ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.57.2009:62
sp. zn. 2 As 57/2009 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
KTI - provádění staveb, s. r. o., se sídlem Praha 5, Za Mototechnou 1619, zastoupeného
Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Plzeň, Malá 6, proti žalovanému: Krajský
úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
21. 5. 2008, č. j. RR/1747/08, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2009, č. j. 30 Ca 83 /2008 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje ze dne 21. 5. 2008,
č. j. RR/1747/08, jímž žalovaný změnil rozhodnutí Městského úřadu Starý Plzenec, odboru
výstavby ze dne 13. 3. 2008, č. j. Výst/3857/07/Hos -a. Tímto rozhodnutím byla stěžovateli
uložena pořádková pokuta podle §173 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební
zákon“) ve výši 10 000 Kč, za ztížení provedení kontrolní prohlídky znemožněním vstupu
na stavbu dne 6. 11. 2007. Žalovaný změnil výrok prvostupňového rozhodnutí upřesněním
rozhodného znění stavebního zákona a bližší konkretizací stavby; výše pokuty a její důvody
zůstaly nezměněny.
Krajský soud v napadeném rozsudku zaujal právní názor, že vlastník stavby je povinen
umožnit kontrolní prohlídku stavby a je jeho věcí, jakým způsobem tak učiní. V dané věci byl
vyzván jak k účasti při prohlídce, tak k zajištění vstupu do budovy a omluva jej zbavila jen
povinnosti osobní účasti; za to také sankcionován nebyl. Povinnost nezbytné součinnosti podle
§154 odst. 1 písm. c) stavebního zákona byla nepochybně porušena. Změna provedená
odvolacím rozhodnutím byla v souladu s ust. §90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Prvostupňové správní
rozhodnutí ve výroku skutek nezaměnitelně specifikovalo a upřesnění na tom nic nemění.
Krajský soud vážil i své moderační oprávnění podle §78 odst. 2 s. ř. s., ale dospěl k závěru,
že pokuta byla uložena v přiměřené výši.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení.
Konkrétně tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil jeho námitky, které upla tnil
v odvolání a následně v žalobě. Žalovaný mu uložil pokutu za nezajištění vstupu do budovy,
přesto, že byl řádně omluven. Pokuta byla podle stěžovatele uložena z nezákonného důvodu.
Krajský soud zjišťoval, zda byly splněny podmínky pro uložení pokuty podle zákona, nikoliv však
podle odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Takový postup není správný, neboť soud tak
nahrazoval činnost odvolacího orgánu místo toho, aby pouze posoudil zákonnost či nezákonnost
jeho rozhodnutí. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek krajského soudu
byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný nevyužil možnosti podat ke kasační stížnosti své vyjádření.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel je řádně zastoupen advokátem a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak
posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
K posouzení důvodnosti kasačních námitek zjistil Nejvyšší správní soud ze správního
spisu, že správní orgán I. stupně vyzval dne 16. 10. 2007 podle §133 odst. 2 písm. f) stavebního
zákona stěžovatele k zajištění kontrolní prohlídky a účasti při ní, která se měla uskutečnit dne
6. 11. 2007 v jeho objektu ve Starém Plzenci, Herejkova 1013, na pozemku č. 1523 v k. ú. Starý
Plzenec. Důvodem prohlídky mělo být zjištění, zda je stavba používána k povolenému účelu
a stanoveným způsobem. Vlastníku stavby bylo uloženo zajistit správnímu orgánu a přizvaným
dotčeným orgánům vstup do objektu. Výzva obsahovala poučení o možnosti uložení pokuty
podle §173 odst. 1 stavebního zákona při nesplnění uložených povinností a poučení o povinnosti
vlastníka stavby podle §154 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. Stěžovatel (pracovnice K.) se
faxovým podáním ze dne 5. 11. 2007 omluvil z účasti při prohlídce kvůli pracovní neschopnosti
jednatele a požádal o změnu termínu. Z protokolu ze dne 6. 11. 2007 vyplývá, že vstup do
jednotlivých částí objektu nebyl umožněn a nebyla přítomna ani žádná osoba, s níž by mohlo být
jednáno a která by objekt zpřístupnila; byla uzamčena i místnost správce objektu.
Správní orgán I. stupně následně vydal své první rozhodnutí ze dne 6. 11. 2007,
č. j. Výst/3857/Hos, jímž uložil stěžovateli podle §173 odst. 1 písm. a) stavebního zákona
pokutu ve výši 50 000 Kč za ztížení provedení kontrolní prohlídky a opakované znemožnění
přístupu na stavbu. Toto rozhodnutí však bylo v odvolacím řízení žalovaným zrušeno
rozhodnutím ze dne 11. 2. 2008, č. j. RR 230/08 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Důvodem tohoto postupu byla zejména skutečnost, že se nejednalo o opakované jednání a tudíž
rozhodnutí nemělo oporu ve spise a uložená pokuta byla nepřiměřená.
Správní orgán I. stupně vydal nové rozhodnutí dne 13. 3. 2008, č.j. Výst /3857/07/Hos-a,
v němž uložil pokutu ve výši 10 000 Kč a žalovaný v odvolacím rozhodnutí, jak výše uvedeno,
rozhodnutí změnil; skutkový i právní stav zjištěný správním orgánem I. stupně akceptoval.
Pokuta byla stěžovateli uložena podle §173 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, podle
něhož lze uložit pořádkovou pokutu do výše 50 000 Kč tomu, kdo závažným způsobem ztěžuje
postup v řízení nebo provedení kontrolní prohlídky, anebo plnění úkolů podle §172 tím,
že znemožňuje oprávněné úřední osobě nebo osobě jí přizvané vstup na svůj pozemek
nebo stavbu. Povinnost umožnit kontrolní prohlídku (stejně jako účast při ní) vlastníku stavby
ukládá §154 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. Kvalifikaci skutku podle §173 odst. 1 písm. a)
stavebního zákona zachoval i odvolací orgán. Je tedy nerozhodné, že se stěžovatelův jednatel
nemohl zúčastnit osobně prohlídky a svou neúčast omluvil pracovní neschopností, neboť pokuta
nebyla uložena podle §173 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy za neúčast při kontrolní
prohlídce. Správní orgány obou stupňů akceptovaly tuto omluvu do té míry, že nesplnění
povinnosti osobní účasti při prohlídce stavby (§154 odst. 1 písm. c) nepostihly. Stejně tak krajský
soud na str. 7 rozsudku konstatuje, že omluvou jednatele stěžovatele byl stěž ovatel zproštěn
povinnosti osobní účasti při prohlídce. Pokud je ve správních rozhodnutích i v rozsudku
krajského soudu konstatována omluva jednatele a na druhé straně je argumentováno tím,
že stěžovatel měl i další společníky, případně, že mohl zajistit p rovedení prohlídky
prostřednictvím nájemce, jde o konstatování související s jeho možností zajistit zpřístupnění
objektu stavby jiným způsobem než tím, že by tak osobně učinil omluvený jednatel.
Argumentuje-li tedy stěžovatel omluvou jednatele, nelze z toho ničeho vytěžit, neboť
za jeho neúčast při kontrolní prohlídce pokuta uložena nebyla. Povinnost umožnit kontrolní
prohlídku stavby náleží k povinnostem jejího vlastníka a je jeho věcí jakým způsobem přístup
zajistí. Stěžovatel je právnickou osobou a podle §13 odst. 1 obchodního zákoníku
č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, právnická osoba jedná statutárním orgánem
nebo za ní jedná její zástupce. Stěžovatel v rozhodné době měl více společníků; pokud by však
objektivně nebylo možno v daném termínu zajistit přístup na stavbu žádným z nich ani žádným
pracovníkem stěžovatele, nebo nebylo možné zajistit zmocnění jiné osoby k tomuto úkonu,
musel by tuto skutečnost stěžovatel včas a s uvedením akceptovatelných důvodů správnímu
orgánu sdělit. Pokud by tak nemohl učinit, musel by předem nemožnost takového zajištění
následně obhájit ve správním řízení. Mohl by se tedy vyvinit, neboť skutečně nejde o povinnost
objektivní, za jejíž porušení by bylo možno uložit pokutu vždy, bez ohledu na konkrétní
skutečnosti (k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2001,
č. j. 7A 16/2000 - 29). Ostatně při nedosažení součinnosti vlastníka by stavební úřad mohl
postupovat podle §172 stavebního zákona, za splnění tam uvedených podmínek. Pokud jde
o vztah stěžovatele a osoby, která má objekt stavby v nájmu, bylo věcí smluvního vztahu,
aby si stěžovatel jako vlastník zajistil, že budou splněny veškeré povinnosti, které jsou
s vlastnictvím stavby spojeny; ze zákona totiž za porušení těchto povinností nese odp ovědnost.
Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že hodnotil splnění podmínek pro uložení sankce
podle zákona a nikoliv podle toho, co bylo skutečně uvedeno ve správních rozhodnutích. Krajský
soud byl při svém rozhodování vázán žalobními námitkami (§75 odst. 2 s. ř. s.). V žalobě však
stěžovatel namítal, že společníci žalobce ani nájemce nebyli oprávněni jej zastupovat
a že povinnost umožnit přístup na stavbu není povinností objektivní a on, že se této povinnosti
zprostil řádnou omluvou. Krajský soud se však právě těmito důvody zabýval. Jeho argumentační
přesah přispěl k právnímu objasnění věci, rozhodně se nejednalo o hodnocení vybočující z mezí
žalobních námitek, či tyto námitky pomíjející. Pokud dále krajský soud hodnotil oprávnění
žalovaného k postupu podle §90 odst. 1 písm. c) správního řádu, rovněž tak činil v mezích
žalobní námitky; ostatně stěžovatel v této kasační stížnosti již nenamítá, že žalovaný v tomto
směru porušil zákon. Takovou námitku by jistě bylo nutno konkretizovat a nelze jí zahrnout
pod obecné kasační tvrzení nesprávného posouzení odvolacích a žalobních námitek (§106
odst. 1 s. ř. s.). Nelze proto stěžovateli přisvědčit v závěru, že krajský soud svým rozhodnutím
nahrazoval činnost žalovaného. Krajský soud vážil i moderační návrh a vypořádal se s ním,
navzdory tomu, že v žalobě nebyl podpořen žádnou argumentací, z níž by nepřiměřenost pokuty
plynula. Krajský soud výši pokuty uvážil proto jen v mezích zákonných kriterií, neboť jiné
skutečnosti, které by mohly mít na jeho úvahu vliv, mu stěž ovatel v žalobě nesdělil. Kasační
stížnost jeho úvahu ničím nenapadá.
V daném případě tedy nebyl naplněn namítaný kasační důvod a Nejvyšší správní soud
neshledal ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet
mimo uplatněné námitky podle §109 odst. 3 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu