ECLI:CZ:NSS:2009:2.AZS.92.2008:77
sp. zn. 2 Azs 92/2008 - 77
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobců a) M. K., b) nezl. K. D., c) nezl. K. J., žalobci
b) a c) zastoupeni žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní, zastoupeni Mgr. Faridem Alizeyem,
advokátem se sídlem Ostrava, Stodolní 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha
7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 4. 8. 2008, č. j. 32 Az 81/2007 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 3. 12. 2007, č. j. OAM-649/VL-10-12-2006 (dále jen „napadené
rozhodnutí“) žalovaný neudělil žalobkyni a) a jejím nezletilým dětem označeným jako žalobci b)
a c) mezinárodní ochranu podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně a) jménem svým a jménem svých
dětí u Krajského soudu v Hradci Králové žalobou; ten ji rozsudkem ze dne 4. 8. 2008,
č. j. 32 Az 81/2007 - 49, zamítl. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud konstatoval,
že si žalovaný v rámci správního řízení opatřil dostatek informací o zemi původu žalobců, které
pocházejí z různých zdrojů, a lze je tak považovat za objektivní. S odkazem na ustanovení
§50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“) uvedl, že žalovanému nelze vytýkat, že nepoužil některé konkrétní informace,
neboť hodnotí podklady a důkazy podle své úvahy a přihlíží přitom ke všemu, co vyšlo v řízení
najevo. Žalovaný konfrontoval objektivně zjištěné informace s výpovědí žalobkyně a), zabýval
se jí předloženými důkazy a své závěry náležitě odůvodnil; proto se nedopustil vytýkaného
porušení ustanovení §3, §4 odst. 1, §50 odst. 4 a §68 odst. 3 správního řádu. Krajský soud,
shodně se žalovaným, došel k závěru, že nebylo prokázáno, že by byli žalobkyně a) a potažmo
její nezletilé děti pronásledováni v zemi původu za uplatňování politických svobod ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu. Pokud jde o situaci v zemi původu, zejména v oblasti
náboženství, odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2007,
č. j. 3 Azs 89/2007 - 68, který se zabývá otázkou povinné registrace náboženských skupin
v Kazachstánu a postavením vyznavačů tzv. čistého islámu. Zákonný požadavek povinné
registrace náboženských skupin v Kazachstánu neznamená dle tohoto rozsudku omezení
ve vyznávání víry, ale jedná se o nezbytnou podmínku zajišťující bezpečnost státu. Jestliže
se jí žalobci nepodřídili, byli následně vystaveni oprávněné pozornosti státních orgánů ve vlasti.
Zvýšená pozornost policejních orgánů v Kazachstánu se upíná především k členům organizace
Hizb ut-Tahrir, která je počítána mezi extremistické organizace. Zájem policejních orgánů
o žalobkyni a) a jejího syna mohl být tedy motivován bezpečnostními důvody, neboť každý stát
monitoruje aktivity organizací a hnutí, které mohou představovat možné riziko pro občany.
Pokud byla žalobkyně a) přesvědčena, že jednání policistů vůči ní bylo nepřiměřené, měla tuto
skutečnost oznámit příslušným státním orgánům a domáhat se u nich pomoci. Krajský soud
v této souvislosti připomenul, že pro poskytnutí mezinárodní ochrany je nezbytné vyčerpání
dostupných vnitrostátních prostředků ochrany v zemi původu žadatele. Ve smyslu ustanovení
§13 zákona o azylu (azyl za účelem sloučení rodiny) pak nebyly zjištěny informace,
které by žalovaného zavazovaly k podrobnějším úvahám ve smyslu daného ustanovení; obdobný
závěr náleží i posouzení ustanovení §14b zákona (doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny).
Krajský soud dále konstatoval, že rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správní
uvážení (§14 zákona o azylu), může soud přezkoumat jen po formální stránce a po věcné
stránce pouze v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze správním uvážením stanovené
či zda se nedopustil libovůle. O takový případ se v projednávané věci nejednalo. Konečně ani
v části rozhodnutí, kterou žalovaný nepřiznal žalobcům doplňkovou ochranu podle ustanovení
§14a zákona o azylu, soud neshledal pochybení žalovaného. Vycestování žalobců nepředstavuje
rozpor s mezinárodními závazky České republiky. Podle informace MZV ČR ze dne 25. 5. 2007
nehrozí neúspěšným žadatelům o azyl, v případě jejich návratu do Kazachstánu, postih ze strany
státních orgánů.
Rozsudek napadla žalobkyně a) jménem svým a jménem dalších žalobců
(dále jen „stěžovatelka a její nezletilé děti“) kasační stížností, v níž uplatňuje důvody podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) soudní řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka především vytýká krajskému soudu, že se nevypořádal se všemi
skutečnostmi, které jsou součástí správního spisu a které vyšly najevo v rámci soudního řízení;
v důsledku toho pak nesprávně posoudil právní otázky související s podmínkami udělení
mezinárodní ochrany. Ani žalovaný nepostupoval v řízení tak, aby byl zjištěn nepochybný
skutkový stav a svým postupem porušil ustanovení §2 a §3 správního řádu. Podklady
pro rozhodování shromáždil pouze v nedostatečném rozsahu využil je jen ve prospěch
zamýšleného záměru zamítnout žádost stěžovatelky a jejích dětí. Žalovaný se dále dopustil
porušení ustanovení §4 odst. 1 správního řádu, neboť nevycházel stěžovatelům podle možností
vstříc; dále porušení ustanovení §50 odst. 4 správního řádu, neboť nepřihlédl pečlivě ke všemu,
co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co účastníci uvedli; porušil též ustanovení §68 odst. 3
správního řádu, neboť neuvedl v dostatečné míře důvody výroku napadeného rozhodnutí,
podklady a úvahy, kterými se řídil při jeho vydání a neuvedl, jak se vypořádal s návrhy
a námitkami účastníků řízení. Při posuzování důvodů pro udělení mezinárodní ochrany se krajský
soud i žalovaný omezili pouze na obecná a ničím nepodložená konstatování. Stěžovatelka má
za to, že ona i její nezletilé děti splňují zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle
ustanovení §12 a příp. též ustanovení §14a zákona o azylu.
Zde kasační stížnost konkrétně namítá, že sám žalovaný paradoxně v napadeném
rozhodnutí poukazuje na rozpor znění kazašského zákona o svobodě vyznání a náboženských
sdružení s kazašským „právním řádem“, který na rozdíl od prvně citovaného zákona nařizuje
registraci náboženských sdružení. Tato právní úprava pak vede ke zneužívání pravomocí
ze strany státních orgánů, pronásledování přívrženců neregistrovaných náboženských sdružení,
jejich pokutování a jinému stíhání. Stěžovatelka má tak důvodné obavy, že se její pronásledování
a vyhrožování ze strany policie (včetně hrozby odebrání dětí) bude v případě návratu do vlasti
opakovat (její manžel byl ze stejných důvodů dokonce opakovaně zadržen a vyslýchán).
Poukazuje přitom na informace zastupitelského úřadu ČR v Almaty a zprávy norské zpravodajské
agentury Forum 18, které jsou žalovanému známy z jeho úřední činnosti a které použil jako
podklad při rozhodování o udělení mezinárodní ochrany v případě jiných občanů Kazašské
republiky, avšak v případě stěžovatelky a jejích dětí je účelově vypustil. Stěžovatelka uvádí,
že úředníci Výboru národní bezpečnosti jsou oprávněni zcela bez ohlášení a jakéhokoli povolení
provést domovní prohlídku v místech, kde se konají obřady neregistrovaných náboženských
sdružení. Popsané praktiky jsou v rozporu s ustanovením čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, který zakotvuje právo na ochranu soukromí a obydlí. Na neposledním místě
upozorňuje stěžovatelka na ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, který zakotvuje
svobodu myšlení, svědomí a náboženství a uvádí, že státní moc ji v Kazachstánu požadavkem
registrace náboženských sdružení porušuje. Požadovanou registraci stěžovatelka považuje
za požadavek neslučitelný s jejím vyznáním. Stěžovatelka poněkud nesrozumitelně dále
konstatuje, že „ani správní orgán, ani soud se dostatečně nevypořádali s pojmem ´nedůvodné´, neboť bez jeho
jasné definice nemohli s jistotou dospět k závěru, že země (...) původu, tedy Kazachstán patří k bezpečným zemím,
když tam nejsou dodržována lidská práva a obyvatelé jsou pronásledováni státními orgány tak, jak je shora
popsáno, a toto nespadá právně do kategorie pojmu pronásledování pro potlačování svobody porušování lidských
práv.“ Krajský soud, dle jejího názoru, rovněž pochybil, když nezkoumal, zda je Kazašská
republika státem, který splňuje podmínky definice bezpečné země původu podle ustanovení
§2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu; rovněž se nevypořádal s definicí pronásledování ve smyslu
ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu a ve svém rozhodnutí neuvedl, proč tak neučinil,
čímž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Stěžovatelka je přesvědčena, že její případ spadá
pod definici pronásledování, neboť byla pronásledována ze strany státních orgánů a byl
na ni vyvíjen psychický a fyzický nátlak. Ve zbytku pak odkazuje na žádost o udělení mezinárodní
ochrany, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že jak jím vydané rozhodnutí, tak i rozsudek
krajského soudu, jsou v souladu s právními předpisy. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a stěžovatelů. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelů
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatelů a je podmíněn již zmíněným přesahem jejich vlastních zájmů.
Úvodem Nejvyšší správní soud uvádí, že zákonný pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý
právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb., s účinností
ke dni 13. 10. 2005. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán např. v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném
pod č. 933/2006 Sb. NSS, dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen
ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.“
K otázce legitimity požadavku na registraci náboženských skupin se Nejvyšší správní
soud opakovaně vyjádřil, a to například v rozsudku ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98;
konkrétně postavením vyznavačů tzv. „čistého islámu“ v Kazachstánu se zabýval
v rozsudku ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 Azs 89/2007 - 68, či v usnesení ze dne 2. 10. 2008,
č. j. 3 Azs 57/2008 - 69 (všechny dostupné z www.nssoud.cz). Zde, mimo jiné, dospěl k závěru,
že zákonný požadavek povinné registrace náboženských skupin v Kazachstánu je zcela
legitimním a odůvodněným zájmem na ochraně bezpečnosti osob a nelze jej považovat za výraz
porušování lidských práv (náboženské svobody), resp. za pronásledování z náboženských
důvodů. Osoba, která se tomuto požadavku nepodřídila, pak byla podle Nejvyššího správního
soudu vystavena oprávněné pozornosti státních orgánů. V dané věci je pak podstatné,
že stěžovatelka a) sama zůstala nečinná a nevyužila žádných dostupných prostředků pro svou
ochranu (např. žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí, že z informace UNHCR z 18. 5. 2006
vyplývá, že proběhl soudní proces se sufijskou komunitou, která patří mezi tzv. „pravé muslimy“,
přičemž kazašský soud rozhodl ve prospěch této komunity). Jestliže tedy stěžovatelka tvrzené
jednání policie s jinými kazašskými státními orgány vůbec neřešila, nelze ani predikovat,
že by jí případná pomoc byla odepřena (obdobně viz. rozsudek ze dne 25. 8. 2006,
č. j. 8 Azs 170/2005 - 90, dostupný z www.nssoud.cz). K samotným postupům policejních
orgánu v Kazachstánu se Nejvyšší správní soud již taktéž v minulosti obecně vyjádřil, a to např.
v rozsudku ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 - 75 (dostupný z www.nssoud.cz); i v této
souvislosti dovodil, že stěžovatel především musí vyčerpat možnosti ochrany dostupnými
vnitrostátními prostředky a teprve selžou-li tyto, lze dále uvažovat o možném naplnění azylových
důvodů ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu.
Pokud jde o námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, je nutno
uvést, že ve správním řízení leželo břemeno tvrzení azylově relevantních důvodů
především na stěžovatelce a) (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 9. 2005,
č. j. 6 Azs 224/2004 - 37, dostupný z www.nssoud.cz). Za situace, kdy tato stěžovatelka fakticky
žádné azylově relevantní důvody neuváděla a ve své žádosti o azyl (a na ni navazujících
výpovědích ve správním řízení) se zmiňovala pouze o problémech vyplývajících (nepochybně)
z nerespektování vnitrostátní legislativy (které však, jak již bylo uvedeno, s příslušnými orgány
neřešila), nelze bez dalšího hovořit ani o důkazní nouzi, potřebě blíže objasnit stěžovatelkou
uváděné skutečnosti, či přechodu důkazního břemene na správní orgán. K námitce, že krajský
soud a žalovaný vycházeli pouze z obecných informací o zemi původu, aniž by zohlednili
konkrétní situaci stěžovatelky a jejích dětí, lze odkázat například na závěry uvedené
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79,
(dostupný z www.nssoud.cz), dle kterého „absence tvrzení azylově relevantních skutečností ze strany
žadatele o azyl může být jen ztěží nahrazována zjištěními správním orgánem jinak získanými (...) Pokud však
žadatel o azyl žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů vystaven není
(resp. nemůže mít z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach), nebo takové skutečnosti
ani netvrdí, pak přes skutečnost, že pochází ze země, která je (...) problematická, nesplňuje podmínky pro udělení
azylu ve smyslu §12 zákona o azylu.“ Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud poukazuje
na názor krajského soudu, který zhodnotil podklady, které si žalovaný opatřil za účelem
rozhodnutí ve věci, jako dostačující a objektivní, neboť pocházely z různých zdrojů. Co se týče
námitky stěžovatelky, že žalovaný nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho
co účastníci uvedli a že neuvedl v dostatečné míře důvody svého rozhodnutí, tato argumentace
se nese toliko v rovině obecné a nelze s ní proto blíže polemizovat.
K námitce stěžovatelky o existenci neodůvodněných rozdílů při užívání důkazních
materiálů a podkladů při rozhodování žalovaného lze říci, že stěžovatelka poukazovala konkrétně
na „informaci zastupitelského úřadu ČR v Almatě“ a na zprávy z jiných dostupných zdrojů,
především norské zpravodajské agentury Forum 18. Pokud jde o prvně zmiňovaný informační
zdroj, toho se stěžovatelka v žalobě nedomáhala a jedná se proto o novou skutečnost, ke které
se v řízení o kasační stížnosti nepřihlíží (§109 odst. 4 s. ř. s.). Argumentace týkající se zpráv
agentury Forum 18 v žalobě uplatněna byla a krajský soud se s ní vypořádal (s poukazem
na ustanovení §50 odst. 4 správního řádu) tak, že ze správního spisu vyplynulo, že si žalovaný
opatřil dostatek informací o zemi původu žalobkyně, a to z více zdrojů; nelze mu tedy vytýkat,
že některé přístupné informace nepoužil. Za situace, kdy stěžovatelka v kasační stížnosti neuvádí
konkrétní skutečnosti, pro které by shora zmiňovaná zpráva popírala závěry krajského soudu
(hovoří pouze obecně o zhoršení právního prostředí v oblasti svobody vyznání), lze tento závěr
prvoinstančního soudu považovat za udržitelný. Tvrzení stěžovatelky, že žalovaný účelově
v její neprospěch nepoužil určité důkazní materiály, které mu jsou známy z jeho úřední činnosti,
neboť je pravidelně užívá v jiných řízeních o udělení mezinárodní ochrany vedených s občany
Kazašské republiky, je zcela neurčitým argumentem. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní
soud na rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 2. 2007, č. j. 1 Azs 105/2006 - 59, dostupný
z www.nssoud.cz, v němž zdejší soud mimo jiné dospěl k závěru, že „posoudí-li správní orgán věci
se shodným skutkovým základem rozdílně, může být jeho postup zcela legitimní a jeho důvody mohou spočívat
i v procesních ustanoveních právních předpisů. Zvláště v řízení ve věcech mezinárodní ochrany je nutné každý
případ posuzovat odděleně; důvody pro přiznání ochrany svědčící jednomu žadateli nemusí svědčit žadateli jinému.“
Jestliže stěžovatelka poukazuje na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí sám
paradoxně upozorňoval na rozpor kazašského zákona o svobodě vyznání a náboženských
sdruženích a kazašského „právního řádu“, který nařizuje povinnou registraci, konstatuje Nejvyšší
správní soud, že tato námitka je zcela nedůvodná. Žalovaný v napadeném rozhodnutí totiž
poukázal na rozpor, který v Kazašské republice existoval do roku 2005, avšak poté kvitoval
provedenou novelizaci zákona o svobodě vyznání a náboženských sdružení, která uvedla oba
(údajně) rozporné právní předpisy do souladu.
Stěžovatelé dále namítli, že krajský soud neposoudil, zda je Kazachstán bezpečnou zemí
původu ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu a že se nevypořádal s definicí
pronásledování uvedenou v ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu. Prvně uvedená námitka
je zcela nedůvodná, jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 – 70 (dostupný z www.nssoud.cz), v němž se uvádí, že institut bezpečné země
stanoví presumpci nedůvodnosti žádostí o udělení mezinárodní ochrany u osob přicházejících
z této země, což má za následek zvýšené důkazní břemeno žadatele o azyl, který pak musí
prokazovat, že v jeho konkrétním případě nelze takový stát považovat ze bezpečnou zemi
původu. Zjištění, že se jedná o bezpečnou zemi původu má tak za následek zamítnutí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany pro zjevnou nedůvodnost. Neoznačení Kazachstánu
za bezpečnou zemi původu ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu má tedy pouze
ten následek, že se neuplatní presumpce v neprospěch žadatelů o mezinárodní ochranu. Pokud
jde o tvrzení, podle nějž se krajský soud nevypořádal s definicí pronásledování uvedenou
v ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že z rozsudku
krajského soudu je dostatečně seznatelné, jakými úvahami se řídil a proč se ztotožnil se závěry
žalovaného, že ve vztahu ke stěžovatelce a jejím nezletilým dětem k pronásledování nedocházelo.
Co se týče aplikace doplňkové ochrany podle ustanovení §14a zákona o azylu,
tu je možné přiznat žadateli o azyl i v případě, kdy nesplňuje důvody pro udělení azylu, avšak
existuje důvodná obava, že by mu po navrácení do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy
(uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání,
vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu nebo pokud by vycestování bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky). Nejvyšší správní soud se již dříve v případech
týkajících se vyznavačů tzv. „čistého islámu“ vyjádřil i k otázkám podmínek přiznání
této ochrany. Ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 2005, č. j. 3 Azs 24/2008 - 73 (dostupný
z www.nssoud.cz), dospěl k závěru, že „např. podle informací Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
z května 2006 nejsou nezávislí muslimové v Kazachstánu vystaveni žádné perzekuci ani nátlaku a neexistují
ani žádné informace o tom, že by byli vystavováni pravidelným domovním prohlídkám, s výjimkou osob
podezřelých ze členství v Hizb ut-Tahrir. Navíc to, zda se stěžovatel dostane do konfliktu s místními zákony,
je ve velké míře závislé na jeho dalším jednání, neboť, jak bylo výše uvedeno, povinná registrace náboženských
skupin nevybočuje z mezí stanovených mezinárodními úmluvami. Osoba, která se tomuto požadavku nepodřídí,
je pak vystavena oprávněné pozornosti státních orgánů“ (shodně viz. usnesení ze dne 2. 10. 2008,
č. j. 3 Azs 57/2008 - 69, dostupné z www.nssoud.cz). V tomto kontextu je pak třeba nahlížet
na relativně neurčitě formulované obavy stěžovatelů, pokud jde o chování bezpečnostních
orgánů do budoucna.
Konečně námitku stěžovatelů, že se krajský soud ani žalovaný dostatečně nevypořádali
s pojmem „nedůvodné“ v souvislosti s definicí bezpečné země a definicí pronásledování,
považuje Nejvyšší správní soud za nejasnou, a proto se jí nezabýval, a to i s ohledem na to,
že otázky definice bezpečné země a pronásledování se dotkl v tomto usnesení na jiném místě.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelé sami žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdili, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje jejich vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost jako nepřijatelnou; proto ji podle
§104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu