob zúčastněných na řízení: Povodí Labe, státní podnik, se sídlem Víta
Nejedlého 951, Hradec Králové, a R. H., o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 27. 3. 2007,
č. j. 52 Ca 55/2006 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
v záhlaví označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
pobočky v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Pardubicích
(dále jen „žalovaný“), ze dne 21. 9. 2001, č. j. O-74//235/2001. Tímto rozhodnutím bylo
změněno rozhodnutí Katastrálního úřadu v Pardubicích (dále jen „správní orgán“),
ze dne 8. 6. 2000, v písemném vyhotovení chybně uvedeno datum 8. 9. 2000,
č. j. 121 – OR 290/99, o opravě chyby v katastrálním operátu podle §8 odst. 5 zákona
č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění
účinném v rozhodné době, kterým byly zamítnuty námitky, resp. nesouhlas stěžovatele
a R. H. s oznámením o opravě (snížení) výměr parcel v k. ú. Počaply nad Loučnou,
evidovaných na listu vlastnictví č. 778, a to při současné specifikaci toho, jak budou
parcely katastru nemovitostí evidovány podle výsledků doplnění parcel zjednodušené
evidence do katastrálního operátu v listech vlastnictví č. 778, 634 a 10001. Parcely ve
vlastnictví stěžovatele a R. H. byly až do roku 1999 evidovány ve zjednodušené evidenci a
jejich hranice byly doplněny do digitální katastrální mapy dle zákresu v mapě bývalého
pozemkového katastru (jejich rastrových obrazů), což považoval žalovaný za správné
s tím, že k opravě (snížení) evidovaných výměr parcel došlo jednak přesnějším způsobem
výpočtu výměr (za souřadnic podrobných bodů) a jednak novým geometrickým
a polohovým určením. Proto potvrdil předchozí rozhodnutí správního orgánu a současně
doplnil jeho výrokovou část, v níž blíže upravil evidování předmětných parcel pro futuro.
Napadeným rozsudkem krajský soud shledal žalobu nedůvodnou a podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), ji zamítl. Svůj závěr přitom krajský soud v návaznosti na žalobní
námitky postavil na dvou argumentačních rovinách týkajících se: 1) toho,
že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného chybí vysvětlení, proč stěžovatel,
jakožto vlastník nemovitosti, nebyl pozván k místnímu šetření, které proběhlo v roce
1987 v souvislosti s tehdy prováděnou obnovou katastrálního operátu a jímž byla
vymezena hranice sousední parcely (č. 450/1) okrajem vodního toku; 2) překročení mezní
odchylky při doplnění předmětných parcel stěžovatele do digitální katastrální mapy.
K prvnímu bodu krajský soud uvedl, že individuální správní akt je rozhodnutím
v konkrétní věci vůči konkrétním účastníkům, a s poukazem na §47 odst. 3 správního
řádu (zákona č. 71/1967 Sb.) tudíž nebylo povinností žalovaného zdůvodňovat
a obhajovat v odůvodnění jeho rozhodnutí postup jiného správního orgánu v jiném
řízení. Žalovaný tak přesto nad rámec svých zákonných povinností učinil, když popsal,
jakým způsobem probíhala obnova operátu tehdejší evidence nemovitostí v k. ú. Počaply
nad Loučnou v letech 1985 – 1987, a též uvedl, podle jakých právních předpisů bylo
postupováno, přičemž uzavřel, že dle jeho názoru nebyly tehdy platné a účinné právní
předpisy porušeny. Krajský soud proto danou žalobní námitku neshledal důvodnou s tím,
že na uvedeném postupu žalovaného neshledává nic nezákonného. Jako nedůvodnou
označil krajský soud i druhou námitku. Při jejím posuzování vycházel ze závěru, že údaj
o výměře pozemku je toliko údajem odvozeným, a to od geometrického určení pozemku,
jakožto závazného údaje katastru nemovitostí (§20 katastrálního zákona).
Dále pak dovodil, že mezní odchylka slouží k porovnání výsledků měření v téže věci.
V daném případě však došlo v rámci obnovy operátu k novému geometrickému
a polohovému určení nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele a R. H. a následně i k novému
určení jejich výměry, a to přesnějším způsobem. S ohledem na tuto skutečnost proto
podle krajského soudu není možno výsledek tohoto měření porovnávat s předchozím
evidovaným stavem a současně trvat na tom, že nesmí být překročena mezní odchylka.
V této souvislosti krajský soud poukázal i na závěry znaleckého posudku znalce z oboru
geodézie a kartografie Ing. A. V. ze dne 19. 5. 2003, jenž k překročení mezní odchylky
konstatoval, že mapy bývalého pozemkového katastru byly zhotovovány nejčastěji
měřením tzv. stolovou metodou, která je kvalitativně nižší úrovně, než měření prováděná
při obnově katastrálního operátu přepracováním, a znamená, že naměřené hodnoty se
přímo v terénu zobrazovaly. Nejsou tudíž dochovány žádné zápisy naměřených údajů či
konstrukčních měr a není tak možná jakákoliv zpětná kontrola. Závěrem krajský soud
poukázal na smysl právní úpravy obnovy katastrálního operátu, kterým je jeho aktualizace
po stránce obsahové (je-li skutečný průběh hranic v terénu jiný, než jak je zapsán ve
stávajícím katastrálním operátu – ať už následkem technické nedokonalosti původní
evidence, faktického vývoje či v důsledku provedených pozemkových úprav apod.) nebo
formální (převedením katastrální mapy z grafické formy do formy grafického
počítačového programu), nikoli konzervace závadného stavu (chybných údajů) v katastru
nemovitostí.
V kasační stížnosti uplatnil stěžovatel zákonné důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., přičemž jako primární stížní námitku je třeba označit
námitku stěžovatele, která brojí proti závěru krajského soudu, dle něhož obnovou operátu
došlo k novému určení výměr a tento výsledek není možno porovnávat s předchozím
evidovaným stavem a současně trvat na dodržení mezní odchylky. Podle stěžovatele
krajský soud dostatečně věrohodně neprověřil, jak došlo k překročení mezní odchylky
nad stanovenou hranici vymezenou právním předpisem a nesprávně posoudil ustanovení
§44 odst. 5 vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona
č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., a zákon České národní rady č. 344/1992 Sb.,
o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb., ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „prováděcí vyhláška“), podle něhož,
pokud se zjistí překročení mezní odchylky, se považuje geometrický plán za nezpůsobilý
k vyznačení do katastru. V této souvislosti připomněl, že sám žalovaný v odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, že při snížení výměry parcel byla mezní odchylka překročena.
Dále stěžovatel namítl, že krajský soud nepřezkoumal výrok rozhodnutí žalovaného,
z něhož musí být úplně a jednoznačně známo, které parcely a podle jaké dřívější
pozemkové evidence se mají identifikovat. Dle stěžovatele postup žalovaného nesvědčí
tomu, že rozhodl na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, který má být
přesvědčivý, a tím nesplnil to, co mu bylo uloženo rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 25. 7. 2001, č. j. 30 Ca 201/2000 – 17. Tímto rozhodnutím bylo zrušeno
předchozí rozhodnutí žalovaného (ze dne 1. 8. 2000, č. j. O-61/240/2000) a daná věc
mu byla vrácena zpět k dalšímu řízení s tím, že se nevypořádal s námitkou stěžovatele,
že byla snížena výměra parcel ve vlastnictví stěžovatele a R. H. a překročena mezní
odchylka stanovená v příloze č. 1 prováděcí vyhlášky; výsledkem tohoto dalšího řízení pak
bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2001, č. j. O-74//235/2001, jenž bylo
předmětem přezkumu nyní napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Žalovaný předložil ke kasační stížnosti vyjádření, v němž se ztotožnil s důvody,
pro které krajský soud žalobu zamítl, odkázal na své vyjádření k žalobě ze dne 12. 3. 2007
a závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud předmětnou kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, stěžovatel nemusí být zastoupen advokátem, neboť má vysokoškolské
právnické vzdělání (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.),
ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Smyslem vedení katastru nemovitostí je, aby bez dalšího poskytoval veřejnosti
informaci o vlastnických a dalších právech k jednotlivým nemovitostem. Institut opravy
chyby v katastrálním operátu, jenž tvoří soubor geodetických informací, soubor
popisných informací, souhrnné přehledy o půdním fondu, dokumentace výsledků šetření
a měření a sbírka listin, umožňuje opravu chybného údaje v katastru nemovitostí
při splnění podmínek pro opravu chyby podle §8 katastrálního zákona.
Podle §8 odst. 1 katastrálního zákona na písemný návrh vlastníka nebo jiného
oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje katastru,
které vznikly buď zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, nebo nepřesností při
podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr
parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem.
Podle odst. 2 téhož ustanovení katastrální úřad opraví chybné údaje katastru, které vznikly
nesprávnostmi v listinách, podle nichž byly zapsány, na základě opravy listiny provedené
tím, kdo listinu vyhotovil nebo kdo je oprávněn opravu listiny provést. Podrobnější
podmínky a postup pak upravuje prováděcí vyhláška ve svém šestém oddílu nazvaném
činnosti při vedení katastru, který vedle problematiky zápisu jiných údajů katastru (§41),
revize katastru (§42) a vyznačování změn údajů katastru v katastrálním operátu (§43,
§44 a §45) postihuje rovněž problematiku opravy chyb v katastrálním operátu (§46
a §47).
Pro jistou přehlednost lze s ohledem na shora uvedenou pozitivní právní úpravu
rozdělit chyby v katastrálním operátu dle způsobu jejich vzniku na:
- chyby vzniklé zřejmým omylem při vedení a obnově katastru,
- chyby vzniklé na základě nesprávnosti v listině, podle které byl chybný údaj
zapsán do katastru, a
- chyby vzniklé nesprávným geometrickým a polohovým určením – nepřesností
při podrobném měření, zobrazení předmětu v katastrální mapě a při výpočtu
výměr parcel, pokud došlo k překročení mezních odchylek stanovených
prováděcí vyhláškou.
Jiné nesprávnosti obsažené v údajích katastru nemovitostí, na které nelze
vztáhnout výše uvedené, nelze považovat za chyby podle katastrálního zákona. Prvotní
otázkou je proto vždy posouzení samotné existence chyby, tj. zda se v konkrétním
případě při zjištěných nesrovnalostech jedná skutečně o chybu, a teprve poté následuje
určení, o kterou z výše uvedených chyb se jedná a podle toho pak výběr z možných
způsobů nápravy chyby jak po stránce věcné, tak i po stránce procesní.
V projednávaném případě došlo v rámci obnovy katastrálního operátu k doplnění
pozemků ve vlastnictví stěžovatele a R. H. (vedených dosud ve zjednodušené evidenci), a
to při současném provedení opravy chybného údaje (evidovaného v předchozí platné
pozemkové evidenci), kterým byl zákres vlastnických hranic a v konečném důsledku pak
chybná výměra, jež se od zákresu hranic odvíjí. Výměra pozemků byla snížena.
V důsledku opravy dané chyby, kterou lze zařadit do posledně jmenované kategorie chyb
vzniklých nesprávným geometrickým a polohovým určením, tedy došlo ke snížení výměry
nad mezní odchylku stanovenou v příloze č. 1 prováděcí vyhlášky, která činí 326 m 2,
přičemž rozdíl ve výměrách parcel činí 862 m 2, jak vyplývá z rozhodnutí žalovaného. Na
základě toho potom stěžovatel dovozuje nemožnost vyznačení snížené výměry,
resp. nového geometrického a polohového určení daných parcel do katastru nemovitostí
a v rámci své první stížní námitky poukazuje na ustanovení §44 odst. 5 prováděcí
vyhlášky, podle kterého, pokud se zjistí překročení mezních odchylek, považuje se
geometrický plán za nezpůsobilý k vyznačení do katastru.
S tímto názorem stěžovatele nelze souhlasit, neboť jak vyplývá z již výše
uvedeného, ustanovení §44 prováděcí vyhlášky řeší problematiku vyznačování změn
údajů katastru v katastrálním operátu a nelze ho vztáhnout na zde řešenou problematiku
opravy chyb v katastrálním operátu, jež má v uvedené vyhlášce separátní úpravu,
a to jednak v §46, který upravuje podmínky a postup pro opravu chyby v geometrickém
a polohovém určení hranice pozemku, a jednak v §47, který uvádí podmínky opravy
chyby ve výměře.
Nelze přisvědčit ani krajskému soudu, který v napadeném rozhodnutí vyšel z toho,
že mezní odchylka stanoví toleranci pro výsledky měření prováděného určitým způsobem
a není možno porovnávat výsledek nového měření – provedeného přesnějším způsobem
v návaznosti na nové geometrické a polohové určení daných pozemků – s předchozím
evidovaným stavem. Tento závěr nejenže nemá oporu v příslušném právním předpise,
ale je přímo rozporný s ustanovením §8 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona.
Toto ustanovení výslovně počítá se situací, kdy mezní odchylky stanovené prováděcím
předpisem byly překročeny v důsledku nepřesností při podrobném měření, zobrazení
předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, a pro ty případy ukládá
katastrálnímu úřadu opravit (i bez návrhu) chybné údaje v katastru, které takto vznikly.
Překročení mezní odchylky je tedy zákonným předpokladem pro opravu chyby
v katastrálním operátu, která vznikla nepřesností při podrobném měření, zobrazení
předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel. Jinými slovy opravuje
se pouze taková chyba v geometrickém a polohovém určení, která přesáhne hodnotu
mezní odchylky stanovenou v prováděcí vyhlášce. To znamená, že pokud by došlo
ke změně (snížení) ve velikosti výměry parcely – v daném případě při obnově
katastrálního operátu na základě nového geometrického a polohového určení nemovitosti
a novým výpočtem provedeným s vyšší kvalitou resp. přesnější metodou (ze souřadnic
podrobných bodů) – a rozdíl ve velikosti dosavadní a nové výměry by nepřekročil mezní
odchylku stanovenou prováděcí vyhláškou, nejednalo by se o chybu v katastrálním
operátu, ale pouze o zpřesnění výměry.
V tomto ohledu lze proto akceptovat postup správního orgánu, resp. žalovaného,
který v daném případě na základě nového geometrického a polohového určení,
jakož i přesnějšího způsobu výpočtu výměr, přistoupil k opravě chyby ve výměře
dotčených parcel, jakkoli původ předmětné chyby není zcela jednoznačně a přesně určen,
neboť dnes již nelze zjistit jak kvalitně a správně byly zobrazeny hranice předmětných
pozemků v mapě bývalého pozemkového katastru v měřítku 1 : 2 880 a následně správně
určeny jejich výměry, jak vyplývá ze závěrů znalce Ing. A. V. ze dne 19. 5. 2003.
Pro úplnost je třeba v této souvislosti poznamenat, že jmenovaný znalec z oboru
geodézie a kartografie byl ustanoven usnesením ze dne 18. 10. 2002, č. j. 30 Ca 350/2001
– 15, jež vydal Krajský soud v Hradci Králové, který o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 9. 2001, č. j. O-74//235/2001, původně rozhodoval a který ji svým
usnesením ze dne 16. 10. 2003, č. j. 30 Ca 350/2001 – 48, odmítl s tím, že jde o věc,
o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, nikoli ve správním
soudnictví. Předmětné rozhodnutí však bylo posléze zrušeno usnesením zvláštního senátu
zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
ze dne 30. 5. 2006, č. j. Konf 123/2005 – 6, s tím, že v dané věci je příslušný vydat
rozhodnutí soud ve správním soudnictví. S ohledem na tuto skutečnost proto byla
nakonec daná věc rozhodnuta nyní napadeným rozsudkem krajského soudu.
Ve světle všech shora uvedených skutečností Nejvyšší správní soud uzavírá,
že přestože se rozhodnutí krajského soudu opírá o dílčí nesprávné závěry, jeho výrok
je věcně správný. Za této situace Nejvyšší správní soud neshledal důvod ke zrušení
napadeného rozhodnutí, pouze jeho odůvodnění bylo korigováno shora vysloveným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. Zákonnost takového postupu Nejvyšší
správní soud ve své judikatuře již konstatoval, a to např. v rozsudku ze dne 26. 10. 2005,
č. j. 2 Afs 23/2005 – 93, publikovaném pod č. 781/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz.,
či v rozsudku ze dne 19. 1. 2006, č. j. 2 Afs 100/2005 – 106, publikovaném
na www.nssoud.cz, kde výslovně uvádí: „I když je ve výsledku (co do výroku) rozhodnutí krajského
soudu věcně správné, lze právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu korigovat dílčí
nesprávné závěry krajského soudu bez toho, aby rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno, pouze v případě,
že závěry krajského soudu jsou sice nesprávné, avšak přezkoumatelné; pokud však je rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné, byť jen v některé své části, nezbývá než je zrušit.“
Závěrem k dané námitce považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout,
že opravou chyby v katastrálním operátu nemohou být změněny či nově založeny právní
vztahy k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí, nýbrž dojde pouze
k (dodatečnému) nahrazení chybného údaje (neodpovídajícího skutečnému stavu)
v katastrálním operátu údajem správným, který je v souladu se skutečností. Opravou
chyby v katastrálním operátu má být dosaženo pouze souladu mezi evidovanými
a skutečnými údaji. Mění se tedy údaje evidované v katastru, aniž by se tak však mohlo
založit či pozbýt vlastnické či jiné právo k nemovitosti (§5 odst. 7 katastrálního zákona).
Řízením o opravě chyby proto zásadně nelze řešit spory o existenci a obsah vlastnického
práva či jiného věcného práva k nemovitosti; např. opravou geometrického a polohového
určení vlastnické hranice nelze zasáhnout do vlastnického práva. Spory o průběh
vlastnické hranice nemohou být řešeny katastrálním úřadem, jelikož se jedná
ve své podstatě o spor o vlastnictví. Jeho řešení náleží do kompetence obecného soudu,
který o něm rozhodne v občanském soudním řízení.
K další stížní námitce, dle níž krajský soud nepřezkoumal výrok žalovaného,
z něhož musí být úplně a jednoznačně známo, které parcely a podle jaké dřívější
pozemkové evidence se mají identifikovat, konstatuje Nejvyšší správní soud, že tato byla
uplatněna až poté, kdy byl vydán napadený rozsudek krajského soudu, a proto tvoří
nepřípustné novum ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s., k němuž se nepřihlíží.
Poslední námitka stěžovatele se týká spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci
a vychází z povinností uložených žalovanému v rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 25. 7. 2001, č. j. 30 Ca 201/2000 – 17. Nejvyšší správní soud
k této námitce uvádí, že žalovaný na výtky plynoucí z daného rozsudku v odůvodnění
svého rozhodnutí ze dne 21. 9. 2001, č. j. O-74//235/2001, reagoval doplněním poměrně
podrobné geneze toho, jak v letech 1985 – 1987 probíhala obnova operátu tehdejší
evidence nemovitostí v k. ú. Počaply nad Loučnou, včetně citace tehdy platných právních
předpisů, jakož i popisu toho, jakým způsobem byly určeny příslušné hranice parcel
a jak došlo k překročení mezní odchylky při změně výměr těchto parcel. Dle názoru
Nejvyššího správního soudu se proto nelze úspěšně dovolávat nerespektování výše
citovaného rozsudku s tím, že žalovaným nebyl dostatečně spolehlivě zjištěn skutkový
stav věci.
S ohledem na výše vyslovené závěry byla kasační stížnost shledána nedůvodnou
a Nejvyšší správní soud ji proto podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému náklady řízení nad rámec
jeho činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu