ECLI:CZ:NSS:2008:VOL.10.2008:38
sp. zn. Vol 10/2008 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Jana Passera, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milady Tomkové,
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci navrhovatele: Strana občanské
sebeobrany S.O.S. Praha, se sídlem Loretánské nám. 2/108, Praha 1, zast. Mgr. Janem
Kutějem, advokátem se sídlem Preslova 1269/17, Praha 5, proti odpůrcům: 1) Státní volební
komise, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, 2) kandidáti zvolení do Senátu Parlamentu České
republiky ve volbách konaných ve dnech 17. 10. a 18. 10. 2008, a 24. 10. a 25. 10. 2008:
Zdeněk Schwarz (ODS), Miroslav Škaloud (ODS), Tomáš Kladívko (ODS), o návrhu
na neplatnosti volby kandidátů zvolených ve volbách do Senátu Parlamentu České republiky
ve volebních obvodech č. 21, 24 a 27,
takto:
I. Návrh na neplatnost volby kandidátů zvolených ve volbách do Senátu Parlamentu České
republiky ve volebních obvodech č. 21, 24 a 27, konaných ve dnech 17. 10. a 18. 10. 2008,
a 24. 10. a 25. 10. 2008, se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Navrhovatel, jímž je politická strana, jejíž přihláška (kandidátní listina) byla v daných
volebních obvodech zaregistrována pro volby do Senátu Parlamentu České republiky
(dále jen „Senát“), podal v zákonem stanovené lhůtě od vyhlášení výsledků voleb Státní volební
komisí návrh na prohlášení neplatnosti volby kandidátů do Senátu Zdeňka Schwarze, Miloslava
Škalouda a Tomáše Kladívka. Písemný návrh byl Nejvyššímu správnímu soudu, jako soudu
příslušnému k projednání tohoto návrhu (§88 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách
do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů - dále
též „volební zákon“), doručen dne 6. 11. 2008.
Ve svém podání navrhovatel tvrdí, že v období před volbami a ve volbách ve volebních
obvodech 21, 24 a 27 byl hrubě porušen ústavní a zákonný princip rovné a svobodné
demokratické soutěže politických stran, garantovaný mj. Ústavou České republiky a Listinou
základních práv a svobod, a dále že došlo k porušení §53 odst. 2, 3 a 4 volebního zákona
způsobem, který ovlivnil výsledek volby kandidátů, výsledek voleb a výsledky hlasování.
Navrhovatel poukazuje na čl. 5 Ústavy který uvádí, že: Politický systém je založen
na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, respektujících základní demokratické
principy a odmítající násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů., a dále na čl. 20 odst. 4 Listiny,
kde je stanoveno: Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu.
K tomu uvádí, že ve skutečnosti však (mj.) v letech 2002 až 2008 (tedy i mimo termíny voleb
do Senátu) vyplácela Česká republika - Ministerstvo financí ČR „obří“ příspěvky vybraným
politickým stranám a hnutím, zatímco jiným politickým stranám (konkrétně navrhovateli)
žádné příspěvky nevyplatila. Jen v roce 2007 bylo takto vybraným politickým stranám vyplaceno:
ODS – 203 050 000 Kč, ČSSD – 117 250 000 Kč, Strana občanské sebeobrany – 0 Kč. Výsledek
voleb ve volebních obvodech č. 21, 24 a 27 pak přesně odpovídá (kopíruje) výši vyplaceného
státního příspěvku. Ve volebním obvodu č. 21 získali kandidáti ODS (politické strany s největším
finančním příspěvkem od státu) největší počet hlasů, kandidáti ČSSD (politické strany s druhým
největším finančním příspěvkem od státu) skončili v tomto volebním obvodu s druhým největším
počtem hlasů, atd. Se stejným pořadím skončili i kandidáti do volebních obvodů č. 24 a 27.
Navrhovatel, který nedostává od českého státu žádný finanční příspěvek, namítá, že byl tímto
postupem ve volbách přímo poškozen jak on, tak jeho kandidáti, a že tím došlo k porušení
volebního zákona způsobem, který ovlivnil výsledek voleb. Sám navrhovatel byl poškozen již tím,
že nebyla z peněz daňových poplatníků financována volební kampaň jeho kandidátů,
zatímco kampaň zvolených kandidátů ano.
Navrhovatel poukazuje jmenovitě na (doslovně navrhovatelem citované) názory, uváděné
v publikaci - Jan Outlý: Financování politických stran státem, Poznámky k českému modelu,
ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIOS, FACULTAS
PHILOSOPHICA POLITOLOGICA, které svědčí tomu, co navrhovatel uvedl výše, a plně
se s nimi ztotožňuje. Obdobně se navrhovatel zcela ztotožňuje s tím (a tvrdí totéž), co tvrdí
ve svém odlišném stanovisku k nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/03, ze dne
19. 1. 2003, soudkyně Ústavního soudu JUDr. Eliška Wagnerová, která označuje poskytování
státních příspěvků politickým stranám za odporující čl. 20 odst. 4 Listiny (navrhovatel předmětné
odlišné stanovisko JUDr. Elišky Wagnerové ve svém návrhu doslovně reprodukuje).
Závěrem navrhovatel uvádí, že finanční podpora vybraných politických stran a hnutí
ve volbách překročila míru respektující generelní hranici čl. 20 odst. 4 Listiny, podle něhož jsou
politické strany a politická hnutí odděleny od státu, čímž došlo k porušení volebního zákona
způsobem, který ovlivnil výsledek volby kandidátů, výsledek voleb a výsledky hlasování. Mezi
popsanou a navrhovatelem tvrzenou protizákonností/protiústavností (nadfinancování vybraných
politických stran před volbami i v době volební kampaně) a zvolením kandidátů, jejichž volba
je tímto návrhem napadena (resp. nezvolením kandidátů navrhovatele ), existuje vztah příčinné
souvislosti a intenzita předmětné protizákonnosti je natolik zásadní a porušující ustanovení
§53 odst. 2, 3 a 4 volebního zákona, že ve svých důsledcích výrazně ovlivnila a zásadně
zpochybňuje volbu všech kandidátů zvolených ve volbách. Navrhovatel s ohledem na výše
uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud vyslovil neplatnost volby kandidátů zvolených
ve dnech 17. 10. a 18. 10. 2008, a 24. 10. a 25. 10. 2008 do Senátu Parlamentu České republiky
ve volebních obvodech č. 21, 24 a 27, jmenovitě označených na straně 1 návrhu, tedy pana
Zdeňka Schwarze (ODS), pana Miroslava Škalouda (ODS) a pana Tomáše Kladívka (ODS).
II.
Státní volební komise (odpůrce č. 1) v písemném vyjádření k návrhu uvedla, že podmínky
financování politických strana a politických hnutí státem jsou jednoznačně stanoveny
v §20 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích,
a volební zákon v žádném svém ustanovení výši prostředků na volební kampaň neupravuje.
Z ustanovení §87 odst. 5 volebního zákona vyplývá, že návrh na neplatnost volby kandidáta
je důvodný tehdy, byla-li porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit
výsledek volby tohoto kandidáta. Je tak zřejmá restriktivní vůle zákonodárce při výkladu
možnosti tohoto typu soudního přezkumu voleb. Na závěr Státní volební komise odkazuje
na nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2003, sp. zn. ÚS 10/03, kterým bylo ustanovení
§20 zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích shledáno jako souladné
s ústavním pořádkem. Tuto skutečnost předmětný návrh Strany občanské sebeobrany S.O.S.
Praha zcela pomíjí a účelově zmiňuje pouze odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Elišky
Wagnerové.
Odpůrci č. 2 ve společném písemném vyjádření k návrhu zejména uvedli, že navrhovatel
konkrétně vůbec netvrdí porušení ustanovení volebního zákona, tvrzené porušení čl. 20 odst. 4
Listiny základních práv a svobod pak naprosto zpochybňují. Vyplácení příspěvků
politickým stranám je prováděno v souladu se zákonem (viz zejména ustanovení §20 zákona
č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích), jehož ústavní
konformita byla navíc již několikrát testována Ústavním soudem České republiky. Občanské
demokratické straně, tedy politické straně, za kterou ve volbách do Senátu Parlamentu České
republiky kandidovali odpůrci, byla na státních příspěvcích ve smyslu ustanovení §20 zákona
č. 424/1991 Sb. vyplacena částka, na kterou této straně vznikl zákonný nárok, a pokud
by navrhovatel splnil uvedeným zákonem stanovené předpoklady pro vyplacení příspěvků,
byly by mu tyto vyplaceny taktéž. Ustanovení §20 zákona č. 424/1991 Sb. je plně konformní
s českým ústavním pořádkem, vyplácení státních příspěvků politickým stranám není v žádném,
směru v rozporu s čl. 5 Ústavy či čl. 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. S ohledem
na skutečnost, že naplnění §87 odst. 3, 4, 5 volebního zákona navrhovatel dovozuje pouze
z porušení výše uvedených ústavněprávních norem, odpůrci v tomto směru pouze odkazují
na shora uvedené.
Odpůrci č. 2 dále uvádějí, že není-li shledáno porušení volebního zákona, není ve věci
řízení o vyslovení neplatnosti volby kandidáta třeba zkoumat příčinnou souvislost mezi
protizákonností a zvolením odpůrců ve volbách do Senátu Parlamentu České republiky.
Pokud navrhovatel uvádí, že výše vyplácených příspěvků politickým stranám v roce 2007
přesně koreluje se zvolením odpůrců do Senátu Parlamentu České republiky, a proto
bezprostředně vedla k jejich zvolení, odpůrci konstatují, že se jedná o nepravdivou spekulaci.
Tato domněnka navrhovatele snad na první pohled může platit ve volbách do Senátu Parlamentu
České republiky, které proběhly na území hlavního města Prahy, při pohledu na celkové výsledky
senátních voleb je však zcela nepochybně vyvrácena (z 27 zvolených kandidátů bylo 23 z ČSSD,
3 z ODS a 1 z KSČM). Dle názoru odpůrců rozhodně není možno klást rovnítko do vztahu mezi
výší vyplácených příspěvků politickým stranám a zvolením či nezvolením jejich kandidátů
ve volbách do Senátu Parlamentu České republiky. Odpůrci dodávají, že k tomuto logickému
závěru se přiklonil i Nejvyšší správní soudu ve svém rozhodnutí ze dne 30. 6. 2006,
č. j. Vol 59/2006 - 31.
Na základě shora uvedeného odpůrci uzavírají, že nedošlo k naplnění ani jednoho
zákonného znaku nutného k prohlášení neplatnosti jejich volby ve volbách do Senátu Parlamentu
České republiky, a společně navrhují, aby Nejvyšší správní soud volební stížnost zamítl.
III.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že podle §87 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb.,
o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů,
podáním návrhu na neplatnost hlasování, neplatnost voleb nebo neplatnost volby kandidáta
se může domáhat ochrany u soudu podle zvláštního právního předpisu každý občan zapsaný
do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl senátor volen, každá politická strana, politické
hnutí, koalice nebo nezávislý kandidát, jejichž přihláška k registraci ve volebním obvodu byla pro
volby do Senátu zaregistrována. Návrh je třeba podat nejpozději 10 dnů po vyhlášení výsledků
voleb Státní volební komisí.
Podle §88 odst. 2 tohoto zákona je k řízení příslušný Nejvyšší správní soud.
Vzhledem k tomu, že návrh byl podán včas (datován dnem 5. 11. 2008, doručen
Nejvyššímu správnímu soudu dne 6. 11. 2008), je z něj zřejmé, že navrhovatel namítá neplatnost
voleb zvolených kandidátů ve jmenovitě označených volebních obvodech č. 21, 24 a 27,
a navrhovatel je politickou stranou, jejíž přihláška k registraci k volbám byla v daných volebních
obvodech zaregistrována pro volby do Senátu Parlamentu České republiky, Nejvyšší správní soud
tento návrh meritorně projednal, avšak jako nedůvodný jej zamítl.
Podle ustanovení §87 odst. 5 volebního zákona, může návrh na neplatnost volby
kandidáta podat navrhovatel, má-li za to, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem,
který mohl ovlivnit výsledek volby tohoto kandidáta. Z citovaného ustanovení je zřejmé,
že předmětný návrh představuje prostředek soudní ochrany namířený proti zvolení konkrétního
kandidáta (příp. kandidátů) do Poslanecké sněmovny, přičemž pokud by soud tomuto návrhu
vyhověl, rozhodl by o neplatnosti volby kandidáta (§90 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní – dále jen „s. ř. s.“) s účinky ex tunc.
Jak vyplývá z ustanovení §87 odst. 5 volebního zákona a ze samotného smyslu
předmětného právního institutu, za základní předpoklady vyhovění tomuto typu volební stížnosti
je – v obecné rovině - nutno označit především tři následující: (1.) protizákonnost; (2.) vztah mezi
touto protizákonností a zvolením kandidáta, jehož zvolení je napadeno volební stížností;
a (3.) zásadní intenzita této protizákonnosti, která ve svých důsledcích musí přinejmenším
výrazně zpochybňovat volbu předmětného kandidáta. Jinak řečeno, tato intenzita musí
v konkrétním případě dosahovat takového stupně, že je možno se důvodně domnívat, že pokud
by k protizákonnému jednání nedošlo, nebyl by tento kandidát zřejmě vůbec zvolen.
Zjednodušeně řečeno tedy tato intenzita způsobuje „zatemnění“ volebních výsledků, tzn. jejich
zásadní zpochybnění.
S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval otázkou
protizákonnosti, tj. porušením volebního zákona.
K tomu soud uvádí, že volební zákon úpravu příspěvků státu politickým stranám
neupravuje, a tato úprava je provedena v zákoně č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických
stranách a v politických hnutích. Zároveň ustanovení §87 odst. 5 volebního zákona hovoří
o tom, že návrh na neplatnost volby kandidáta/kandidátů může být podán v případě tvrzeného
porušení „tohoto zákona“. Je tak zřejmá restriktivní vůle zákonodárce při výkladu možnosti
tohoto typu soudního přezkumu voleb.
Zároveň je nicméně nutno vidět to, že zákonná úprava svojí podstatou představuje
konkretizaci ústavních norem, principů a hodnot. I v daném případě proto zákon č. 247/1995 Sb.
blíže upravuje a provádí základní ústavní principy volebního práva, vyplývající např. z čl. 5, 16,
18, 19 Ústavy ČR a také z čl. 21, 22 Listiny základních práv a svobod. Ze stejného důvodu čl. 20
Ústavy ČR obsahuje ústavní zmocnění zákonodárci pro stanovení „dalších podmínek výkonu
volebního práva, organizace voleb a rozsahu soudního přezkumu.“ Lze tak učinit dílčí závěr,
že zákonodárce je oprávněn vymezit rozsah soudního přezkumu voleb a takovéto vymezení
je pro soud závazné, neboť i pro soud platí základní pravidlo právního státu, podle něhož státní
orgán může činit pouze to, co mu zákon výslovně dovoluje. Zákonné vymezení rozsahu
soudního přezkumu voleb do Senátu Parlamentu České republiky je vymezeno především
v ustanovení §87 zákona č. 247/1995 Sb. (dále viz §90, §93 soudního řádu správního), věcná
a funkční příslušnost je určena ustanovením §88 stejného zákona.
S ohledem na výše uvedené soud nicméně zároveň dovozuje, že výklad ustanovení
§87 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb. není možno provést tak, že kompetence soudu
přezkoumávat platnost volby kandidáta/kandidátů je omezena výhradně na porušení tohoto
zákona. Jakkoliv soud nezpochybňuje obsah a význam citovaného ustanovení, je třeba ho vnímat
v kontextu ústavně založené kompetence soudu provádět soudní přezkum voleb (čl. 20 Ústavy
ČR) tak, že zákonodárci je svěřeno vymezení rozsahu soudního přezkumu, tzn. vymezení
konkrétních typů řízení, což ostatně Nejvyšší správní soud plně respektuje. Úvaha, podle
níž by tento soudní přezkum byl omezen pouze a jedině na kontrolu dodržování jediného zákona
(č. 247/1995 Sb.) a nemohl by tudíž vůbec zohlednit porušení právních předpisů jiných, k němuž
by došlo v konečném důsledku třeba i ve výrazně větší míře, by však ve svých důsledcích smysl
tohoto soudního přezkumu zcela negovala. Proto soud dospívá k závěru, že jeho - ústavně
předvídanou a zákonem založenou - kompetenci přezkoumat platnost volby kandidáta je nutno
vykládat tak, že kromě případů tvrzeného porušení relevantních ustanovení zákona
č. 247/1995 Sb. se vztahuje i na případy další. Okruh těchto dalších případů přitom není
neomezený, nýbrž je dán tou skutečností, že volební proces není přímo a nepřímo upraven
zákonem jediným, nýbrž celou řadou právních předpisů, a je tedy úkolem soudu citlivě zvážit,
které z případů protizákonnosti dosahují zásadní až dokonce ústavní intenzity tak, aby mohly být
brány za relevantní pro hodnocení regulérnosti voleb.
V daném případě navrhovatel brojí proti tomu, že politická strana, jejíž kandidáti uspěli
ve volbách v uváděných volebních obvodech č. 21, 24 a 27, byla státem nadfinancována,
čehož důsledkem bylo právě zvolení daných kandidátů, zatímco navrhovatel od státu žádný
finanční příspěvek neobdržel, a to se projevilo i na výsledku voleb jeho kandidátů.
K tomu soud uvádí, že z ustálené judikatury Ústavního soudu (zejména nález ze dne
18. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 26/94) plyne, že politické strany představují státem privilegované
korporace soukromého práva, nezbytné v reprezentativní formě vlády, jejichž primární funkcí
je vytvářet svorník mezi státem a společností tím, že aktivizují a zapojují občany do správy
veřejných záležitostí. Na existenci politických stran je proto dán veřejný zájem a je tedy ústavně
konformní i jejich přímé státní financování. Limitem státního financování politických stran
je jejich oddělení od státu. To znamená, že by státní financování nemělo převyšovat
nad financováním ze soukromých zdrojů, neboť v opačném případě strany ztrácejí své postavení
v občanské společnosti a tím pozbývají i svůj skutečný smysl a poslání. Určujícím principem
státního financování politických stran je pluralismus. Omezující opatření, vylučující z přístupu ke
státním prostředkům politické strany z jiných důvodů než je garance vážnosti jejich úsilí podílet
se na politické soutěži, je proto protiústavní. Při modelování podoby státního financování
je především nutno vycházet ze záruk svobodné soutěže politických stran a jako na protiústavní
je proto nutno nazírat na snahu vytvářet odlišné podmínky pro strany velké či větší a formovat
tak strany s lepším či horším postavením.
Jestliže je tedy obecně přijímáno, že primárním úkolem politických stran je aktivizace
občanů, kterou provádějí zejména v rámci volebního procesu, a zároveň jsou některé tyto strany
masivně financovány ze státního rozpočtu, není možno otázku státního financování ze soudního
přezkumu voleb zcela vydělit, jelikož je zřejmé, že tyto prostředky jsou používány zejména
k vedení volební kampaně. V opačném případě by totiž (reductio ad absurdum) mohla nastat
situace, kdy by stát např. bez jakéhokoliv zákonného opodstatnění výrazně financoval jedinou
politickou stranu a zcela by tak popřel principy svobodných voleb, založených též na volné
soutěži politických stran, a přesto by neexistovala možnost zpochybnění voleb,
protože k naznačené finanční monopolizaci jedné ze stran by došlo jiným způsobem
než prostřednictvím volebního zákona.
Proto Nejvyšší správní soud činí závěr, že je oprávněn v rámci svojí kompetence
rozhodovat o platnosti voleb kandidátů hodnotit též tvrzené porušení jiných právních předpisů,
než výhradně zákona č. 247/1995 Sb., a to v těch případech, kdy z obsahového hlediska se jedná
o právní předpisy vážící se na volební proces a z hlediska závažnosti dosahují ústavní intenzity,
příp. se jedná o případy přímé aplikace ústavních norem bez jejich konkretizace v předpisech
jednoduchého práva. Musí se proto jednat o případy relevantní protiprávnosti.
V projednávané věci proto soud nemá pochybnosti o oprávněnosti hodnotit důvodnost
odvoditelně tvrzeného porušení zákona č. 424/1991 Sb. (i když se tohoto navrhovatel výslovně
nedovolává, naopak se bez bližšího určení dovolává porušení §53 odst. 2, 3 a 4 volebního
zákona, který má však jen odst. 1 a 2 a upravuje vydání osvědčení zvolení)), neboť se nesporně
jedná o zákon, mající přímý vztah k volebnímu procesu, a zároveň otázka přímého státního
financování svojí podstatou a závažností dosahuje ústavní intenzity, neboť je zasazena
do kontextu takových ústavních principů, jako je zejména svobodná soutěž politických stran
a politických sil (čl. 5 Ústavy ČR, čl. 22 Listiny základních práv a svobod).
K věci samé Nejvyšší správní soud uvádí, že režim státních příspěvků politickým stranám
a politickým hnutím zákon č. 424/1991 Sb., upravuje v §20, 20a a 20b, a to tak, že hovoří
o „nároku“ politických stran a hnutí na státní příspěvek za podmínek stanovených zákonem
(§20 odst. 1). Příspěvek zahrnuje stálý příspěvek a příspěvek na mandát, přičemž nárok na stálý
příspěvek nebo na příspěvek na mandát vzniká straně a hnutí, které předložily ve stanovené lhůtě
(§18) úplnou výroční finanční zprávu (§18 odst. 5) a dosáhly požadovaného minimálního
výsledku ve volbách. Nárok na stálý příspěvek vzniká straně a hnutí, které získaly ve volbách do
Poslanecké sněmovny nejméně 3 % hlasů. Nárok na příspěvek na mandát vzniká, jestliže byl
zvolen alespoň jeden poslanec, senátor, člen zastupitelstva kraje nebo člen zastupitelstva hlavního
města Prahy na kandidátní listině strany a hnutí nebo byl zvolen za stranu a hnutí na kandidátní
listině koalice ve volbách do Poslanecké sněmovny, Senátu, zastupitelstva kraje nebo
zastupitelstva hlavního města Prahy. Úprava dále stanoví částky rozhodné pro výpočet výše
příspěvku a současně i pravidla pro trvání či zánik nároku na daný příspěvek. Splnění zákonných
podmínek pro výplatu tohoto příspěvku posuzuje Ministerstvo financí, které příspěvek také
vyplácí.
Z posuzovaného návrhu navrhovatele vyplývá, že nezpochybňuje správnost vypočtené
a přiznané výše tohoto příspěvku politické straně, za niž kandidovali kandidáti, jejichž neplatnosti
voleb se domáhá, ale že zpochybňuje zákonnost samotné skutečnosti, že byl a je této straně státní
příspěvek vyplácen, v situaci, kdy jemu (navrhovateli) naopak státní příspěvek vyplácen nebyl.
Nejvyššímu správnímu soudu přitom není známo, že by, na rozdíl od politické strany, za niž
kandidovali kandidáti, jejichž neplatnosti voleb se navrhovatel domáhá, navrhovatel splňoval
podmínku požadovaného minimálního výsledku ve volbách, a příslušel by mu tak nárok
na předmětný státní příspěvek. Ostatně navrhovatel sám ani nic takového netvrdí.
Navrhovatelem rozporovaný stav je tak ve skutečnosti výsledkem realizace výslovné zákonné
úpravy.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že v projednávané věci
k namítané nezákonnosti nedošlo. Za tohoto stavu věci potom již nepřichází v úvahu
ani naplnění zbývajících dvou aspektů důvodnosti podaného návrhu (vztah mezi zjištěnou
protizákonností a zvolením kandidáta, jehož zvolení je napadeno volební stížností; zásadní
intenzita této protizákonnosti, která ve svých důsledcích musí přinejmenším výrazně
zpochybňovat volbu kandidátů).
Pokud jde o namítanou neústavnost režimu státních příspěvků politickým stranám,
argumentačně mj. spojovanou s konkrétním tzv. odlišným stanoviskem soudkyně Ústavního
soudu JUDr. Elišky Wagnerové, k tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že mu ústavnost
meritorně nepřísluší posuzovat, tu posuzuje toliko zprostředkovaně, a to v rámci ústavně
konformního posouzení zákonnosti. V tomto ohledu potom Nejvyšší správní soud
poznamenává, že právě nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/03, ze dne 19. 1. 2003,
k němuž se dané odlišné stanovisko vztahovalo, se vyslovil přesně obráceně, a to tak,
že posuzovanou zákonnou úpravu státních příspěvků politickým stranám shledal jako ústavní.
Ostatně obdobný závěr vyplývá i z další ustálené judikatury Ústavního soudu, jak ostatně bylo
již výše zmíněno ve spojení ze shora uváděnou citací dalšího nálezu Ústavního soudu, a to nálezu
ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 26/94.
IV.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyla
zjištěna protizákonnost volby kandidátů zvolených ve volbách do Senátu Parlamentu České
republiky ve volebních obvodech č. 21, 24 a 27, a proto byl návrh podle ustanovení §90 s. ř. s.
zamítnut.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §93 odst. 4 s. ř. s. Podle
tohoto ustanovení na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu