ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.54.2008:67
sp. zn. 9 Azs 54/2008 - 67
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobců: a) A. I., b) nezl. A. M., zastoupených
JUDr. Romanou Lužnou, advokátkou se sídlem Heinrichova 16, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2007, č. j. OAM-337/LE-C09-ZA04-2006,
ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 28. 2. 2008, č. j. 56 Az 193/2007 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelů, JUDr. Romaně Lužné, advokátce se sídlem
Heinrichova 16, Brno, se p ř i z n á v á odměna ve výši 7920 Kč. Tato částka
bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížností napadají v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jejich
žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen
„správní orgán“), ze dne 15. 10. 2007, č. j. OAM-337/LE-C09-ZA04-2006,
jímž jim nebyla dle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu “), udělena
mezinárodní ochrana.
Ve včas podané kasační stížnosti napadají stěžovatelé shora uvedený rozsudek
krajského soudu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel é
mají za to, že správní orgán a následně krajský soud nerozhodovaly na základě dostatečně
zjištěného skutkového stavu a nenashromáždily pro svou rozhodovací činnost potřebné
množství informací. Dále se domnívají, že krajský soud následně pochybil, když některé
v žalobě tvrzené skutečnosti přešel a nezabýval se jimi, případně některé bagatelizoval
a pouze velmi povšechně zhodnotil v tom smyslu, že nemají konkrétní souvislost
s případem. Vedle toho stěžovatelé poukazují na skutečnost, že v případě zamítnutí
kasační stížnosti a deportace do Kazachstánu je čeká mučení a neexistuje jistota vlastní
bezpečnosti. K tomu dokládají z internetu pořízené zprávy o situaci v Kazachstánu.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č.
933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že ji nelze považovat ve smyslu §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně přesahující
vlastní zájmy stěžovatelů, a to z následujících důvodů:
Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu je v kasační stížnosti vznesena
pouze v obecné rovině. V doplnění kasační stížnosti ze dne 9. 5. 2008 je konstatováno,
že správní orgán si nenashromáždil pro svou rozhodovací činnost potřebné množství
informací, aniž je však specifikováno, jaké další informace měly být zjištěny,
jaké skutečnosti měly být blíže prokázány. Nejvyšší správní soud k takto formulované
námitce odkazuje na svůj rozsudek ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Azs 20/2003 - 35, dostupný
na www.nssoud.cz, dle něhož: „Skutková zjištění učiněná v řízení o azylu mají oporu ve správním
spisu [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], pokud i zprávy o situaci v zemi původu žadatele o azyl, které
sloužily jako podklad pro rozhodnutí, byly v úplnosti učiněny součástí správního spisu“.
(shodně viz též např. rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 Azs 125/2004 - 54, publikovaný
pod č. 864/2006 Sb. NSS).
K namítanému pochybení krajského soudu spočívajícímu podle stěžovatelů
v bagatelizaci jejich problémů zdejší soud v prvé řadě opět poukazuje na obecnost tvrzení
obsažených v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud z odůvodnění napadeného
rozsudku ověřil, že krajský soud se postupně vypořádal se žalobními námitkami
směřujícími do úvah, které vedly správní orgán k závěru o neudělení mezinárodní ochrany
podle §12, §13, §14 a dále též §14a a §14b zákona o azylu. Pokud stěžovatelé poukazují
na povrchní hodnocení jimi tvrzených skutečností ze strany krajského soudu, mají zjevně
na mysli důvody podle §12, §14 a §14a zákona o azylu (důvody podle ustanovení
§13 a §14b téhož právního předpisu v této věci nebylo možno aplikovat;
k tomu srov. krajským soudem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 8. 2004, č. j. 4 Azs 147/2004 - 81, publikovaný pod č. 388/2004 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud k důvodům, které uvedl žalovaný pro zamítnutí žádosti
o mezinárodní ochranu a krajský soud pro zamítnutí žaloby, podotýká, že ve věci nebylo
zpochybňováno komplikované postavení muslimů hlásících se k náboženské skupině,
která se z jakýchkoliv důvodů odmítá podřídit registrační povinnosti zavedené
v Kazachstánu Administrativním kodexem. Vymáhání registrační povinnosti
náboženských sdružení v Kazachstánu však nebylo samo o sobě v judikatuře Nejvyššího
správního soudu označeno za důvod pronásledování (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 - 75, dostupný na www.nssoud.cz).
Napadeným rozsudkem krajského soudu nebyla popřena existence potíží,
o nichž vypovídala stěžovatelka a) ve správním řízení (sporné důvody pro ukončení
studia, zvýšený zájem policie o manžela a s tím související její předvedení k výslechu,
negativní přístup zdravotníků a veřejnosti vyvolaný nošením tradičního muslimského
oděvu). Krajský soud však neshledal, že by případné potíže stěžovatelky a) v zemi původu
byly vyvolány azylově relevantními důvody a dosahovaly by intenzity pronásledování
ve smyslu §2 odst. 7 zákona o azylu. Jak Nejvyšší správní soud opakovaně uvedl
ve své judikatuře, pokud v zemi původu panují nepříznivé poměry, nelze pouze
na základě jejich existence udělit mezinárodní ochranu každému občanu takové země,
aniž by prokázal konkrétní pronásledování jeho osoby.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry kra jského soudu,
dle nichž stěžovatelce a) nebylo přímo bráněno v praktikování jejího náboženského
vyznání. Tento závěr nebyl žádným stížním bodem vyvrácen. Podle tvrzení stěžovatelky
a) podaných v průběhu správního řízení a zachycených rovněž v žalobě oba stěžovatelé
především následovali otce rodiny [manžela stěžovatelky a)], který se rozhodl opustit
Kazachstán z náboženských důvodů. Stěžovatelka a) se cítila diskriminována ze strany
zdravotníků a obtěžovalo ji jednání příslušníků policie, kteří hledali jejího manžela
a jedenkrát ji odvedli na policejní stanici. Krajský soud se zabýval oběma těmito problémy
(str. 4 a 5 rozsudku), zdůraznil, z jakých informací při svém rozhodování vycházel správní
orgán, co bylo jejich obsahem. Podle závěru krajského soudu ohledně diskriminace
stěžovatelky a) ze strany zdravotníků, spoluobčanů nelze konstatovat, že by případné
negativní jednání bylo přičitatelné státu. Problémy stěžovatelky je nutno označit za selhání
jednotlivců. Obtěžování ze strany příslušníků policie naopak svou intenzitou
a charakterem nepředstavovalo pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Jak uvedl
ve svém rozhodnutí i krajský soud, policie měla zájem pouze o manžela stěžovatelky a),
její odvedení na policejní stanici proběhlo za účelem výslechu ohledně jiných osob,
sama nebyla zadržena, poté, kdy si na stanici stěžovala na nevolnost související
s jejím těhotenstvím, byla propuštěna.
Ke zprávám, které v druhém doplnění kasační stížnosti stěžovatelé
prostřednictvím zástupkyně předložili soudu k prokázání důvodnosti uplatněných
stížních bodů, Nejvyšší správní soud uvádí, že tyto zprávy vypovídají o problémech
v Kazachstánu v oblasti vězeňství a dodržování lidských práv, stěžovatelé
k nim však nepřipojili informace, které by tyto negativní skutečnosti propojily
s jejich situací v zemi původu, tj. uvedení kon krétních skutečností, které spojují postavení
stěžovatelů s dokládanými událostmi. Nejvyšší správní soud podotýká, že za takové
skutečnosti nelze považovat bez dalšího vyznání stěžovatelky a jejího syna,
neboť je zřejmé, že ne všechny osoby vyznávající tzv. „čistý islám“ jsou v Kazachstánu
postaveny před soud, případně uvězněny, ze zpráv o zemi původu shromážděných
žalovaným i stěžovateli nevyplývá, že by všichni příznivci tohoto vyznání byli vystaveni
pronásledování ze strany policie či státní moci. Ze zpráv doložených stěžovateli
lze konstatovat, že nelze vyloučit excesy spočívající v negativním postoji společnosti,
včetně orgánů státní moci, vůči těmto osobám, stěžovatelé však neposkytli tvrzení ,
z něhož by bylo možno dovodit, že právě proti nim bude ze s trany policie či jiného
státního orgánu takto postupováno. Je nutno konstatovat, že v žádné zemi a za žádného
státního uspořádání nelze zcela vymýtit projevy nesnášenlivosti, v zemích bývalého
Sovětského svazu jsou tyto problémy vzhledem k soužití obyvatel několika národností,
kultur i náboženství jistě intenzivnější. Jak již bylo Nejvyšším správním soudem
judikováno, institut azylu nelze využívat pro poskytnutí obecné ochrany v případech, kdy
žadatel má subjektivní obavy z poměrů v jeho zemi původu. Pro naplnění pojmu
„pronásledování“ ve smyslu §2 odst. 7 zákona o azylu je nutno poskytnout tvrzení
o důvodné obavě, že právě dotyčný žadatel o mezinárodní ochranu je terčem
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nebo je nanejvýš
pravděpodobné, že mu v zemi původu hrozilo. Jak je uvedeno výše, tyto podmínky
nebyly v případě stěžovatelů splněny, neboť jejich obavy byly odvozovány z případných
potíží jejich manžela a otce a dále vyvolány negativním chováním soukromých osob.
Nejvyšší správní soud zde odkazuje např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
27. 8. 1993, č. j. 6 A 510/93 - 30, dále na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
7. 5. 1996, č. j. 6 A 571/94 - 25, oba dostupné na www.nssoud.cz.
Podle poslední námitky kasační stížnosti stěžovatelů je v případě návratu
do Kazachstánu čeká mučení a neexistuje pro ně jistota vlastní bezpečnosti.
K tomu doložili zprávy přímo z města, ve kterém před odchodem do ČR bydleli
a kam by se v případě zamítnutí žádosti o azyl museli znovu vrátit. Správní orgán označil
obavy stěžovatelů za pouhou jednostrannou demonstraci hypotézy bez jakéhokoliv
racionálního základu. Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, dle něhož: „Žadatel o azyl je „uprchlíkem“ ve smyslu čl. 1 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků (vyhlášené pod č. 208/1993 Sb.), je-li „přiměřeně pravděpodobné“,
že v případě návratu do země původu bude čelit pronásledování z důvodů v tomto článku uvedených.
Povinnost nevystavit žadatele o azyl mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu
(čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, vyhlášené
pod č. 209/1992 Sb.) je dána, pokud hrozí „reálné nebezpečí“, že bude takovému zacházení vystaven“ .
Z pohledu skutečností uvedených stěžovateli k jejich situaci v Kazachstánu
(viz výše) nejsou relevantní jimi předkládané zprávy o situaci v zemi jejich původu,
v městě Šymkent, hovořící o trestních procesech, odsouzení a mučení osob označených
za náboženské extremisty. Ohledně namítané nejistoty a obav o bezpečí
navrhovatelů v zemi původu odkazuje zdejší soud na svůj rozsudek ze dne 7. 4. 2004,
č. j. 6 Azs 47/2003 - 100, dostupný na www.nssoud.cz, v němž konstatoval,
že ani „kriminální jednání a teroristické útoky nejsou samy o sobě překážkou vycestování podle §91
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., za předpokladu, že se je příslušné
orgány v zemi původu žadatele o azyl snaží vyšetřovat a postihovat, situace ohledně takových činů
se z dlouhodobého hlediska stabilizuje a přitom ze všeobecného kontextu situace v zemi původu žadatele
o azyl nevyplývá, že by osobní situace žadatele byla horší, než většiny ostatních osob v zemi jeho původu.“
Právě tyto skutečnosti prokazující výjimečnost osobní situace stěžovatelů nebyly v řízení
doloženy.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, a proto ji podle §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř.
s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovatelům byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8,
ve spojení s §120 s. ř. s.). Jednalo se o zastoupení dvou osob, proto byla odměna za jeden
úkon pro jednu osobu původně ve výši 2100 Kč [ dle §9 odst. 3 písm. f ), §7 vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, dále jen „advokátního tarifu“] upravena dle §12 odst. 4
advokátního tarifu (snížena o 20 %) a činí tak 168 0 Kč za jeden úkon pro jednu
zastupovanou osobu (2100 – 420). Odměna za jeden úkon právní služby pro oba
stěžovatele činí tedy 3360 Kč (1680 x 2). Nejvyšší správní soud určil odměnu advokátce
částkou 2 x 3360 Kč za 2 úkony právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání
soudu týkající se věci samé, a 4 x 300 Kč na úhradu hotov ých výdajů, v souladu s §11
odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 advokátní ho tarifu, ve znění pozdějších předpisů,
celkem 7920 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Zástupkyně dle vyúčtování ze dne 29. 7. 2008 požadovala odměnu za celkem 6
úkonů právní služby. K výčtu těchto úkonů Nejvyšší správní soud podotýká, že odměnu
lze přiznat pouze za takový úkon právní služby, který by mohl být považován za důvodně
vynaložený k ochraně práv stěžovatelů. Má-li být úkon učiněný v řízení posouzen
jako úkon právní služby ve smyslu §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 advokátního tarifu,
za který náleží odměna, musí být prokázán jeho účel, cíl a příčinná souvislost ve vztahu
k obhajobě práv zastupovaného účastníka. Za takový úkon Nejvyšší správní soud
považoval převzetí a přípravu věci, včetně právní porady ze dne 6. 5. 2008, dále doplnění
kasační stížnosti ze dne 9. 5. 2008. Doplnění kasační stížnosti ze dne 6. 5. 2008 Nejvyšší
správní soud nepovažoval za úkon právní služby důvodně vynaložený k ochraně práv
stěžovatelů, neboť v tomto písemném podání je pouze zopakováno, že stěžovatelé
podávají kasační stížnost, dále je zde odkázáno na předchozí písemná podání stěžovatelů
a vyjádřen názor, že napadený rozsudek krajského soudu je nezákonný z důvodu §103
odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Toto podání neobsahuje zákonem vyžadované náležitosti
kasační stížnosti a kromě odkazu na ustanovení s. ř. s. (bez dalšího rozboru) ani žádné
nové skutečnosti oproti kasační stížnosti podané původně stěžovateli, proto nemohlo být
Nejvyšším správním soudem posouzeno jako samostatné písemné podání ve věci samé,
za které by náležela odměna dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Dále nebyla
Nejvyšším správním soudem přiznána odměna za právní poradu se stěžovatelkou ad a)
ze dne 9. 5. 2008 a 21. 5. 2008. Zástupkyně sice soudu zaslala potvrzení stěžovatelky ad a)
o tom, že jí byla v uvedených dnech poskytnuta právní porada, avšak z těchto potvrzení
ani z jiných písemností ze spisu nevyplývá, jakým způsobem tyto porady souvisely
s obhajobou práv stěžovatelů v řízení o kasační stížnosti. Písemné doplnění kasační
stížnosti ze dne 9. 5. 2008 obsahuje obecné informace o zemi původu a případném
postavení stěžovatelů v případě návratu do Kazachstánu, které byly konstatovány
již před správním orgánem. Uvedené písemné doplnění kasační stížnosti
včetně předložení zpráv z internetu bylo uznáno za úkon právní služby, avšak příčinná
souvislost s ústní poradou se stěžovatelkou ad a) není zřejmá. Stejná pochybnost byla
shledána i u porady ze dne 21. 5. 2008. Ve věci bylo zástupkyní následně podáno dne
4. 6. 2008 doplnění kasační stížnosti, jehož obsahem je předložení dalších dvou zpráv
z internetu o situaci v Kazachstánu a shrnutí jejich obsahu. Obě nově předložené zprávy
jsou však staršího data, nežli 9. 5. 2008, kdy bylo podáno předchozí doplnění kasační
stížnosti včetně zpráv z internetu, zástupkyně neuvedla, z jakých důvodů nebyly všechny
zprávy předloženy najednou, není ani jasné, z da a jakým způsobem s doplněním těchto
zpráv souvisela porada se stěžovatelkou ad a) ze dne 21. 5. 2008. Nejvyšší správní soud
nezpochybňuje, že určité informace mohou být nalézány postupně, avšak bez bližšího
odůvodnění takového postupu není možné každý segment obhajoby vždy považovat
za úkon právní služby, za který náleží odměna. Takový přístup by znevýhodňoval
zástupce, kteří úkony právní služby efektivně koncentrují, což šetří zájmy účastníků
a přispívá k rychlosti a hospodárnosti soudního řízení. V dané věci je nutno konstatovat,
že i přes opakované doplňování kasační stížnosti zůstaly stížní body v obecné rovině,
doložené informace z internetu o poměrech v Kazachstánu naopak postrádaly vylíčení
konkrétních skutečností, které by je přesvědčivě propojily s příběhem stěžovatelů
předestřeným ve správním řízení. Z uvedených důvodů nebyly dané úkony Nejvyšším
správním soudem vyhodnoceny jako samostatné úkony právní služby ve smyslu §11
odst. 1 písm. c) a d) advokátního tarifu, za něž by náležela zástupkyni odměna.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu