ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.63.2008:83
sp. zn. 2 As 63/2008 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce JUDr. E. Z.,
proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Pardubice, Komenského
nám. 125, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočka Pardubice ze dne 17. 3. 2008, č. j. 54 Ca 7/2007 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 16. 7. 2007, č. j. SpKrÚ 27406/2007/ODSH/8 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), vydaným podle ustanovení §89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl žalovaný odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 29. 5. 2007, č. j. OVV/P-527/07-D/22, kterým byl
žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bodu 3. zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“).
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky
v Pardubicích žalobou; ten ji rozsudkem ze dne 17. 3. 2008, č. j. 54 Ca 7/2007 - 56,
jako nedůvodnou zamítl.
Skutkový stav, ze kterého krajský soud vycházel, byl následující: U žalobce došlo dne
6. 4. 2007 okolo 14.00 hod. ke zdravotní indispozici („příhodě“), v jejímž důsledku očekával
(s jistou časovou prodlevou) nástup alergické reakce. Byl proto nucen vyhledat lékařskou pomoc,
aby vzniku této reakce předešel; v opačném případě by došlo ke kolapsu jeho organizmu.
Telefonicky proto kontaktoval svou praktickou lékařku a poté se osobním automobilem vydal
do její ordinace, přičemž (podle svého tvrzení) zvolil cestu po rychlostním objezdu města
Pardubic, aby se vyhnul dopravní špičce. Ve 14.15 hod. byl zastaven příslušníky městské policie
pro podezření ze spáchání přestupku, kterého se měl dopustit tím, že jako řidič motorového
vozidla s registrační značkou x. jel v úseku s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/hod. rychlostí
86 km/hod. Žalobce se v řízení o přestupku bránil tvrzením, že jednal v krajní nouzi, přičemž
předložil potvrzení praktické lékařky MUDr. P. ze dne 6. 4. 2007, v němž bylo uvedeno, že téhož
dne, v době po 14.00 hod., byl ošetřen pro akutní alergickou reakci.
Krajský soud především konstatoval, že námitka žalobce o jednání v krajní nouzi není
důvodná. Žalobce totiž při svém jednání vybočil z mezí krajní nouze a jeho jednání tak nebylo
možno v důsledku tohoto excesu považovat za právem dovolené. Aby bylo možno jednání
posoudit jako jednání v krajní nouzi, je nutné, aby zde bylo nebezpečí (byť alespoň v představách
přestupce), které hrozí zájmu chráněnému zákonem přímo, nelze je za daných okolností odvrátit
jinak a ten, komu nebezpečí přímo hrozí, není povinen je snášet. Současně musí platit,
že následek způsobený odvrácením nebezpečí není zřejmě stejně závažný jako ten, který hrozil.
Z ustanovení §2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích je zřejmé, že při jednání v krajní nouzi
není rozhodující přiměřenost či nepřiměřenost způsobu odvrácení hrozícího nebezpečí.
Při hodnocení, zda nebezpečí mohlo být odvráceno i jinak, je třeba brát v úvahu jen ty možnosti
obviněného, kterými bylo možno odvrátit nebezpečí včas, tj. ještě před porušením zájmu
chráněného zákonem. V této souvislosti poukázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 16. 8. 1971, sp. zn. 3 Tz 54/71.
Krajský soud shledal, že žalobce ani žalovaný nezpochybňovali existenci přímého
nebezpečí ohrožujícího zájmy chráněné zákonem (ochrana zdraví a života). Dle přesvědčení
krajského soudu žalobce vskutku vybočil z mezí krajní nouze, neboť byl schopen odvrátit
nebezpečí v dané situaci i jinak. Nadto krajský soud usoudil, že žalobce svým jednáním ohrozil
nejen svůj život, zdraví a majetek, ale též životy, zdraví a majetek ostatních účastníků silničního
provozu, neboť řídil motorové vozidlo, ačkoliv nemohl dopředu odhadnout, za jak dlouho
se dostane do ordinace praktické lékařky a zda nedojde ke kolapsu jeho organizmu ještě v době
řízení motorového vozidla. Žalobce nebyl okolnostmi nucen jednat právě způsobem, jakým
jednal, neboť mohl hrozící nebezpečí zavčas odvrátit i jinak (například zavolat na linku tísňového
volání a přivolat vozidlo zdravotnické záchranné služby).
Konečně krajský soud odmítl i žalobcovu námitku týkající se nedostatečně zjištěného
skutkového stavu věci; dle přesvědčení žalobce nebylo totiž dostatečně zjištěno, v jakém
zdravotním stavu motorové vozidlo řídil. Krajský soud v této souvislosti upozornil, že žalovaný
existenci přímého nebezpečí ohrožujícího zájmy chráněné zákonem (tj. zájem na ochraně života a
zdraví žalobce) nesporoval a považoval tuto skutečnost za prokázanou z předložené lékařské
zprávy. V tomto směru tak nebylo nutno dokazování doplňovat. Žalovaný naopak zjistil stav věci
přesně a v rozsahu odpovídajícímu požadavku ustanovení §2 správního řádu.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností, v níž explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti
je nicméně zřejmé, že stěžovatelem jsou tvrzeny kasační důvody podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a), d) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s. je věcí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde
proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2002 - 50, publikovaný
pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Stěžovatel především namítá, že krajský soud nepostupoval podle zákona při hodnocení
institutu krajní nouze, kterýžto vyložil subjektivně a spekulativně bez ohledu na konkrétní
okolnosti případu. Stěžovatel považuje závěry soudu za nepodložené objektivně zjištěnými
skutečnostmi; zde konkrétně namítá, že krajský soud uvádí jakási zjištění ohledně současných
názvů ulic v Pardubicích a dokonce tvrdí, že stěžovateli by byla včasná a kvalifikovaná pomoc
poskytnuta i jinak. Stěžovatel však trvá na tom, že jedině praktický lékař, který ho má ve své
dlouhodobé péči, byl schopen poskytnout mu včasnou a kvalifikovanou pomoc. Krajský soud
navíc zohledňuje tvrzení žalovaného obsažená v jeho vyjádření k žalobě, která však nejsou
obsahem napadeného rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci v plném rozsahu odkázal na své vyjádření k žalobě,
přičemž navrhl kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem zaviněné jednání, které
porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li
o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Podle ustanovení
§2 odst. 2 zákona o přestupcích přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací a) přiměřeným způsobem
přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem nebo b) nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému
zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto
nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak. Institut krajní nouze je tedy definován v ustanovení
§2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích.
Pro trestnost přestupků platí obdobné principy a pravidla jako v případě trestných činů.
V této souvislosti lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135, publikovaný pod č. 1338/2007 Sb. NSS, ve kterém zdejší
soud mimo jiné konstatoval, že „trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost
trestných činů” a že „pro trestnost jednání musí být naplněna i materiální stránka deliktu a krajní nouze
je stavem vylučujícím protiprávnost jednání naplňujícího formální znaky deliktu”. Názor, že odpovědnost
za správní delikty a delikty trestní je vystavěna na stejných principech, byl potvrzen i rozšířeným
senátem zdejšího soudu v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publikovaném
pod č. 1546/2008 Sb. NSS).
Z judikatury trestních soudů (např. rozsudky Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 9. 1989,
sp. zn. 7 Tz 17/89, a ze dne 16. 8. 1971, sp. zn. 3 Tz 54/71, publikované pod č. 17/1991
a pod č. 26/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČSR) vyplývá,
že k činu v krajní nouzi je oprávněn zásadně každý, tedy i ten, jehož zájmy v konkrétním případě
ohroženy nejsou (pomoc v krajní nouzi). Nebezpečí však musí hrozit přímo, bezprostředně,
tedy nesmí v době konání již pominout. Tato podmínka byla ve vztahu ke stěžovateli splněna,
neboť není sporné, že mu bezprostředně hrozilo nebezpečí újmy na zdraví, popř. životě; tím byla
naplněna i podmínka ohrožení zájmu chráněnému zákonem. O krajní nouzi se dále jedná,
jestliže ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen je snášet – i tuto podmínku lze považovat
v případě stěžovatele za splněnou. Podmínkou existence krajní nouze je dále, že nebezpečí nebylo
možno za daných okolností odvrátit jinak (podmínka subsidiarity). V tomto ohledu se Nejvyšší
správní soud ztotožňuje se závěrem krajského soudu, který dovodil, že stěžovatel mohl odvrátit
přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněnému zákonem, tj. zájmu na ochraně svého života a zdraví,
i jinak, a to bez ohrožení zájmů jiných osob. Přivoláním záchranné zdravotnické služby
by se stěžovatel nepochybně domohl včasné a kvalifikované lékařské pomoci, přičemž by řízením
motorového vozidla neuvedl v nebezpečí ostatní účastníky silničního provozu za situace, kdy mu,
jak sám tvrdil, hrozil kolaps, který se mohl dostavit v blíže neurčitelném časovém horizontu,
stěžovatelem jen těžko předvídatelném. Jakkoli nutnost jeho lékařského ošetření byla
bezprostřední, není pochyb o tom, že stěžovatel měl přístup k telefonu, neboť před započetím
jízdy kontaktoval svou praktickou lékařku. Namísto své lékařce tak mohl zavolat na linku
tísňového volání a přivolat si lékařskou pomoc. Dostupnost telefonního přístroje a okamžitá
možnost přivolání si pomoci tak vylučuje nutnost jednání, které stěžovatel zvolil. Při posouzení
všech okolností případu je tak evidentní, že k odvrácení nebezpečí se nabízely i jiné varianty
jednání, které by nadto nevedly k ohrožení zájmů ostatních účastníků silničního provozu.
Poslední podmínkou krajní nouze je zachování proporcionality mezi následkem, který hrozí
a následkem, který byl způsoben odvracením nebezpečí. Podle požadavku proporcionality nesmí
být způsobený následek zřejmě stejně závažný nebo závažnější než ten, který hrozil. Naplnění
této podmínky již není třeba hodnotit, neboť postačuje nenaplnění i jen jediné podmínky krajní
nouze.
Při posouzení toho, zda stěžovatel svým jednáním skutečně naplnil všechny podmínky
krajní nouze podle ustanovení §2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích, dospěl tedy Nejvyšší
správní soud (ve shodě s krajským soudem) k závěru, že nikoli, neboť nebyla dána podmínka
subsidiarity, tj. za daných okolností bylo možno odvrátit nebezpečí i jinak. Nelze tudíž přisvědčit
stěžovatelovu přesvědčení, že krajský soud vyložil institut krajní nouze subjektivně a spekulativně
v jeho neprospěch. Krajský soud naopak uvážil všechny podmínky pro posouzení jednání v krajní
nouzi a náležitým a srozumitelným způsobem odůvodnil, proč je přesvědčen, že stěžovatel
nesplnil právě již opakovaně zmiňovanou podmínku subsidiarity.
Konečně k námitce stěžovatele, dle které krajský soud neměl ve svém rozsudku zohlednit
tvrzení žalovaného obsažená v jeho vyjádření k žalobě, postačí jen ve stručnosti uvést,
že žalovaný je podle ustanovení §33 odst. 1 s. ř. s., stejně jako žalobce, účastníkem řízení,
přičemž podle ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. mají účastníci v řízení rovné postavení a soud
je jim povinen poskytnout stejné možnosti uplatnění jejich práv. Současně podle ustanovení
§74 odst. 1 s. ř. s. doručuje předseda senátu žalobu žalovanému a ukládá mu, aby nejdéle
ve dvouměsíční lhůtě předložil správní spisy a své vyjádření k žalobě. Je tak zřejmé, že správní
orgán v pozici žalovaného má stejná procesní práva a povinnosti jako žalobce, mimo jiné
má právo vyjádřit se k věci. Soud při projednávání žaloby tak pracuje jednak se žalobou a jednak
s vyjádřením protistrany, tj. správního orgánu. Krajský soud tak neporušil žádné procesní
ustanovení, jestliže zohlednil vyjádření žalovaného ve věci (v tomto vyjádření byla pouze shrnuta
argumentace žalovaného, uvedená již v odůvodnění jeho rozhodnutí). Zde je pak pro úplnost
třeba poznamenat, že stěžovateli byl stejnopis tohoto vyjádření zaslán na vědomí (viz doručenka
na č. l. 47 spisu) a měl tak možnost se obeznámit s procesní obranou protistrany. Rovnost zbraní,
jakožto esenciální podmínka spravedlivého procesu tak byla v tomto ohledu bezezbytku
naplněna.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou,
nezbylo mu, než ji za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s.
rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu