ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.26.2008:38
sp. zn. 9 Azs 26/2008 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Y. R., zastoupen JUDr. Tomášem
Máchou, advokátem se sídlem Blanická 25, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2006, č. j. OAM-362/VL-10-08-2006, o udělení
mezinárodní ochrany, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 5. 12. 2007, č. j. 61 Az 44/2006 – 17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 7. 4. 2006,
č. j. OAM-362/VL-10-08-2006. Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení
azylu zamítnuta podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu), ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně nedůvodná.
V dané věci stěžovatel v úvodu kasační stížnosti obecně konstatuje, že kasační
stížnost podává, neboť v předcházejícím řízení shledal nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)], dále dle jeho názoru
skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spise, a pro tuto vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. V další části kasační
stížnosti stěžovatel podrobně popisuje obsah rozhodnutí správního orgánu a krajského
soudu a teprve v jejím závěru jsou obsaženy dva stížní body. V prvním z nich stěžovatel
v obecné rovině namítá, že krajský soud při rozhodování ve věci řádně nepřezkoumal
důvody uváděné v žalobě a nevypořádal se s nimi. Stěžovatel krajskému soudu též vytýká,
že rozhodoval bez nařízení jednání, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku není
patrno, zda účastníci shodně navrhli projednání věci bez své účasti, souhlasili s takovým
postupem, či zda se jednalo o jiný případ (§51 odst. 2 s. ř. s.).
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany formou azylu, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti
a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje
na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit
podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích
kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů,
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že kasační stížnost posoudil v souladu
s právním názorem, který zaujal rozšířený senát zdejšího soudu v rozsudku ze dne 20. 12.
2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publikovaném pod č. 835/2006 Sb. NSS, dle něhož „líčení
skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou
charakteristikou určitých ‘obvyklých’ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může
docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových
dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. … Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních
nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit
v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit
svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. … Právní náhled na věc se přitom nemůže
spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami.
Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise,
nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní
skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových
dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce
za základ jím tvrzené nezákonnosti.“ Citované závěry se týkají žalobních bodů, nicméně jsou
bezprostředně použitelné i na stížní námitky. Ve světle tohoto rozhodnutí Nejvyšší
správní soud nemohl z důvodu pouze obecného vymezení prvního ze dvou zmíněných
důvodů kasační stížnosti (krajský soud „řádně nepřezkoumal a nevypořádal se s důvody uváděnými
v žalobě“) tento bod blíže přezkoumat. K takto formulované námitce zdejší soud též toliko
v obecné rovině uvádí, že odůvodnění krajského soudu se jeví být dostatečné, přesvědčivé
a srozumitelné. Již jen nad rámec výše uvedeného lze odkázat na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 – 90, dostupný
na www.nssoud.cz, a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaný pod
č. 244/2004 Sb. NSS, z nichž vyplývá, že byla-li žádost o udělení azylu (nyní mezinárodní
ochrany) zamítnuta podle ustanovení §16 zákona o azylu, vylučuje tato skutečnost
posouzení důvodů dle §12 téhož zákona.
Ke stěžovatelem namítanému pochybení krajského soudu týkajícího se projednání
věci bez nařízení jednání Nejvyšší správní soud nejprve ověřil, že v řízení před krajským
soudem nedošlo k hrubému procesnímu pochybení spočívajícímu v odepření možnosti
na projednání věci u ústního jednání. Z předložené spisové dokumentace vyplývá,
že správní orgán krajskému soudu výslovně sdělil, že souhlasí se záměrem soudu
projednat věc bez nařízení jednání (č. l. 11 spisu). Stěžovateli byla v ruském jazyce zaslána
výzva dle §51 s. ř. s. k vyjádření, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání,
kterou si osobně převzal dne 5. 7. 2006 (č. l. 15 spisu + doručenka na č. l. 14 spisu).
Na tuto výzvu však nereagoval, přestože byl v této výzvě poučen o tom, že v takovém
případě se má za to, že souhlas s vyřízením věci bez jednání je udělen (51 odst. 1, věta
druhá, s. ř. s.). Z uvedeného vyplývá, že krajský soud postupoval v souladu s dikcí §51
s. ř. s., jestliže vydal dne 5. 12. 2007 rozhodnutí bez nařízení jednání. Je třeba též
zohlednit, že stěžovatel ani v průběhu poměrně dlouhého časového období po marném
uplynutí dvoutýdenní lhůty k vyjádření a před vydáním rozhodnutí (cca 1,5 roku)
neprojevil svůj nesouhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Azs 216/2005 – 50, publikovaný
pod č. 975/2006 Sb. NSS). K nesouhlasu účastníka řízení s rozhodováním bez nařízení
jednání se Nejvyšší správní soud vyslovil též v rozsudku ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 1 Azs 76/2005 – 77, publikovaném pod č. 859/2006 Sb. NSS, a contrario
viz rozsudek téhož soudu ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 – 59, publikovaný
pod č. 482/2005 Sb. NSS. Stěžovatelem vznesenou námitkou se zabýval Nejvyšší správní
soud i v rozsudku ze dne 26. 2. 2004, č. j. 6 Azs 36/2003 – 50, publikovaném
pod č. 641/2005 Sb. NSS.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané
v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu