ECLI:CZ:NSS:2008:KONF.75.2008:6
sp. zn. Konf 75/2008-6
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci: JUDr. Marie
Žišková, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Pavel Pavlík a JUDr. Petr Příhoda,
o návrhu Českého telekomunikačního úřadu na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi Českým
telekomunikačním úřadem a Obvodním soudem pro Prahu 5, za účasti žalobkyně UPC Česká
republika, a. s., se sídlem v Praze 4, Závišova 5, zastoupené JUDr. Janem Veverkou, advokátem
se sídlem v Praze 2, Londýnská 59, a žalovaného P. K. zastoupeného opatrovníkem M. H., ve
věci žaloby o zaplacení částky 4000 Kč za nevrácení vypůjčeného technického zařízení a úroku z
prodlení ve výši 0,1 % z této částky za každý den prodlení od 18. 7. 2006 do zaplacení, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 684/2007,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 18 C 684/2007, o zaplacení částky ve výši 4000 Kč za nevrácení vypůjčeného
technického zařízení a úroku z prodlení ve výši 0,1 % z této částky za každý den prodlení
od 18. 7. 2006 do zaplacení, je soud .
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 3. 2008, čj. 18 C 684/2007 - 9,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Dne 16. 9. 2008 navrhl Český telekomunikační úřad zvláštnímu senátu rozhodnutí sporu
o pravomoc podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
který vznikl mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 5 ve věci tohoto soudu, u něhož podala
žalobkyně UPC Česká republika, a. s., žalobu proti žalovanému P. K. o částku 4000 Kč s
příslušenstvím.
Ze spisu vyplynuly tyto skutečnosti:
Uvedená žaloba byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 20. 11. 2007.
Podle žalobního tvrzení uzavřela žalobkyně s žalovaným „Smlouvu o poskytování veřejné
telekomunikační služby přístupu k síti Internet“ a v souladu se smlouvou zapůjčila žalovanému
technické zařízení pro poskytování služeb (modem). Jelikož žalovaný porušil svou povinnost
vrátit vypůjčené zařízení po ukončení smluvního vztahu, žalobkyně jej vyzvala k zaplacení
jednorázové smluvní pokuty ve výši 4000 Kč (odpovídající ceně nevráceného zařízení). Žalovaný
na výzvu nereagoval, a žalobkyně proto soudu navrhla, aby žalovanému uložil povinnost uhradit
jí dlužnou částku i s příslušenstvím a náklady řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 zastavil řízení usnesením ze dne 28. 3. 2008,
čj. 18 C 684/2007 - 9, s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu (dále jen „Úřad“). V odůvodnění uvedl, že podle §129 odst. 1 zákona
č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů
(zákon o elektronických komunikacích), rozhoduje Úřad spory mezi osobou vykonávající
komunikační činnost a účastníkem, popřípadě uživatelem, pokud se spor týká povinností
uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Jelikož „dodávka televizních programů prostřednictvím
satelitního signálu“, sjednaná mezi žalobkyní a žalovaným, je veřejně dostupnou službou
elektronických komunikací, jak ji upravuje zmíněný zákon, nepřísluší spor mezi nimi řešit soudu,
nýbrž uvedenému úřadu.
V návrhu na řešení kompetenčního sporu Úřad zdůraznil, že spor je veden jednak
o částku 4000 Kč, která představuje smluvní pokutu za nevrácení vypůjčeného technického
zařízení, jednak o její příslušenství. Úřad není podle svého přesvědčení příslušný k rozhodnutí
o tomto sporu, neboť částka 4000 Kč – jednorázová smluvní pokuta, kterou žalobkyně
žalovanému vyúčtovala za nevrácené zařízení – není cenou za službu elektronických komunikací,
nýbrž je plněním plynoucím ze soukromoprávního vztahu ze smlouvy o výpůjčce mezi žalobkyní
a žalovaným. O této částce, jakož ani o příslušenství k ní se vztahujícím, není Úřad příslušný
rozhodovat. To potvrzuje i usnesení zvláštního senátu ze dne 6. 11. 2003, čj. Konf 42/2003 - 8.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc se zvláštní senát řídil následujícími úvahami:
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; podle §129 odst. 1
zákona pak Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně
jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran
sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.
Jak plyne z listin založených v soudním spisu, obsahem „Smlouvy o poskytování veřejné
telekomunikační služby přístupu k síti Internet“ uzavřené mezi stranami původního řízení byla
na straně žalobkyně povinnost poskytovat žalovanému přístup k síti Internet a jejím službám
prostřednictvím pevného připojení k žalobkynině datové síti, které odpovídala povinnost
žalovaného hradit žalobkyni tuto službu vždy do 15 dnů po vyúčtování. Rozhodovat ve sporu
o plnění takových povinností – které jsou upraveny nejen konkrétním způsobem v této smlouvě,
resp. ve všeobecných podmínkách žalobkyně, ale obecně též v zákoně o elektronických
komunikacích (srov. část první hlavu čtvrtou díl první zákona) – by vskutku příslušelo Úřadu.
Předmětem řízení v této věci je však smluvní pokuta za vypůjčené technické zařízení
(modem), které si žalovaný ponechal v rozporu se smlouvu i poté, co žalobkyně od smlouvy
odstoupila, a bezdůvodně se tak obohatil. Nelze jistě popřít, že výpůjčka technického zařízení
v tomto případě podmiňovala poskytování služby elektronické komunikace; bez ní by totiž
přístup k síti Internet nebyl možný. To ovšem z výpůjčky nečiní službu elektronických
komunikací.
V této souvislosti zvláštní senát připomíná svou konstantní judikaturu (navazující ostatně
na rozhodovací činnost někdejšího správního úseku Vrchního soudu v Praze) týkající se nároku
mobilního operátora – coby poskytovatele telekomunikační služby – na doplatek kupní ceny
za mobilní telefon. I když nárok na tento doplatek vznikl v důsledku porušení povinnosti
uživatele hradit paušální poplatek za službu a hovorné – tedy v příčinné souvislosti s porušením
smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb – jedná se přesto o nárok plynoucí z běžného
soukromoprávního vztahu založeného kupní smlouvou; rozhodovat o něm proto přísluší soudu,
nikoli Úřadu (srov. č. 47/2004 Sb. NSS). Obdobná argumentace se tak uplatní i v projednávané
věci: nezáleží na označení smluv, které mezi sebou strany uzavřely, nýbrž na povaze konkrétních
vztahů (zde vztah mezi půjčitelem a vypůjčitelem), které jsou jejich předmětem.
Obě strany vztahu založeného „Smlouvou o poskytování veřejné telekomunikační služby
přístupu k síti Internet“ se mohou svobodně rozhodnout, zda do něj vstoupí či nikoli (omezená
smluvní svoboda zájemce o službu co do určování obsahu tohoto vztahu při uzavírání
formulářové smlouvy je věcí jinou, pro tyto úvahy nepodstatnou), a žádná ze stran nemůže
autoritativně určovat právní postavení druhé strany. Jedná se navíc o majetkový vztah,
v němž si strany k uspokojení svých soukromých zájmů poskytují ekonomicky ekvivalentní
protiplnění. To vše svědčí o tom, že vztah mezi osobou vykonávající komunikační činnost
a účastníkem je vztahem soukromoprávním a že rozhodovat o sporech z něj plynoucích náleží
pravidelně soudům v občanském soudním řízení (§7 odst. 1 o. s. ř.). Zákon o elektronických
komunikacích (§129 odst. 1) stanovuje z tohoto pravidla výjimku. Tu je však třeba vykládat
úzce – ostatně jako všechna ustanovení, která odnímají soudům jejich nejvlastnější pravomoc
rozhodovat spory ze soukromoprávních vztahů v klasickém nalézacím řízení.
Příslušnost Úřadu pak nebude dána ani ve vztahu k příslušenství požadovanému ve výši
0,1 % za každý den prodlení a vztahující se k dlužné částce ve výši 4000 Kč. I zde je třeba mít
na paměti, že ze smlouvy vzniklo žalovanému několik – v právním slova smyslu
samostatných - povinností k platbám vůči žalobkyni. V prvé řadě šlo o platbu za samotné
poskytování služby přístupu k síti Internet (tedy služby elektronických komunikací) – ta však není
předmětem sporu v této věci; dále šlo o platbu (smluvní pokutu) za nevrácení vypůjčeného
technického zařízení po ukončení smluvního vztahu. Sankce, které si strany smlouvy mezi sebou
sjednaly, se nevztahují k blíže neurčenému „porušení smlouvy“, ale jsou neoddělitelně spjaty
s porušením konkrétní povinnosti ze smlouvy. Příslušnost k rozhodování o této sankci
se tak bude odvíjet od toho, k porušení jaké konkrétní povinnosti byla sjednána. Byla-li
by porušena povinnost platby za poskytování služby elektronických komunikací, rozhodoval
by o této povinnosti i o smluvní sankci za její nesplnění Český telekomunikační úřad. Byla-li
však porušena povinnost jiná, a o nárocích z tohoto porušení přísluší rozhodovat
soudu - jak je tomu i v tomto případě – bude soud rozhodovat i o sankci vztahující
se k takovému porušení povinnosti.
Je třeba ještě upozornit na to, že žalobkyně v žalobě ze dne 23. 10. 2007 žádala úrok
z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení s odkazem na čl. 6 Všeobecných
podmínek; čl. 6.10 těchto podmínek však upravuje smluvní pokutu v této výši, nikoli úrok
z prodlení. Jedná se patrně o přehlédnutí ze strany žalobkyně, jehož náprava je snadná;
tato nepřesnost však nic nemění na právě provedené úvaze, podle níž je soud, který je příslušný
rozhodovat o porušení konkrétní povinnosti ze smlouvy, příslušný i k rozhodování o sankci
vztahující se k tomuto porušení (ať už by šlo o smluvní pokutu, úrok z prodlení či jinou sankci).
Konečně zvláštní senát poukazuje na nepřesnost, které se dopustil obvodní soud,
když popsal povahu služby poskytované žalobckyní jako „dodávku televizních programů prostřednictvím
satelitního signálu“. Jedná se patrně o písařskou chybu, vzniklou převzetím textu odůvodnění
z jiné podobné věci; na závěry zvláštního senátu však tato chyba nemá žádný vliv. Jak nesprávně
zmíněná dodávka televizních programů prostřednictvím satelitního signálu, tak v dané věcí
poskytování služby přístupu k síti Internet jsou službami elektronických komunikací,
a i po záměně těchto pojmů by tedy rozhodnutí obvodního soudu nepostrádalo vnitřní logiku.
Zároveň však platí, že výpůjčka technického zařízení není ani dodávkou televizních programů,
ani službou přístupu k síti Internet, jakkoli je pro poskytování těchto služeb nezbytná.
Rozhodování o nárocích plynoucích z porušení povinnosti vrátit vypůjčenou věc
(byť k výpůjčce došlo v souvislosti s uzavřením smlouvy o poskytování služby elektronických
komunikací) tedy zákon o elektronických komunikacích nesvěřuje Úřadu; z pravomoci soudů
se tak tyto věci nevymykají (§7 odst. 1 o. s. ř.). Proto zvláštní senát vyslovil, že rozhodnout o věci
přísluší soudu.
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí
zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení
v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení obvodního soudu
v rozsahu a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Obvodní soud pro Prahu 5
pokračovat ve vymezeném rozsahu v původním řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. října 2008
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda zvláštního senátu