ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.92.2008:53
sp. zn. 9 Azs 92/2008 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: T. D., zastoupené Mgr. Dariou
Vaňkovou, advokátkou se sídlem Havlíčkovo náměstí 91, Havlíčkův Brod, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2007, č. j. OAM-1-276/VL-
07-11-2007, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2008, č. j. 61 Az 42/2007 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky, Mgr. Darii Vaňkové, advokátce se sídlem
Havlíčkovo náměstí 91, Havlíčkův Brod, se p ř i z n á v á odměna
za poskytnutou právní službu ve výši 4800 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její
žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen
„správní orgán“), ze dne 7. 4. 2007, č. j. OAM-1-276/VL-07-11-2007, jímž byla zamítnuta
její žádost o udělení mezinárodní ochrany dle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodná.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen
natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadla stěžovatelka shora uvedený rozsudek
krajského soudu z důvodů obsažených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud nesprávně interpretoval ust. §2 odst. 6 zákona o azylu,
ve spojení s ust. §12 téhož zákona. V této souvislosti stěžovatelka připomněla,
že důvodem pro její odchod ze země původu byly především zdravotní problémy,
které v Mongolsku nebyla schopna pro nízkou úroveň zdravotní péče řešit, a dále snaha
usadit se a najít stálé zaměstnání. Stěžovatelka se obává návratu do země původu, neboť
trpí vážnými zdravotními obtížemi a pro účely zajištění prostředků nezbytných pro cestu
do České republiky zpeněžila svůj veškerý majetek a v zemi původu tak nemá žádné
zázemí ani příbuzenstvo, neboť v České republice žije její jediná sestra. Stěžovatelka
namítá, že ani správní orgán, ani krajský soud, se nezabývaly otázkou důvodů pro udělení
humanitárního azylu, a to s ohledem na stěžovatelkou popsané zdravotní obtíže, které
byly stěžejním důvodem pro její vycestování ze země původu. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů spatřuje stěžovatelka v tom,
že se tento blíže nezabýval skutečnostmi, které stěžovatelka tvrdila v rámci správní žaloby,
a omezil se pouze na konstatování správnosti hodnocení skutkového stavu věci správním
orgánem. Dle stěžovatelky krajský soud sice citoval ust. §12 a §14a zákona o azylu, ale již
nezkoumal, a to ve smyslu ust. §52 odst. 1 a §77 odst. 2 s. ř. s. , zda vážné zdravotní
obtíže, nutnost prodat majetek, atd., které ji vedly k vycestování ze země původu, nebyly
příčinou pro možné pronásledování v zemi původu a tedy i důvodem pro udělení
mezinárodní ochrany. Dokazování v potřebném rozsahu neprovedl ani správní orgán.
Na základě výše uvedeného stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že ji nelze považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně
přesahující vlastní zájmy stěžovatelky.
Zásadní stížní námitka stěžovatelky spočívá v tom, že tato je přesvědčena,
že splňuje podmínky pro udělení azylu podle ust. §12 zákona o azylu a v této souvislosti
namítá, že se krajský soud nezabýval tím, zda vážné zdravotní obtíže, nutnost prodat
majetek, atd., které ji vedly k vycestování ze země původu, nebyly příčinou pro možné
pronásledování v zemi původu a tedy i důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.
S touto otázkou, tj. otázkou vztahu rozhodování dle ust. §16 zákona o azylu a dle
ust. §12, §13 a §14 téhož zákona, se Nejvyšší správní soud již dostatečně vypořádal
ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz. Z výše
citovaného rozhodnutí vyplývá, že pokud v řízení o udělení mezinárodní ochrany vyplyne
některá ze skutečností taxativně uvedených v ust. §16 zákona o azylu, pak správní orgán
bez dalšího žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodnou.
Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci
některého z důvodů pro udělení azylu podle ust. §12 téhož zákona. Zamítnutí žádosti
o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu tedy
znamená, že neproběhlo dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle
ust. §12 citovaného zákona. Krajský soud následně posoudí toliko, zda si správní orgán
opatřil dostatek důkazů, na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový stav věci a zda
je vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy, a to ve vztahu k ust. §16 odst. 1 písm. g)
citovaného zákona (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, www.nssoud.cz). A protože skutečnosti předvídané shora
citovanými rozhodnutími nastaly i v tomto případě, neboť v řízení o mezinárodní
ochraně bylo zjištěno, že stěžovatelka neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být
vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ust. §12 a §14a zákona o azylu, nebylo
povinností správního orgánu zjišťovat existenci některého z důvodů pro udělení azylu
podle ust. §12 zákona o azylu a krajský soud byl povinen přezkoumat napadené
rozhodnutí toliko v rozsahu, jenž je uveden výše. V této souvislosti je též vhodné
připomenout vlastní žalobní tvrzení stěžovatelky, které se omezilo toliko na následující.
„… jsem odjela do ČR, abych unikla z životních podmínek, které mi poškozovaly zdraví. Mám astma.
Ve vlasti jsem nemohla pracovat a neměla jsem kde bydlet. V ČR se moje zdraví zlepšilo. Do ČR jsem
přijela za svou sestrou. Do Mongolska se nechci vrátit. Mohlo by to mít neblahý dopad na mé zdraví.“
Stěžovatelka dále namítá, že se ani správní orgán, ani krajský soud, nezabývaly
otázkou důvodů pro udělení humanitárního azylu, a to s ohledem na stěžovatelkou
popsané zdravotní obtíže, které byly stěžejním důvodem pro její vycestování ze země
původu. I na tuto stížní námitku dává odpověď výše citované rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz, ze kterého
vyplývá, že pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných
v ust. §13 a §14 zákona o azylu je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu
podle ust. §12 zákona o azylu, a protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle ust. §16
citovaného zákona zjišťován není, nerozhoduje správní orgán o udělení azylu z důvodu
předvídaného ust. §14 zákona o azylu. Správní orgán proto v nyní projednávané věci
nepochybil, když se možnými důvody pro udělení humanitárního azylu nezabýval. Pokud
jde o rozsah přezkumné činnosti krajského soudu, lze odkázat na výše uvedené závěry
týkající se vztahu rozhodování podle ust. §16 zákona o azylu a ust. §12, §13 a §14 téhož
zákona.
I přes výše uvedené však Nejvyšší správní soud považuje za vhodné odkázat na svá
rozhodnutí týkající se institutu humanitárního azylu ve smyslu ust. §14 zákona o azylu.
Smysl tohoto institutu spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl
poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ust. §12 a §13 citovaného zákona, ale v nichž by bylo přesto
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen
na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných,
u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou
lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.
Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím
pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního
státu (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz). Ostatně k otázce irelevantnosti rozdílných
standardů zdravotní péče se vyslovil též Evropský soud pro lidská práva ve věci Salkic
and Others v. Sweden ze dne 29. 6. 2004, dostupné na www.echr.coe.int/echr.
Ke stěžovatelce tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu
pro nedostatek důvodů pak Nejvyšší správní soud uvádí následující. Nepřezkoumatelností
rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů se zdejší soud již zabýval např. ve svém
rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, publikovaném pod č. 638/2005
Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, www.nssoud.cz.
Na pozadí výše uvedeného nebylo kasační stížností napadené rozhodnutí shledáno
nepřezkoumatelným, neboť krajský soud v rozsahu daném tvrzením stěžovatelky a jejími
žalobními námitkami, které nutno říci byly velice kusé a poněkud obecné, posoudil,
a to shodně jako správní orgán, že stěžovatelka neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ust. §12 a §14a zákona
o azylu. V této souvislosti stojí za zmínku rovněž důvody, jež stěžovatelku vedly
k odchodu ze země původu a které předestřela v žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Stěžovatelka zejména uvedla: „Chtěla jsem tady v České republice pracovat a také jsem chtěla být
blíž své sestře. Měla jsem v úmyslu zlepšit svůj život. Myslím tím z finančního hlediska, že bych zde
vydělala víc než v Mongolsku. Dalším důvodem je to, že jsem v Mongolsku podstoupila dvě operace
a mám v srdci přístroj. K tomu mám astma a klima v Mongolsku mi moc nesedělo, tak jsem chtěla
do vlhčího prostředí. V Mongolsku mě sice léčili, ale doufala jsem, že zde najdu lepší lékařskou péči.
Tak proto jsem odjela z Mongolska.“ Pokud jde o posouzení důvodů pro udělení azylu dle
ust. §12 a §14 zákona o azylu, odkazuje Nejvyšší správní soud na výše popsané závěry.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovatelce byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 8,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátce částkou 2 x 2100 Kč
za dva úkony právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající
se věci samé, a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ust. §9 odst. 3
písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem 4800 Kč. Ustanovené
zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 4800 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu