ECLI:CZ:NSS:2009:2.AZS.50.2009:92
sp. zn. 2 Azs 50/2009 - 92
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: V. K., zastoupeného advokátem Mgr. Andrejem
Perepečenovem, se sídlem Jana Zajíce 36, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 10. 4. 2009, č. j. 2 Az 23/2008 - 67,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 18. 8. 2008, č. j. OAM-421/LE-C09-C09-2008, Ministerstvo vnitra
(dále jen „žalovaný“) zamítlo jako zjevně nedůvodnou žádost žalobce (dále jen „stěžovatel“)
o udělení mezinárodní ochrany podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Městský soud v Praze shora
označeným rozsudkem zamítl.
[2] Rozsudek Městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, přičemž soudu vytýká,
že mu svým jednáním fakticky odňal možnost hájit svá práva před soudem. Stěžovatel tedy
namítá vadu v řízení před krajským soudem, která mohla mít vliv na nezákonnost rozhodnutí
ve věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Namítaného pochybení se měl krajský soud dopustit tím, že ač stěžovatel
udělil plnou moc advokátovi, krajský soud jednal se stěžovatelem, jako by nebyl právně
zastoupen.
[3] Ze spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel byl vzat do vazby
v souvislosti s žádostí justičních orgánů USA o jeho vydání. Teprve ve vazební věznici projevil
stěžovatel úmysl požádat v České republice o azyl a žalovaný s ním zahájil správní řízení. V tomto
řízení vyšlo najevo, že stěžovatel pobýval v České republice od října 2006 na základě víza
a následně na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Při pohovorech stěžovatel uváděl,
že v případě návratu do Moldavska by měl problémy kvůli své ruské národnosti. Žalovaný došel
k závěru, že veškeré argumenty vznesené stěžovatelem mu byly známy již v roce 2006 a v této
době měl také možnost se zcela svobodně pohybovat po území České republiky a kontaktovat
její státní orgány. To, že této možnosti nevyužil a o azyl požádal až po vzetí do vazby, vyhodnotil
žalovaný tak, že stěžovatel požádal o azyl s cílem vyhnout se hrozícímu vydání do USA.
Proto žalovaný posoudil stěžovatelovu žádost jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona
o azylu.
[4] Stěžovatel rozhodnutí žalovaného napadl správní žalobou a pro řízení před krajským
soudem udělil plnou moc advokátu JUDr. Richardu Kaválkovi. Na nařízené ústní jednání dne
13. 3. 2009 se dr. Kaválek nedostavil, přičemž zaslal soudu omluvu a lékařem vystavené potvrzení
o pracovní neschopnosti. Soud jednání odročil na 10. 4. 2009 s tím, že žalovaný a tlumočník již
nebudou obesíláni, stěžovatel bude eskortován z věznice a stěžovatelův advokát bude obeslán.
[5] Na obsílku k odročenému jednání reagoval advokát přípisem doručeným soudu dne
8. 4. 2009. Tento přípis obsahoval též listinu podepsanou stěžovatelem datovanou 3. 4. 2009.
Stěžovatel v listině uvádí, že jednak vypovídá plnou moc udělenou dr. Kaválkovi a jednak
zmocňuje advokáta Mgr. Andreje Perepečenova, bez něhož nebude ve věci činit žádné úkony
ani se účastnit jednání.
[6] Krajský soud předmětnou listinu vyhodnotil jako výpověď plné moci dr. Kaválkovi,
ovšem ve vztahu ke zmocnění Mgr. Perepečenova shledal listinu nedostatečnou, neboť
neobsahovala akceptaci plné moci Mgr. Perepečenovem. Podle krajského soudu má být plná moc
důkazem o existenci dohody o plné moci a tudíž je zapotřebí, aby obsahovala nejen projev vůle
zmocnitele zmocnit jiného, ale i akceptaci zmocněnce. O tom stěžovatele soud poučil. Stěžovatel
však trval na tom, že bez přítomnosti Mgr. Perepečenova nebude ve věci jednat. Na to byl znovu
poučen, že bude-li trvat na svém eskortování, bude jednání pokračovat bez jeho přítomnosti.
Stěžovatel i přes toto poučení trval na tom, že bez přítomnosti svého advokáta se jednání nebude
účastnit. Proto byl stěžovatel eskortován zpět do věznice, soud pokračoval v jednání a nakonec
vydal napadený rozsudek.
[7] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
[8] Podle tohoto usnesení je kasační stížnost přijatelná též tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě
může jednat především tehdy, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu; příp. pokud krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení dále zdůraznil,
že není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
[9] V posuzovaném případě lze připustit, že došlo k procesnímu pochybení, když krajský
soud nekomunikoval s Mgr. Perepečenovem (nevyzval jej k odstranění vady plné moci),
aby od něj zjistil, zda přijal své zmocnění stěžovatelem. Toto procesní pochybení by však
ve shodě se shora citovaným právním názorem zdejšího soudu mohlo vést k závěru
o přijatelnosti kasační stížnosti pouze tehdy, jestliže by mohlo vést k dotčení hmotněprávní sféry
stěžovatele. Tato podmínka nicméně splněna nebyla, jelikož stěžovatel nic takového nejen
neprokázal, nýbrž ani netvrdil. Jinak řečeno, stěžovatel neuvádí, jakým způsobem by se mohla
přítomnost jeho advokáta u jednání před městským soudem reálně odrazit na výsledném
rozhodnutí krajského soudu. Ostatně ani z obsahu spisu neplyne, že by stěžovatel měl k dispozici
nějaké argumenty, které - kdyby v řízení před městským soudem za přítomnosti jeho právního
zástupce zazněly - by mohly jakkoliv pozitivně ovlivnit rozhodnutí soudu ve stěžovatelův
prospěch. Z tohoto důvodu má Nejvyšší správní soud za to, že kasační stížnost nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji odmítl jako nepřijatelnou.
[10] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla
kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. září 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu