ECLI:CZ:NSS:2009:12.KSZ.2.2009:55
R O Z H O D N U T Í
Nejvyšší správní soud jako soud kárný projednal v ústním jednání konaném
dne 16. 9. 2009 v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Tomkové, zástupce
předsedkyně senátu JUDr. Karla Podolky a přísedících JUDr. Jaromíra Jindřicha, JUDr. Mileny
Čečotkové, JUDr. Zory Krejčí a JUDr. Gabriely Halířové, Ph.D. návrh okresní státní
zástupkyně v Ostravě podaný dne 14. 7. 2009 na zahájení kárného řízení proti JUDr. H. F.,
státní zástupkyni Okresního státního zastupitelství v Ostravě, a rozhodl
takto:
I. Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních
zástupců, ve znění zákona č. 314/2008 Sb., se kárně obviněná státní zástupkyně
JUDr. H. F.
uznává v i n n o u , že
v období od 14. 7. 2007 do 16. 4. 2009 jako tlumočnice zapsaná v seznamu Krajského soudu
v Ostravě pro jazyk polský vykonávala tlumočnickou činnost, jejíž rozsah představoval
od 14. 7. 2007 do 31. 12. 2007 úkony pod č. 895 - 1003 tlumočnického deníku sv. 3, v roce 2008
úkony pod č. 1004 - 1128 (sv. 3) tlumočnického deníku, v roce 2009 do 16. 4. 2009 úkony
pod č. 1129 - 1178 sv. 3 tlumočnického deníku, přičemž příjem z této činnosti představoval
částku přesahující 200 000 Kč, ačkoliv v tomtéž období vykonávala funkci státní zástupkyně
Okresního státního zastupitelství v Ostravě, byť ve smyslu §24 odst. 6 zákona č. 283/1993 Sb.,
o státním zastupitelství, ve znění zákona č. 192/2003 Sb., nesměla vykonávat jinou výdělečnou
činnost s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, literární,
publicistické a umělecké a činnost v poradních orgánech ministerstva, vlády a orgánech komor
Parlamentu, za předpokladu, že tyto činnosti jsou slučitelné s požadavky na řádný výkon funkce
státního zástupce,
t e d y
zaviněně porušila povinnosti státního zástupce podle ustanovení §24 odst. 6 zákona
č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění zákona č. 192/2003 Sb.,
č í m ž s p á c h a l a
kárné provinění podle §28 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.
Podle §30 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství se u p o u š t í od uložení
kárného opatření, neboť projednání kárného opatření je postačujícím.
II. Podle ustanovení §14 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a
státních zástupců, kárné řízení vedené proti JUDr. H. F., státní zástupkyni Okresního
státního zastupitelství v Ostravě
pro skutek spočívající v tom, že
v období od 1. 7. 2003 do 13. 7. 2007 jako tlumočnice zapsaná v seznamu Krajského soudu
v Ostravě pro jazyk polský vykonávala tlumočnickou činnost, jejíž rozsah představoval úkony
od č. 721 – 894 tlumočnického deníku (2. a 3. svazek deníku), ačkoliv v tomtéž období
vykonávala funkci státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě, byť ve smyslu
§24 odst. 6 zákona č. 283/1992 Sb., o státním zastupitelství, ve znění zákona č. 192/2003 Sb.,
nesměla vykonávat jinou výdělečnou činnost s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti
vědecké, pedagogické, literární, publicistické a umělecké a činnost v poradních orgánech
ministerstva, vlády a orgánech komor Parlamentu, za předpokladu, že tyto činnosti jsou slučitelné
s požadavky na řádný výkon funkce státního zástupce,
s e z a s t a v u je ,
neboť kárný návrh byl podán opožděně a odpovědnost za kárné provinění podle §29 zákona
č. 283/1992 Sb., o státním zastupitelství, zanikla.
Odůvodnění:
Okresní státní zástupkyně podala dne 14. 7. 2009 návrh na zahájení kárného řízení proti
kárně obviněné JUDr. H. F., státní zástupkyni Okresního státního zastupitelství v Ostravě (č. j.
Spr 450/2009). Kárně obviněné bylo kladeno za vinu, že v období od 1. 7. 2003 do 16. 4. 2009
vykonávala funkci tlumočnice zapsané v seznamu tlumočníků Krajského soudu v Ostravě
a za tuto činnost pobírala odměnu, ačkoliv podle §24 odst. 6 zákona č. 283/2992 Sb., o státním
zastupitelství, ve znění zákona č. 192/2003 Sb., je taková činnost státním zástupcům zapovězena.
V tomto jednání navrhovatelka spatřovala naplnění skutkové podstaty kárného provinění
podle §28 zákona o státním zastupitelství. Navrhla kárně obviněné uložit kárné opatření důtku.
Kárný senát vzal za prokázané, že kárně obviněná je (od roku 1979) zapsána v seznamu
tlumočníků Krajského soudu v Ostravě (z tlumočnického průkazu č. 1249 vydaného Krajským
soudem v Ostravě, internetového výpisu centrálního seznamu tlumočníků vedeného
Ministerstvem spravedlnosti pořízeného na http://datalot.justice.cz dne 11. 9. 2009), vykonává
funkci státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě.
Tlumočnickou činnost (v oboru polského jazyka) vykonávala v letech 2003 - 2005
v minimálním rozsahu, ve větším rozsahu až v roce 2007 a 2008, jednalo se převážně o písemné
překlady (jak vyplývá z tlumočnického deníku sv. 2 a 3). Rozsah překladatelské činnosti plyne
z tlumočnického deníku (nejrozsáhlejší byla v roce 2008), na odměnách bylo kárně obviněné
vyplaceno od několika tisíc Kč ročně až po nejvyšší částku cca 210 000 Kč v roce 2007.
Nejvyšší správní soud jako soud kárný se musel vedle otázek souvisejících s prokázáním
viny kárně obviněné za kárné provinění, kterého se měla dopustit shora označeným jednáním,
rovněž zaobírat temporálními souvislostmi podaného návrhu.
V první řadě musel zkoumat, zda byl návrh podán včas z hlediska subjektivní lhůty
k podání návrhu ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 7/2002 S., o řízení ve věcech soudců a státních
zástupců (dále jen „zákon o řízení ve věcech soudců a státních zástupců). V tomto ohledu
konstatuje, že návrh na zahájení kárného řízení byl podán v subjektivní lhůtě šesti měsíců
od okamžiku, kdy se navrhovatelka dozvěděla o skutečnostech týkajících se kárného provinění,
které byly rozhodné pro podání návrhu (okresní státní zástupkyně zjistila z přípisu Národního
bezpečnostního úřadu ze dne 6. 4. 2009, doručeného dne 8. 4. 2009, že JUDr. H. F. provádí
tlumočnickou činnost; návrh na zahájení kárného řízení podala dne 13. 7. 2009, kárnému soudu
doručen dne 14. 7. 2009).
Nejvyšší správní soud jako soud kárný se však vedle toho musel rovněž vypořádat
s otázkou vlivu běhu času na existenci kárné odpovědnosti za kárné provinění ve vztahu
ke skutkům, jež jsou předmětem podaného návrhu na zahájení kárného řízení. Návrh na zahájení
kárného řízení vymezuje jako období, v němž byly jednotlivé skutky naplňující
podle navrhovatelky skutkovou podstatu kárného provinění ve smyslu §28 zákona o státním
zastupitelství spáchány, období od 1. 7. 2003 do 16. 4. 2009. Právní předpisy upravující kárnou
odpovědnost jak státních zástupců, tak soudců ovšem obsahují standardní úpravu společnou
všem právním úpravám odpovědnosti (ať již trestní v širším smyslu, ať již civilní), a to úpravu
zániku odpovědnosti v důsledku plynutí času. V případě zákona o státním zastupitelství je úprava
vlivu běhu času na existenci odpovědnosti za kárné provinění obsažena v ustanovení §29.
Podle zmíněného ustanovení odpovědnost státního zástupce za kárné provinění zaniká, nebyl-li
do dvou let od jeho spáchání podán návrh na zahájení kárného řízení. Toto ustanovení
korespondovalo do 30. 9. 2008 s procesní úpravou řízení ve věcech soudců a státních zástupců,
neboť ustanovení §9 odst. 1 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců stanovilo,
že návrh na zahájení kárného řízení musí být podán nejpozději do 2 měsíců ode dne,
kdy se navrhovatel dozvěděl o kárném provinění, nejpozději však do dvou let ode dne spáchání
kárného provinění. Zmíněné ustanovení §9 odst. 1 zákona o řízení ve věcech soudců a státních
zástupců však bylo zásadně změněno v souvislosti s koncepční změnou kárné odpovědnosti
soudců zákonem č. 314/2008 Sb. tak, že nově návrh na zahájení kárného řízení musí být podán
nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o skutečnostech týkajících
se kárného provinění, které jsou rozhodné pro podání návrhu, nejpozději však do tří let ode dne
spáchání kárného provinění. Tato změna byla zjevně reakcí na nově znějící ustanovení §89
zákona o soudech a soudcích (rovněž v důsledku zákona č. 314/2008 Sb.),
podle něhož odpovědnost soudce a předsedy soudu, místopředsedy soudu, předsedy kolegia
Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu za kárné provinění zaniká, nebyl-li do tří let
od jeho spáchání podán návrh na zahájení kárného řízení (doba, po níž odpovědnost za kárné
provinění zaniká, byla prodloužena o jeden rok). Zákon o státním zastupitelství však obdobně
změněn nebyl, ustanovení §29 zůstalo beze změny. V souvislosti se vzniklou disproporcí
mezi zákonem o řízení ve věcech soudců a státních zástupců a zákonem o státním zastupitelství
se tak nabízí otázka, podle jakého předpisu vliv plynutí času na trvání kárné odpovědnosti
státního zástupce posuzovat. Nejvyšší správní soud o této otázce uvážil následovně:
Základním východiskem pro posouzení předestřeného konfliktu obou norem musí být
podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu zohlednění dichotomie procesních
a hmotněprávních norem. Nelze totiž přehlédnout, že ustanovení §29 zákona o státním
zastupitelství je zjevně povahy hmotněprávní (a to již pouze s ohledem na znění marginální
rubriky) stanovící podmínky kárné odpovědnosti (resp. způsob zániku kárné odpovědnosti
v důsledku plynutí času), zatímco ustanovení §9 odst. 1 zákona o řízení ve věcech soudců
a státních zástupců představuje čistě procesní normu upravující legitimaci k podání návrhu
na řízení – stěžejní význam posledně citované normy spočívá ve vymezení subjektivní lhůty
pro podání návrhu (šest měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o skutečnostech týkajících
se kárného provinění), které je doplněno rovněž lhůtou objektivní (3 roky od spáchání kárného
provinění), která v případě kárné odpovědnosti soudců koresponduje s hmotněprávní úpravou.
Procesní norma, obecně vzato, přitom pouze vytváří mechanismus ochrany (resp. realizace)
hmotného práva – její účel je tedy zcela jiný, než je účel normy hmotněprávní. Z procesní normy
proto tedy podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu v zásadě nelze dovozovat konkurenční
vztah jejího obsahu k normě hmotněprávního předpisu. Jinak řečeno, procesní norma se nemůže
stát překážkou aplikace hmotněprávní normy, nemůže ji ani svým obsahem nahradit,
resp. derogovat ji za použití právněteoretických pravidel speciality či posteriority.
Pokud tedy ustanovení §29 zákona o státním zastupitelství jako norma povahy hmotněprávní
stanoví, že kárná odpovědnost státního zástupce za kárné provinění zaniká, nebyl-li do dvou let
od jeho spáchání podán návrh na zahájení kárného řízení, nelze z jiného znění normy procesní
(§9 odst. 1 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců), která legitimuje k podání
návrhu na zahájení řízení do tří let od spáchání kárného provinění, dovozovat,
že by představovala speciální ustanovení o zániku kárné odpovědnosti.
Výše naznačenou úvahu ostatně plně podporuje zjevný úmysl zákonodárce, který vztah
hmotněprávní úpravy obsažené v zákoně o soudech a soudcích a v zákoně o státním
zastupitelství a procesní úpravy obsažené v zákoně o řízení ve věcech soudců a státních zástupců
definoval následovně: „Podle úpravy obsažené v zákoně o soudech a soudcích a v zákoně o státním
zastupitelství bude zánik kárné odpovědnosti soudce a státního zástupce za kárné provinění spojen s marným
uplynutím lhůty k podání návrhu na zahájení kárného řízení. Obdobně jako je tomu v platné právní úpravě,
se navrhuje pro podání návrhu na zahájení kárného řízení stanovit vymezenému okruhu navrhovatelů kárného
řízení lhůtu k podání návrhu v délce 2 měsíců od doby, kdy se dozvěděli o skutečnostech svědčících o kárném
provinění. Pokud však od doby spáchání kárného provinění uplyne doba, s níž zákon o soudech
a soudcích a zákon o státním zastupitelství spojují zánik kárné odpovědnosti, ( zdůrazněno
kárným soudem) nelze již návrh na zahájení kárného řízení úspěšně podat a odpovědnost soudce nebo státního
zástupce za kárné provinění zanikne bez ohledu na to, zda se některý z možných navrhovatelů kárného řízení
o jeho spáchání dozvěděl“ (srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona o řízení ve věcech soudců
a státních zástupců, tisk č. 877/0, 4. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky). Sám zákonodárce tedy jasně vyjádřil prioritu hmotněprávních předpisů pro stanovení
důsledků plynutí času pro kárnou odpovědnost. Procesní úprava stanovením objektivní lhůty
k podání návrhu na zahájení řízení pouze chtěla tuto hmotněprávní úpravu respektovat, jakkoliv
to bylo s ohledem na hmotněprávní ustanovení v podstatě zbytečné (jediný zásadní smysl
procesní úpravy lhůt v §9 odst. 1 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců spočívá
ve vymezení subjektivní lhůty).
S ohledem na výše uvedené kárný senát dospěl k závěru, že rozhodným ustanovením
pro posouzení vlivu plynutí času na trvání odpovědnosti státního zástupce za kárné provinění
je ustanovení §29 zákona o státním zastupitelství, tj. že kárná odpovědnost státního zástupce
zaniká uplynutím dvou let od spáchání kárného provinění, pokud nebyl podán návrh na zahájení
řízení ve věcech soudců a státních zástupců.
Lhůtu pro zánik odpovědnosti váže §29 zákona o státním zastupitelství na okamžik
spáchání kárného provinění; kárné soudy působící v řízení o kárných proviněních soudců
a státních zástupců již v minulosti vyjádřily značnou rezervovanost vůči možnosti užít
per analogiam pro řešení otázek hmotněprávních trestního zákona (judikoval tak setrvale
například Vrchní soud v Olomouci jako soud kárný v rozhodnutích sp. zn. 1 Ds 5/2005,
1 Ds 22/2007). Takovou otázkou by byla i otázka časového rozložení jednání,
v němž je spatřováno kárné provinění (jako provinění pokračující, trvající a hromadné). Kárný
senát Nejvyššího správního soudu nevidí důvod zaujmout k této otázce výrazně odchylný přístup;
neposuzoval proto kárná provinění z hlediska jejich časového rozložení. Při výše naznačeném
náhledu na rozhodné ustanovení právního předpisu pro zánik odpovědnosti za kárné provinění
kárný senát shledal, že kárná odpovědnost za provinění spáchaná před 14. 7. 2007 (kárný návrh
byl u kárného soudu podán 14. 7. 2009) zanikla; v tomto ohledu byl návrh podán opožděně
a kárné řízení bylo nutno zastavit v rozsahu tlumočnických výkonů provedených v tomto období
(výrok sub II. tohoto rozhodnutí).
Pokud jde o vinu, jak byla prokázána výše uvedeným dokazováním, nejsou o ní žádné
pochybnosti. Kárně obviněná k návrhu na zahájení kárného řízení své písemné stanovisko
nepodala, při jednání soudu použila své právo nevypovídat a ve svém závěrečném slovu
ponechala rozhodnutí na úvaze soudu.
Nejvyšší správní soud jako soud kárný spatřuje v jednání kárně obviněné vymezeném
ve výroku sub I. rozhodnutí kárné provinění podle §28 zákona o státním zastupitelství,
jehož se dopustí ten státní zástupce, který zaviněně poruší povinnost uloženou
mu tímto zákonem. Zákaz jakékoliv výdělečné činnosti (s výjimkami explicite stanovenými)
je nesporně povinností uloženou státnímu zástupci v §24 odst. 6 zákona o státním zastupitelství,
přičemž objektem je zde zájem na zachování důstojnosti funkce státního zástupce; k tomu slouží
i odměňování na – poměřováno výší platů ve veřejné sféře – úrovni vysoce nadprůměrné. Kárně
obviněná měla vědět, že jako státní zástupkyně nemůže vykonávat libovolnou výdělečnou
činnost, byť – jako v posuzovaném případě – nejde o činnost, která by funkci státní zástupkyně
jakkoli obecně vzato dehonestovala. Podle svého vyjádření zaznamenaného v úředním záznamu
ze dne 21. 5. 2009 se kárně obviněná tím, zda jí v souvislosti s výkonem tlumočnické činnosti
vzniká „překážka“, nezabývala. Jednání kárně obviněné proto bylo zaviněné, a to minimálně
formou nevědomé nedbalosti (nevěděla, že koná proti zákazu stanovenému zákonem, ač to vědět
měla a mohla).
Kárný soud nepřehlédl, že zákon o státním zastupitelství v §24 odst. 6 od 1. 3. 2002
(zákon č. 14/2002 Sb.) připustil výslovně překladatelskou činnost - vedle činnosti vědecké,
pedagogické, literární, publicistické a umělecké - jako činnost dovolenou. Od 1. 7. 2003 ( zákon
č. 192/2003 Sb.) vypustil z okruhu povolených činností činnost překladatelskou; motivy
této úpravy nejsou zcela zřetelné. Překladatelská činnost přitom tvoří součást činnosti
tlumočnické v širším slova smyslu (jako písemný projev na rozdíl od ústního tlumočení).
Pokud by například státní zástupce pořídil překlad podle práva autorského a tento překlad byl
publikován, šlo by nejspíše o činnost dovolenou (patrně „literární“ – srov. zákon č. 121/2000 Sb.
autorský zákon, ust. §2 odst. 4 „předmětem práva autorského je také dílo vzniklé tvůrčím zpracováním díla
jiného, včetně překladu díla do jiného jazyka“). Právní úprava, podle níž jedna a táž činnost (překlad)
vykonaná jen jinou formou má rozdílné právní následky, nese znaky libovůle, která nemůže být
žádoucí. Také nelze odhlédnout od skutečnosti, že zákon byl v rozmezí dvou let dvakrát změněn,
a to tak, že nejprve překladatelskou činnost do okruhu povolených činností přidal,
aby ji odtud po relativně krátké době vypustil. To vše za situace, kdy právní úpravy některých
právních vztahů při práci státních úředníků tlumočnickou činnosti připouštějí (srov. kupř. §65
odst. 2 zákona č. 218/2002 Sb. služební zákon, dále též §17 odst. 3 zákona č. 201/2002 Sb.,
o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových – toto ustanovení sice všem
zaměstnancům tohoto Úřadu zapovídá vykonávat činnost podnikatelskou a jinou výdělečnou,
avšak činnost znalce a tlumočníka vykonávanou pro soud nebo správní úřad řadí mezi činnosti
dovolené; přitom odměňování zaměstnanců, kteří vystupují za stát, je navázáno na platy státních
zástupců). Tato celková neujasněnost koncepce okruhu povolených (zakázaných) činností
ve spektru zaměstnanců státu, jakož i rozdíly mezi nimi, které již na prvý pohled nesou znaky
rozdílného zacházení bez objektivních důvodů, vedou kárný senát k přesvědčení, podle něhož lze
z hlediska stupně společenské závažnosti jednání kárně obviněné přijmout závěr, že byla velmi
nízká. Překladatelská činnost, při níž státní zástupce využívá svých jazykových schopností,
se v zásadě nemůže dotýkat důstojnosti funkce státního zástupce (je-li to za okolností popsaných
ve skutkové části výroku I.) a nikterak neohrožuje důvěru veřejnosti ve výkon soustavy státního
zastupitelství. Při jednání před kárným soudem také nevyšlo najevo, že by se překladatelská
činnost jakkoliv projevila na kvalitě výkonu funkce státní zástupkyně. Kárně obviněná okamžitě
po zjištění, že její překladatelská činnost je v rozporu se zněním zákona č. 283/1992 Sb.,
o státním zastupitelství, tuto činnost ukončila, a svým chováním před kárným soudem,
kdy ani nevyužila právo na poslední slovo a svěřila rozhodnutí o trestu zcela do rukou kárného
senátu, jasně dala najevo, že je důsledky svého jednání hluboce zasažena. Kárný senát Nejvyššího
správního senátu uváživ všechny shora uvedené okolnosti proto rozhodl, že projednání kárného
provinění před kárným soudem zcela postačí a upustil od uložení kárného opatření.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně kárného senátu
pro věci státních zástupců