ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.67.2008:120
sp. zn. 2 As 67/2008 - 120
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) I. B.,
zastoupený JUDr. Pavlem Švábem, advokátem se sídlem Slezská 13, Praha 2, b) G. P., c) J. P.,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební, se sídlem Mariánské
náměstí 2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné: GEOSAN OMEGA a. s., se sídlem BB
Centrum – budova Beta, Vyskočilova 1481/4, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2008, č. j. 10 Ca 298/2006 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobcům se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo k žalobě G. P. a J. P. zrušeno
jeho rozhodnutí ze dne 21. 8. 2006, č. j. S-MHMP 182883/2006/OST. Naopak žaloba I. B. byla
tímto rozsudkem zamítnuta. Citovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí
Úřadu městské části Praha 4 – odboru stavebního (dále jen „úřad městské části“) ze dne 23. 2.
2006, č. j. P4/69804/05/OST/MAPA/7531, kterým byla na vymezených pozemcích
v katastrálním území Krč, při ulici Antala Staška v Praze 4 umístěna stavba bytového domu
včetně inženýrských sítí, zpevněných ploch a komunikací, nazvaná „ANTAL“.
II.
Stěžovatel proti tomuto rozsudku v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“),
tedy nesprávné posouzení právní otázky městským soudem, vady řízení před správním orgánem
a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozsudku městského soudu.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel v tvrzení městského
soudu, že se nevypořádal s námitkou žalobců v otázce ochrany zeleně na předmětných
pozemcích a nevyváženě odkázal na stanoviska dotčených orgánů státní správy v této otázce.
Městský soud ovšem neuvedl, v čem tato nevyváženost a opomenutí námitek žalobců spočívalo.
Dané území je z hlediska územního plánu smíšeným územím městského typu, takže je lze
zastavět navrhovanou stavbou. Neexistuje žádné stanovisko dotčeného orgánu státní správy,
které by tuto stavbu nedoporučovalo či omezovalo, a stromy na předmětném pozemku již byly
v souladu s rozhodnutím orgánu ochrany přírody a krajiny pokáceny, takže k námitce, že realizací
stavby zmizí veškerá vegetace, třeba uvést, že žádné další kácení již nebude prováděno, neboť již
není nutné ani možné. Káceno přitom bylo jen v místě umístění budoucí stavby, naopak kvůli
navázané infrastruktuře žádný strom či keř pokácen nebude, takže městský soud, když akceptoval
tuto zveličenou námitku žalobců, rozhodl v rozporu se skutečným stavem dokazování.
K odstupu a situování oken navrhované stavby stěžovatel uvedl, že není rozhodující,
jak lze právně a fakticky definovat pojem pracovna a obytná místnost, nýbrž to, zda odstup
jednotlivých domů vyhovuje článku 8 odst. 8 obecných technických požadavků na výstavbu
v hlavním městě Praze, což stěžovatel v napadeném rozhodnutí konstatoval a prověřil v souladu
s předloženou dokumentací.
Za nepřezkoumatelný označuje stěžovatel závěr městského soudu, že se údajně
nevypořádal s námitkou žalobců týkající se otáčení velkých vozidel a napojení pozemku na místní
komunikaci. Ve skutečnosti stanoviska dotčených orgánů státní správy na námitky žalobců zcela
dopadly a vypořádaly se s nimi. Připomněl, že ulice V. je slepou ulicí a neumožňuje průjezdný
provoz a co se týče samotného bytového domu, k významnějšímu zatížení ulice dojde pouze ráno
a večer při odjezdu a návratu rezidentů do zaměstnání a zpět. Tato úvaha by ostatně neměla být
předmětem posuzování správního soudu. Stejně jako dosud u jednopatrové budovy patrně bude
probíhat i zásobování nebytových prostor v objektu, trojice tam se nacházejících prodejen bude
ostatně zásobována spíše menšími a středními vozy.
K požadavku žalobců na vypracování znaleckých posudků týkajících se nadměrného
hluku stěžovatel připomněl, že provoz navržené budovy nebude překračovat limitní zákonem
dovolené hodnoty, vůči rušné křižovatce ulic Antala Staška a Na Strži se hlukové zatížení
obyvatel okolních domů výstavbou navrhované budovy dokonce sníží, což stěžovatel konstatoval
i ve svém rozhodnutí v návaznosti na akceptování připomínek dotčených orgánů státní správy.
Za nepřezkoumatelné stěžovatel označil i tvrzení soudu, že byl porušen §415 občanského
zákoníku. Námitka porušení tohoto ustanovení totiž nemá charakter občanskoprávní námitky
podle §137 stavebního zákona č. 50/1976 Sb., navíc žalobci ji nijak nespecifikovali a neuvedli,
jaká škoda by mohla vzniknout a jakou činností by ji stavebník způsobil. Ani městský soud
ostatně neuvedl, jakým způsobem je třeba se touto námitkou zabývat.
Stěžovatel konečně nesouhlasí ani s tvrzením městského soudu, že z ustanovení
§4 odst. 3 tehdy platné vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
stavebního zákona, nelze dovodit, že stavební úřad ověřuje dokumentaci až v návaznosti
na nabytí právní moci rozhodnutí. Pokud by stavební úřad opravdu ověřoval dokumentaci
před právní mocí rozhodnutí, pak by existovala ověřená dokumentace k rozhodnutí, které
by například bylo následně v odvolacím řízení zrušeno, nebo by byla ověřena k jinému
rozhodnutí, než bylo ve věci vydáno, nebo by stavebník musel k novému projednání vydávat
vždy novou dokumentaci, i kdyby důvod zrušení rozhodnutí nebyl v tom, co je předmětem
dokumentace. Takovou povinnost však správní řád ani stavební zákon nestanoví.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku městského soudu
a vrácení věci k dalšímu řízení.
III.
Žalobci se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
IV.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 22. 9. 2005 bylo úřadem městské
části Praha 4 na návrh společnosti HOMOLKA OMEGA, a. s. (poznámka soudu: později došlo
ke změně jména na GEOSAN OMEGA a. s.) zahájeno územní řízení o umístění stavby
bytového domu „ANTAL“ při ulici Antala Staška v Praze 4. V tomto řízení, po rozšíření počtu
jeho účastníků, se dne 22. 2. 2006 konalo ústní jednání, kde se úřad městské části seznámil
s námitkami účastníků řízení, zejména obyvatel okolních domů, včetně všech tří žalobců,
tedy prvého žalobce jako vlastníka sousedních pozemků a druhé žalobkyně a třetího žalobce
jednajících za Společenství vlastníků V. 1224 a 1225.
V tomto řízení bylo dne 23. 2. 2006 vydáno výše označené rozhodnutí Úřadu městské
části Praha 4 o umístění stavby, tedy bytového domu „ANTAL“ zahrnujícího čtyři podzemní
a dvanáct nadzemních podlaží, včetně inženýrských sítí, zpevněných ploch a komunikací,
přičemž pro umístění této stavby stanovil celkem 32 podmínek. Umístění stavby označil úřad
za souladné s územním plánem hlavního města Prahy, neboť se předmětná plocha nachází
v polyfunkčním území SVM – smíšené území městského typu. Konstatoval, že umisťovaná
stavba nenaruší pohodu bydlení a zdravé životní prostředí v dané lokalitě a je umístěna
v dostatečném odstupu od ostatních domů, aby bylo zajištěno jejich osvětlení a proslunění,
jakkoli se sníží hodnoty denního osvětlení v domě č. p. 1224, nikoli však pod normové hodnoty,
a další požadavky, včetně požadavků na dopravní obslužnost a plynulost provozu na přilehlých
pozemních komunikacích, jak plyne z kladných stanovisek dotčených orgánů státní správy. Úřad
se v předmětném rozhodnutí vypořádal i s námitkami účastníků řízení, včetně námitek žalobců.
K námitkám prvého žalobce (I. B.), který je vlastníkem části přilehlých pozemků, včetně
stavby tiskárny na nich, úřad městské části uvedl, že vzájemná omezení obou staveb jsou
limitována tím, že ve směru k žalobcovu pozemku nebudou situována žádná okna ani balkóny
v umisťovaném domě a podle závazné podmínky č. 32 musí dokumentace stavby ke stavebnímu
povolení řešit otázku provádění stavby tak, aby nedošlo k porušení objektu č. p. 1299. K námitce,
že umístěním předmětné stavby stavební úřad negativně předjímá své budoucí rozhodnutí
ohledně jím zamýšlených případných vyšších staveb na jeho pozemku, úřad uvedl, že se nejedná
o občanskoprávní námitku, kvůli níž by měl ve smyslu §137 stavebního zákona přerušit řízení,
neboť takovou povahu má jedině námitka zpochybňující samo vlastnické právo či jeho rozsah,
o které musí rozhodnout soud; takovou povahu však nemá námitka týkající se jen obtěžování
výhledem, předepsaných vzdáleností, zastínění a podobné námitky územně technického
a stavebně technického charakteru, neboť jejich posouzení je v působnosti stavebního úřadu
a dotčených orgánů státní správy. Právě na základě jejich vyjádření dospěl stavební úřad k závěru,
že umisťovaná stavba neznemožňuje případnou zástavbu sousedního pozemku.
Druhá žalobkyně a třetí žalobce (G. P. a J. P.) uplatnili celkem třináct námitek, jež
stavební úřad zamítl. K námitce absence seriózní studie vlivu zvýšených exhalací odkázal
na souhlasná stanoviska k umístění stavby vydaná odborem ochrany životního prostředí
Magistrátu hlavního města Prahy. Námitku porušení §4 odst. 1 tehdy účinné vyhlášky
č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, v důsledku zvýšení
automobilového provozu a úpravy příjezdové komunikace na úkor chodníku, který se stane
nebezpečným zvláště pro starší chodce, stavební úřad zamítl, neboť rychlost vozidel bude
na předmětné silnici, jejíž část pro pěší bude široká 2 m a vlastní vozovka 3,5 m, omezena
na 20 km/hod, což schválil i příslušný silniční správní úřad. Stejně zamítl námitku týkající
se otáčení vozidel zásobování a popelářů, které se budou otáčet na parkovišti na severní straně
vozovky. Zmiňovaná vyhláška navíc pro území hlavního města Prahy neplatí, neboť pro ně platí
zvláštní vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu
v hlavním městě Praze, přičemž souladem navrhované změny s touto vyhláškou se stavební úřad
podrobně zabýval. Dospěl rovněž k závěru, že se umisťovaná stavba nedotkne kontejnerových
stání pro směsný odpad stávajících bytových domů. K námitce zhoršení světelných poměrů
a proslunění odkázal na studii vypracovanou Ing. P. A., podle níž bude mít umisťovaná stavba
jen mírně zhoršující vliv na okolní zástavbu a nezpůsobí u ní snížení denního osvětlení a
proslunění pod hranici hygienických limitů. Tvrzení, že v důsledku výšky umisťované budovy
společně s uvažovanou nadstavbou tiskárny se z ulice Panuškovy stane tunel koncentrující
exhalace a hluk z tiskárny a projíždějících vozidel, stavební úřad odmítl s odkazem na stanoviska
dotčených orgánů státní správy. K nesouhlasu s dendrologickou studií, která podle žalobců
nezohlednila stromy ohrožené úpravami okolí a výkopy sítí a přikládala stejnou hodnotu starému
jehličnatému stromu jako kontejnerovému listnatému stromu, připomněl stavební úřad
pravomocné rozhodnutí orgánu ochrany přírody, jímž bylo povoleno kácení šesti kusů dřevin
a zároveň byla uložena povinnost kompenzovat vzniklou ekologickou újmu náhradní výsadbou.
Součástí umisťované stavby navíc mají být i sadové úpravy a vytvoření aleje podél západní fasády,
čímž úřad reagoval na námitku bezohlednosti proměny parkových pozemků se vzrostlými
jehličnany v obytný dům. Plocha, na níž má být stavba umístěna, je vedena v katastru nemovitostí
v kategorii zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha, takže není pravdou, že dojde
k zastavění plochy k soukromým účelům na úkor veřejné zeleně. Námitka, že investor svými
vyjádřeními prokázal, že pokud se mu podaří stavbu prosadit, bude patrně postupovat nepříliš
ohleduplně k životnímu prostředí, byla odmítnuta jako nesouvisející se samotným územním
řízením. K námitce ohrožení zdravých životních podmínek dosavadních obyvatel oblasti stavební
úřad poukázal na to, že podzákonné předpisy, jimiž žalobci argumentovali, již byly zrušeny,
stavba je souladná s územním plánem hlavního města Prahy a soulad s platnými právními
předpisy chránícími veřejné zdraví posoudila Hygienická stanice hl. m. Prahy, pobočka – Jih,
jež vydala souhlasné stanovisko.
Proti tomuto rozhodnutí podalo odvolání celkem 25 účastníků řízení - včetně všech
tří žalobců. První žalobce (I. B.) namítal nesprávný procesní postup, nezohlednění toho, že při
budování základů pro čtyři podzemní podlaží hrozí zásadní poškození jeho stavby a sesunutí části
jeho pozemku, a informoval, že byl nucen podat proti navrhovatelům územního řízení žalobu
podle §127 občanského zákoníku, když úřad městské části dohodu účastníků nijak nezajistil ani
k ní nepřispěl odbornou radou a vydal napadené rozhodnutí, v němž toliko částečně vyhověl
námitce prvého žalobce stanovením podmínky výstavby. Tím podle něj porušil také právní názor
obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 5 A 2/2002.
Druhá žalobkyně (G. P.) ve svém odvolání zejména vytkla stavebnímu úřadu,
že se evidentně snaží vyjít vstříc navrhovateli a v jeho prospěch proměnit pozemky v majetku
města, kde jsou vzrostlé jehličnaté stromy sloužící k regeneraci na obytný dům. Realizací tohoto
záměru by došlo k porušení článku 4 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy
a k přímému ohrožení veřejného zdraví ve smyslu zákona č. 86/1992 Sb. (pozn. soudu: pod tímto
číslem bylo toliko vydáno úplné znění zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu) díky výšce
domu a počtu bytů a automobilů, které by tak přibyly. Porušen by byl i článek 8 vyhlášky
hl. m. Prahy č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, neboť i na severní straně uvažovaného domu jsou
zakreslena okna směrem k oknům domu č. p. 1299 s prolukou menší, než požaduje tato vyhláška.
Kritizovala i odkazování na souhlasná stanoviska dotčených orgánů státní správy, neboť
ta nebrala v potaz skutečnou situaci na místě, konkrétně nárůst a zrychlení dopravy v místě,
kterému nemohou zabránit pouhé zpomalovací pruhy na začátku ulice, nemožnost otáčení
velkých nákladních vozidel na severní straně ulice Panuškova, neboť tamní vjezd je trvale
zatarasen automobily, a zvýšení exhalací a hluku, které nebylo posouzeno žádným znaleckým
posudkem. Škody, které by výstavbou umisťované stavby vznikly na zdraví a životním prostředí
stávajících obyvatel, zakládají díky snížení ceny jejich bytů také porušení článku 11 Listiny
základních práv a svobod. Míru snížení proslunění prokazovala žalobkyně tím, že v bytě
v 1. patře domu č. p. 1224 by míra proslunění byla podle provedené studie pouze 1:38 hodin,
přičemž normou je povoleno 1:30, což sice normu neporušuje, ale mělo by být důvodem
odborného posouzení situace a ne jen studie. Pokud úřad městské části opakovaně poukazoval
na již vydané rozhodnutí o povolení kácení šesti kusů dřevin, upozornila žalobkyně na to,
že toto rozhodnutí bylo založeno na fatální chybě, když v něm byl zaměněn obvod a průměr
kácených stromů, jak zjistila měřením, takže ve skutečnosti byly obvody kácených stromů více
než třikrát větší. Nesouhlasila také s tvrzení, že stanoviska dotčených orgánů státní správy byla
souhlasná, neboť některé z nich spojily svůj souhlas s podmínkami, z nichž jen některé byly
splněny. Stanovisko Odboru životního prostředí Úřadu městské části Praha 4 pak bylo
ve skutečnosti zásadně nesouhlasné a požadovalo zamítnutí návrhu. Zároveň podala žalobkyně
žalobu podle §127 občanského zákoníku k Obvodnímu soudu pro Prahu 4.
Žalovaný tato odvolání zamítl svým rozhodnutím ze dne 21. 8. 2006. Možnost umístit
danou stavbu na tomto území podle něj dokazuje studie proslunění a osvětlení, podle níž dojde
pouze ke zhoršení v rámci hygienických limitů. Nová vyšší stavba zapadá do panoramatu této
části Prahy a je proto v souladu s charakterem a strukturou okolní zástavby, jakkoli jakákoli
výšková stavba nutně vybočuje z dosavadní výškové hladiny. Ohrožení základů stávajícího domu
prvého žalobce je zamezeno technickou podmínkou pro budoucí návrh stavby, nicméně nebylo
namístě přerušovat řízení až do rozhodnutí soudu ve sporu prvého žalobce a navrhovatele
stavby, neboť vyústěním územního řízení není povolení stavebních prací. Ke zmatečnosti údajů
uvedených v rozhodnutí o kácení zeleně žalovaný připomněl, že šlo o pravomocné rozhodnutí
opravňující samo o sobě toto kácení provést, takže mu nepříslušelo je přezkoumávat. Vyjádřil
se i ke splnění podmínek odstupů budov a vzájemného umístění oken; otázku hluku a exhalací
při výstavbě pak podle něj řeší podmínka č. 18 napadeného rozhodnutí. K námitce podjatosti
všech pracovníků stavebního úřadu žalovaný připomněl, že o ní bylo rozhodováno ještě podle
zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, který s možností vyslovit podjatost všech pracovníků
správního orgánu nepočítal. V daném případě navíc byla námitka podjatosti podložena
nedostatečně pouze tím, že úředníci úřadu městské části byli zaměstnanci samosprávného celku.
V rozsudku napadeném nyní projednávanou kasační stížností městský soud zamítnutí
žaloby prvého žalobce (I. B.) zdůvodnil tím, že se ztotožnil se stručným posouzením této námitky
ze strany stěžovatele, když obsahem podmínky č. 32 byla námitka hrozícího poškození stavby
prvého žalobce dostatečně ošetřena, neboť v ní bylo budoucímu stavebníkovi uloženo realizovat
jeho stavbu tak, aby nedošlo k porušení těchto objektů, přičemž součástí dokumentace ke
stavebnímu povolení bude i posouzení a návrh statického zajištění stability sousedního objektu.
Podrobnější námitky přitom spadají až do fáze řízení o vydání stavebního povolení, takže bylo
správné, že kvůli nim nebylo přerušeno územní řízení.
Žalobám G. P. a J. P. soud naopak vyhověl. Shledal totiž, že s jejich odvolací námitkou
týkající se zhoršení životního prostředí v důsledku realizace umisťované stavby na úkor veřejné
zeleně se stěžovatel vypořádal pouze tím, že odkázal na stanovisko dotčeného orgánu státní
správy místo toho, aby například umožnil dotčenému orgánu státní správy seznámit se s touto
námitkou a případně ji zapracovat či se s ní vypořádat v doplnění svého vyjádření. Postup, který
zvolil stěžovatel, nelze označit za řádné vypořádání s odvolací námitkou a stěžovatel tak své
rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností. Obdobně nepřezkoumatelně stěžovatel zareagoval i na
námitku týkající se otáčení velkých vozidel, k čemuž pouze odkázal na stanovisko dotčeného
orgánu na úseku dopravy. Za důvodnou označil městský soud i námitku týkající se vzájemných
odstupů staveb a situování oken obytných místností, neboť stěžovatel tuto námitku odmítl
poukazem na to, že v severní fasádě má být v projednávané stavbě pouze „pracovna“, čili nikoli
obytná místnost. Městský soud však připomněl, že stavební zákon nespojuje s pojmem
„pracovna“ důsledek, že by nešlo o obytnou místnost. Další tvrzení týkající se odstupu mezi
budovami pak podle městského soudu neměla oporu ve správním spise. Za důvodnou označil i
námitku ohledně vlivu zvýšených exhalací a hluku při výstavbě, neboť shledal vnitřní rozpor v
rozhodnutí správního orgánu I. stupně ohledně toho, zda dojde či nedojde k překročení
hlukových limitů. Navíc tato část rozhodnutí odkazuje na stanoviska dotčených orgánů státní
správy, jež zjevně vycházela z jiné stavební dokumentace, než sám úřad městské části. Tato
stanoviska totiž odkazovala na dokumentaci bytového domu s 15 nadzemními podlažími,
zatímco samotné rozhodnutí počítá s domem se 14 nadzemními podlažími. Vypořádání
s námitkou ohledně porušení §415 občanského zákoníku pak v napadeném rozhodnutí
stěžovatele zcela absentuje. Nedůvodnou naopak shledal městský soud námitku týkající se
nedostatečného oslunění a osvětlení, neboť sledované veličiny by se podle vypracovaných studií
měly pohybovat v rámci hygienických limitů. K námitce ohledně rozhodnutí o povolení kácení
dřevin městský soud připomněl, že se jedná o pravomocné rozhodnutí, takže proti němu lze
brojit jedině samostatně cestou obnovy řízení. Naopak s námitkou poškození dalších vzrostlých
stromků v důsledku budování inženýrských sítí se stěžovatel vůbec nevypořádal, neboť tyto
dřeviny se mají nacházet i na jiných pozemcích než je ten, jehož se týká povolení k pokácení šesti
kusů dřevin. Městský soud z těchto důvodů napadené rozhodnutí zrušil a uložil stěžovateli, aby
řádně zjistil skutkový stav a poté znovu a řádně rozhodl o námitkách účastníků. Poukázal také na
to, že mu nebyl předložen kompletní správní spis, neboť v něm chyběla ověřená grafická příloha
územního rozhodnutí, ačkoli byl stěžovatel k jejímu předložení vyzván, což by samo dostačovalo
ke shledání nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Městský soud zkritizoval tvrzení stěžovatele, že
stavební úřad ověřuje dokumentaci po právní moci rozhodnutí, jež nastala až dne 24. 11. 2006,
kdy již byl spis zapůjčen Nejvyššímu státnímu zastupitelství a následně obratem zaslán
městskému soudu. Ustanovení §4 odst. 3 vyhlášky č. 132/1998 Sb. určuje časový okamžik, kdy
stavební úřad zasílá ověřenou dokumentaci navrhovateli a obecnímu úřadu, jehož územního
obvodu se umístění stavby týká. Neplyne z něj však, že dokumentaci ověřuje až po právní moci
rozhodnutí. Ostatně již text výrokové části rozhodnutí ze dne 23. 2. 2006 odkazoval na ověřenou
dokumentaci.
V.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Soud především konstatuje, že rozhodnutí stěžovatele bylo městským soudem zrušeno
z několika souběžně působících důvodů, z nichž většina spočívala v tom, že se stěžovatel
s některými námitkami druhé žalobkyně a třetího žalobce vypořádal nedostatečně, popřípadě
vůbec, a založil tak nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Sám ovšem nyní namítá
nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, a to právě v těch částech, kde městský soud
konstatoval nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Na tyto části rozsudku městského soudu
je přitom třeba pohlížet pohledem, který byl vyjádřen například v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 2 As 36/2006 (publ. na www.nssoud.cz): „Jestliže bylo rozsudkem
krajského soudu zrušeno žalobou napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost …, lze se v řízení o kasační
stížnosti zabývat pouze tím, zda byl závěr o nepřezkoumatelnosti správný či nikoli.“ Je tak na Nejvyšším
správním soudu, aby postupně posoudil ve vztahu k jednotlivým kasačním námitkám,
zda je nepřezkoumatelnost či jiný důvod nezákonnosti spíše v jednotlivých částech rozhodnutí
stěžovatele, či v tom, jak tyto části následně posoudil městský soud. Činí tak přitom s vědomím,
že pokud by městský soud shledal nepřezkoumatelnost stěžovatelova rozhodnutí byť
i jen v jediném bodu důvodně, bylo to dostatečné ke zrušení stěžovatelova rozhodnutí,
a tedy i k nedůvodnosti kasační stížnosti. Tento přístup k posuzování nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí správních orgánů byl v poslední době patrně nejpodrobněji – byť ve vztahu
k daňovému řízení, ovšem způsobem aplikovatelným i na jiné druhy správních řízení - potvrzen
v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
sp. zn. 7 Afs 212/2006 (publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Zde zdejší soud připomněl, že „rozsah
odvolacím orgánem provedeného přezkumu musí nalézt odraz v odůvodnění jeho rozhodnutí. Z odůvodnění musí
být patrný dosavadní průběh a výsledek daňového řízení v míře potřebné pro zasazení rozhodnutí o věci
do patřičného skutkového a právního kontextu. Musí z něho být zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rovněž z něho musí být
zřejmé, proč odvolací orgán nepovažoval za důvodnou skutkovou a právní argumentaci daňového subjektu a proč
odvolací důvody považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Z odůvodnění musí být též patrné, že se odvolací orgán
zabýval zákonností prvoinstančního rozhodnutí i z toho hlediska, zda při přezkoumávání vyšly najevo skutečnosti
odvolatelem sice neuplatněné, ale mající podstatný vliv na výrok rozhodnutí (§50 odst. 3 věta druhá d. ř.); pokud
shledal, že ano, musí být z rozhodnutí zřejmé, které skutečnosti to byly a jak se projevily ve výroku rozhodnutí
…. Nejvyšší správní soud podotýká, že jakkoli nepřezkoumatelnost žalobou napadeného správního rozhodnutí
je nutnou a dostatečnou podmínkou jeho zrušení krajským soudem, nezbavuje to krajský soud vedle konstatování
této nezákonnosti též povinnosti vypořádat se s (dalšími) žalobními námitkami či případně zabývat se jinými
důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti, či jeho
nicotností, a to v té míře, v jaké to obsah napadeného správního rozhodnutí umožňuje. V soudním řízení o žalobě
proti rozhodnutí odvolacího orgánu se totiž může stát, že toto rozhodnutí bude ve vztahu k určitým skutkovým
či právním otázkám nepřezkoumatelné, ať již pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů, avšak ve vztahu
k jiným, na prvních z nich relativně nezávislým, požadavkům přezkoumatelnosti vyhoví. Může tomu být nejen
tehdy, vztahuje-li se nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí toliko k některému z vícero jeho výroků,
ale například i tehdy, je-li odůvodnění jednoho výroku nepřezkoumatelné toliko ve vztahu k určitým skutkovým
či právním otázkám, výsledek jejichž posouzení sám o sobě neovlivňuje posouzení dalších skutkových či právních
otázek, které byly rovněž pro rozhodnutí správního orgánu o věci podstatné.“ Přestože tedy shledání
nepřezkoumatelnosti stěžovatelova rozhodnutí i ve vztahu k jedinému „vypořádání“ se s odvolací
námitkou bylo dostatečné ke zrušení stěžovatelova rozhodnutí, je třeba hned úvodem posouzení
jednotlivých kasačních námitek hodnotit s ohledem na citované usnesení rozšířeného senátu
zdejšího soudu a v tomto směru je nutno konstatovat, že se městský soud zabýval i potenciální
nepřezkoumatelností dalších částí stěžovatelova rozhodnutí i ostatními druhy žalobních námitek.
Jak totiž bylo v tomto usnesení též konstatováno: „Důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího
orgánu posuzujícího více oddělitelných skutkových nebo právních otázek může být [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]
dán i toliko ve vztahu k některým z nich. Ostatní oddělitelné skutkové nebo právní otázky krajský soud
přezkoumá vždy, má-li jejich řešení význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci.“ Obdobně musí
postupovat i Nejvyšší správní soud, tedy posoudit jak všechny kasační námitky, jimiž
se stěžovatel brání proti závěru o nepřezkoumatelnosti svého rozhodnutí, tak námitky proti
těm částem rozsudku, v nichž mu byly vytknuty jiné důvody nezákonnosti.
Takto je třeba posoudit již prvou stěžovatelovu námitku. Zde stěžovatel na jedné straně
napadá údajnou nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, na druhé straně ovšem přehlíží,
že právě rozhodnutí jeho samotného bylo k žalobní námitce nedostatečného vypořádání
se se zhoršením životního prostředí a nedostatečnou ochranou zeleně zrušeno právě
pro nepřezkoumatelnost. Stěžovatel tedy nemůže v kasační stížnosti dost dobře tvrdit, že správní
soud rozhodl v rozporu se skutečným stavem dokazování a v rozporu se spisem, a vyvracet
důvodnost dané žalobní námitky tím, že doplní nové argumenty, které vyplývají ze spisu.
Rozhodnutí stěžovatele totiž v tomto bodě nebylo vytýkáno, že nebylo v souladu se správním
spisem, nýbrž právě to, že se spokojilo s pouhým odkázáním na jeho obsah a stanoviska v něm
obsažená, místo aby se přímo v rozhodnutí stěžovatel s odvolací námitkou skutečně vypořádal.
K poškození životního prostředí totiž stěžovatel skutečně uvedl pouze, že „k návrhu byla vydána
odborná stanoviska dotčených správních orgánů v jednotlivých oblastech. Na jejich základě lze konstatovat,
že k nepřijatelnému zhoršení životního prostředí nedojde.“ K zásahu do zeleně pak pouze odkázal
na rozhodnutí o kácení oněch šesti již pokácených stromů, další zelení se ale ani přes odvolací
námitky, jež se týkaly jak zmatečnosti rozhodnutí o pokácení dřevin, tak možného poškození
dalších dřevin v důsledku výstavby inženýrských sítí, nezabýval. Přitom, pokud nyní doplňuje,
že káceno bylo jen v místě umístění budoucí stavby a kvůli infrastruktuře budoucí stavby žádné
další dřeviny káceny nebudou, nemůže to ex post již nic změnit na nepřezkoumatelnosti jeho
rozhodnutí v tomto bodě (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004,
sp. zn. 3 As 51/2008, in: www.nssoud.cz).
Co se týče stěžovatelem tvrzené nepodstatnosti právního a faktického vymezení pojmu
„pracovna“, je třeba připomenout, že tento pojem vnesl do věci sám stěžovatel, když ve svém
rozhodnutí zdůvodňoval, proč je podle dokumentace splněna podmínka číslo 7, podle níž
v severní fasádě umisťované budovy nemají být okna obytných místností. Stěžovatel ve svém
rozhodnutí označil tuto podmínku za splněnou, což odůvodnil právě tím, že v této severní fasádě
mají být podle projektové dokumentace pouze okna „pracovny“. Nejvyšší správní soud se však
musí ztotožnit s tím, jak vyložil definici obytné místnosti ve smyslu článku 3 odst. 1 písm. f)
vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích
na výstavbu v hlavním městě Praze (přístupné na http://magistrat.praha-
mesto.cz/71675_VYHLASKA-c-26-1999-Sb-hl-m-Prahy-o-obecnych-technickych-pozadavcich-
na-vystavbu-v-hlavnim-meste-Praze), městský soud. Toto ustanovení definuje obytnou místnost
takto:
„1. část bytu (zejména obývací pokoj, ložnice, jídelna), která splňuje požadavky předepsané touto vyhláškou, je
určena k trvalému bydlení a má nejmenší podlahovou plochu 8 m2,
2. kuchyň, má-li podlahovou plochu nejméně 12 m2;
pokud tvoří byt jediná obytná místnost, musí mít podlahovou plochu nejméně 18 m2; u místností se zkosenými
stropy se do plochy obytné místnosti nezapočítává plocha se světlou výškou menší než 1,2 m.“
I podle zdejšího soudu je zjevné, že výčet typů místností v bodě 1 tohoto ustanovení
(obývací pokoj, ložnice, jídelna) je toliko příkladmý a vytváří množinu, do níž „pracovna“ typově
svou povahou plně zapadá. Pokud je ovšem i pracovnu možno označit za „obytnou místnost“
ve smyslu této vyhlášky, pak stěžovatelovo tvrzení o naplnění podmínky č. 7 prvostupňového
rozhodnutí vycházelo z chybného právního posouzení věci a z chybného výkladu tohoto
podzákonného předpisu, na čemž nemůže nic změnit to, že nyní tento svůj závěr označuje
za nepodstatný, neboť za jedině podstatné náhle označuje dodržení odstupů jednotlivých domů
ve smyslu článku 8 odstavce 8 téže vyhlášky. Ani tato kasační námitka tudíž není důvodná.
Svou další námitkou stěžovatel brojí proti tomu, že předmětem posuzování správního
soudu neměla být otázka dopravní situace v oblasti v případě vybudování umisťované stavby,
přičemž závěr městského soudu, že se stěžovatel s touto námitkou nevypořádal, označuje
za nepřezkoumatelný. Tato námitka se ovšem míjí s podstatou věci. Městský soud se totiž vůbec
nepouštěl do posuzování dopravní situace v ulici V. či do problematiky otáčení velkých vozidel a
zásobování tamních nebytových objektů. Městský soud pouze konstatoval, že i tyto odvolací
námitky žalobců posoudil stěžovatel nepřezkoumatelně, s čímž se zdejší soud nemůže než
ztotožnit. Stěžovatel totiž k této odvolací námitce uvedl na straně 6 svého rozhodnutí pouze toto:
„Pokud jde o zhoršení životního prostředí (doprava, provětrávání atd.) a nadměrné zatížení místní komunikace,
k návrhu byla vydána odborná stanoviska dotčených správních orgánů v jednotlivých oblastech. … Dopravní
zatížení lokality bylo posouzeno dotčeným orgánem na úseku dopravy jako přijatelné.“ Tyto dvě věty skutečně
nelze označit za přezkoumatelné vypořádání se s odvolací námitkou. Nelze ostatně vůbec tvrdit,
že by se městský soud pouštěl do věcného posuzování problému dopravní obslužnosti. Městský
soud toliko konstatoval nepřezkoumatelnost takového vypořádání se s odvolací námitkou.
K ničemu jinému, tím méně k jakékoli věcné polemice, ostatně neměl na půdorysu těchto dvou
vět odvolacího rozhodnutí, jež fakticky pouze odkázaly na obsah správního spisu, ani příležitost.
Stěžovatel dále reaguje na tu část rozsudku, kde městský soud kritizoval způsob, jakým
posoudil námitku týkající se nadměrného hluku při výstavbě a užívání předmětné stavby.
Stěžovatel v kasační stížnosti prokazuje, že se úroveň hlučnosti dokonce sníží, důvodnost žalobní
námitky, jež se toho týkala, ovšem městský soud nepostavil na tvrzení opačném, nýbrž na zjištění,
že stěžovatel ve svém rozhodnutí odkazoval na akustickou studii, stanovisko odboru životního
prostředí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu
téhož úřadu a vyjádření Pražských vodovodů a kanalizací a. s., která zjevně vycházela z jiné
stavební dokumentace než samotné prvostupňové rozhodnutí, když tato stanoviska zmiňovala
stavbu o patnácti, a nikoli čtrnácti nadzemních podlažích. Pouze na okraj zdejší soud podotýká,
že otázka počtu podlaží umisťované stavby je ve stanoviscích dotčených orgánů státní správy
a úřadu městské části opravdu řešena dosti nepřehledně, protože podmínka č. 2 rozhodnutí úřadu
městské části o umístění stavby hovoří o tom, že „budova bude mít 4 podlaží podzemní a 12 podlaží
nadzemních“. Úkolem zdejšího soudu nicméně není rozhodovat o tom, zda je ve skutečnosti
umisťována stavba s 12, 14 či 15 nadzemními podlažími, k tomu bude mít příležitost stěžovatel
v novém řízení. Nicméně domněnka městského soudu, že se stanoviska dotčených orgánů státní
správy vyjadřovala k jiné dokumentaci, než samotné rozhodnutí o umístění stavby, je i s ohledem
na zmíněnou nepřehlednost důvodná. Tento rozpor přitom stěžovatel nijak nevysvětlil
ani v kasační stížnosti, takže oprávněnost této kritiky městského soudu nebyla účinně
zpochybněna.
Stěžovatel konečně označuje za nepřezkoumatelné tvrzení městského soudu, že byl
porušen §415 občanského zákoníku. K tomu je třeba uvést, že městský soud nic takového
netvrdil. Městský soud pouze nepřehlédl, že se stěžovatel ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval
jednou z námitek obsažených v odvolání druhé žalobkyně a třetího žalobce, a to námitkou
pod označením B.4, že v důsledku postavení umisťované stavby může u vlastníků okolních domů
docházet ke škodám na zdraví, na majetku a životním prostředí, což je podle nich rozporné
s obecným §415 občanského zákoníku, podle nějž platí, že „každý je povinen počínat si tak,
aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“ Úkolem městského
soudu nebylo uvádět, jak měli žalobci specifikovat předmětnou škodu či jak konkrétně se měl
stěžovatel touto námitkou zabývat. To měl zvážit stěžovatel sám. Městský soud pouze
konstatoval, že tato námitka byla v odvolání uplatněna a stěžovatel na ni ve svém rozhodnutí
vůbec nezareagoval. Takový postup přirozeně zakládá nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí,
jak plyne i z judikatury zdejšího soudu, který ve svém rozsudku ze dne 23. 7. 2008,
sp. zn. 3 As 51/2007 (publ. na www.nssoud.cz), uvedl: „Nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí
o opravném prostředku se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje to nepřezkoumatelnost
rozhodnutí zpravidla spočívající v nedostatku jeho důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].“
Stěžovateli se tak nepodařilo kasační stížností vyvrátit žádný z důvodů, pro něž městský
soud jeho rozhodnutí zrušil.
Nezbývá tak než uzavřít, že kasační stížnost je nedůvodná, neboť rozsudek Městského
soudu v Praze netrpí nesprávným posouzením právních otázek ve smyslu §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.
Za značně nelogické lze konečně označit skutečnost, že stěžovatel napadal daný rozsudek
i z důvodů obsažených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy pro „vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“ Jak ovšem vyplývá z rekapitulace
kasační stížnosti i z výše provedeného posouzení jednotlivých kasačních námitek, není v nich
stěžovatelem zahrnuta žádná sebekritika týkající se toho, že vydal rozhodnutí rozporné
se správním spisem nebo porušil zákon v ustanoveních o řízení, přestože právě on sám je oním
správním orgánem, na jehož pochybení, pro která mělo být jeho rozhodnutí městským soudem
zrušeno – což se ostatně ve skutečnosti i stalo – tento důvod kasační stížnosti pamatuje.
Ani tato námitka proto nemohla být shledána důvodnou.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalobcům náklady řízení nevznikly, když v řízení před Nejvyšším správním soudem
zůstali procesně netečnými. Proto soud rozhodl, že se žalobcům právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu