ECLI:CZ:NSS:2009:1.AS.21.2009:58
sp. zn. 1 As 21/2009 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: D. H.,
zastoupené Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou se sídlem Sofijská 890/31, Děčín, adresa
pro doručování: Labská 137/17, Děčín, proti žalovanému: Ministerstvu životního prostředí,
se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2007,
č. j. 542/73/2/07/39, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 7. 11. 2008, č. j. 8 Ca 118/2007 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil
rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Liberec
ze dne 3. 1. 2007, č. j. 51/OOH/0541925.79/07/LDH, kterým byla žalobkyni jakožto fyzické
osobě oprávněné k podnikání uložena dle §66 odst. 2 písm. b) zákona č. 185/2001 Sb.,
o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen zákon o odpadech), pokuta
ve výši 100 000 Kč a dále povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1000 Kč.
Žalobkyně naplnila skutkovou podstatu správního deliktu tím, že v areálu RAMŠ v Sosnové,
v němž se od konce roku 2005 nacháze ly odpady plastů, bylo minimálně na čtyřech místech
zcela poškozeno oplocení, objekty bývalého seníku a teletníků byly otevřeny a nashromážděné
odpady byly tedy volně přístupné a ze strany žalobkyně nebyly v rozporu s §16 odst. 1 písm. f),
§18, §19 a §20 zákona o odpadech zabezpečeny proti nežádoucímu znehodnocení, zcizení
či úniku. Tyto skutečnosti byly zjištěny při místních šetřeních, provedených správním orgánem
ve dnech 17. 10. 2006 a 24. 11. 2006 za účelem kontroly plnění uložených nápravných opatř ení.
Žalobu, kterou žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného, Městský soud v Praze
zamítl shora uvedeným rozsudkem. V odůvodnění k žalobním bodům konstatoval, že v daném
případě byla žalobkyně sankcionována za prokázanou nečinnost, které se dopustila minimálně
v době od 17. 10. 2006 do 21. 12. 2006. Předchozí sankce jí byla uložena rozhodnutím
žalovaného ze dne 27. 11. 2007, č. j. 542/1116/14/06/618, za nesplnění opatření uloženého
pravomocným rozhodnutím inspekce. Toto však spočívalo v povinnosti předávat předmětné
odpady pouze osobám oprávněným k jejich převzetí s tím, že veškerý odpad měl být odvezen
do 30. 4. 2006. Jednalo se tak o jiný správní delikt, spáchaný ve zcela jiném časovém období.
Žalobkyně tak nebyla v téže věci potrestána dvakrát.
Pokud jde o tvrzenou nepřiměřenost uložené sankce s ohledem na pouhou možnost
ohrožení životního prostředí, soud se se žalobkyní neztotožnil. Odkázal v této souvislosti
na případ, na nějž upozornil žalovaný, a v němž za podobných okolností došlo k zahoření
odpadu. Stejně jako v souzené věci, byl objekt bez dozoru a nezabezpečený v souladu
se zákonem. Z fotodokumentace založené ve správním spisu je evidentní, jak může být
sankcionovaný delikt nebezpečný pro životní prostředí. Z hlediska případné moderace trestu
soud shledal, že uložená pokuta byla úměrnou k výši pokut ukládaných žalovaným v obdobných
věcech a došlo tak k zohlednění zásady proporcionality.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost.
Uvedla, že uložená sankce je neadekvátní danému stavu. Soud poukázal na možnost zahoření
odpadu, jedná se však o pouhou hypotetickou úvahu, protože v daném případě k ničemu
takovému nedošlo. Taková pokuta je tak zjevně nepřiměřená. Nebyla zohledněna doba,
po níž byl objekt nezabezpečený, a dále okolnosti, za jakých k tomu došlo, spočívající
v soustavném vloupávání do objektu, krádežích okapů, rozvodů a vybavení. V úvahu též nebyl
vzat charakter odpadu, který se na místě nacházel. Výše ukládané sankce musí zohledňovat míru
a závažnost porušení zákona v konkrétním případě. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně též požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť po provedení nezbytných procesních
úkonů následujících po předložení věci rozhodl přímo ve věci samé.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na další případ zahoření
téhož odpadu, původně přepraveného žalobkyní ze Spolkové republiky Německo
a uskladněného v zemědělských objektech v Černousech – Boleslavi, dne 7. 2. 2009. Navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou nezohlednění závažnosti porušení
povinností žalobkyně, míry jejího zavinění a okolností, za nichž došlo k protiprávnímu jednání.
Správní orgány uvedly, jaké zjištěné skutečnosti vzaly v úvahu ve prospěch i neprospěch
žalobkyně a tuto úvahu shledal městský soud dostatečnou. V daném případě tak byla posouzena
jak délka doby, po níž nebyl objekt zabezpečen (4 měsíce), tak skutečnost, že provedení nápravy
nebylo nijak složité, ani nevyžadovalo vysoké náklady. Bylo přihlédnuto k velkému množství
odpadů (cca 1300 tun), i k charakteru odpadů (plastový odpad z uživatelské sféry s obsahem
příměsí, který nelze bez vytřídění dále využít). Jednalo se přitom již o třetí porušení zákona
ze strany žalobkyně. Na druhé straně správní orgány přihlédly k následnému provedení opatření
za účelem odstranění protiprávního stavu. Uložená pokuta je v jedné desetině rozpětí zákonné
sazby (§66 odst. 12 zákona o odpadech). Městský soud se též řádně zabýval otázkou potenciality
ohrožení životního prostředí.
Výše uložené pokuty vyplynula z řádného posouzení závažnosti ohrožení životního
prostředí protiprávní činností žalobkyně, přičemž správní orgány použily pro její stanovení
relevantní kritéria. Ani kasační soud tak předmětnou sankci nepovažuje za nepřiměřenou.
Nejvyšší správní soud tedy shledal námitk y žalobkyně nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihl ížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu