ECLI:CZ:NSS:2009:1.AS.75.2009:55
sp. zn. 1 As 75/2009 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně:
BONACOM s. r. o., se sídlem Vyšehrad 158, 381 01 Český Krumlov, zastoupené Mgr. Janem
Aulickým, advokátem se sídlem Kaplická 327, 381 01 Český Krumlov, proti žalovanému
Krajskému úřadu – Jihočeský kraj, odboru krajského živnostenského úřadu, se sídlem
U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 6. 3. 2009, č. j. KUJCK 3326/2009 OKZU/3 KUJCP00E1KIB, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 7. 2009,
č. j. 10 Ca 46/2009 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př iz ná v á .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 3. 2009, č. j. KUJCK 3326/2009 OKZU/3, zamítl žalovaný
odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov, odboru obecního
živnostenského úřadu, ze dne 15. 1. 2009, č. j. ŽÚ-01/4256/08/Ž, jímž městský úřad
podle ustanovení §47 odst. 5 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „živnostenský zákon“), rozhodl, že žalobkyni živnostenské
oprávnění pro živnost s předmětem podnikání „Činnost účetních poradců, vedení účetnictví,
vedení daňové evidence“ ohlášením nevzniklo, neboť k ohlášení živnosti nebyl připojen doklad
o zaplacení správního poplatku ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 písm. g) živnostenského
zákona. Ohlášení živnosti bylo žalobkyní provedeno prostřednictvím dálkového přístupu
a opatřeno elektronickým podpisem, založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném
akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb, nicméně uvedené podání nemělo veškeré
náležitosti podle §46 živnostenského zákona, a proto byla žalobkyně vyzvána k doložení
chybějících dokladů. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil stanovisku Odboru
živností Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 4. 12. 2008, že osvobození od správního
poplatku podle §8 odst. 2 písm. j) zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „zákon o správních poplatcích“), lze aplikovat pouze na ohlášení
živnosti či oznámení změny, jež lze učinit na formuláři „Jednotný registrační formulář“ a opatřit
jej elektronickým podpisem. Vzhledem k tomu, že v době podání ohlášení živnosti žalobkyní
nebyla možná konverze dokumentů, které podnikatel přikládá k ohlášení živnosti opatřených
elektronickým podpisem, nelze §8 odst. 2 písm. j) citovaného zákona aplikovat.
Žalobkyně brojila proti citovanému rozhodnutí žalobou, jíž se domáhala jeh o zrušení.
Namítala, že správní orgány chybně interpretovaly ustanovení §8 odst. 2 písm. j) zákona
o správních poplatcích když uvedly, že na daný případ se osvobození od správních poplatků
podle citovaného ustanovení nevztahuje.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 7. 2009,
č. j. 10 Ca 46/2009 - 21, žalobu zamítl. V odůvodnění se zabýval otázkou, zda bylo v řešeném
případě možné aplikovat ustanovení §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních poplatcích. Úkon
ohlášení živnosti představuje jednak samotné ohlášení této živnosti a současně s ním připojení
dalších dokladů taxativně stanovených živnostenským zákonem. Krajský soud konstatoval,
že „[a]by mohlo být uplatněno osvobození od zaplacení správního poplatku ve smyslu §8 odst. 2 písm. j), muselo
by se jednat o úkon komplexně provedený prostřednictvím dálkového přístupu opatřeného elektronickým podpisem
založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovate lem certifikačních služeb.
Tuto podmínku však žalobce v době, kdy živnost ohlašoval, nesplnil. Elektronickou cestou podal pouze ohlášení
a další doklady zákonem požadované, již elektronickou formou úřadu nedoručil, tudíž úkon, který učinil formou
elektronického podání, nebyl úplný, a proto musel být žalobce prvoinstančním orgánem vyzván k tomu, aby doplnil
další doklady zákonem stanovené. Tyto doklady žalobce sice orgánu bez odkladu doručil, avšak nikoliv formou
elektronického podání opatřeného elektronickým podpisem, ale fyzicky, tedy písemnou papírovou formou .“
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku krajského soudu včas podanou
kasační stížností namítaje, že je dán důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s . ř. s.“),
tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatelka
se neztotožňuje s názorem správních orgánů a rovněž kr ajského soudu, že osvobození
od správního poplatku podle ustanovení §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních poplatcích
lze uplatnit pouze v případě, kdy k podání není nutno připojovat žádné dokumenty v písemné
formě. Takový právní názor nemá oporu v právních předpisech.
Stěžovatelka upozornila, že zákon o správních poplatcích nestanoví pro osvobození
podání učiněných elektronickou cestou se zaručeným elektronickým podpisem žádné další
podmínky. Pokud by chtěl zákonodárce osvobození takových podání omezit na případy podání,
k nimž není třeba přikládat žádné přílohy, učinil by tak přímo v zákoně. Nelze připustit,
aby správní orgány bez zákonného zmocnění samy stanovovaly některé další podmínky
pro osvobození od správního poplatku.
Z ustanovení §45 živnostenského zákona podle stěžovatelky jasně vyplývá,
co je obsahem ohlášení; nejsou jím žádné doklady, ale pouze ú daje uváděné ohlašovatelem.
Z §46 citovaného zákona pak plyne, že další doklady se k ohlášení připojují. Jazykovým
i systematickým výkladem pak lze dospět k závěru, že celé ohlášení bylo kvalifikovaným
elektronickým podáním, i když k němu žádné zákonem požadované doklady připojeny nebyly.
Stěžovatelka dále upozornila na hledisko historického výkladu, kdy zákon o správních
poplatcích představoval první vážný krok, který nepřímo nutil správní orgány k akceptování
elektronické komunikace. V důvodové zprávě k ustanovení §8 odst. 2 písm. j) citovaného zákona
je uvedeno, že se navrhuje osvobodit úkony, u nichž jsou v sazebníku navrženy sazby poplatků
maximálně ve výši 2000 Kč, je -li o úkon požadováno elektronickou cestou a úkon je provedený
elektronickou cestou. Účelem takového osvobození bylo obecně podpořit elektronickou
komunikaci účastníků řízení se správními úřady. Ze sazebníku správních poplatků je zřejmé,
že typový počet žádostí a oznámení, k nimž není třeba přikládat žádné přílohy, je velmi nízký.
Teleologickým výkladem lze proto podle stěžovatelky dospět k závěru, že osvobození
od správního poplatku nemůže být vztahováno pouze na případy, kdy žádost či ohlášení
nevyžaduje další přílohy.
Dalším problémem je použití slova „provedené“ v ustanovení §8 odst. 2 písm. j) zákona
o správních poplatcích. Osvobození od správního poplatku by mohlo být přiznáno jen v situaci,
kdy je o určitý úkon elektronicky požádáno a zároveň je takov ý úkon elektronicky proveden
ze strany správního úřadu. Některé správní orgány citované ustanovení vykládají tak,
že je ponecháno na uvážení správního orgánu, zda určitý úkon provede prostřednictvím
dálkového přístupu nebo „klasicky“. Správní orgán je často příjemcem správního poplatku,
proto nemůže být motivován k tomu, aby s účastníky řízení komunikoval elektronicky,
čímž dochází k popření záměru zákonodárce podporovat elektronickou komunikaci.
Podle stěžovatelky může v dané situaci obstát jedině výklad, kdy slovo „provedené“ v citovaném
ustanovení má na mysli „takové úkony, o které poplatník z formálně-právního hlediska nežádá,
ale které správní orgán podle zákona (automaticky) činí na základě ohlášení či oznámení provedeného
poplatníkem.“
Stěžovatelka závěrem upozornila na to, že stát jasně dekla roval svoji vůli osvobozením
od správních poplatků podpořit významnou část správních řízení, čímž vytvořil u adresátů
zákona legitimní očekávání, že jejich kvalifikovaná elektronická podání budou v těchto řízeních
od správních poplatků osvobozena. Neexistence návazné legislativy proto nemůže b ýt vykládána
k tíži poplatníků. V souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 662/02 je totiž v případě
několika možných výkladů nutno dát přednost výkladu pro poplatníka nejpříznivějšímu.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na stranu 1 a 2 vyjádření
podaného k žalobě a plně se ztotožnil s právním názorem uvedeným v rozsudku krajského
soudu. K podané kasační stížnosti uvedl, že je jistě čtením poutavým, nicméně žalovaný
s názorem stěžovatelky nesouhlasí a domnívá se, že výklad předmětného ustanovení provedený
krajským soudem je jediný možný a správný. Proto navrhl, aby byla kasační stížnost
pro nedůvodnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Podstatou kasační stížnosti je výklad ustanovení §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních
poplatcích, resp. názor stěžovatelky, že v posuzovaném případě mělo být jí provedené ohlášení
živnosti od správního poplatku podle citovaného ustanovení osvobozeno.
S přihlédnutím k době, kdy bylo ohlášení živnosti stěžovatelkou učiněno (listopad 2008),
aplikoval Nejvyšší správní soud při dalších úvahách ustanovení zákona č. 634/2004 Sb.,
o správních poplatcích, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění účinném
do 31. 12. 2008.
Podle ustanovení §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních poplatcích jsou od poplatku
osvobozené úkony vyžádané a provedené prostřednictvím dálkového přístupu, opatřené
elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným
poskytovatelem certifikačních služeb, nepřevyšuje-li sazba poplatku 2000 Kč.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že znění c itovaného ustanovení
je nejasné a že otázku povinných příloh jednotlivých podání zákon o správních poplatcích neřeší.
Právě naopak, zákon o správních poplatcích poměrně jasně uvádí, že jakýkoli úkon vyžádaný
a provedený prostřednictvím dálkového přístupu se zaručeným elektronickým podpisem,
nepřevyšuje-li sazba poplatku částku 2000 Kč, je od poplatku osvobozen. Pod pojmem „úkon“
použitým v ustanovení §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních poplatcích je ovšem nezbytné
rozumět právní úkon ve své celistvosti.
Obecná úprava právních úkonů je obsažena v ustanovení §34 a násl. zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též „obč. zák.“),
podle níž je právním úkonem projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku
těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Definice právního
úkonu platná pro oblast občanského, resp. soukromého práva, je použitelná i pro oblast práva
veřejného, neboť pojem právní úkon je nezbytné s ohledem na zásadu vnitřní jednotnosti
právního řádu vykládat ve všech právních odvětvích shodně.
V posuzovaném případě stěžovatelka podáním ohlášení živnosti projevila svou vůli
směřující ke vzniku živnostenského oprávnění s předmětem podnikání „Činnost účetních
poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence“. Aby živnostenské oprávnění vzniklo,
musely by být splněny veškeré náležitosti, které živno stenský zákon pro ohlášení živnosti stanoví.
Úkon ohlášení živnosti je nutné chápat ve své celistvosti, neboť ke vzniku živnostenského
oprávnění ohlášením dojde teprve tehdy, jsou-li splněny náležitosti ohlášení obsažené
v živnostenském zákoně. Pouze u celistvého právního úkonu pak může být zkoumána forma,
jíž byl úkon proveden.
Nejvyšší správní soud podotýká, že aby mohl být určitý úkon osvobozen od správního
poplatku podle §8 odst. 2 písm. j) citovaného zákona, musí být celé podání, tj. úkon
ve své celistvosti, vyžádáno a provedeno prostřednictvím dálkového přístupu a současně
opatřeno elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném
akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb. Osvobození od poplatku podle citovaného
ustanovení nemůže být přiznáno v případě, je-li určitý úkon dílem učiněn elektronicky
se zaručeným elektronickým podpisem, dílem jinou formou.
Jak stěžovatelka správně uvádí ve své kasační stížnosti, z důvodové zprávy k zákonu
o správních poplatcích vyplývá, že „[ú]čelem tohoto osvobození [§8 odst. 2 písm. j)] je podpora
elektronické komunikace se správními úřady“ (důvodová zpráva je dostupná na digitálním repozitáři
www.psp.cz). Smyslem osvobození od správního poplatku podle uvedeného ustanovení
je tedy podpořit komunikaci účastníků správního řízení se správními úřady elektronickou formou,
a tudíž urychlit činnost správních orgánů, zvýšit efektivnost, případně snížit náklady na výkon
veřejné správy. Tato pozitiva by však postrádala smysl, pokud by byl od správního poplatku
osvobozen jakýkoliv úkon, jehož část by sice byla provedena elektronickou formou, nicméně
jehož další části by byly provedeny písemně nebo jiným způsobem.
Právní úprava ohlašování živnosti je obsažena v ustanoveních §45 až 49 živnostenského
zákona. Ustanovení §45 a 46 upravují náležitosti ohlášení živnosti, ustanovení §47 rozebírá
postup správního orgánu v případě, jsou-li všechny náležitosti ohlašovatelem splněny, nebo trpí-li
ohlášení určitými vadami. Z dikce ustanovení §47 odst. 4 a rovněž následujících odstavců
tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že samotný úkon ohlášení se skládá ze dvou složek,
a to z ohlášení podle §45 a z dokladů podle §46. Teprve jsou-li všechny náležitosti obsažené
v ustanoveních §45 a 46 živnostenského zákona splněny, tj. splní-li ohlašovatel všechny
podmínky stanovené živnostenským zákonem, provede živnostenský úřad zápis
do živnostenského rejstříku do 5 dnů ode dne doručení ohlášení a vydá podnikateli výpis.
V posuzovaném případě obdržel městský úřad dne 25. 11. 2008 elektronické podání
stěžovatelky, jenž obsahovalo na jednotném registračním formuláři ohlášení živnosti
s předmětem podnikání „Činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence“
a 2 přílohy – potvrzení o praxi ve vedení účetnictví a oznámení ohledně odborné způsobilosti
odpovědného zástupce. Vzhledem k tomu, že podání (ohlášení živnosti) nemělo všechny
náležitosti, vyzval městský úřad stěžovatelku k doložení následujících dokladů: výpisu
z obchodního rejstříku ne staršího než 3 měsíce, dokladu prokazujícího odbornou způsobilost
odpovědného zástupce, prohlášení odpovědného zástupce, že souhlasí s ustanovením do funkce,
a dokladu o zaplacení správního poplatku ve výši 500 Kč podle položky 24 písm. b) sazebníku
správních poplatků. K výzvě městského úřadu stěžovatelka doložila požadované doklady,
s výjimkou dokladu o zaplacení správního poplatku. Poukázala na skutečnost, že správní úkon
byl učiněn v elektronické formě se zaručeným elektronickým podpisem a je tedy od správního
poplatku osvobozen podle §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních poplatcích.
Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatelka úkon ohlášení živnosti provedla dílem
elektronickou formou, dílem však formou písemnou („listinou“), nelze jí proto přiznat nárok
na osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních
poplatcích. Skutečnost, zda bylo možné v dané době (před 1. 7. 2009, tj. před nabytím účinnosti
zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů) ohlášení
živnosti v celistvosti provést v elektronické formě je věc jiná. Pokud právní úprava účinná
v rozhodné době neposkytovala právní prostředky pro vyžádání ohlášení živnosti v elektronické
formě, je z povahy věci nemožné, aby se stěžovatelka osvobození od správního poplatku
podle §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních poplatcích domáhala.
Námitka stěžovatelky, že pojem „provedený“ obsažený v citovaném ustanovení
se vztahuje na úkony, o které poplatník z formálně-právního hlediska nežádá, ale které správní
orgán automaticky činí na základě ohlášení, je nepřípadná. Nejvyšší správní soud se výkladem
ustanovení §8 odst. 2 písm. j) zabýval již v rozsudku ze dne 14. 5. 2009, č. j. 9 As 55/2008 - 50,
dostupný na www.nssoud.cz, v němž uvedl, že „[n]ení přitom podstatné, zda z hlediska poplatkové
povinnosti je v obecné rovině zpoplatněn již samotný návrh, nebo je předmětem poplatku až řízení zahájené
na základě tohoto návrhu, jehož vyústěním je vydání rozhodnutí. Za situace, kdy by návrh byl podán klasickou
cestou v listinné podobě a ustanovení §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních poplatcích by nebylo vůbec
aplikováno, by totiž byla tato otázka naprosto irelevantní a správní poplatek by byl v souladu se zákonem
vyměřen. Byl-li však tentýž návrh podán (slovy ustanovení §8 zákona o správních poplatcích „vyžádán“)
elektronicky a navrhovatel se dožadoval aplikace ustanovení §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních poplatcích,
tj. přiznání nároku na osvobození tohoto úkonu od správního poplatku, pak je rozhodující, zda vyžádaný úkon
(ve smyslu ustanovení §2 zákona o správních poplatcích) lze ze strany příslušného správního orgánu
elektronickou formou - dálkovým přístupem - i provést. Osvobození se tak bude automaticky vztahovat na všechny
úkony správních orgánů, kde příslušná právní úprava stanoví, že tyto úkony lze provádět elektronickou formou -
samozřejmě při respektování všech podmínek stanovených v ustanovení §8 odst. 2 písm. j) zá kona o správních
poplatcích.“ Současně zdejší soud v citovaném rozsudku zdůraznil, že „státní moc si při výběru
správních poplatků musí počínat v mezích stanovených zákonem a volba, který z úkonů zpoplatní
a který osvobodí, nemůže být ponechána na její lib ovůli. Jinými slovy způsob, kterým bude úkon proveden,
tj. zda standardně či elektronicky, nemůže být ponechán na libovůli toho kterého správního orgánu, či dokonce
toho kterého pracovníka správního orgánu. Je proto v této souvislosti vhodné zdůraznit, že umožňuje-li to povaha
daného úkonu a jsou-li splněny obecné podmínky pro osvobození, je správní orgán povinen provést daný úkon
elektronickou formou. Opačný výklad by mohl založit již zmíněnou libovůli orgánů veřejné správy a v důsledku
toho i potenciální nerovnost subjektů, tedy fyzických a právnických osob, které by osvobození od poplatku
nárokovaly. Takové důsledky jsou však z ústavního hlediska nepřípustné.“
Je tedy nesporné, že pokud by byl celý úkon proveden účastníkem správního řízení
elektronickou formou a ze strany správního orgánu by nebylo obdobnou formou reagováno,
přestože by na takovýto úkon bylo možné elektronickou formou reagovat, ústavně konformním
výkladem by nepochybně bylo nutné dovodit, že účastn ík správního řízení má právo
na osvobození od správního poplatku podle §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních poplatcích.
O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Stěžovatelk a nesplnila jednu z podmínek
na osvobození od správního poplatku podle citovaného ustanovení, tedy že podání jako celek
musí být učiněno elektronickou formou. Jakékoli úvahy týkající se následného postupu správního
orgánu v případě, že by byl úkon účastníka správního řízení učiněn v elektronické formě,
jsou proto zcela mimo rámec posuzovaného případu.
Nepřiléhavý je rovněž argument stěžovatelky, že v posuzovaném případě je na místě
aplikovat zásadu in dubio mitius (v pochybnostech ve prospěch poplatníka) vyslovenou například
v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02. Ústavní soud
v předmětném nálezu řešil situaci, kdy při zdaňování jednoho a téhož příjmu daňové orgány
paralelně aplikovaly §46 odst. 7 a §69 daňového řádu, tedy zdanily jeden příjem de facto dvakrát.
Poprvé byla z předmětné částky stěžovateli vyměřena daň z příjmů fyzickýc h osob, podruhé byla
z téže částky vyměřena společnosti P., v níž byl stěžovatel jedním ze dvou společníků, daň
z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků. Závěr vyslovený Ústavním
soudem v citovaném nálezu o uplatnění zásady in dubio mitius nedopadá na nyní posuzovaný
příklad, neboť výklad provedený stěžovatelkou nemá oporu v zákoně a odporuje smyslu
předmětného ustanovení. Nejvyšší správní soud připomíná, že závěry vyslovené v předmětném
nálezu Ústavního soudu nelze bez dalšího aplikovat na případy, kdy určitou právní otázku
lze interpretovat dvěma různými způsoby, a mechanicky se přiklánět k výkladu práva mírnějšímu
pro daňový subjekt.
Aby bylo možné přiznat účastníku správního řízení osvobození od správního poplatku
podle předmětného ustanovení, musel by být celý právní úkon učiněn v elektronické formě.
Výklad předestřený stěžovatelkou nemá oporu v zákoně, neboť právní úkon „ohlášení živnosti“
zahrnuje jak splnění náležitostí podle §45 živnostenského zákona, tak náležitostí podávajících
se z §46 téhož zákona. Jen pokud by celý právní úkon byl proveden elektronickou formou, bylo
by možné při současném splnění všech podmínek vyplývajících z §8 odst. 2 písm. j) zákona
o správních poplatcích přiznat nárok na osvobození od správního poplatku podle předmětného
ustanovení. Výklad provedený žalobkyní by ad absurdum mohl vést k situacím, kdy by správní
úřady byly povinny přiznat osvobození od poplatků jakékoli podání, jehož určitá část,
byť pro danou věc nepodstatná, byla učiněna elektronicky se zaručeným elektronickým
podpisem. Takový výklad neobstojí, neboť je v rozporu s logickým a teleologickým výkladem
citovaného ustanovení.
Žalobkyně tedy se svými námitkami neuspěla; Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla
ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu