ECLI:CZ:NSS:2008:NAO.76.2008:92
sp. zn. Nao 76/2008 - 92
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: R. H.,
zastoupené doc. JUDr. Karlem Klímou, CSc., advokátem, se sídlem Hra dčanské nám. 12, Praha
1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5,
za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) V. H., 2) Ing. I. P., 3) R . P., v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2006, č. j. 9 Ca 123/2005 - 49,
o námitce podjatosti,
takto:
Soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Karel Šimka je vylou čen z projednávání
a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 53/2007.
Odůvodnění:
Žalobkyně v postavení stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti vedené
pod sp. zn. 2 As 53/2007 vznesla po poučení o složení senátu, který je podle rozvrhu práce
Nejvyššího správní soudu povolán v její právní věci jednat a rozhodnout, námitku podjato sti vůči
členovi senátu soudci JUDr. Karlu Šimkovi. Důvodem má být dřívější pracovní zařazení soudce
JUDr. PhDr. Karla Šimky, Ph.D., na katedře ústavního práva na Právnické fakultě Západočeské
univerzity v Plzni, kde byl podřízeným zástupce stěžovatelky, advokáta doc. JUDr. Karla
Klímy, CSc. Pracovní zařazení soudce JUDr. Karla Šimky na katedře ústavního práva, jejímž byl
zástupce stěžovatelky vedoucím, bylo ukončeno na písemný návrh vedoucího katedry děkanovi
fakulty, nikoli po vzájemné dohodě. Stěžovatelka tedy tvrdí, že pro poměr soudce JUDr. Karla
Šimky k jejímu zástupci doc. JUDr. Karlu Klímovi, CSc., a to z důvodu dřívějšího
pracovněprávního poměru jako podřízeného pracovníka a z důvodu jednostranného ukončení
zařazení na katedře ústavního práva PF ZČ U v Plzni, je tento soudce Nejvyššího správního
soudu vyloučen z projednávání a rozhodování věci sp. zn. 2 As 53/2007.
Podle §8 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) může
účastník řízení nebo osoba na řízení zúčastněná namítnout podjatost soudce, námitku musí
uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl, k později uplatněným námitkám
se nepřihlíží. Námitka musí být odůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je
dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud
(podle §16 odst. 1, 2 s. ř. s. rozhoduje v této věci senát Nejvyššího správního soudu složený
z předsedy a dvou soudců). V projednávané věci byli účastníci řízení a osoby na řízení zúčastněné
informováni o složení 2. senátu Nejvyššího správního soudu a poučeni o možnosti podat
námitku podjatosti vůči soudcům, kteří budou věc v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího
správního soudu projednávat a rozhodovat; této informace a poučení se dostalo i stěžovatelce,
která v týdenní lhůtě od doručení vznesla shora uvedenou námitku podjatosti. Soudce
JUDr. Karel Šimka i po změně rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu účinné
od 1. ledna 2008, kdy se stal členem 7. senátu tohoto soudu, zůstává jedním ze so udců senátu,
a to soudcem - zpravodajem, který má věc sp. zn. 2 As 53/2007 projednat a rozhodnout.
O námitce podjatosti podle rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu rozhoduje 6. senát
zdejšího soudu, o jehož složení byli účastníci řízení zpraveni, přičem ž námitku podjatosti soudců
nevznesli.
Ke skutečnostem, z nichž stěžovatelka dovozuje podjatost soudce JUDr. Karla Šimky,
podal tento soudce dne 10. 6. 2008 následující vyjádření:
„Potvrzuji, že můj osobní vztah k doc. Klímovi není zcela pozitivní. Vážím si ho jako člověka s velkou
odbornou erudicí a přehledem v oboru ústavního práva srovnávacího, mám však za to, že řada jeho
ústavněprávních názorů není dostatečně do hloubky promyšlena a že celkově nepatří k úplným špičkám oboru
ústavního práva v ČR; pro působení na vyšších postech v české akademické sféře však má jistě schopnosti
dostačující. Mám též pochyby o jeho postojích a působení před listopadem 1989; z dostupných informací (jeho
publikační činnost z této doby, vyprávění různých kolegů z právnické branže) usuzuji, že byl nikoli „věřícím“
komunistou, nýbrž spíše horlivým kariéristou, kterému komunistický režim umožnil v pozicích, v nichž tehdy
pracoval, uplatnit jeho autoritářské sklony. Ke způsobu jeho manažerského řízení katedry ústavního práva
FPR ZČU v Plzni nemohu v současné době nic uvést (situaci tam nyní prakticky neznám), zásadní výhrady jsem
však neměl ani v době, kdy mezi námi došlo k pracovněprávnímu sporu. Katedru řídil vcelku efektivně, mladým
pracovníkům katedry poskytoval dostatečný prostor pro jejich odbornou práci, umožňoval jim stáže v zahraničí
a i jinak vcelku podporoval jejich odborný růst. Měl jsem však pocit, že se až křečovitě snažil ve svých rukou
koncentrovat veškerou moc. Zejména nesnášel, když mu některý z mladších pracovníků katedry začal „přerůstat
přes hlavu“ a začal mít názory (zejména odborné, ale i třeba ohledně poměrů na fakultě), které se začaly
rozcházet s jeho názory - takový pracovník se zpravidla dříve či později stal terčem jeho „nepřízně“. Prvním
z takových případů jsem byl já, po mém odchodu z katedry následoval další případ. I přes tyto zčásti kritické
postoje k doc. Klímovi rád vzpomínám na působení na jeho katedře a rozhodně jsem nikdy neměl snahu mu
jakkoli uškodit při jeho akademické nebo advokátní činnosti. Zcela otevřeně však říkám, že bych se postavil
například proti tomu, aby se stal ústavním soudcem či soudcem významného mezinárodního soudu, neboť myslím,
že pro takto exkluzivní posty nemá dostatečné morálně - volní a odborné předpoklady.
Subjektivně se tedy při rozhodování o věci, kterou doc. Klíma zastupuje, podjatý necítím, neboť mám
za to, že v právní praxi dokážu abstrahovat od výhrad, které k němu po odborné i lidské stránce mám.
Domnívám se, že i navenek se nejeví, že bych byl ve věci podjatý. O mých názorech na doc. Klímu, a to jak
pozitivních, tak negativních, vcelku otevřeně hovořím, jsem -li na to tázán; není to však příliš časté téma mých
hovorů a já sám se snažím v této věci být zdrženlivý. Zdůrazňuji při těchto hovorech vždy, že mé hodnocen í jeho
akademického působení je ovlivněno našimi osobními vztahy v minulosti, takže nemusí být objektivní. O působení
doc. Klímy jako advokáta jsem, pokud si vzpomínám, nikdy žádným hodnotícím způsobem nehovořil, neboť se mě
tato jeho činnost nikdy netýkala. Proto jsem také důvod své podjatosti podle §8 odst. 3 s. ř. s. předsedovi NSS
nesděloval, neboť nemám za to, že je dán.“
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci,
jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod
pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání
nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem
k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané
věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Úkolem soudu v projednávané věci je s ohledem na shora uvedený průběh řízení
rozhodnout, zda u soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Karla Šimky je dán důvod
pochybovat o jeho nepodjatosti s ohledem na jeho poměr k zástupci stěžovatelky (žalobkyně),
advokátu doc. JUDr. Karlu Klímovi, CSc.
Nejvyšší správní soud takové rozhodnutí může vynést pouze za předpokladu, že ústavně
konformním způsobem vyloží citované ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. ve vztahu k základnímu
právu na zákonného soudce zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
neboť požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti
je součástí základního práva na zákonného soudce (srov. nálezy Ústavního soudu ve věcech
sp. zn. III. ÚS 200/98, sp. zn. III. ÚS 293/98, sp. zn. II. ÚS 105/01); garance rozhodování věci
nestranným a nezávislým soudcem pak představuje součást práva na spravedlivý proces, jak je
vymezen v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nestrannost a nezaujatost soudce je
jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry
občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní
psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu, o níž je schopen relativně přesně
referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by
však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního
rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.
Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví
vnějšímu pozorovateli (účastníku řízení), nýbrž to, zda reálně existu jí objektivní okolnosti,
které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým
nikoliv nezaujatým vztahem k věci v širším smyslu (tedy zde k zástupci žalobkyně)
disponuje. K otázce podjatosti soudce se v minulosti opakovaně vyjádřil Ústavní soud
(srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 105/01, sp. zn. I. US 342/06, sp. zn. I. ÚS 371/04); podle jeho závěrů
je třeba nestrannost soudce posuzovat jednak z hlediska subjektivního (osobní nestrannost
soudce ve vztahu k účastníkům, k věci), jednak z hlediska objektivního (zda soudce skýtá
dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti). O tom, že lze mít pochybnosti
o nepodjatosti soudce, musí existovat opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný
(pouhé subjektivní přesvědčení účastníka řízení nepostačí), na druhé straně se soudce jako
nestranný také musí veřejně „jevit“, resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není;
i ta musí však mít „objektivní“ základnu. Soudcův poměr k účastníkům či jejich zástupcům může
být založen příbuzenským nebo obdobným vztahem, jemuž na roveň může být v konkrétním
případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský (srov . např. usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 32 Odo 82/2003, sp. zn. 29 Odo 29/2004, a další).
Konečně třeba mít na paměti, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má
být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít
pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. sp. zn. I. ÚS 167/04). Otázka podjatosti tak nemůže být
postavena nikdy zcela najisto, určující je právní rozbor skutečností, které k pochybnostem vedou
(srov. sp. zn. II.ÚS 105/01). Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází
z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na osobním přesvě dčení soudce
v dané věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu
vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (srov. rozhodnutí ve věci Saraiva de Carvalho
vs. Portugalsko, 1994, Gautrin a další vs. Francie 1998).
Rozhodující pro výrok o podjatosti či nepodjatosti soudce proto nemůže být
ani hodnocení subjektivního pocitu soudce, ani hodnocení osobního vztahu k zástupci účastnice
řízení, nýbrž objektivní úvaha, zda s ohledem na zjištěné okolnosti případu lze mít
za to, že soudce by mohl být podjatý. K vyloučení soudce pak může dojít teprve tehdy, je -li
evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům či jejich zástupcům dosahuje takové povahy
a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle
a nestranně rozhodnout.
V projednávané věci je proto nutno posoudit vztah soudce k zástupci účastnice řízení
současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, přičemž hlediskem prvým je povaha tohoto
vztahu, hlediskem druhým pak jeho intenzita (zda se jedná o zjevně intenzivní určitým způsobem
individualizovaný vztah).
Předně nutno uvést, že samotná skutečnost existence pracovního vztahu na jednom
pracovišti v minulosti, a to ani ve vztahu podřízený - nadřízený, nemůže bez dalších faktorů vést
k pochybnostem o nestrannosti soudce. Pracovní kariéry soudců ve správním soudnictví
se pravidelně odvíjejí od pracovní minulosti např. ve sféře moci výkonné, popřípadě často
ve sféře akademické. Pro povahu posuzovaného vztahu tak jsou určující další skutečnosti;
nezpochybněn zůstal v řízení fakt, že dřívější pracovní vztah soudce JUDr. Karla Šimky skončil
v důsledku jednostranného úkonu ze strany představitele Právnické fakulty ZČU v Plzni,
přičemž ze strany zástupce účastníka řízení je popisován jako „jednostranné ukončení zařazení
na mojí katedře“, ze strany soudce je v jeho vyjádření obsaženo konstatování ,že „se…zástupcem
účastnice…měl v minulosti spor v souvislosti s působením na FPR ZČU v Plzni“. Je tedy
nepochybné, že v minulosti existoval ve vztahu nynějšího soudce Nejvyššího správního soudu
a zástupce žalobkyně konflikt, jenž měl povahu pracovní, ovšem v jeho pozadí, jak lze dovodit
především z vyjádření soudce k námitce podjatosti, mohly být rozpory v odborných náhledech
i názorech na poměry na pracovišti. Soudce také ve svém vyjádření formuluje „odborné i lidské“
výhrady k zástupci žalobkyně, přičemž je zřejmé, že tento svůj postoj neskrýval a neskrývá.
Povaha vztahu tak v žádném případě není neutrální (soudce sám hodnotí tento vztah ja ko takový,
který „není zcela pozitivní“). Výhrady k zástupci žalobkyně soudce formuloval veřejně, a byť
rozhovory na toto téma nevyhledává, otevřeně o nich hovoří. Jedná se tedy o osobně relativně
vyhrocený poměr, jenž povstal též v důsledku konfliktu v minulosti, přičemž jeho povaha
a intenzita je dostatečným důvodem k tomu, aby o věci rozhodovala jiná osoba. Nelze vyloučit,
že vnitřní negativní vztah k určité osobě v intenzitě, kterou lze v projednávané věci kvalifikovat
jako konkrétní a bezprostřední (srov. vyjádření soudce o jeho názoru na možné budoucí
působení zástupce žalobkyně na určitých místech uvozené slovy „zcela otevřeně však říkám,
že bych se postavil například proti tomu, aby se stal ústavním soudcem…“) ať už povstal
z jakýchkoli příčin, by mohl mít i v důsledku nevědomých psychických procesů vliv
na rozhodovací proces u soudu.
Po zhodnocení okolností daného případu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vztah
soudce JUDr. Karla Šimky k zástupci žalobkyně (stěžovatelky) advokátu doc. JUDr. Karlu
Klímovi, CSc., nabyl takové povahy a intenzity, že objektivně vyvolává pochybnost o jeho
schopnosti účastnit se rozhodování v této věci nezaujatě a nestranně. Je tedy na místě soudce
z rozhodování v dané věci vyloučit.
Z uvedených důvodů pokládá Nejvyšší správní soud námitku podjatosti za důvodnou.
Proto rozhodl o vyloučení soudce JUDr. Karla Šimky z projednávání a rozhodnutí věci
sp. zn. 2 As 53/2007.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu