ECLI:CZ:NSS:2009:2.AFS.44.2009:43
sp. zn. 2 Afs 44/2009 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce
Kooperativa ČR, a. s., se sídlem Dobruška, Na Poříčí 859, proti žalovanému
Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Hradec Králové, Horova 17, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
22. 1. 2009, č. j. 31 Ca 172/2008 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 27. 6. 2008, č. j. 6271/08-1500-607686, zamítl žalovaný, s odkazem
na zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve zněn í pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“) a zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o omezení plateb v hotovosti“) odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Dobrušce
(dále jen „správce daně“) o uložení pokuty za porušení zákona o omezení plateb v hotovosti
ze dne 25. 3. 2008, č. j. 12382/08/254970/6361, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši
41 000 Kč, podle ustanovení §4 a §6 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti a podle
ustanovení §37 daňového řádu. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu
v Hradci Králové žalobou, který rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č. j. 31 Ca 172/2008 - 16,
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek vychází po skutkové stránce ze zjištění, že dne 4. 10. 2007 obdržel Kr ajský
soud v Hradci Králové ve věci vedené pod sp. zn. 41 K 32/2001 sdělení předsedy představenstva
žalobce Ing. P. T. ze dne 3. 10. 2007, v němž jmenovaný seznamuje soud s plněním nuceného
vyrovnání (soud nucené vyrovnání následně potvrdil usnesením ze dne 28. 6. 2006, č. j. 41
K 32/2001 – 850). Z obsahu sdělení plyne, že žalobce v jeho rámci poskytl, mimo jiné, i plnění
K. H. ve výši 1 750 000 Kč, na které byl vystaven dne 11. 1. 2007 ( správně 3. 10. 2006 – pozn.
NSS) výdajový pokladní doklad. Žalovaný přitom dospěl k závěru, že z výše uvedených důkazů
lze bezpečně prokázat, že v uvedeném termínu žalobce předmětnou peněžní částku skutečně
v hotovosti poskytl a jakékoliv další důkazy vztahující se k tomuto skutkovému závěru již
považoval za nadbytečné. Žalobcem předloženou dohodu o splacení závazku ze dne 10. 8. 2006
žalovaný jako irelevantní odmítl právě proto, že dle jeho názoru nelze skutkové zjištění plynoucí
ze shora uvedených dokladů zvrátit. Žalobce přitom tvrdil, že se režim úhrady jeho závazku vůči
K. H. řídil právě touto dohodou. Podle ní měl být dluh ve výši 1 750 000 Kč uhrazen formou
splátek nepřesahujících 400 000 Kč, a to v časovém rozmezí od 3. 10. 2006 do 5. 2. 2007. Dle
dohody pak v případě, že dlužník splní svoji povinnost řádně a včas, potvrdí věřitel ke dni úhrady
prvé splátky příjmový doklad vystavený dlužníkem na celou výši závazku dlužníka, případně
příjmové doklady vystavené dlužníkem v termínech dle požadavku dlužníka.
Při hodnocení těchto skutkových okolností vycháze l krajský soud z ustanovení
§6 odst. 1, 2 zákona o omezení plateb v hotovosti. Konstatoval, že první podmínkou pro to,
aby správce daně mohl žalobci jako poskytovateli platby uložit pokutu, je, aby bylo najisto
prokázáno, že žalobce skutečně poskytl hotovostní platbu ve výši překračující limit stanovený
v ustanovení §4 zákona o omezení plateb. Krajský soud zhodnotil procesní postup správce daně
a dospěl k závěru, že hodnocení důkazních prostředků ze strany správce daně neproběhlo
v souladu s ustanovením §31 odst. 2 daň ového řádu.
K prokázání skutečnosti, že dluh byl hrazen na splátky, navrhoval žalobce provedení
dalších důkazů, zejména výslechu K. H. Krajský soud k tomu uvedl, že odmítnutí navrženého
důkazu přichází v úvahu pouze za situace, kdy jeho provedení na posouzení skutkového a
právního stavu věci nemůže mít vliv, tedy pokud navrhovaný důkaz není schopen prokázat
spornou záležitost. Krajský soud se neztotožňuje se závěry žalov aného, že právě o takový důkaz
šlo. Na rozdíl od žalovaného dospěl totiž k závěru, že samotná existence výdajového dokladu, na
němž příjemce K. H. podepsala převzetí částky 1 750 000 Kč dne 10. 8. 2006 ( správně 3. 10. 2006
– pozn. NSS), ještě neznamená, že úmluva mezi oběma subjekty závazkového vztahu, tedy mezi
věřitelem a dlužníkem, nemohla být odlišná a že faktická výplata hotovostních plateb neproběhla
jinak, než bylo deklarováno ve vztahu k třetím osobám. Důkaz žalobcem předloženou dohodou
o splacení závazku jistě sám o sobě důkazem o takové skutečnosti být nemůže. Krajský soud však
za účelem řádného zjištění skutkového stavu věci považuje za nezbytné provedení dalších
důkazů, včetně navrhovaného výslechu svědka. Ten by mohl objasnit, jaká byla smluvní vůle
obou účastníků předmětného vztahu. Za důležité považuje krajský soud i provedení d ůkazu
účetnictvím žalobce jako poskytovatele platby. Daňové orgány tak musí zjistit, zda byl předmětný
výdajový doklad v účetnictví žalobce zaúčtován, případně zda a jak bylo účtováno o jednotlivých
platbách dle dohody o splacení závazku. Musí být prověřen o, které účetní doklady žalobce
skutečně zaúčtoval v pokladní knize. Žalovaný pak bude muset zvážit, zda v souvislosti
s provedením tohoto důkazu, nebude vhodné provést například důkaz svědeckou výpovědí osob,
které vedení účetnictví žalobce zajišťovaly (například žalobcem navrhovaným výslechem P. J.).
Teprve provedením takových důkazů, jakož i případných dalších důkazů, jejichž nutnost či
potřebnost může v průběhu doplnění důkazního řízení vyvstat, si mohou daňové orgány učinit
ucelenou představu o skutkovém stavu věci, ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 daňového řádu.
Krajský soud připomněl, že ve smyslu ustálené judikatury ani poslední věta ustanovení §31 odst.
4 daňového řádu neposkytuje správci daně oprávnění k tomu, aby některé předložené důkazy
svévolně ze své úvahy vyloučil a přihlížel pouze k některým, které si sám zvolí.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
v níž namítá důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s.
Stěžovatel předně zdůraznil, že jako územní finanční orgán povolaný ke kontrole
dodržování povinností podle zákona o omezení plateb v hotovosti, je v případě zjištění porušení
povinností podle tohoto zákona povinen uložit pokutu vždy, aniž by zkoumal subjektivní stránku
jednání osoby – poskytovatele platby (§6 odst. 1 zákona). Porušení zákona o omezení plateb
v hotovosti zjistil správce daně z konkursního spisu sp. zn. 41 K 32/2001. Výdajovým
pokladním dokladem č. V155/2006, založeným v konkursním spise, stvrdil žalobce předání
částky věřiteli - paní K. H. v rámci uspokojení pohledávky dle pravomocného usnesení o
potvrzení nuceného vyrovnání. Výdajový pokladní doklad je důkazem o splnění povinností
žalobce (úpadce) v rámci nuceného vyrovnání, což umocňuje jeho důkazní sílu. Žalob cem
předkládaná dohoda o splacení závazku není součástí konkursního spisu; nucené vyrovnání
pohledávky K. H. bylo dle konkursního spisu splněno pouze a jen na základě zmíněného
výdajového pokladního dokladu, což žalobce i sám uvádí ve své zprávě o splnění nuceného
vyrovnání ze dne 3. 10. 2007. Stěžovatel trvá na tom, že žalobcem navrhovaný výslech K. H. by
ve věci nepřinesl nové skutečnosti zejména proto, že důkazní prostředky prokazující porušení
zákona o omezení plateb byly získány z konkursního spisu, tj. z důvěryhodného zdroje. Dohoda
o splacení závazků nebyla použita jako prostředek prokazující splnění nuceného vyrovnání;
pokud by v té době existovala, jistě by byla konkursnímu soudu předložena. Stěžovatel je toho
názoru, že dohoda byla sepsána dodatečně a ryze účelově. Pokud by žalobce trval na svých
tvrzeních ohledně dohody, vědomě by se přiznával k tomu, že jeho účetní evidence
dokumentující pohyb majetku, není v souladu s platnými právními předpisy, neboť skutečný
úbytek majetku by nebyl podložen vý dajovým pokladním dokladem nýbrž dohodou o splacení
závazku s nespecifikovanými částkami splátek. Pravost a platnost rozhodujícího důkazu, tj.
výdajového pokladního dokladu č. V155/2006, přitom žalobce nikdy nezpochybnil. Proto
stěžovatel vychází z toho, že vlastnoruční podpisy stvrzující předání a převzetí hotovosti v přesně
stanovené výši v přesně určený den jsou dostatečným důkazem o tom, že k platbě v hotovosti
došlo. Stěžovatel je proto toho názoru, že se krajský soud dopustil pochybení ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to při posouzení, zda je výdajový pokladní doklad č.
V155/2006 dostatečným důkazem pro určení, zda byl v daný den uskutečněn výdej této finanční
částky. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž vyplývá, že výdajový do klad, který má veškeré
náležitosti podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o účetnictví“), není dostatečným důkazem o provedené výplatě finančních prostředků.
V této souvislosti poukazuje stěžovatel na usta novení zákona o účetnictví, z nichž se podává, že
výdajový pokladní doklad je účetním záznamem prokazujícím danou hospodářskou operaci a
úbytek peněžních prostředků v hotovosti v daný okamžik. Základní podmínky účtování
krátkodobého finančního majetku jsou upraveny v Českém účetním standardu pro podnikatele č.
16; o stavu a pohybu peněz v hotovosti se účtuje na základě příjmových a výdajových pokladních
dokladů. Stěžovatel dovozuje, že právní názor krajského soudu připouští, že by předmětný
výdajový pokladní doklad nemusel být zahrnut v účetnictví poskytovatele platby a že dohoda,
které dodatečně stanovila platby ve splátkách, vyjadřuje vůli smluvních stran. Krajský soud tak
nepřímo popírá principy a zásady vedení účetnictví. Z těchto důvodů nesouhlasí stěžovatel s tím,
že měl provést dokazování účetnictvím žalobce, a to i proto, že tvrzení, dle kterého žalobce
navrhl provést důkazní prostředek svým účetnictvím a žalovaný tento důkaz odmítl provést, se
nezakládá na pravdě. Tento návrh byl poprvé vznesen až v žalobě. Žalobce navíc vědomě
navrhuje výslech svědka (své účetní), který by dosvědčil, že účetnictví nen í vedeno v souladu se
zákonem o účetnictví.
V rámci stižní námitky ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatel
odkazuje na blíže konkretizované rozsudky Nejvyššího správního soudu, týkající se výkladu
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Stěžovatel v tomto smyslu shledává nepřezkoumatelnou tu část
odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se konstatuje, že samotná existence výdajového
pokladního dokladu, na němž příjemce K. H. podepsala převzetí částky 1 750 000 Kč, ještě
neznamená, že tímto dokladem prokázal žalobce krajskému soudu splnění závazku vyplývajícího
z nuceného vyrovnání a tudíž že úmluva mezi oběma subjekty závazkového vztahu (tedy mezi
věřitelem a dlužníkem) mohla být odlišná a že faktická výplata hotovostních plateb mezi nimi
mohla probíhat odlišně od toho, co deklarovali ve vztahu k třetím subjektům. Stěžovatel
podotýká, že oním třetím subjektem má být konkursní soud. Krajsk ý soud ve správním
soudnictví tak v podstatě popírá důkaz předložený žalobcem témuž soudu v rámci konkursního
řízení.
Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s rozsudkem krajského soudu
a navrhl její zamítnutí. Doplnil, že předmětný výdajový pokladní doklad vypovídá o tom,
že k určitému dni byla splněna povinnost žalobce (úpadce) daná usnesením konkur sního soudu;
nevypovídá však o tom, ve kterých dnech k plnění docházelo. Správce daně byl proto skutečně
povinen prověřit účetnictví žalobce za účelem zjištění všech rozhodných skutečností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením námitek opírajících se o ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dospěl přitom k závěru, že námitka nesrozumitelnosti rozsudku není
důvodná. Stěžovatel totiž ve své argumentaci cituje z rozsudků Nejvyššího správního soudu,
týkajících se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nesrozumitelnost, a poté pouze opisuje část
rozsudku krajského soudu, kterou za nesrozumitelnou považuje (str. 5, první odstavec
odůvodnění). Nekonkretizuje však, proč shledává danou pasáž odůvodnění rozsudku
nesrozumitelnou. Pro absenci této bližší konkretizace se tudíž Nejvyšší správní soud nemohl
danou námitkou podrobně zabývat a pouze obecně konstatuje, že sporná část rozsudku
krajského soudu sice může vzbuzovat jisté nejasnosti, avšak při jejím pečlivém prostudování
se snahou o pochopení toho, co krajský soud zamýšlel vyjádřit, lze konstatovat, že toliko došlo
k nesprávné skladbě věty, kdy krajský soud nesprávně uváděl v druhé části věty slovesa v kladném
tvaru, zatímco v rámci zachování smyslu věty měla být slovesa uváděna v záporu. Tento
syntaktický nedostatek nicméně nezakládá nesrozumitelnost odůvodnění v takovém rozsahu,
že by bylo nutno označit celý rozsudek za nepřezkoumatelný. Dá le je stěžovatel přesvědčen,
že důvodem nesrozumitelnosti rozsudku krajského soudu je fakt, že krajský soud na úseku
správního soudnictví zpochybňuje vypovídací hodnotu důkazu, užitého týmž soudem v rámci
řízení o konkursu. Tato námitka je zcela nedůvodná a sama o sobě je nesrozumitelná. Žádný
soud nemůže být totiž v jakémkoliv řízení vázán důkazem, který již byl někdy v minulosti použit
a akceptován soudem v jiném řízení. Soud si vždy hodnotí v rámci toho kterého
řízení relevantnost důkazů nezávisle a nestranně podle zásady volného hodnocení důkazů
(§132 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §64 s. ř. s.).
Pokud jde o samotné právní hodnocení věci krajským soudem [§103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.], zde je nutno uvést, že Nejvyšší správní soud se již s kutkově a právně obdobnou věcí
zabýval v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 37/2009 - 40, dostupném z www.nssoud.cz,
kdy byla pokuta za porušení povinností vyplývajících ze zákona o omezení plateb uložena podle
ustanovení §6 odst. 2 jmenovaného zákona příjemkyni platby ve výši 1 750 000 Kč na základě
výdajového pokladního dokladu č. V155/2006, a to paní K. H. Z povahy věci plyne, že závěry
přijaté Nejvyšším správním soudem v takové věci jsou rovněž aplikovatelné na nyní posuzovaný
případ, kdy byla pokuta uložena poskytovateli platby podle ustanovení §6 odst. 1 zákona o
omezení plateb, na základě téže finanční transakce.
Vycházeje tedy z jmenovaného rozsudku (od jehož zá věrů není důvod se odchýlit
ani v nyní posuzovaném případě), zabýval se zdejší soud vypořádáním námitky nesprávného
posouzení otázky týkající se důkazní hodnoty výdajového pokladního dokladu. V posuzovaném
případě je podstatné, že stěžovatel odmítl v sankčním řízení provést důkazy, které navrhoval
žalobce ve svůj prospěch, přičemž stěžovatel vyloučil již předem tu možnost, že by jimi mohl být
zpochybněn závěr, učiněný na základě důkazu již provedeného, a to předmětného výdajového
podkladního dokladu. Jeho důkazní sílu označil stěžovatel takřka za ne zpochybnitelnou s tím,
že tento důkaz pochází z konkursního spisu jakožto důvěryhodného zdroje. Stěžovatel se sice
zabýval předloženou dohodou o splacení závazku, avšak tento důkaz zhodnotil tak, že byl sepsán
dodatečně a účelově a že jej tudíž nemůže brát jako důkazní prostředek hovořící ve prospěch
žalobce. Přestože lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že důkazní hodnota výdajového
pokladního dokladu je vzhledem k okolnostem vysoká, ani tato okolnost neopravňuje správní
orgány k tomu, aby zcela vyloučily provedení důkazů navrhovaných žalobcem. K takovému
postupu by mohly být oprávněny toliko v případě, kdy by navrhované důkazy zcela zjevně
nemohly zjištěný skutkový stav jakkoliv ovlivnit. O takovou situaci se však zjevně nejedná,
neboť žalobce předložil písemný důkaz – dohodu o splacení závazku, z jehož obsahu by bylo
možno dovodit způsob placení, který by důvod k sankcionování žalobce nezakládal. Přestože
tento důkazní prostředek stěžovatel provedl, nemohl bez dalšího hovořit o jeho účelovosti
či dodatečném sepsání, aniž by provedl i důkazy jiné, navrhované žalobcem. Krajský soud tedy
zcela správně tento apodiktický přístup stěžovatele neakceptoval, neboť ve svém důsledku
představuje zásah do práva žalobce na spravedlivý proces. Lze v této souvislosti zmínit
například i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 37/2009 - 40,
dostupný z www.nssoud.cz, z něhož se podává, že „přijetí závěru o skutkovém stavu věci v podstatě
na základě jediného, jakkoliv významného důkazu, je porušením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.“ (obdobně viz též nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004,
sp. zn. II. ÚS 173/01, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Pokud se jedná konkrétně o navrhovaný výslech svědkyně K. H., i zde lze pro úplnost
odkázat na konstantní judikaturu zdejšího soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 - 62, publikovaný pod č. 847/2006 Sb. NSS), z níž vyplývá, že
výpověď navrhovaného svědka nelze dopředu hodnotit jako bezcennou, neboť by tím mohlo
dojít k porušení práva na spravedlivý proces.
Na shora uvedených závěrech nemůže nic změnit ani stěžovatelem správně reflektovaná
skutečnost, a sice že žalobce důkaz svým účetnictvím navrhl až v žalobě u krajského soudu.
V řízení o uložení sankce za správní delikt totiž stěžovateli nic nebránilo v tom, aby takový důkaz
provedl sám i bez návrhu, čímž by se potvrdila či vyvrátila tvrzení žalobce ohledně provedení
výplaty částky 1 750 000 Kč ve splátkách. V již zmiňovaném rozsudku ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 1 Afs 37/2009 - 40 k tomu zdejší soud uvedl, že „[n]a rozdíl od daňového řízení totiž v řízení
o správním trestání je správní orgán tím, na kom leží důkazní břemeno pro řádné p rokázání skutkového stavu.“.
Podle ustanovení §5 odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti sice platí, že při provádění
kontroly a při ukládání pokut postupují kontrolní orgány podle zvláštních právních předpisů upravujících řízení
ve věcech daní a poplatků a celní řízení, nicméně i přes povinnost kontrolních orgánů postupovat
podle daňového řádu, nelze aplikovat jeho ustanovení §31, týkající se dokazování.
Toto ustanovení, obsahující taktéž (oproti obecné úpravě dokazování) obrácené důkazní
břemeno (§31 odst. 8 a 9), nelze na řízení o uložení pokuty za správní delikt
aplikovat, neboť dopadá na dokazování prováděné v daňovém řízení a týká se postupu při správě
daní (§1 odst. 2 daňového řádu), ve vztahu mezi správci daní a daňovými subjekty (§6 daňového
řádu). Řízení o uložení pokuty za správní delikt však není daňovým řízením, není ani správou daně,
a jeho účastník není daňovým subjektem, proto se zde neuplatní ani ustanovení §99 daňového řádu,
které vylučuje použití zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozděj ších předpisů
(dále též „správní řád“) při správě daní. Je tedy nutné v daném typu řízení použít subsidiární právní
úpravu stanovenou ve správním řádu (§1 odst. 2 správního řádu), která u dokazování zachovává
standardní přístup, podle kterého je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti
svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena (§50 odst. 3 správního řádu).
Z ustanovení §50 odst. 4 správního řádu pak plyne, že pokud zákon nestanoví, že některý podklad
je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Důležité je pak i ustanovení
§52, věta druhá správního řádu, které stanoví, že správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však
provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. I z logiky věci vyplývá, že nelze při dokazování
v dané věci postupovat podle §31 daňového řádu, neboť v sankčních řízeních je to vždy správní
orgán, který je povinen zjistit skutkový stav věci a prokázat subjektu jeho protiprávní jednání,
spočívající v porušení zákonné normy; v daném typu řízení o obráceném důkazním břemenu
nelze ani uvažovat. V této souvislosti lze připustit, že argumentace krajského soudu za použití
ustanovení §31 odst. 2 a 4 daňového řádu nebyla zcela případná, neměla nicméně vliv
na správnost jeho závěrů.
Krajský soud tedy postupoval správně, pokud rozhodnutí stěžovatele zrušil,
neboť povaha nově navrženého důkazu (účetnictví) společně s důkazem nezákonně stěžovatelem
neprovedeným (svědecká výpověď) nevylučují a priori korekci stávajících skutkových východisek.
V této souvislosti je třeba odmítnout i veškerou argumentaci stěžovatele zalo ženou na údajném
popření účelu a vypovídací hodnoty účetnictví krajským soudem. Krajský soud totiž nikterak
nepopřel principy a zásady účetnictví, neboť neuvedl, že by výdajový doklad nemusel být jeho
součástí. Pouze zcela správně reflektoval možnost, že t ento doklad nemusí odrážet reálný stav
věci a může být vyvrácen důkazy jinými; případné daňové konsekvence pro daňový subjekt
(žalobce) tím pochopitelně zůstávají nedotčeny.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou,
nezbylo mu, než ji za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle které ho nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu ná kladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci ús pěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalobce, v jeho případě nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu