ECLI:CZ:NSS:2009:1.AZS.54.2008:76
sp. zn. 1 Azs 54/2008 - 76
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. Bc. Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: G. B., zastoupená Mgr. Martinem
Razímem, advokátem se sídlem Pavla Hanuše 252, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 22. 9. 2006, č. j. OAM-1016/VL-10-HA18-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2007, č. j. 60 Az 115/2006 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Martina Razíma se u r č u je částkou 2856 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím ze dne 22. 9. 2006 zamítl žalovaný žádost žalobkyně o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný
totiž dospěl k závěru, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla žalobkyní podána ryze
účelově, s cílem vyhnout se výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobkyně v řízení
před správním orgánem sama uvedla, že opustila Ukrajinu v srpnu roku 2005 s cílem najít
svou dceru, která odjela do České republiky a se kterou následně ztratila kontakt. Poté, co jí bylo
uděleno správní vyhoštění (dne 3. 9. 2006), rozhodla se na radu svých známých požádat o udělení
mezinárodní ochrany v ČR, neboť díky tomuto kroku zde může nadále legálně pobývat
a pokoušet se nalézt svou dceru.
Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě,
který ji rozsudkem ze dne 23. 10. 2007 zamítl.
Předmětný rozsudek napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas podanou kasační
stížností. V jejím doplnění ze dne 18. 3. 2008 uvedla, že krajský soud nesprávně vyložil
§16 odst. 2 zákona o azylu, jestliže se ztotožnil s názorem vysloveným správním orgánem,
podle nějž žalobkyně vstoupila do řízení o udělení mezinárodní ochrany až poté, kdy ji bylo
uděleno správní vyhoštění, ač objektivně mohla o udělení mezinárodní ochrany požádat dříve.
Stěžovatelka má za to, že žádost o udělení mezinárodní ochrany nemohla podat dříve
pro objektivní důvody – nebylo ji totiž známo, že podání žádosti je vázáno nějakou lhůtou.
Stěžovatelka dále namítla, že správní orgán nerespektoval zákonem stanovená procesní
ustanovení a rozhodnutí nebylo vydáno na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Správní
orgán neprovedl v řízení úplné dokazování, žalobkyně mu řádně nerozuměla, v řízení nebyl
přizván tlumočník. Žalobkyně proto byla zkrácena na svých právech.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že bylo nepochybně prokázáno,
že stěžovatelka podala žádost o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout se správnímu
vyhoštění, ačkoliv mohla požádat o udělení mezinárodní ochrany již dříve. Správní orgán
proto nijak nepochybil, když její žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona
o azylu. Žalovaný tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
II.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti.
Stěžovatelka mimo jiné namítá, že správní orgán nerespektoval zákonem stanovená procesní
ustanovení - stěžovatelka mu řádně nerozuměla a v řízení nebyl přizván tlumočník. Nejvyšší
správní soud uvádí, že v rozsahu této námitky je kasační stížnost v souladu s §104 odst. 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s“), nepřípustná a zdejší soud se jí nebude
zabývat, protože se opírá o důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem,
ač tak učinit mohla.
V rozsahu zbylých námitek kasační stížnost přípustná je a Nejvyšší správní soud tak mohl
pokročit k posouzení otázky, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky (ve smyslu §104a s. ř. s.). K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti
kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na stránkách www.nssoud.cz).
Stěžovatelka namítla zejména skutečnost, že krajský soud nesprávně vyložil §16 odst. 2
zákona o azylu, jestliže se ztotožnil s názorem vysloveným správním orgánem, dle nějž žalobkyně
vstoupila do řízení o udělení mezinárodní ochrany až poté, kdy ji bylo uděleno správní vyhoštění,
ač objektivně mohla o udělení mezinárodní ochrany požádat dříve. Stěžovatelka danou námitku
(tedy že žádost o udělení mezinárodní ochrany nemohla podat dříve pro objektivní důvody)
odůvodňuje toliko tím, že jí nebylo známo, že podání žádosti je vázáno nějakou lhůtou.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že zákon o azylu nestanoví žádnou striktní lhůtu,
v níž je třeba prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu učinit (s výjimkou §3b,
podle nějž oprávnění cizince učinit prohlášení o mezinárodní ochraně v zařízení pro zajištění
cizinců zaniká uplynutím 7 dnů ode dne, kdy byl policií informován o možnosti požádat
o udělení mezinárodní ochrany na území a důsledcích spojených s uplynutím této lhůty).
Nicméně lze předpokládat, že cizinec, který skutečně splňuje podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany a přicestoval do České republiky s opravdovým úmyslem o ni požádat, využije první
možnosti, která se mu k tomu naskytne. Jedná se proto o kritérium, které při posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu má jistou relevanci. Při jeho aplikaci samozřejmě musí správní orgán
přihlížet ke konkrétním okolnostem každého případu a posuzovat, zda žadatel o mezinárodní
ochranu mohl objektivně tuto žádost podat již dříve. Žádnou překážku objektivního charakteru
však stěžovatelka neuvádí. Daná otázka je již ostatně dostatečným způsobem řešena judikaturou
zdejšího soudu, viz např. rozsudek ze dne 22. 9. 2004, č. j. 7 Azs 137/2004 - 99.
Nutno dodat, že kasační soud neshledal ani žádné pochybení krajského soudu tak výrazné
intenzity, o němž by bylo možno se důvodně domnívat, že zapříčinilo odlišnost rozhodnutí
ve věci samé, a které by způsobilo přijatelnost kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Žalobkyni byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.).
Výše odměny byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
a to za jeden úkon právní služby spočívající v písemném podání týkajícím se věci samé
ze dne 18. 3. 2008, a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 2100 Kč a 300 Kč [§7, §9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. b), d), §13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 2400 Kč.
Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku
456 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(§57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovenému advokátovi se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové
výši 2856 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu