ECLI:CZ:NSS:2008:NAO.92.2007:101
sp. zn. Nao 92/2007 - 101
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně V. K.,
zastoupené Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Muchova 9/223, proti
žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, se sídlem
Praha 1, Mariánské nám. 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, č. j. 4 Cad 95/2006 – 57, vedeném u Nejvyššího správního
soudu pod sp. zn. 6 Ads 148/2007, o námitce podjatosti žalobkyně,
takto:
Soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Bohuslav Hnízdil, JUDr. Milada Tomková
a JUDr. Brigita Chrastilová nejsou v y l o u č e n i z projednávání a rozhodování věci
vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Ads 148/2007.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, č. j. 4 Cad 95/2006 – 57, zamítl
žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2006, č. j. MHMP 227711/2006
(ve výroku rozsudku chybně označeného jako „MPMP 227711/2006“).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost, která byla dne 9. 11. 2007
předložena k projednání Nejvyššímu správnímu soudu. Zde byla věc, v souladu s rozvrhem práce
platným v době nápadu věci, přidělena k rozhodnutí šestému soudnímu oddělení.
Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 16. 11. 2007 (doručeném žalobkyni prostřednictvím
zástupkyně dne 21. 11. 2007) poučil účastníky řízení o složení senátu, který bude ve věci
rozhodovat, včetně případných zástupců, a dále o jejich právu vznést námitku podjatosti ve lhůtě
jednoho týdne od doručení tohoto vyrozumění.
Na uvedené poučení reagovala žalobkyně podáním ze dne 3. 12. 2007, ve kterém uvedla,
že uplatňuje námitku podjatosti senátu, který má danou věc rozhodovat, jmenovitě
JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové. Tuto námitku
odůvodnila tím, že senát, vůči němuž vznáší námitku podjatosti, rozhodoval v jejím případě
již dříve o rozhodnutí o ustanovení zástupce, a to ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 6 Ads 84/2006. Její kasační stížnost zamítl s odůvodněním, že ze žaloby, kterou
podala, je nade vší pochybnost zjevné, že jde o kvalifikované podání, které obsahuje všechny
náležitosti žaloby a je schopno meritorního projednání s tím, že podání svou formální,
ale i obsahovou úrovní převyšuje podání, která účastníci i s právním vzděláním směřují soudům.
Žalobkyně konstatovala, že senát Nejvyššího správního soudu takto rozhodl, přestože jeho
členům muselo být známo, že podle čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod
má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné
správy, a to od počátku řízení, přičemž všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Žalobkyně namítla,
že postup tohoto senátu v dané věci nelze označit jinak než jako protiprávní a zcela mimo rámec
spravedlivého procesu a ústavního pořádku České republiky. Navíc senát Nejvyššího správního
soudu rozhodoval ve věci vyplácení sociální dávky, ve které by občan měl požívat zvýšené
ochrany ze strany soudní moci. O takto vznesené námitce stěžovatelky již jednou
rozhodoval v jiné věci senát devátého soudního oddělení Nejvyššího správního soudu
pod č. j. Nao 75/2007 - 96 ze dne 8. 11. 2007, jehož argumentaci stěžovatelka označila
za nesouladnou se zákonem. Konkrétně polemizuje s pojetím předvídatelnosti rozhodnutí
v případě skutkově a právně obdobných věcí, se správností aplikace zákona (jímž se dle názoru
stěžovatelky šestý senát neřídil) a s naplněním práva na spravedlivý proces (odepření právní
pomoci na řízení před soudem); to vše vyústilo v pochybnosti stěžovatelky o nestrannosti
a nezaujatosti šestého senátu Nejvyššího správního soudu. Ze všech shora uvedených důvodů
je podle žalobkyně zřejmé, že vznesená námitka podjatosti je podána právem a tento senát by měl
být z rozhodování věci sp. zn. 6 Ads 146/2007 vyloučen jako celek, neboť se neřídil při svém
rozhodování Ústavou České republiky.
K námitce podjatosti se vyjádřili žalobkyní uvedení soudci šestého soudního oddělení,
tj. JUDr. Milada Tomková, JUDr. Bohuslav Hnízdil a JUDr. Brigita Chrastilová. Shodně uvedli,
že nemají žádný vztah k věci samé ani k účastnici, který by mohl ovlivnit rozhodnutí v této věci.
Dodali, že stěžovatelka opakovaně podala námitku podjatosti vůči všem členům šestého senátu
s tím, že jde o soudce, kteří ignorují Ústavu, jejíž součástí je podle stěžovatelky Listina základních
práv a svobod. Obvykle také poukazuje na rozhodování šestého senátu v jiných jejích věcech,
zejména pokud jde o požadavky na ustanovování zástupce ex offo pro řízení o jejích žalobách
proti rozhodnutí správních orgánů ve věcech dávek sociální péče.
Podle ustanovení §8 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) jsou soudci
vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci,
k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni
jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Obsahem citovaného ustanovení jsou tedy dva na sobě zcela
nezávislé důvody vyloučení soudce. Soudce je především ipso facto vyloučen z projednávání
a rozhodování věci, na níž měl podíl již v předchozím řízení správním či soudním. Vedle toho
je pak důvodem vyloučení natolik objektivizovatelná míra osobního vztahu soudce k věci samé,
k účastníkům či k jejich zástupcům, že míra a povaha tohoto vztahu zavdává důvod
k pochybnostem o nepodjatosti soudce. Důvodem k vyloučení soudce naopak nejsou okolnosti,
které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných
věcech.
Žalobkyně fakticky neuvádí žádný z důvodů podjatosti, s nimiž ustanovení
§8 odst. 1 s. ř. s. počítá, neboť nenamítá u soudců Nejvyššího správního soudu jejich poměr
k účastníkům či věci samé, ani netvrdí, že by se podíleli na předchozím rozhodování této věci
ve správním řízení. Žalobkyně naopak důvod podjatosti jmenovaných soudců shledává pouze
v závěru, ke kterému dospěli v jiné věci, tedy v okolnostech, o nichž soudní řád správní výslovně
stanoví, že nemohou být důvodem k vyslovení podjatosti soudce (§8 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Žalobkyně konkrétně nesouhlasí s rozhodnutím zdejšího soudu ze dne 25. 4. 2007,
č. j. 6 Ads 84/2006 - 80, a namítá proti němu, že šestý senát v této věci rozhodl v rozporu
s ústavním pořádkem České republiky. Zde je nutno upozornit, že důvodem pro vyloučení
soudce nemůže být pouhá subjektivní nespokojenost účastníka s rozhodnutím v jiné věci,
na němž se tento senát podílel. Nelze tak v žádném případě souhlasit s argumentací žalobkyně,
která pravděpodobně směřuje k ničím nepodložené domněnce o tom, že v dané věci bude
ignorován ústavní pořádek České republiky z toho důvodu, že bude rozhodovat stejný senát,
který rozhodoval jiné její věci. Podle čl. 95 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování
vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit
soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Dojde-li
soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem,
předloží věc Ústavnímu soudu. Ustanovení §79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech
a soudcích, v platném znění pak ukládá soudci vykládat zákon podle svého nejlepšího vědomí
a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě
skutečností zjištěných v souladu se zákonem.
Pokud se týká žalobkyní projeveného nesouhlasu s argumentací devátého senátu ve věci
č. j. Nao 75/2007 - 96 ze dne 8. 11. 2007, týkající se předvídatelnosti rozhodnutí, zde odkazuje
Nejvyšší správní soud na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 654/03 ze dne 24. 2. 2004
(in Sb. n. u. Ústavního soudu, Svazek č.32 Nález č. 27 str. 255). Zde Ústavní soud konstatoval,
že „jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je na jedné straně postulát alespoň minimální míry
předvídatelnosti soudního rozhodnutí, na straně druhé požadavek, aby se soud příslušným způsobem vypořádal
s námitkami, jež účastník řízení uplatňuje. Jestliže rozhodnutí soudu je pro účastníka řízení s ohledem
na dosavadní stav řízení, stav dokazování, existující procesní situaci a především uplatněné právní námitky
překvapivé, nelze hovořit o tom, že soud dostál své povinnosti poskytovat jednotlivci soudní ochranu podle
čl. 36 odst. 1 Listiny. Takové porušení práva na spravedlivý proces je intenzivnější v případě, kdy je taková
překvapivost rozhodnutí podepřena skutečností, že obecný soud uplatní ve věci arbitrární postup namísto toho,
aby se s námitkou uplatněnou účastníkem řízení řádně vypořádal. Takové rozhodnutí soudu je nutné považovat
za výraz libovůle, který je rovněž v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a současně podrývá důvěru jednotlivce v právo
a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR)“. S ohledem na takto vyložený princip předvídatelnosti
soudního rozhodování je bez dalšího zřejmé, že argumentace žalobkyně je zcela lichá.
Vzhledem k tomu, že se žalobkyně odvolávala i na Listinu základních práv a svobod,
je třeba zmínit, že součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je v rovině ústavní vymezeno
v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je rozhodování ve věci nezávislým a nestranným
soudcem. K této otázce se podrobně vyslovil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. 10. 2004,
sp. zn. I. ÚS 370/04 (in. Sb. n. u. ÚS, Svazek č. 35 Nález č. 159 str. 181). Dle jeho názoru
„nestrannost soudce je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce
k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich zástupcům),
o nichž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti
soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního
rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní
ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi
řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom,
že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má
být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho
nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání;
rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního“.
Důvody formulované žalobkyní tak nejsou důvody způsobilými založit pochybnosti
o nepodjatosti soudců, kteří v dané věci mají rozhodovat. Žalobkyně současně žádné jiné důvody
podle §8 odst. 1 s. ř. s. neuvedla a jmenovaným soudcům ani nejsou známy. Vzhledem k tomu,
že sami tito soudci se necítí být z projednávání a rozhodnutí věci vyloučeni a tato skutečnost
nevyplývá ani ze soudního spisu, neshledal Nejvyšší správní soud návrh žalobkyně na vyloučení
soudců z projednávání a rozhodování této věci důvodným. Se zřetelem k výše uvedenému
proto Nejvyšší správní soud rozhodl o námitce podjatosti tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu