ECLI:CZ:NSS:2009:1.AS.90.2008:189
sp. zn. 1 As 90/2008 - 189
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Ing. D. B.,
zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem Vrchovecká 74/2, Velké Meziříčí,
proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava,
za účasti: Dis. P. B., zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem
Divadelní 6, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2006,
č. j. KUJI 44252/2006, PS 4134/2006/88/2/Pa, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2008, č. j. 57 Ca 42/2007 - 142,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2008, č. j. 57 Ca 42/2007 - 142,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Shora označeným rozhodnutím žalovaný dle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní
řád (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a P. B., navrhovatele, na jehož návrh bylo
zahájeno řízení o přestupku, proti rozhodnutí Městského úřadu Velké Meziříčí ze dne 24. 2. 2006,
č. j. SPR/PŘ/2005/168, a toto rozhodnutí potvrdil. Svým rozhodnutím městský úřad uznal
žalobce vinným přestupkem proti občanskému soužití dle ustanovení §49 odst. 1 písm. a) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) – ublížení na cti vydáním
v posměch, kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 24. 3. 2005 ve 2:51 hod. odeslal
z emailové schránky X, kterou předtím v nezjištěné době založil, na emailovou adresu Y email
s fotografiemi (akty) P. B., čímž jej vystavil v posměch. Městský úřad žalobci uložil pokutu ve výši
1000 Kč a dle §79 odst. 1 zákona o přestupcích povinnost nahradit náklady řízení ve výši
1000 Kč.
Uvedeným rozhodnutím městský úřad dále podle §76 odst. 1 písm. c) zákona
o přestupcích zastavil řízení o stejně právně kvalifikovaném přestupku, jako je uvedeno
výše, když žalobci nebylo prokázáno, že dne 26. 10. 2005 ve 13:33 hod. odeslal
email s fotografiemi (akty) P. B. z adresy X na 11 různých emailových adres. Zároveň městský
úřad uložil žalobci nahradit náklady řízení ve výši 500 Kč.
Krajský soud o dané věci rozhodoval již dvakrát. Nejprve rozsudkem ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 57 Ca 43/2006 - 33, rozhodnutí žalovaného zrušil, protože dospěl k závěru, že toto
rozhodnutí nenabylo právní moci v prekluzivní lhůtě stanovené v §20 odst. 1 zákona
o přestupcích. Konstatoval, že v daném případě uplynula jednoroční lhůta dnem 24. 3. 2006,
nicméně žalovaný pokračoval v meritorním projednávání přestupku i po této lhůtě
a své rozhodnutí vydal až dne 9. 6. 2006. Namísto toho však měl řízení dle §76 odst. 1 písm. b)
zákona o přestupcích zastavit. Krajský soud zároveň uložil žalovanému povinnost nahradit
žalobci náklady řízení ve výši 4450 Kč. Uvedený rozsudek napadl žalovaný v plném rozsahu
kasační stížností a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 11. 7. 2007, č. j. 1 As 17/2007 - 73 (všechna zde uváděná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), kasační stížnosti vyhověl. Předně
konstatoval, že žalovaný vydal své rozhodnutí před uplynutím zákonem stanovené prekluzivní
lhůty a závěr krajského soudu ohledně jejího běhu byl nesprávný. Krajský soud pochybil tím,
že v daném případě neaplikoval §20 odst. 2 zákona o přestupcích, podle něhož se do běhu
prekluzivní lhůty podle odst. 1 uvedeného ustanovení nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž
skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního právního předpisu. Zároveň Nejvyšší správní soud
zavázal krajský soud, aby v dalším řízení náležitě vyzval P. B., aby se vyjádřil, zda hodlá
uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení.
Krajský soud následně rozsudkem ze dne 17. 7. 2008 žalobu zamítl a přikázal žalobci
zaplatit na nákladech řízení žalovanému částku 1226 Kč a zúčastněné osobě částku 6188 Kč.
Soud neuvěřil žalobcovu tvrzení, že email nenapsal a že k jeho počítači měla přístup i jiná osoba
(Z. P.), která z něj email nejspíš poslala; naopak konstatoval, že spáchání přestupku bylo
prokázáno dostatečným způsobem.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozhodnutí krajského soudu kasační stížností
ve všech jeho výrocích. Za použití poměrně expresivních výrazových prostředků namítl,
že městský úřad rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a na základě
nesprávného zhodnocení provedených důkazů. Za stěžejní důkaz považoval zjištění policejního
orgánu, že předmětný email byl odeslán z IP adresy, která byla v dané době přidělena telefonnímu
číslu stěžovatele. Jestliže nebyl správní orgán sám dostatečně v dané problematice kvalifikován,
měl ustanovit znalce k zodpovězení otázky, zda odeslání emailu z určité IP adresy, přidělené
konkrétnímu telefonnímu číslu, prokazuje, že by o odeslání emailu uživatel telefonního čísla věděl
nebo musel vědět. Na základě prozkoumání „daného počítače“ by dle stěžovatele soudní znalec
mohl posoudit, jak byl email odeslán a kým, popřípadě pomocí jakého softwaru a kým
ovládaného. Přitom poukázal na případy zneužití cizího počítače zmiňované v denním tisku
(fenomén tzv. phishingu), například případ banky Citibank. Tuto námitku uvedl již v odvolání,
jímž napadl rozhodnutí městského úřadu. Žalovaný se s ní však nevypořádal a jeho rozhodnutí
tak dle stěžovatele nemělo náležitosti stanovené v §47 odst. 3 správního řádu a bylo
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Pokud krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním,
že se ztotožnil se stanoviskem žalovaného, rozhodl na základě nedostatečně zjištěného
skutkového stavu věci a jeho rozhodnutí trpí stejnými vadami, jako napadené rozhodnutí
žalovaného. Ze závěrů učiněných krajským soudem by dle stěžovatele musely každému
odborníkovi, který se zabývá počítačovou kriminalitou, „vstávat hrůzou vlasy na hlavě“.
Stěžovatel dále polemizuje s vyjádřením žalovaného z 22. 11. 2006 a konstatuje,
že phishing nemusí mít pouze komerční charakter (typicky útok na bankovní konta klientů
velkých bank), jak uvádí žalovaný. Naopak, byly již popsány desítky případů obdobných útoků
zneužívajících počítače třetích osob, při nichž byla použita sdělení intimního charakteru
zcela nekomerčním způsobem, za účelem poškození určité osoby. V této souvislosti odkázal
na relevantní literaturu. Žalobce dále poukázal na osobu, která dle jeho názoru tímto způsobem
jeho počítač zneužila – jedná se o p. P., který měl jak motiv (snažil se v minulosti žalobce
opakovaně poškodit), tak přístup k žalobcově počítači. V současné době je proti němu dokonce
vedeno trestní stíhání, neboť v rámci konfliktu s rodinou stěžovatele použil i střelnou zbraň.
Žalovaný využil svého práva a vyjádřil se ke kasační stížnosti. Nejprve navrhl, aby byla
jako nepřípustná odmítnuta, a to s odkazem na §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Pro případ, že by Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost přípustná je, uvedl, že stěžovatelova argumentace se v podstatě zužuje pouze
na obecné tvrzení, že v praxi jsou známy a v odborné literatuře popsány případy, kdy došlo
ke zneužití emailové schránky a kdy její majitel nemusel vůbec vědět o tom, že z ní byla nějaká
zpráva odeslána. Stěžovatel však nenabízí žádné důkazy o tom, že by se uvedené obecné tvrzení
nějakým způsobem vztahovalo k této konkrétní projednávané věci. V průběhu řízení
před správními orgány a následně i před soudem byla provedena celá řada důkazů,
které ve vzájemné souvislosti tvoří ucelený důkazní řetězec, který jednoznačně svědčí o tom,
že se stěžovatel dopustil přestupkového jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Výše uvedené
obecné tvrzení, na které se stěžovatel ve své argumentaci omezuje, není samo o sobě způsobilé
tento důkazní řetězec narušit.
Ke kasační stížnosti se vyjádřila rovněž zúčastněná osoba, která užila v podstatě shodné
argumenty jako žalovaný. Námitky stěžovatele dle ní zůstávají jen v poloze obecného tvrzení
o případných možnostech zneužití cizího počítače třetí osobou, jak jej popisuje odborná
literatura. V daném případě však takové osamocené tvrzení bez jakýchkoli důkazů působí
dosti krkolomně, neboť zcela uniká důvod, proč by měla nějaká třetí osoba napadnout
tímto způsobem zrovna počítač stěžovatele.
II.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem.
Jak však již zdejší soud v minulosti judikoval (viz např. rozsudek ze dne 10. 6. 2008,
č. j. 2 Afs 26/2008 - 119), citované ustanovení s. ř. s. zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud
nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva
závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil.
Vztáhnout však citované ustanovení též na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká
nižšímu správnímu soudu procesní pochybení, by ve svých důsledcích mohlo vést k naprosté
zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť by mohl tento soud v každé projednávané věci
vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas i malichernou) procesní vadu
a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum
naříkaného rozhodnutí.
V nyní posuzovaném případě Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 11. 7. 2007
přezkoumal předchozí rozhodnutí krajského soudu pouze v rozsahu jeho závěru,
podle nějž napadené rozhodnutí žalovaného nenabylo právní moci v prekluzivní lhůtě stanovené
zákonem o přestupcích. Žádnými z námitek, které jsou předmětem kasační stížnosti
proti rozsudku krajského soudu ze dne 17. 7. 2008, se tehdy nezabýval. Kasační stížnost je tedy
v plném rozsahu přípustná a Nejvyšší správní soud mohl přistoupil k jejímu věcnému posouzení.
III.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel nejprve namítá, že skutečnost, že došlo k odeslání předmětného emailu
z IP adresy přidělené telefonnímu číslu, jehož je uživatelem, ještě neprokazuje, že by daný email
odeslal. Naopak, o odeslání takového emailu nemusel ani vědět. Žalovaný (a po něm i krajský
soud) tudíž pochybili, protože právě na tomto důkazu založili své závěry o tom, že se dopustil
přestupku.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že je třeba dát stěžovateli za pravdu v tom,
že pokud je prokázáno, že došlo k odeslání určitého emailu z jeho počítače, pak to samo o sobě
skutečně ještě nemusí znamenat, že jej odeslal on sám. Lze si představit hned několik způsobů,
jak mohlo k odeslání daného emailu bez vědomí uživatele počítače dojít.
Od toho nejbanálnějšího, kdy by za jeho počítač usedla nějaká cizí osoba a email z něj
v jeho nepřítomnosti odeslala, až po sofistikovanější metody, kdy by byl jeho počítač napaden
zvnějšku a email by z něj byl odeslán, aniž by k němu jeho odesilatel měl „fyzicky“ přístup
(k této druhé variantě směřuje stěžovatelova námitka o útoku „phishingem“). Na druhou
stranu však je zřejmé, že důkazu o odeslání emailu z určitého počítače (respektive v daném
případě z IP adresy přidělené pevné telefonní lince, jejímž prostřednictvím je realizováno
připojení k internetu) je nutno přiznat jistou relevanci. Jedná se totiž v zásadě o nepřímý důkaz,
který lze s jistou mírou zjednodušení připodobnit důkazu svědčícímu o tom, že dopravní
přestupek byl spáchán při jízdě určitým konkrétním dopravním prostředkem. V takovém případě
také nelze majitele daného dopravního prostředku bez dalšího považovat za pachatele přestupku,
avšak důkaz o tom, že přestupek byl spáchán např. jeho vozidlem, jistě představuje významné
vodítko, které může za pomoci dalších nepřímých důkazů vyústit v to, že je uznán vinným.
Při posuzování povahy IP adresy je možno podpůrně odkázat rovněž na judikaturu
Soudního dvora Evropských společenství. Ten ve svém rozhodnutí ze dne 29. 1. 2008,
sp. zn. C-275/06, Productores de Música de Espana (Promusicae) vs. Telefónica de Espana SAU
(rozhodnutí je dostupné na http://curia.europa.eu), považoval IP adresu v kontextu daného
případu (Promusicae požadovala po Telefónice odhalení identit osob, kterým poskytovala
připojení k internetu a u nichž byla známá jejich IP adresa a datum a čas připojení) za osobní údaj
ve smyslu předpisů na ochranu osobních údajů. Pro účely nyní posuzované věci lze z uvedeného
závěru vyvodit, že jestliže může IP adresa za určitých okolností představovat osobní údaj,
tedy údaj, na jehož základě lze identifikovat (přímo či nepřímo) nějakou konkrétní osobu,
pak může sloužit také jako důkaz v přestupkovém řízení, byť jako důkaz nepřímého charakteru.
Ve vztahu k dokazování prostřednictvím nepřímých důkazů v řízení o přestupcích
již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře stanovil určité obecné zásady. Např. v rozhodnutí
ze dne 3. 5. 2007, č. j. 8 As 10/2006 - 48, uvedl: „Pokud je odpovědnost za přestupkové jednání
dovozována z nepřímých důkazů, musí tyto důkazy tvořit ucelený logicky provázaný důkazní řetězec,
v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních.“ K dokazování
nepřímými důkazy ve výše nastíněném případě dopravního přestupku viz např. rozsudek ze dne
22. 4. 2004, č. j. 2 As 3/2004 - 70, publikovaný pod č. 309/2004 Sb. NSS.
V nyní posuzovaném případě je třeba zdůraznit, že stěžovatel nebyl uznán vinným
spácháním přestupku pouze na základě prokázání toho, že předmětný email byl odeslán
z jeho počítače, jak naznačuje ve své kasační stížnosti. Důkazů svědčících o jeho vině bylo
shromážděno více. Protože se však jedná o nepřímé důkazy, pak je třeba určit, zda tyto důkazy
tvoří „ucelený logicky provázaný důkazní řetězec“ ve smyslu výše citovaného judikátu
č. j. 8 As 10/2006 - 48.
První dílek onoho pomyslného důkazního řetězce představují důkazy o tom, že počítač,
jež byl ve vlastnictví zúčastněné osoby a na němž byly uloženy předmětné akty, se v období
přecházejícím odeslání sporného mailu nacházel v rodinném domku, v němž bydlel mimo jiné
stěžovatel (prokázáno na základě důkazů provedených v rámci řízení u Okresního soudu
ve Žďáru nad Sázavou, vedeného ve věci vyloučení věcí z exekuce pod sp. zn. 9 C 237/2004 - 99).
Zároveň bylo znaleckým posudkem (provedeným taktéž v rámci shora označeného řízení
u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou) prokázáno, že v inkriminovaném období byl tento
počítač opakovaně spouštěn a byla z něj stažena (vypálením na CD) složka Documents
and settings, obsahující kromě jiného i uživatelské dokumenty (texty, fotky a další). Stěžovatel
tak měl k předmětným aktům s vysokou pravděpodobností přístup. Dále bylo v rámci trestního
řízení (vedeného ve věci do doby, než došlo k překvalifikování skutku na přestupek) zjištěno,
že sporný mail byl poslán z IP adresy, jež je přidělena telefonnímu číslu, jehož uživatelem
je stěžovatel. Ten při podání vysvětlení (ještě v rámci trestního řízení) potvrdil, že jde o číslo
pevné telefonní linky, jejímž prostřednictvím realizuje v místě svého bydliště připojení
k internetu; uvedl také, že PC užívá doma sám. Později, v rámci správního řízení, začal tvrdit,
že k počítači měl v inkriminovanou dobu přístup rovněž p. P. Uvedenou výpověď potvrdila také
svědkyně P. F. (stěžovatelova přítelkyně), podle které p. P. ke stěžovateli do bytu docházel
v období od ledna 2005 do dubna 2005 téměř denně, přičemž mu býval k dispozici rovněž
stěžovatelův počítač. P. P. takovou možnost nicméně popřel, ve stěžovatelově bytě byl údajně
pouze jednou a nikdy mu tam nebylo umožněno pracovat na jeho počítači.
Orgány rozhodujícími v předchozích řízeních byla věc posouzena tak, že právě uvedený
řetězec nepřímých důkazů postačuje k uznání stěžovatele vinným spácháním přestupku.
Dle Nejvyššího správního soudu je pro posouzení věci nutno považovat za klíčový rozpor
mezi výpovědí stěžovatele, podle níž měl k jeho počítači v inkriminovanou dobu přístup p. P. a
mohl tak z něj předmětný email odeslat, a protichůdným tvrzením p. P. Žalovaný i krajský soud
nepovažovali uvedená tvrzení stěžovatele za věrohodná; naopak, uvěřili výpovědi druhého
jmenovaného. Stěžovatel přitom prezentoval v průběhu řízení tvrzení, kterými její věrohodnost
zpochybňoval. Nejprve předložil prvostupňovému správnímu orgánu korespondenci p. P., kterou
vytiskl ze svého počítače (čímž dokládal tvrzení, že p. P. měl na jeho počítači založenou
emailovou schránku a že na něm tedy pracoval). V doplnění žaloby ze dne 20. 12. 2006 pak
poukázal na skutečnost, že motivem k odeslání emailu mohla být touha p. P. poškodit jej, o což
se v minulosti opakovaně snažil, jak o tom svědčí i skutečnost, že je proti němu vedeno trestní
stíhání, neboť v rámci konfliktu s rodinou stěžovatele použil i střelnou zbraň. Krajský soud se
však v odůvodnění svého rozsudku s těmito skutečnostmi nevypořádal. Přitom jak Nejvyšší
správní soud ve vztahu k dokazování nepřímými důkazy uvedl ve výše zmiňovaném rozsudku č.
j. 8 As 10/2006 - 48: „Logická a ničím nenarušovaná soustava vzájemně se doplňujících nepřímých důkazů
musí spolehlivě prokazovat všechny okolnosti spáchaného skutku, majícího znaky skutkové podstaty přestupku,
nad vší rozumnou pochybnost stavět najisto, že se jednání dopustil právě ten, kdo má být za přestupek postižen, a
současně vylučovat možnost jiného závěru.“ Závěr o spáchání přestupku je tedy v posuzovaném případě
postaven mimo jiné na svědectví osoby, o níž je namítáno, že je v natolik konfliktním vztahu se
stěžovatelem, že se vůči němu dokonce dopustila vydírání. Toto tvrzení, pokud by bylo
prokázáno, by potenciálně mohlo narušit „soustavu vzájemně se doplňujících nepřímých důkazů“
v dané věci. Proto je s podivem, že nebylo provedeno dokazování, které by vedlo k zjištění
skutkového stavu v dané otázce tak, aby bylo možno skutečně postavit najisto, že se
předmětného přestupku dopustil stěžovatel. V tomto bodě je tak rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
Ve vztahu ke stěžovatelově námitce, podle níž měl být v řízení ustanoven znalec
k posouzení toho, zda se jeho počítač nestal obětí „phishingu“, Nejvyšší správní soud uvádí,
že v daném případě nebyl důvod k ustanovení takového znalce. Ve stěžovatelových tvrzeních
se nacházejí rozpory, neboť i on sám původně označil za původce předmětného emailu p. P.
s tím, že jej odeslal ze stěžovatelova počítače v době, kdy u něj byl na návštěvě. Takové jednání
však nelze považovat za „phishing“ a postrádá proto logiku jeho pozdější požadavek na
provedení znaleckého posudku, kterým by byl prozkoumán jeho počítač za účelem zjištění, zda
tímto způsobem nebyl zneužit. Stěžovatel nikdy během řízení neuvedl žádnou skutečnost, která
by svědčila o tom, že se mohl stát obětí „phishingu“. Jeho tvrzení tak zůstala pouze v obecné
rovině o hypotetické možnosti takového útoku. V obecné rovině takovou možnost skutečně
naprosto vyloučit nelze, avšak v daném případě nelze rozumně předpokládat, že by k „phishingu“
mohlo dojít. Stěžovatel proto nebyl nijak zkrácen na svých právech, pokud uvedený znalecký
posudek nebyl vypracován.
IV.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení
je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven
v odůvodnění tohoto rozsudku. Nejvyšší správní soud si během řízení o kasační stížnosti vyžádal
od Městského úřadu Velké Meziříčí, Okresního státního zastupitelství Žďár nad Sázavou
a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou kopie rozhodnutí z řízení vedených ve věcech,
v nichž se posuzovaly otázky, které mohou přispět k objasnění zde posuzované věci. Zhodnocení
těchto listin je však možno učinit až poté, co budou v řízení před krajským soudem řádně
provedeny formou důkazu tak, aby účastníci řízení nebyli nijak zkráceni na svých procesních
právech.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2009
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu