ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.65.2009:76
sp. zn. 2 As 65/2009 - 76
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. M.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1732, Beroun,
proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad
Labem, o kasační stížnosti žalovaného proti výrokové části III. usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 20. 7. 2009, č. j. 16 Ca 11/2008 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti výroku
III. shora označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tímto výrokem krajský soud
stěžovateli uložil povinnost složit částku 2000 Kč jako „zálohu na náklady důkazu znaleckým
posudkem“ z oboru písmoznalectví.
II. Obsah kasační stížnosti
[2] Stěžovatel proti tomuto výroku v kasační stížnosti uplatňuje důvod uvedený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), když namítá
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem.
[3] Krajský soud svůj výrok opřel o ustanovení §141 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“), když konstatoval, že důkaz se provádí k prokázání
skutečnosti, ohledně níž tíží důkazní břemeno stěžovatele.
[4] Podle stěžovatele si krajský soud nepočínal správně, postupoval-li podle občanského
soudního řádu, jelikož soudní řád správní má vlastní úpravu placení nákladů řízení. Podle této
úpravy obsažené v §59 odst. 2 s. ř. s. není uložení takové povinnosti stěžovateli možné,
neboť jde o důkaz, který stěžovatel nenavrhl, a nadto je stěžovatel osvobozen od soudního
poplatku podle §11 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
[5] Proto stěžovatel navrhuje, aby byl napadený výrok usnesení krajského soudu zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalobce
[6] Žalobce se ke kasační stížnosti k výzvě soudu nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti, jelikož pouze
na základě procesně projednatelné kasační stížnosti je možno se jí zabývat též věcně. K tomu
je třeba nejprve uvést, že stěžovatel zjevně vycházel z poučení, obsaženého v napadeném
usnesení krajského soudu, v němž je uvedeno, že proti výrokovým částem I. a II. (tj. ustanovení
soudního znalce a uložení povinnosti žalobci poskytnout znalci součinnost) odvolání přípustné
není, nicméně proti výroku III. je možno v zákonné lhůtě podat kasační stížnost. Zdejší soud má
však za nesporné, že přípustnost kasační stížnosti nemůže být založena jen pouhým poučením
o možnosti jejího podání. Pokud totiž platí pro všechny státní orgány princip vázanosti zákonem
(čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), lze kompetenci státního
orgánu – tedy i soudu – založit pouze formou normativního právního aktu, nikoliv individuálním
rozhodnutím soudu, které by bylo s touto zákonnou úpravu v rozporu.
[8] Podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. totiž platí, že kasační stížnost směřující jen proti
výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu je nepřípustná. Zákonné
vymezení pojmu „náklady řízení“ obsahuje ustanovení §57 odst. 1 s. ř. s., podle něhož se jedná
zejména o hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, soudní poplatky, ušlý výdělek účastníků
a jejich zákonných zástupců, náklady spojené s dokazováním, odměnu zástupce, jeho hotové
výdaje a tlumočné. Je tedy zjevné, že náklady spojené s dokazováním pod náklady řízení spadají
a citovaná soudní výluka se tudíž vztahuje i na nyní projednávanou věc, tj. na uhrazení zálohy
na náklady provedení důkazu. Proto je kasační stížnost nepřípustná a jako taková musí být
odmítnuta, a to i navzdory chybnému poučení krajského soudu.
[9] Nad tento rámec považuje soud za podstatné zdůraznit, že ve správním soudnictví platí
zásada, podle níž si náklady řízení hradí každý z účastníků sám (§59 odst. 1 s. ř. s.). Současně
je však zapotřebí vycházet z toho, že soudnictví představuje jednu z funkcí moderního státu.
Právo na soudní ochranu je ústavně zaručeno a jeho záruky plynou rovněž z mezinárodního
práva (viz zejména čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Podústavní právní úpravu proto nelze vykládat tak, aby přístup k soudu (byť i jen potenciálně)
znemožňovala (denegatio iustitiae). Tyto překážky nesmí existovat ani v rovině organizační,
ani v oblasti finanční.
[10] Právě v tomto směru spatřuje zdejší soud za významné akcentovat, že nesmí nastat
situace, kdy by v důsledku neuhrazení předmětné zálohy na provedení důkazu mohlo dojít
k porušení práva na spravedlivý proces. Pokud by totiž v případě nesplnění tohoto finančního
požadavku hrozilo neprovedení relevantního důkazu, mohlo by dojít k významnému ovlivnění
celkového výsledku soudního řízení. Takovýto přístup by mohl odporovat elementárním
pravidlům spravedlivého procesu, jako jsou rovnost zbraní a férovost.
[11] Účastník řízení, který by v důsledku nesložení požadované zálohy na provedení důkazu
měl za to, že by byla porušena jeho práva v žalobním řízení, má však zaručenu dostatečnou
ochranu proti případnému svévolnému postupu krajského soudu v rámci řízení o kasační
stížnosti, podané proti konečnému rozhodnutí – viz kasační důvod zakotvený v ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., podle něhož lze podat kasační stížnost (mimo jiné) i pro jinou vadu řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[12] Nejvyšší správní soud proto zdůrazňuje, že výlukou možnosti podat kasační stížnost
i proti rozhodnutí o složení zálohy na náklady provedení důkazu účastník žalobního řízení není
zbaven soudní ochrany a může tuto svoji nesouhlasnou námitku s postupem soudu uplatnit
v řízení o kasační stížnosti podané proti meritornímu krajského soudu, což se může v konečném
důsledku ostatně jevit i jako efektivnější z hlediska zájmu na rychlosti řízení.
[13] Pokud by nastala situace, kterou popsal krajský soud v odůvodnění napadeného
ustanovení tak, že „nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu ve výroku III. tohoto usnesení, může
se stát domáhat podle tohoto usnesení nařízení výkonu rozhodnutí“, je třeba dodat, že ani v tomto směru
stěžovatel není zbaven soudní ochrany, jelikož může samozřejmě všechny námitky proti
zákonnosti uložení předmětné povinnosti v plné míře uplatnit v rámci konečného rozhodnutí
o nákladech řízení.
[14] Jen jako obiter dictum Nejvyšší správní soud konečně upozorňuje na to, že již ve svém
rozsudku ze dne 13. 11. 2006 č. j. 8 As 33/2005 - 52 (www.nssoud.cz) konstatoval, že „[p]řezkum
správních rozhodnutí správními soudy představuje samostatný typ řízení, oddělený od systému civilního soudnictví,
a řídící se vlastním procesním předpisem, kterým je soudní řád správní. Použití občanského soudního řádu,
na základě ustanovení §64 s. ř. s., je třeba považovat za výjimečné, a uplatňující se pouze v případech, na které
ustanovení soudního řádu správního vůbec nedopadají.“ Pokud tedy v nyní rozhodované věci soudní řád
správní obsahuje ustanovení §59 odst. 2 s. ř. s., jež autonomně upravuje hrazení nákladů řízení
včetně stanovení zálohy na náklady provedení důkazu, není dán důvod přistupovat k subsidiární
aplikaci ustanovení §141 odst. 1 o. s. ř.
[15] Je nicméně věcí samostatného posouzení, zda mohla být žalovanému při postupu podle
ustanovení §59 odst. 2 s. ř. s. uložena povinnost složit tuto zálohu na provedení důkazu
i za situace, kdy skutečně provedení důkazu nenavrhl, jak stěžovatel správně uvádí v kasační
stížnosti, a navíc je osvobozen od soudního poplatku podle ustanovení §11 odst. 2 písm. b)
zákona o soudních poplatcích, neboť v řízení vystupuje jako orgán územního samosprávného
celku při výkonu přenesené působnosti. K těmto otázkám se však zdejší soud již nemůže
kategoricky vyslovovat, jelikož za situace, kdy kasační stížnost odmítá jako nepřípustnou, nemůže
hodnotit její důvodnost.
[16] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že musel kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost [§46 odst. 1 písm. d), §104 odst. 2 a §120 s. ř. s.].
[17] Podle ustanovení §60 odst. 3, §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí návrhu žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu