ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.35.2008:90
sp. zn. 9 Azs 35/2008 - 90
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary P ořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: B. Y. M., zastoupená JUDr. Milanem
Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2006, č. j. OAM-652/VL-07-04-2006, o udělení
mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 14. 1. 2008, č. j. 64 Az 63/2006 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá
v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2006,
č. j. OAM-652/VL-07-04-2006. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost stěžovatelky
o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka v podané kasační stížnosti uplatňuje důvody dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s“) . Namítá, že v předcházejícím řízení podrobně
popsala důvody odchodu ze země původu a že žalovaný nezohlednil veškeré podklady,
které shromáždil v průběhu předcházejícího řízení. Stěžovatelka zdůrazňuje,
že jí tvrzené skutečnosti jsou podřaditelné pod důvody pro udělení azylu ve smyslu
§12 zákona o azylu, neboť se v jejím případě jedná o obavu z ohrožení života
v důsledku nepodrobení se zákroku obřízky, na který její sestra následkem infekce
zemřela. Stěžovatelka dále uvádí, že během správního řízení dostatečným způsobem
prokázala, že svou zemi opustila pod jinou identitou na základě falešných cestovních
dokladů a že skutečnost, že žádost o azyl podala až po uložení správního vyhoštění,
byla způsobena tím, že čekala na obdržení svých pravých dokladů. Stěžovatelka
je přesvědčena, že jí vyjádřené obavy z pronásledování v zemi původu nebyly
ve správním řízení zohledněny, správní orgán se jimi nezabýval a ani krajský soud
tento chybný přístup žalovaného nenapravil.
Vzhledem k okolnosti, že se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být je jí
kasační stížnost podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní
vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné též
na www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany (azylu) je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti v těchto věcech je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti,
v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V projednávané věci však stěžovatelka neuvedla výslovně žádný důvod,
pro který by její kasační stížnost měla být zdejším soudem věcně projednána,
tedy žádnou okolnost, pro kterou jí podaná kasační stížnost podstatně přesahuje
její vlastní zájmy. Ve vztahu k námitkám, které stěžovatelka uplatnila v kasační
stížnosti, Nejvyšší správní soud předesílá, že žádost stěžovatelky o udělení azylu
byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu,
neboť žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatelka podala žádost o udělení azylu s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohla o udělení azylu požádat dříve. Základem
rozhodnutí správního orgánu a následně i krajského soudu bylo tedy ověření splnění
skutečností týkajících se důvodů uvedených v ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu,
a nikoli důvodů obsažených v ustanovení §12 či §14 zákona o azylu. Tato otázka
již byla v minulosti předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu, který např.
ve svém rozhodnutí ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikovaném
pod č. 349/2004 Sb. NSS, uvádí, že naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl
jako zjevně nedůvodné vylučuje posouzení žádosti o udělení azylu podle ustanovení §12,
případně dle ustanovení §14 zákona o azylu. Rovněž v rozhodnutí ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, publikovaném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že v případě zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
není prováděno dokazování ohledně zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu, což dále vylučuje rozhodování podle §14 zákona o azylu
(humanitární azyl) i podle §13 zákona (sloučení rodiny).
V rozhodnutí ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, publikovaném
na www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, dle něhož: „Použití §16
odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, vykládaného v souladu s čl. 13 a 18 směrnice Rady
č. 2004/83/ES (kvalifikační směrnice) a čl. 23 odst.4 písm. i) a j) směrnice Rady č. 2005/85/ES
(procedurální směrnice) vyžaduje třístupňový test: 1) zda hrozí stěžovateli vyhoštění, vydání nebo
předání k trestnímu stíhání do ciziny; 2) zda mohl žadatel požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve;
3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto tři podmínky musí být
splněny kumulativně; v případě nesplnění byť jedné z nich nelze §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, aplikovat.“ Ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu je tak p odle citovaného
rozhodnutí nutno vykládat tak, že „jako zjevně nedůvodná se zamítne žádost o udělení mezinárodní
ochrany, je-li z postupu žadatele patrné, že ji podal [POUZE] s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění,
vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoli mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany
dříve, a pokud žadatel neprokáže opak“. Jen takový výklad je v souladu s čl. 13 a 18
kvalifikační směrnice ve spojení s čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) procedurální směrnice.
Z výše uvedeného vyplývá, že v případě podání žádosti o mezinárodní ochranu
(zde žádosti o udělení azylu) až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná
domněnka, že tato žádost byla účelová. Žadatel však může prokázat nejen, že žádost
nemohl podat dříve, ale rovněž, že ji nepodal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění. Důkazní břemeno leží výhradně na žadateli, který je povinen prokázat opak,
a tedy vyvrátit tvrzení žalovaného o naplnění shora uvedených podmínek.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z obsahu spisu ověřil, že stěžovatelka
vstoupila na území České republiky dne 29. 4. 2006 přes hraniční přechod Praha Ruzyně.
Z její výpovědi je zřejmé, že ačkoli měla možnost se na území České republiky svobodně
pohybovat, a tedy vejít do kontaktu se zástupci státních orgánů, a ačkoli jí v podání
žádosti o azyl nebránily ani žádné jiné objektivní okolnosti, možnosti požádat o azyl
nevyužila a žádost o udělení azylu podala až poté, co obdržela rozhodnutí o správním
vyhoštění ze dne 15. 5. 2006.
Ze spisového materiálu je dále patrné, že skutečnosti, které stěžovatelka uváděla
ve své žádosti a v pohovoru jako důvody pro poskytnutí ochrany formou azylu, jí nutně
musely být známy již v době příjezdu do České republiky. Přesto stěžovatelka s podáním
žádosti o udělení azylu otálela, volně se pohybovala po území hlavního města Prahy,
kde navštívila historické centrum a památky, a o azyl nepožádala ani ve chvíli, kdy byla
zadržena cizineckou policií v Dolním Dvořišti a mimo jiné byla na případné
pronásledování v zemi původu dotazována.
Na základě výše uvedeného třístupňového testu vyplývajícího z ustanovení §16
odst. 2 zákona o azylu tak Nejvyšší správní soud považuje za prokázané naplnění dvou
shora uvedených podmínek, tj. že stěžovatelce hrozí správní vyhoštění (bod 1/)
a že mohla podat žádost o udělení azylu dříve (bod 2/). V daném případě pak s bodem
2/ úzce souvisí i posouzení naplnění třetí ze shora uvedených podmínek, tj. zda
stěžovatelka podala žádost o azyl s úmyslem vyhnout se správnímu vyhoštění.
V této souvislosti zdejší soud důsledně prověřil postup žalovaného správního
orgánu i krajského soudu. Přihlédl přitom zejména k délce času stráveného stěžovatelkou
na území České republiky, jejímu volnému pohybu po území, jakož i věrohodnosti
jí uváděných skutečností. Stejně jako v případě dvou předchozích podmínek však dospěl
k závěru, že ani pro účely třetího bodu testu stěžovatelka neunesla důkazní břemeno,
neboť přes svůj věk, dosažené vzdělání i jazykové možnosti a schopnosti (učitelka
angličtiny) důvěryhodným způsobem nevysvětlila, proč svou žádost podala až poté,
co obdržela rozhodnutí o správním vyhoštění, tj. neprokázala, že tuto žádost nepodala
právě s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění.
Stěžovatelkou v kasační stížnosti uváděná námitka, že svou žádost o azyl podala
až po uložení správního vyhoštění z toho důvodu, že čekala na své pravé doklady,
aby mohla o azyl požádat na základě své pravé identity, nemohla být zdejším soudem
posuzována. Tato skutková okolnost totiž byla stěžovatelkou nově uplatněna až v kasační
stížnosti, tj. poté, co bylo ve věci vydáno rozhodnutí. Nejvyšší správní soud k ní proto
nemohl ve smyslu ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. přihlížet. Jiné skutečnosti,
které by závěr žalovaného o naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení §16 odst. 2
zákona o azylu zpochybnily a vyvrátily, pak stěžovatelka v kasační stížnosti
ani v předcházejícím řízení neuplatnila.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
nepřijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s. a dle tohoto us tanovení ji odmítl.
O návrhu stěžovatelky, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek podle
ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť kasační
stížnost ve věcech mezinárodní ochrany je ve smyslu ustanovení §32 odst. 5 zákona
o azylu odkladným účinkem vybavena ex lege.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu