ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.2.2008:52
sp. zn. 9 Azs 2/2008 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: O. T., zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem,
advokátem se sídlem Masarykovo nám. 19, Náchod, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 3. 2007, č. j. OAM-937/VL-20-P05-2006, o udělení mezinárodní ochrany,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2007,
č. j. 28 Az 24/2007 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2007, č. j. OAM-937/VL-20-P05-2006.
Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil stěžovateli mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §
14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Vzhledem k okolnosti, že se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany,
Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního ř ádu
správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být jeho kasační stížnost podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné též na www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní n ázor k určitému typu případů či
právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve
věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti, v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti uplatňuje důvody dle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. Má zato, že žalovaný pochybil, pokud jím sdělené informace vyhodnotil
jako nevěrohodné, ačkoli pro tyto závěry neměl dostatek podkladů a oporu v provedeném
dokazování. Stěžovatel odmítá závěry žalovaného, že by „soustavně přednášel odlišné
informace“, a v této souvislosti uvádí, že již v podané žalobě poukazoval na skutečnost, že
nepřesnosti v jeho výpovědích byly způsobeny psychickým stavem a obavami o život.
Stěžovatel namítá, že žalovaný se měl ve svém rozhodnutí minimálně vypořádat s tím, proč
byl zadržen policií, fyzicky napadán, bit a nucen k pracím, a tyto skutečnosti vyhodnotit na
pozadí zpráv a informací, které si za tím účelem opatřil.
Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný
v předcházejícím řízení dospěl k závěru (a krajský soud se s tímto závěrem v plném rozsahu
ztotožnil), že výpověď stěžovatele postrádala takové znaky, jakými by se kompletní, pravdivá
a jinak věrohodná výpověď měla vykazovat. Žalovaný hodnotil výpovědi stěžovatele jako
nevěrohodné, k čemuž dospěl na základě rozporů plynoucích z porovnání údajů uvedených
stěžovatelem v žádosti s protichůdnými údaji, které vypověděl do protokolu. Stěžovateli byl
v průběhu řízení dán dostatečný prostor, aby poskytl úplnou a pravdivou výpověď, a rovněž
mu byla dána možnost, aby rozpory ve svých výpovědích vysvětlil. I při zohlednění
tvrzeného psychického vypětí a stresového prostředí však žalovaný, stejně jako krajský soud,
nemohl dospět k jinému závěru, než že celý příběh stěžovatele je podán ve dvou rozporných
verzích a vyznívá zcela odlišně ve světle informací uvedených v žádosti oproti skutečnostem
předneseným v pohovoru.
K takto uplatněným kasačním námitkám Nejvyšší správní soud uvádí, že otázkou
pravdivosti tvrzení žadatele o udělení mezinárodní ochrany se již zabýval např. ve svém
rozhodnutí ze dne 11. 5. 2005, č. j. 3 Azs 246/2004 - 40, publikovaném na www.nssoud.cz,
v němž vyslovil, že „není v rozporu se zásadami správního řízení ( §3 správního řádu) ani s
konkrétními povinnostmi správního orgánu při zajišťování podkladů pro vydání rozhodnutí (např. §32
odst. 1 správního řádu), jestliže správní orgán při zjišťování skutkového stavu neuzná či zpochybní některá
tvrzení účastníka řízení, jež nelze jinak ověřit nebo jež lze ověřit jen s mimořádnými obtížemi, jestliže se
jiná tvrzení účastníka, jež mají z hlediska předmětu řízení zásadní význam, ukázala být nepravdivá nebo
zásadním způsobem vnitřně rozporná.“
Otázka věrohodnosti výpovědi žadatele byla v minulosti řešena také Vrchním soudem
v Praze. V rozhodnutí ze dne 29. 1. 2002, č. j. 5 A 746/2002 - 31, tento soud dospěl k závěru,
že „pravdivost tvrzení žadatele a hodnověrnost jeho osoby jsou základem, z něhož se v azylovém řízení nutně
vychází, neboť skutečnosti, o nichž žadatel tvrdí, že byly důvodem jeho odchodu či důvodem vzniku jeho obav
z návratu, a případné důkazy, jichž se na podporu svých tvrzení takový žadatel dovolává v rámci azylové
procedury, mohou být ověřeny zpravidla toliko rámcově. … Potřebnou věrohodnost sama osoba, a tím i její
příběh, nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost tvrzení opakovaně zjištěna a nasvědčuje tak tomu, že k odchodu
z vlasti vedly žadatele skutečnosti jiné, než jím tvrzené.“ Stejně tak z rozhodnutí tohoto soudu ze dne
28. 4. 1998, č. j. 5 A 508/96 - 26, vyplývá, že „nevěrohodnost tvrzení žadatele (v jednotlivostech) může
být sice dovozována z jednotlivých konkrétních jím uváděných údajů, avšak za předpokladu, že případný
rozpor žadatel jednak náležitě nevysvětlil, a jednak, je-li vyloučeno pochybení v překladu z cizího jazyka
(nejde-li toliko o nedorozumění).“
Z výše uvedeného je patrné, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany je základním a
často jediným důkazním prostředkem, který žadatel o udělení me zinárodní ochrany může
žalovanému předložit, jeho vlastní výpověď o okolnostech, které jej vedly k odchodu ze země
původu. Pokud žalovaný má pochybnosti o hodnověrnosti výpovědi žadatele, je nutno, aby
žadateli byla dána možnost takto vzniklé rozpory vysvětlit a odstranit.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzované věci byl žadatel o udělení
mezinárodní ochrany v průběhu pohovoru konfrontován se svou výpovědí, kterou učinil při
podání žádosti, a zároveň byl vyzván, aby vysvětlil, proč se informace poskytnuté žalovanému
v podané žádosti liší od těch, které předestřel v průběhu pohovoru. Stěžovateli se však ani
přes tuto možnost nepodařilo rozpornost svých výpovědí přesvědčivým způsobem vyvrátit.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani kasační
námitce stěžovatele, dle které se žalovaný měl ve svém rozhodnutí minimálně vypořádat
s tvrzením stěžovatele o jeho zadržení policií, fyzických útocích na jeho osobu a nucen í
k výkonu prací na poli. Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem
odůvodnil, proč výpovědi stěžovatele nepovažuje za věrohodné, a stěžovateli se i přes výzvy
žalovaného nepodařilo tyto pochybnosti odstranit, bylo by ve zjevném logickém rozporu,
pokud by žalovaný obsah takto žadatelem poskytnutých informací posuzoval a tyto dále
hodnotil.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel poukazuje na protiústavnost absence
dvojinstančnosti řízení o udělení mezinárodní ochrany (§31a zákona o azylu), jakož i na
protiústavnost ustanovení §104a s. ř. s., upravujícího nepřijatelnost kasační stížnosti ve
věcech mezinárodní ochrany.
K takto uplatněným námitkám Nejvyšší správní soud uvádí, že ústavnost §104a s. ř. s.
a jeho aplikace Nejvyšším správním soudem byla předmětem posouzení Ústavního soudu
např. v rozhodnutí ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 529/07, dostupném na
www.concourt.cz. V odpovědi na otázku týkající se ústavnosti absence dvojinstančnosti
správního řízení o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v plném rozsahu
ztotožňuje se závěry, k nimž ve své judikatuře dospěl již Vrchní soud v Praze (v rozhodnutí
ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 7 A 13/99) . Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že samotná skutečnost,
že určitý zákon (v daném případě zákon o azylu) nepřipouští proti vydanému správnímu
rozhodnutí podání řádného opravného prostředku, nemá za následek rozpor tohoto zákona
s Ústavou či mezinárodními smlouvami, konkrétně čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť dvojinstančnost správního řízení není
zakotvena v žádné z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a ostatně
možnost projednat věc nezávislým orgánem ve smyslu čl. 6 Úmluvy (tj. v podmínkách České
republiky soudem) zákon o azylu nevylučuje.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura správních soudů poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve
spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu